Přemysl Kubišta

„Druhý den, protože v Plzni byl sanitární den a to se nehrálo, jsem odjel do Prahy. Tatínek mi předal první Svobodné slovo, což byl první plátek, který bez cenzury informoval, co se přes ten víkend stalo. Prohlášení OF a takové ty věci tam byly. My jsme tam odjeli tři. Jeden běžel do Realistického divadla, já jsem běžel pro noviny, Víťa běžel do Národního, prostě jsme přivezli takový štos papírů, všech, co nám dali. Byli nadšení, že to přivezeme do Plzně. A přijeli jsme do Plzně, a prd. Tady nic. Tady bylo ticho. Tady nikdo nic nevěděl, mobily nebyly, nic. A to bylo tuším 20. listopadu v pondělí. No, a pak jsme se dověděli, že prý v půl osmé u Velkého divadla bude srocení. Když jsme předtím jeli do Prahy a jeli jsme přes Václavák, viděli jsme tam tak 50 tisíc lidí. Jeli jsme kolem FAMU a tam byly vlajky, stávka, stávkový výbor. A v Plzni nic. V půl deváté jsme tam tedy šli a tam bylo takových dvacet ustrašených lidí, na soklu před tím divadlem byly svíčky a Několik vět. Ty jsem nosil půl roku na zadku v džínách a každý, kdo si to chtěl přečíst, tak jsem mu to nechal. No a tak jsem říkal, že tam nic nemají a přinesl jsem jim ty materiály, které jsme přivezli z Prahy.“

„Já ji nepodepsal. A víte proč? Protože jsem se k ní nedostal. Až teprve nedávno jsem se dověděl, že Charta 77 byla jen ukázána, přečtena, buď podepsána, nebo ne, a pak odebrána. Nikdo ji neměl půl roku na zadku v džínách jako já Několik vět. Prostě to nikdo neměl, a proto jsem se k ní nedostal. V té době jsem se nestýkal s lidmi, kteří byli kolem disentu. Já je neznal. Takže se mi ani nemohla dostat do ruky. Maminka ji údajně podepsala. Ale ona se k ní dostala.“ – „A nic vám neřekla?“ – „Ne, to mi řekla až po letech.“ – „A vy jste se doma nebavili otevřeně o politice?“ – „Bavili, nadávali jsme všichni. Ale tohle mi neřekla a já jsem jí vyčítal, že mi to nepřinesla. Ale pak jsem se dověděl od těch chartistů, že to vlastně ani nebylo možné.“

„Takže byla jakási Anticharta a tenkrát přišli, abychom to podepsali. A to šlo opravdu o ztrátu zaměstnání, oni se s tím nepatlali. Bolševik byl bolševik. A já jsem ironicky říkal: ‚Anticharta, jasně, výborně, to je proti té Chartě 77, že? No, tak mi ji dejte přečíst, já bych si ji rád přečetl.‘ Oni že prý to nejde. Divil jsem se proč a ptal se, proč by to nešlo. Že chápu, že Charta je něco zlého, ale že bych rád věděl, do jaké míry je to zlé. Řekli, že přečíst si to nemůžu, a já jsem řekl, že tedy nemůžu podepsat něco, co je proti Chartě. Řekl jsem, že to tady už jednou bylo, jmenovalo se to ‚Moc slov‘ nebo tak nějak, lidi to podepisovali a pak z toho byly velké průšvihy, a aby se nezlobili, že se prostě bojím. Oni si řekli, že jsem blbej. A tak jsem Antichartu nepodepsal.“

„Já bych řekl, že Švejk je asertivní. Stoprocentně. To je to, co já nejsem. Mě naštve kdekdo. Švejka ale nikdy nikdo nenaštve a udělá vždycky všechno přesně tak, jak mu řeknou nadřízení. Do detailu. Tím ukáže absurditu daného rozkazu. To znamená, že mu řekli, aby jel pro rýnské víno, a on jel na Rýn pro víno.“ – „Myslíte si, že Švejk vystihuje nějak český charakter?“ – „Ne. Vůbec ne. Tím, že plní veškeré rozkazy, se vysmívá dané moci. Samozřejmě nejvíce je to vidět na vojně. Od dob římských jsou oficíři pořád stejní a vojna je stejná. Tam nejde o demokracii, ale o nařízení. Do určité míry by se dalo říci, že s Čechy má něco společného svým charakterem, protože on se nestaví proti. On dělá všechno tak, jak mu daná moc řekne, ale dělá to do detailu. Takže ukazuje světu, že daná moc je pitomá. To je všechno. Ale nikdo neví, jestli to myslí vážně. On má totiž pořád stejný obličej. A jestli mluví s paní Müllerovou, nebo s panem feldkurátem, nebo s prezidentem, to je jedno.“