Martin Kučera

„Chtěl jsem se stát členem Vyšetřovací komise pro události 17. listopadu. Chtěl jsem dosáhnout dopadení těchto lidí v červených baretech, kteří vypadali jako výsadkáři. Kteří se dopouštěli mnohem nesmyslnějšího násilí než všichni ostatní policisté, kteří tam byli. Všechny pořádkové síly sice plnily rozkazy, ale tihle lidé byli exemplárně násilní. Takže jsem se snažil a chtěl jsem je dopadnout. Do komise jsem se nedostal, ale byl jsem pozván k výslechu. Strávil jsem tam dvě hodiny, ale komisi to moc nezajímalo. Tehdy jsem byl zklamaný, že komisi nezajímal popis člověka, kolik lidí tam bylo a co dělali. Ptali se mě na obyčejné věci, které tehdy věděl každý.“

„Najednou jsme viděli, že zezadu přijíždějí obrněné transportéry a rozbalují takový lepší drátěný plot. A ty, ještě s dalšími lidmi s obuškama, nás stlačily do téměř čtverce, kde je dnes dům Advokátní komory s tím bývalým podloubím. Kromě toho, že byli lidé z davu vytahováni, tak docházelo i k takovým ojedinělým násilnostem velmi brutálním. Byli tam lidé v červených baretech, vypadali jako nějací výsadkáři, měli vysoké šněrovací boty, bylo vidět, že nejde o řadové vojáky. Ti vytáhli někoho z davu, čtyři se na něho vrhli a zmlátili ho tak, že zůstal ležet. Odtáhli ho za nohy pryč. Jeden z nich si stoupl s obuškem a s rukama v bok a ptal se, kdo další si přeje diskutovat. Tak došlo k tomu, že se z euforie stal pocit absolutní bezmoci. Po nějaké době jsme zjistili, že lidé odcházejí tím podloubím pryč a že došlo k vytvoření uličky. Vypadalo to tak, že stejně neexistuje jiná možnost, než proběhnout a v uličce se nechat zmlátit. Takže jsme s Romanem, kamarádem, každý sám za sebe proběhli a dostali se ven.“