The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Miroslav Kučera (* 1949)

• narodil se 22. června 1949 v Rájci-Jestřebí

• v letech 1968 až 1970 absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže

• dálkově vystudoval obor teorie kultury

• v letech 1988 až 1990 uměleckým ředitelem Slováckého divadla v Uherském Hradišti

• od roku 1990 pracoval jako správce Státní technické rezervace Stará huť u Adamova

Ve vzpomínkách se Miroslav Kučera vrací ke své ideologické výchově, kterou mu pevnou rukou vštěpoval jeho otec, major Miroslav Kučera starší, profesí kriminalista a přesvědčený komunista. Jeho syn se vyučil strojním zámečníkem a pracoval v adamovských strojírnách. Vstoupil do komunistické strany, kde setrval až do roku 1991. Při výkonu základní  vojenské služby zažil vpád okupačních vojsk Varšavské smlouvy i pražské protiokupační demonstrace roku 1969. V roce 1970 se oženil a žil se svou rodinou v Adamově.

Dálkově vystudoval obor teorie kultury na FF UP v Olomouci a v období 1988 až 1991 pracoval jako umělecký ředitel Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Po sametové revoluci, která pro něj znamenala kariérní pád, dostal možnost pracovat jako správce Státní technické rezervace Stará huť u Adamova. Říká, že myšlence socialismu s lidskou tváří věřil a život v kapitalismu si neuměl představit. 

Maminka měla doma náboženství zakázáno

Miroslav Kučera se narodil 22. června 1949 v Rájci-Jestřebí. Rodiče Miroslav a Mária se seznámili na Slovensku, kde otec sloužil jako posila během poválečných operací proti prchajícím banderovcům. „Když maminka otěhotněla, museli si najít podnájem a dostali jen kozí chlívek, po válce přebudovaný na světničku, Na Šafranici v Rájci nad Svitavou. Tam jsem prožil útlé dětství. Když dostal otec byt, tak se nechal znáborovat do Sboru národní bezpečnosti. Narodila se také moje sestra Ivona,“ dodává Miroslav Kučera. Jeho otec se později vypracoval až na náčelníka okresní kriminálky.

„Maminka byla z hospodářství a její otec byl tesař. Po roce 1948 jim byly veškeré polnosti združstevněny,“ uvádí pamětník a dodává, že matka byla křesťansky založená, zato jeho otec byl vždy přesvědčený komunista. Světy rodičů se u Kučerových doma střetávaly a pamětník říká, že „maminka měla doma náboženství zakázáno“.

Děda z matčiny strany svým tesařským mistrovstvím ovlivnil Miroslava natolik, že se rozhodl pokračovat v řemesle, které ho děda naučil, a posledních dvacet let se příležitostně zabývá dřevořezbářskou tvorbou.

Ze světa big beatu na vojnu

Mladý Miroslav hrál od roku 1964 na bicí v několika rockových kapelách: Five Tigers, Atlantik, Monks. Vzpomíná na majáles roku 1967 a říká, že tehdy v sobě objevil sklony k recesi. Začal poslouchat Rádio Svobodná Evropa a Radio Luxembourg. „Byla to krásná, ale příliš krátká doba uvolnění.“ Psal básně a texty písní. Jeho nejznámější písní se stala Bouře, kterou napsal jako poctu Janům Palachovi a Zajíci i dalším živým pochodním. Tuto píseň uvádí v den výročí Palachovy smrti brněnské rádio Proglas.

Dne 1. srpna 1968 nastoupil Miroslav ve Znojmě k výkonu vojenské služby do kasáren „Krajzák“, což byl bývalý soud s věznicí. „Na nádvoří kasáren jsme se museli svléknout do trenýrek, civilním oblečením naplnit balíky k odeslání domů a pak polonazí postupovat v dlouhé frontě k holičům, zbavujícím nás v té době tak těžce vybojovaných a vytrucovaných ‚mániček‘. Následovaly sprchy za všudypřítomného řevu poddůstojníků a mazáků,“ vzpomíná Miroslav Kučera na to, jak probíhal začátek jeho vojny.

„První tři týdny nás honili jak zduté kozy. Při běhu v plynových maskách skoro pokaždé někdo omdlel nebo se pozvracel. V rámci výcviku jsme se učili střílet, zakopávat a ovládat řízení různých vojenských vozidel. V noci z dvacátého na jednadvacátého se vše změnilo. Byl poplach. Svobodník František Štreit nás budil s mrazivou informací: ‚Napadli nás Rusi!‘“ Ke vpádu vojsk se otec Miroslava Kučery postavil odmítavě. Měl pak určitou dobu v zaměstnání problémy.

Jako pacifista se pamětník obával zařazení ke strážním četám, které byly na Znojemsku umístěny do Lukova a Čížova. Po převelení do Prahy se mu podařilo přihlásit  ke zdravotníkům a celou vojnu pak strávil jako řidič sanitky.  Ačkoli měl díky svému původu dobrý kádrový profil, nikdy se nedokázal podřídit systému a zůstal po celou vojnu bez povýšení: „Později jsem se dozvěděl, že mě major Kráľ považoval za politicky nespolehlivého. Asi si říkali, že když se zacvičí nový řidič sanitky, tak mě budou moci přeřadit někam jinam. Třeba k té strážní četě. Nastoupil tedy nový řidič, taky vojín. Já jsem byl celou vojnu vojín. Mě nepovýšili.“

Na podzim roku 1968 pamětníka od pohraničníků přeložili do Prahy, kde jako zdravotník ošetřoval raněné během pouličních nepokojů v srpnu roku 1969. Při demonstracích řešil hysterii zdravotní sestry, která neunesla atmosféru akce. Byl svědkem střelby i vypjatých rozhovorů. Akci fotili jiní, ošetřoval i civilisty. Po vojně se vrátil do Adamova, kde se záhy oženil a založil rodinu.

Vždycky jsem čekal, kdo nás pak nabonzuje

Miroslav Kučera chtěl pracovat v kultuře, ale chybělo mu formální vzdělání. Maturitu si dodělal ještě jako příslušník Sboru národní bezpečnosti (SNB), kde sloužil po vzoru svého otce. Po svatbě v roce 1970 se ale rozhodl řady policie opustit. Snažil se získat uplatnění jako metodický pracovník v hudební oblasti. Stal se nakonec inspektorem odboru kultury Jihomoravského kraje. Dovedl pomoci několika uměleckým projektům, například Hanáckému divadlu (známému později pod názvem Hadivadlo), kterému umožnili přesun z Prostějova do Brna.

Vzpomíná na zájezd do Francie v roce 1987. Jako člen odboru kultury doprovázel v roce 1987 folklorní skupinu, jež vystoupila v rámci festivalu v Marseille. Umožnil tam věřící části souboru i přes zákaz navštívit ekumenickou mši. „Vždy jsem na těchto akcích čekal, kdo nás pak nabonzuje, kdo to všechno udá, co se tam skutečně dělo. Proto jsem raději zprávu psal až s velkou časovou rezervou.“ Nikdy se to však nestalo. Ve Francii Miroslava zaujala mezinárodní pospolitost. Stále přemýšlel nad politickým uspořádáním, děsilo ho žebrání a bezdomovectví, které tam viděl. Ovlivněn svým otcem a komunistickou ideologií si kladl otázku, zda se může náš socialismus dál rozvíjet. 

„Také jsme tam měli zakázáno setkání s lidmi, kteří emigrovali do zahraničí. Copak to ale můžete zakázat, když vás přijdou navštívit vaši krajané a chtějí vidět vaše vystoupení? To nelze.“ Do závěrečné zprávy se o návštěvě krajanů-exulantů nezmínil. 

Během angažmá ve vedení Slováckého divadla v Uherském Hradišti v letech 1988 až 1990 měl možnost skládat scénickou hudbu k uváděné inscenaci. Setkal se zde ke spolupráci s významnými dramatiky, dramaturgy a režiséry té doby, jako byli například Josef Kovalčuk, Pavel Dostál nebo Břetislav Rychlík. I se Slováckým divadlem má spojenou vzpomínku na zahraniční zájezd, tentokrát do Sovětského svazu s inscenací Ondráš. Při jízdě vlakem měli pocit, že se přenesli do 19. století. Aby vystoupili na správném místě, museli i s kufry vyskočit z pomalu se rozjíždějícího vlaku. Vystoupení se odehrávala v nečekaných podmínkách.

Ve Slováckém divadle mohl zůstat také po roce 1990 na manažerské pozici. Tuto nabídku však odmítl. „Nedokázal jsem si představit, jak bych fungoval v kapitalismu,“ říká s tím, že zvrat poměrů na sklonku roku 1989 prožíval těžce. Následně ale pochopil možnosti svobodného systému, který mu umožnil naplnit lépe vlastní potenciál. Od roku 1990 působil jako správce Státní technické rezervace Stará huť u Adamova. Vedle toho vyučoval humanitní obory na VUT Brno a MU Brno. Byl asistentem zdravotně postižených a zástupcem ředitele Domova pro mne v Brně. Otevřel si samostatnou terapeutickou praxi. Mezitím hudebně a výtvarně tvořil.

Odysea policajtského synka

Pamětník napsal o svém životě knihu Odysea policajtského synka. Říká, že má potřebu opírat se o pevné vnitřní přesvědčení. Vliv slovenských příbuzných z matčiny strany, umělecké sklony i původní zákaz víry v jeho dětství se v Miroslavovi propojily v pozdějším věku. „Nakonec jsem skončil mezi těmi věčně a stále kritizovanými katolíky.“