JUDr. Pavel Kučera

„Souzení bylo hrozně pěkné. Protože před vámi stál člověk, který byl v úzkých a byl ve vašich rukou. Ale to nemělo vést – a taky nevedlo – ke zneužívání. Já jsem se třeba už v advokacii naučil vyslýchat, při vstupním setkání s klientem bylo dobré se dozvědět všechno – aby později nemohl říkat: To jsem vám, pane doktore, neřekl. Bylo to ve vašem vlastním zájmu. Naučil jsem se protokolovat, a to jsem bohatě využíval potom při souzení. Zkušený soudce (a já jsem byl zkušený poměrně rychle, když započtu i praxi z advokacie) pozná, kdo mu lže, nepotřebuju na to znalecké posudky. Samozřejmě na profesionálním lháři to nepoznáte, ale když se před soudní stolici dostane prvovyslýchaný nebo třeba svědek, který přijde ‚pomoct‘, s jasným vědomím, že bude lhát – každý obratný soudce z něj tu pravdu vydoluje. Nejde jen o to, že je poučen sankcí křivé výpovědi, ale i o to, jak se chová, jak se tváří... Je to práce s lidmi. Je něco jiného paragraf napsat, od toho je moc zákonodárná. A úplně něco jiného je ten paragraf na konkrétním člověku aplikovat, protože to vás potom provází celý život. Toho člověka potom, co provedete hlavní líčení, nezajímají nějaké paragrafy, nějaký zákonodárný sbor. On chce něco slyšet – a vy mu to musíte říct z očí do očí. Policajt mu řekne: ‚Povídejte, povídejte, on vám to soud potom nějak vytmaví‘, i ten prokurátor je nakonec jenom strana řízení, ale ten, kdo řekne: ‚Vstaňte, poslyšte rozsudek jménem repliky‘, a do očí mu musí říct: ‚Jste vrah, jste lupič, jste násilník, jste podvodník‘, je soudce. A to je síla. K tomu člověk musí mít na jedné straně výbavu a na druhé straně oporu v dokazování, které předtím provedl, že tím výrokem tomu člověku neubližuje.“