The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Kučerová (* 1949)

• narodila se 24. dubna 1949 v Jaroměři

• rok strávila v dětském domově v Příbrami

• chodila na základní školu v Praze na Spořilově a v Jaroměři

• v roce 1963 nastoupila na zemědělskou školu v Jaroměři

• v roce 1965 se jí narodil syn

• v srpnu 1968 se kolem jejího domu usadili polští vojáci

• pracovala v podniku Karosa

• v sedmdesátých letech se stala členkou baráčníků v Jaroměři

• v listopadu 1989 se účastnila generální stávky v Jaroměři

• kolem roku 2010 ji zvolili rychtářkou baráčníků v Jaroměři

• v roce 2023 žila v Jaroměři

Jana Kučerová se s manželem a tříletým synem Petříkem vracela z návštěvy od známých na Moravě a cestou se zastavili u její maminky v Lázních Bělohrad, kde přespali. Ráno ji probudil hukot letadel. Byl 21. srpen 1968 a oni se po zapnutí televize dozvěděli, že vojska zemí Varšavské smlouvy vtrhla na československé území. Maminka přiběhla z práce, ať jedou domů, aby se tam vůbec dostali. „Jeli jsme vlakem z Lázní Bělohradu, je to třicet sedm kilometrů, jeli jsme od rána až do pěti hodin. Všude jsme stáli, všude houkaly sirény,“ vypráví pamětnice.

Když konečně dojeli na jaroměřské nádraží, šli s kočárkem pěšky domů přes celé město. „ Přijeli jsme ke hřbitovu a tam byli Poláci. Hned nás zarazili. My říkáme, že jdeme domů, že tam bydlíme,“ vzpomíná Jana Kučerová. Pustili je a oni cestou ke svému domu blízko krematoria viděli všude polská vojenská vozidla a polské vojáky. „My jsme tam měli seno a oni byli takoví, že seno dali stranou a potom si tam postavili auto,“ říká pamětnice.

Cestou z nádraží viděli nápisy proti okupaci, potkávali vyděšené lidi a cítili strach a nejistotu. Televizní záběry ukazující protesty a střelbu v hlavním městě působily děsivě. Přesto neodmítli, když k nim polští vojáci přišli poprosit o vodu. „Dozvěděli jsme se od nich, že nevěděli, proč do Československa přišli. Jen dostali rozkaz jet,“ vypráví pamětnice. Chodila nakupovat a procházela mezi vojáky s připnutou trikolórou.

Maminka ji odložila do dětského domova

Jana Kučerová, rozená Nosková, se narodila 24. dubna 1949 v Jaroměři, kam její maminka a tatínek Jindřiška a Rudolf Noskovi přijeli na návštěvu k tatínkovým rodičům. Žili v Praze v rodinném domě s maminčinými rodiči, tatínek se živil jako řidič a maminka pracovala v restauraci. Pražský děda působil jako zemský inspektor a babička Jana Pavlátová byla v domácnosti, maminku si po válce osvojili, nebyla jejich vlastní dcera.

Rodiče trávili většinu času v zaměstnání, tak měla pamětnice dětství v Praze spojené hlavně s babičkou, která ji hlídala. „Babička byla věřící, vždy mě načesala, oblékla do krásných šatiček a vyšly jsme spolu do kostela na bohoslužby,“ vypráví. Po čase se rodiče rozvedli, nikdo jí ale situaci nevysvětlil. Doma před ní ani nediskutovali o politice nebo o politických procesech, které v padesátých letech probíhaly. Rozhodně ale podle pamětnice nepodporovali komunisty.

Jana Kučerová si vzpomíná, že ji maminka brala do obchodního domu Bílá labuť, kde ji za korunu v dětském koutku hlídali, než maminka nakoupila. Když jí bylo pět let, řekla jednoho dne maminka, že půjdou nakupovat. Nejely ale tramvají jako obvykle, jely vlakem. Když vystoupily, dovedla ji maminka k velké bráně a řekla: „Tady budeš a já si pro tebe přijdu.“ A pamětnice pořád čekala, že se maminka vrátí s nákupem, ale nedočkala se. Byla totiž v dětském domově v Příbrami, kde strávila celý rok a kde začala chodit do školy.

Měla ruce samý mozol

V dětském domově se jí stýskalo a i po letech na tohle období svého dětství nerada vzpomíná. Jaroměřská babička Anna Nosková ale zasáhla, z dětského domova ji odvezla. Pamětnice pak žila do svých deseti let zase v Praze na Spořilově, kde chodila do školy až do čtvrté třídy. Potom se jí ujala babička z Jaroměře, ke které se přestěhovala, do páté třídy už nastoupila do školy Na Ostrově. Rodiče si založili nové rodiny, matka žila v Lázních Bělohrad a otec na Šumavě.

Babička se o ni po smrti dědy starala sama, chodila si přivydělávat na pole, pěstovala ovoce a zeleninu a chovala zvířata. Pamětnice neměla čas na koníčky, po škole musela doma pomáhat. Chodila pást husy a často s babičkou na kolenou plela lány polí s řepou nebo mákem v okolí Jaroměře. „Úkoly jsem dělala třeba až v půl jedenácté večer při petrolejce,“ vzpomíná. Jednou k nim přišla paní učitelka a povídala babičce: „Vždyť ona má ruce samý mozol. Má ruce jako čtyřicetiletý člověk.“

Ve škole se vyhnula organizacím Jiskra a Pionýr, protože bydlela daleko od školy a neměla volný čas. Celkové uvolňování ve společnosti v šedesátých letech neprožívala ona ani babička, politika se u nich neřešila. „Byly jsme samá práce, jenom práce,“ říká Jana Kučerová.

Babička navíc onemocněla cukrovkou a ona se o ni musela starat a píchat jí inzulin. Po základní škole nastoupila v roce 1963 na střední zemědělskou školu v Jaroměři, chtěla později pracovat se zvířaty v zemědělství. Školu nedostudovala, protože se jí v roce 1965 narodil syn Petr. Budoucí manžel Jiří Hejcman v té době vykonával povinnou vojenskou službu v Litoměřicích, tak byla s nemocnou babičkou a malým synem doma sama. V lednu 1966 se pak vzali.

Každý měl v kině tranzistorák

Po mateřské dovolené pracovala v podniku Karosa, kde se vyráběly sedačky do automobilů. Stala se svářečkou a pracovala tam až do devadesátých let, kdy závod odkoupila společnost Karsit. Po okupaci v roce 1968 v práci žádné prověrky nezažila, přece jenom pracovala na dělnické pozici.

Vzpomíná ale na hokejové mistrovství světa v roce 1969, které většina Čechoslováků sledovala a radovala se, když Československo porazilo Sovětský svaz. Jana Kučerová byla zrovna v kině. „Každý tam měl tranzistorák, aby věděl, jak hrajeme. Bylo to, jak jsme poprvé vyhráli se Sovětským svazem. Všichni jsme se postavili a každý, kdo měl rádio, ho pustil nahlas, aby šla naše hymna,“ vypráví. Po hymně se všichni zase usadili a dodívali se na film.

Stala se rychtářkou

V podniku Karosa se pamětnice poprvé setkala se členkou spolku Baráčníci, ke kterému se sama záhy přidala. Vlastenecko-dobročinná obec baráčnická vznikla v roce 1873 v období zakládání mnoha různých vzdělávacích a vlasteneckých sdružení. Baráčníci lpí na dodržování staročeských zvyků, organizují oslavy Dne matek či Dne dětí, pořádají staročeské plesy a zábavy, tancují staročeské tance, jako např. českou besedu. Účastní se různých místních aktů, jako je kladení věnců či slavnostní průvody. Baráčnické obce jsou organizovány do žup a baráčníci používají vlastní názvosloví. V čele místní obce baráčníků stojí rychtář, spolková místnost je rychta, členům se říká tetičky a sousedé.

V Jaroměři vznikly v 19. století spolky Občanská beseda a Jarboj, které se po roce 1945 spojily a v roce 1963 vstoupily do řad baráčníků. „Baráčníci jsou semknutí lidé, sousedé a tetičky, kteří drží pospolu, vyšívalo se, zpívaly se písničky,“ popisuje pamětnice. Každý si sehnal kroj, pořádali tanečky, připravovali předtančení na plesy, pořádali výlety na události jiných baráčnických obcí, účastnili se prvomájových průvodů. Měla ráda pospolitost ve skupině, všichni si mezi baráčníky tykali. Od národního výboru nedostávali žádnou podporu, zároveň jim v činnosti nijak nebránil. Jejich spolek tak mohl na rozdíl od Sokola nebo Junáka fungovat i za komunistického režimu.

Baráčnická obec v Jaroměři pokračovala i po roce 1989, počet jejích členů se ale postupně snižoval. Když Jana Kučerová do spolku přišla, měl přes dvě stě členů, v roce 2023 jich zbývalo jen patnáct. Většinu tvořili členové její rodiny, ona sama se kolem roku 2010 stala rychtářkou. V Jaroměři se jejich členky v krojích pravidelně účastnily už jen vítání občánků. „Spolek nepřežije, my už jsme poslední, mladí o to nemají zájem,“ konstatuje pamětnice.

Bála se, ale do stávky šla

Jana Kučerová se v osmdesátých letech znovu provdala, její druhý manžel Václav Kučera byl rychtářem jaroměřské baráčnické obce. Začátkem osmdesátých let v Karose vstoupila do KSČ. „Mistr mi to nabízel asi třikrát. Nepřemlouval, jenom nabízel,“ popisuje. Měla obavy, aby její syn mohl dál studovat, tak nabídku přijala. Podle svých slov byla jen členkou do počtu a na schůzích se řešily pouze pracovní záležitosti. Ze strany vystoupila po revolučním listopadu v roce 1989. Po nemoci musela skončit v Karose a do důchodu pak prodávala v trafice.

V roce 1989 se 27. listopadu účastnila generální stávky a shromáždění na zaplněném náměstí v Jaroměři. „Stáli jsme raději na podsíni, nikdo nevěděl, co se může stát, nikomu se nedalo věřit,“ popisuje své tehdejší obavy. Cítila ale, že se musí vyjádřit k mlácení studentů na pokojné demonstraci v Praze 17. listopadu, které viděla v televizi. V roce 2023 žila Jana Kučerová v Jaroměři a byla stále rychtářkou místní baráčnické obce.