„Řada lidí ze středních Čech se sem nastěhovala za prací v zemědělství. Asi už tenkrát to taky nebylo nic moc, takže můj děda dělal tesaře a bydleli v tesařském baráku v těch koloniích.
V roce 1938, když to tady Němci zabrali, tak fůra lidí, kteří dělali na šachtách a kteří měli zaměstnání jisté (předtím byla krize a nezaměstnanost), tak tady odtud pryč nešli. Dávala se možnost, kdo bude odsunut. Anebo se jednalo o lidi, kterým na tom nezáleželo. Oni jim slibovali, že tady bude česká škola, ale jakmile to zabrali, tak žádná česká škola nebyla. Já, protože jsem měla v tu dobu spálu a záškrt, tak ten německý doktor nedovolil, abychom se odtud odstěhovali, protože říkal, že by se to roznášelo. No tak jsme tady byli až do té doby, než to Němci zabrali. Já nevím, někdy v září nebo v listopadu jsme šli pěšky a směřovali do Kladna. Všechny věci jsme naložili na vagon a šli. My jsme nevěděli, kam půjdem. Chápu, jak těm rodičům bylo, jak jim bylo ouzko. Víte, když má člověk střechu nad hlavou, i kdyby to byla kůlna, tak je doma. A my jsme tenkrát jeli do Loun, tam jsem poprvé v životě jedla párek. A z Loun jsme pak jeli do Prahy. Tam jsme seděli na nádraží, v noci. My jsme nevěděli, kde ten náš vagon je, a nějaký železničář, byl v železničářské uniformě, nás vzal k nim na noc. Už jsme se s nimi nikdy nesetkali. Bylo to někde kousek od hlavního nádraží, tam dolů do těch ulic. Potom jsme šli do Stránčic, tatínek tam byl přeložen. Tam jsem byla asi tři dny ve škole.
Pak zase můj děda, ten měl příbuzné na Kladně, a my jsme tam šli se podívat a ty nám řekli: ,Takhle nemůžete bydlet.‘ A pak nás do toho Kladna vzali k sobě. Byli jsme u nich asi šest neděl a pak jsme něco našli: jedni lidé, tam v Kladně, měli na zahradě prádelnu a do té prádelny nás vzali. Bylo to hrozné, ale pak naši přece jenom někde sehnali jednu místnost. Tak jsme tam byli až do konce války a pak jsme se sem znovu vrátili, protože i když už sem naši nechtěli... Protože tam jsme byli mezi svými, tam byli samí Češi, tam Němci nebyli.
A tak vám pamatuji, když jsem chodila z toho Kladna, kde jsme bydleli, do Kročehlav do školy, tak tam jsem chodila přes takový úsek, kde bylo vidět Slaný a byla vidět Milešovka, a já když jsem šla ráno do té školy a tu Milešovku jsem viděla, tak jsem si říkala: tak za tou Milešovkou je ten můj domov. Já tam v Kladně jsem se nikdy nesžila, a tak si na ty cesty pamatuji a chápu, jak asi těm Němcům je hrozně nebo jak jim asi bylo hrozně - a jak moc se člověku stýská, i když tam jsem měla rodiče, a kde jsou rodiče, tam je dítě doma. Ale tenhleten pocit docela jako pochopím.
Ale oni na nás byli špatní, zlí. Víte, v roce 1938, když to zabrali, tak tady Němci prostě dělali takové, dalo by se tomu říci, pogromy. Možná že to byl taky jen takový ten lumpenproletariát. Prostě šli k šachtě, a když chlapi vyfárali v deset hodin večer, tak tam čekali a udělali takovou uličku, tou uličkou museli projít a mlátili je. Anebo chodili po barácích, kde bydleli Češi, a vymlátili okna a dobývali se tam dovnitř, do těch baráků, a ti lidé byli biti. Pamatuji, že moje babička, oni se pak zmohli, a tak měli takový barák s pavlačí a tam byl maminčin bratr, který se vrátil po mobilizaci, která skončila, vrátil se tedy voják a Němci věděli, že je v domě mladý chlap, tak zaútočili, a on se schoval. Vylezl na půdu až na střechu a schoval se zvenku za komín. Byly tam naštěstí takové bytelné dveře, tak se tam dobývali a moje babička, no byl v tom kus takové hysterie, za dveřmi stála a křičela: ,Lidi český, pojďte nám pomoci, oni nás zabijí.‘ Bylo to hrozné, já vím, ale říká se, to je síla davu…
Když to tak poslouchám, co se kde děje, tak říkám: to se tak rozdmýchá, něco tak strašného… Třeba si pamatuji, že soused, který bydlel proti nám, nebudu ho ani jmenovat, protože tady bydlí jeho potomci. A najednou, z večera do rána se z něj stal ordner. Celá řada lidí, které jsme potkávali, byli Němci. Nedá se říct, že by se žilo v nepřetržitém nepřátelství, ale byla taková nějaká přehrada – vy jste vy, a my jsme my.“
