The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Kudrnáč (* 1934)

• narodil se 15. dubna 1934 ve Dvoře Králové nad Labem

• na podzim 1938 se s rodinou přestěhoval do Neratovic

• pamětník bombardování Neratovic 22. března 1945

• v červnu 1945 se odstěhovali do Hrádku nad Nisou

• studia na obchodní akademii v Liberci nedokončil a v sedmnácti se osamostatnil

• v roce 1951 začal pracovat u Pozemních staveb v  Liberci

• od roku 1962 vystupoval v orchestru Zdeňka Klímy

• v letech 1964–1992 působil v orchestru Ladislava Bareše

• pamětník invaze vojsk Varšavské smlouvy

• vyjížděl na turné do východní i západní Evropy

• v roce 1992 odešel do penze

• v době natáčení (2024) žil v Liberci

Blížící se konec války s sebou přinášel různá nebezpečí, jedno z největších však představovalo bombardování. Na středočeskou obec Neratovice se 22. března 1945 krátce po poledni sneslo více jak dvě stě padesát bomb a kdo mohl, snažil se zachránit v  krytu. Jedenáctiletý Miloslav Kudrnáč se ale místo toho rozhodl vyběhnout z domu a najít svoji dvouletou sestřičku, aby ji odnesl do bezpečí.

Na podzim 1938 jsme uprchli do vnitrozemí

Miloslav Kudrnáč se narodil 15. dubna 1934 ve Dvoře Králové nad Labem jako nejstarší syn Růženy a Miloslava Kudrnáčových. Když se však město v říjnu 1938 ocitlo v  těsné blízkosti obcí, které byly na základě Mnichovské dohody připojeny k  Německu, byli rodiče pamětníka nuceni odejít do českého vnitrozemí. Ve  městě zůstala pouze babička, která byla etnickou Němkou.

Čtyřčlenná rodina nalezla nový domov v obci Neratovice – Mlékojedy. Odtud jezdil otec každý den do Prahy, kde pracoval v tiskárně Rodina jako korektor. V roce 1942 se mu však podařilo získat zajímavější zaměstnání, a sice jako komparsista v barrandovském studiu. Jednou se za ním mohl přijít podívat i syn. „Točili zrovna nějaký dětský film a mám vzpomínku, jak mě herec František Černý držel na klíně. V ateliéru byl také kolotoč, na kterém jsem se mohl svézt,“ vypráví pamětník.

Vyběhl jsem z krytu a vrátil se pro malou sestru, co si hrála na písku

Pokračující válka si však našla cestu i do Neratovic. Nejpalčivěji ji místní obyvatelé pocítili 22. března 1945 krátce po poledni, kdy město bombardovalo dvacet osm amerických letadel. Útok bombardovacího svazu měly dle pamětníka vyprovokovat německé jednotky, které na letadla ve výšce deseti tisíc metrů zahájily palbu z protiletadlových děl, což mělo za následek shození více jak dvě stě padesáti bomb. Pro tehdy jedenáctiletého Miroslava Kudrnáče se bezpochyby jednalo o nejsilnější zážitek z celé války.

„Když to začalo bouchat, všichni jsme utekli do sklepa. Moje dvouletá sestra ale zůstala venku a hrála si na písku. Tak jsem pro ni běžel a odnesl jsem ji do bezpečí. Měl jsem o ni strašný strach, to si pamatuji. Z těch výbuchů bomb jsme měli hrůzu,“ popisuje dramatické chvíle Miloslav Kudrnáč.

Rusové chodili rybařit s granáty

Další vypjaté chvíle nastaly s  blížícím se koncem války v květnu 1945. Již 5. května převzala část českého obyvatelstva v  Neratovicích iniciativu a odzbrojila přibližně osmdesát Němců. Získané zbraně plánovali povstalci využít proti očekávanému útoku německých jednotek, dislokovaných v Kostelci nad Labem a Staré Boleslavi. Když ale 7. května došlo k  obklíčení města a německý velitel vyhrožoval, že obec stihne osud Lidic, místní se rozhodli raději vzdát. Večer Němci město zase opustili. Začala totiž kolovat falešná zvěst, že se v okolí zdržují partyzáni.

S  odzbrojováním a zajišťováním jednotlivých německých vojáků a obyvatel pokračovali Češi až do příchodu Rudé armády 10. května. Příštího dne se u školy konala slavnost a různé  zábavy. Na to, jak přijeli do Neratovic Rusové s tanky, koňmi i žebřiňáky, se přišel podívat i pamětník. „Vzpomínám si, že se ubytovali v  lese a chodili na ryby s  ručními granáty. Vždycky hodili granát do vody, sebrali mrtvé ryby, a tím se živili,“ dodává Miloslav Kudrnáč.

Německé cennosti vozili Češi do vnitrozemí a prodávali

Když válka definitivně skončila, rozhodl se otec pamětníka odejít z Mělnicka do pohraničí, kde se v souvislosti s  odsuny německého obyvatelstva z Československa a hromadným uvolňováním bytů i živností nabízely nové životní příležitosti. Jako vyučený sazeč-typograf získal do národní správy bývalou německou tiskárnu v  Hrádku nad Nisou. K nové funkci navíc náležel byt. Rodina se do města přestěhovala již v červnu 1945 a zaměstnání zde získala i maminka, která prodávala školní potřeby v  papírnictví, jež bylo součástí tiskárny.

Jak Miloslav Kudrnáč vzpomíná, byl Hrádek nad Nisou v červnu 1945 téměř vylidněný. Českého obyvatelstva tu bylo poměrně málo a díky odsunům se zmenšoval i počet německých starousedlíků. Ti zbývající museli vykonávat veřejně prospěšné práce a čelit nejrůznější diskriminaci. Nesměli například chodit po chodníku, ale jen po silnici, a museli nosit na rukávě speciální označení v podobě bílé pásky. Navíc měli povinnost odevzdat všechny cennosti, které pak lidé z Revolučních gard často odváželi do vnitrozemí a prodávali.

Závodní rada otce zničila, psychicky se z  toho zhroutil

V září 1945 nastoupil Miloslav Kudrnáč na gymnázium do Liberce a svůj volný čas věnoval hře na housle a skautingu. „Jezdili jsme na tábory se stany, které byly snad ještě z německých zásob. Usadili jsme se někde, kde byla tekoucí voda, abychom mohli vařit, a takto jsme vegetili až do roku 1948, než to zakázali,“ dodává pamětník.   

Rok 1948 skutečně přinesl mnoho změn, neboť poté, co v únoru uchopila absolutní moc komunistická strana, začalo postupně docházet k likvidaci soukromého podnikání, svobody slova a zejména podřizování politického života jednotné linii. Nové poměry zasáhly i tiskárnu v  Hrádku nad Nisou. V  podniku se na popud komunistů utvořila závodní rada, která ve snaze zavděčit se novému režimu ostře kritizovala dosavadního správce podniku, otce pamětníka.

Závodní rada mu vytkla zejména použití služebního motocyklu pro soukromé účely a vytápění služebního bytu, který byl napojený na stejný kotel jako tiskárna. „Táta se z toho nervově zhroutil, takže byl převezen do nějakého ústavu, kde jej léčili, a matka se s  námi přestěhovala k bratrovi otce do Liberce, protože v tom bytě v tiskárně jsme nemohli zůstat,“ dodává Miloslav Kudrnáč.

Kvůli politickým neshodám jsem odešel z domu

Protože v této době došlo i ke zrušení gymnázia, nastoupil pamětník do jednoročního učebního kurzu, po jehož ukončení byl přijat na obchodní akademii do Liberce. Po dvou letech nicméně musel své studium na příkaz matky ukončit. Vadilo jí, že je syn údajně neposlušný a chodí tancovat. Navíc měl pamětník  s rodiči rozpory i v otázce politiky.

„Matka s otcem byli levičáci. Měli takové názory, že jsem si s nimi nerozuměl. Když jsme se dali do politické diskuze, tak jsem se je snažil přesvědčit, že komunisté jsou vyvrhelové a diktátoři. Pro rodiče ale bylo zásadní, že není nezaměstnanost,“ uzavírá Miloslav Kudrnáč.

V  sedmnácti letech se proto rozhodl odejít z domu a postavit se na vlastní nohy. Našel si práci jako pomocný dělník elektroinstalatér v Pozemních stavbách v  Liberci, později si udělal učňovské zkoušky i střední elektroprůmyslovku a v zaměstnání pokračoval jako elektrotechnik. Kromě toho se věnoval hudbě a po večerech vystupoval jako kytarista v kapele Revue klub, se kterou hrávali například v podniku Letka u libereckého letiště. „Na jedné z  tanečních zábav v Lidových sadech, kam jsme chodili na Orchestr Ladislava Bareše, jsem také poznal svou budoucí manželku a v  březnu 1954 se s ní oženil,“ dodává pamětník.

Na vojně mi nejvíc vadila nesvoboda

V červnu 1954 nastoupil Miloslav Kudrnáč základní vojenskou službu jako průzkumník u raketometů v  Rokycanech. Velice mu ale vadila nesvoboda. Příčilo se mu, že všechno musí být vzorně srovnané, musí se hlásit podle vojenských pravidel a poslouchat na slovo. V opačném případě přišel trest. „Když nebyl večer vybraný popel z kamen, tak přišel dozorčí, vyndal popelník a vysypal jej na zem. Za pět minut to muselo být uklizené,“ vzpomíná.

Přesto během vojenské služby úspěšně absolvoval poddůstojnickou školu a dosáhl hodnosti četaře. Jako velitel však nechtěl dávat žádné rozkazy, raději odvedl svoji skupinu do lesa a dal jim volno.

Po návratu z vojny se znovu vrátil ke svému zaměstnání v Pozemních stavbách a kromě toho začal od roku 1962 vystupovat v  orchestru Zdeňka Klímy, kde hrál na kontrabas či baskytaru. O dva roky později přešel do orchestru Ladislava Bareše, se kterým účinkoval například na Libereckých výstavních trzích a v jiných městech dnešního Libereckého a Ústeckého kraje.

Sovětské tanky rozsekaly silnice na maděru

Období pražského jara v roce 1968, které přineslo politické uvolnění, si Miloslav Kudrnáč velmi užíval. Pak ale přišlo velmi kruté vystřízlivění, když 21. srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy, která zde měla potlačit údajnou kontrarevoluci. Ten den byl Miloslav Kudrnáč s  rodinou na chalupě v Bílém Potoce a o invazi se dozvěděl z rozhlasu. Hned poté sedl na motorku a vydal se na nebezpečnou cestu do Liberce.

„Měl jsem strach, ale bylo to ještě horší, než jsem si představoval. Tanky, které jezdily přes Oldřichov v Hájích do Liberce, svými pásy rozsekaly silnici úplně na maděru. Jel jsem přes ty kusy asfaltu jako při nějakém terénním závodě,“ popisuje náročnou cestu pamětník.

Když se šel podívat do centra, viděl, jak jezdí tanky Sokolskou ulicí nahoru k „Šalďáku“, u pošty zahnuly doprava na náměstí před radnicí a odtud dolů Moskevskou ulicí. Zde sovětské jednotky překvapily i jeho matku, která se ve strachu o život schovávala ve výklenku jednoho domu.

V zahraničí nás hlídali a zkoušeli provokace

V období normalizace se pak Miloslav Kudrnáč věnoval práci, rodině a také své milované hudbě. Díky angažmá v orchestru Ladislava Bareše se dokonce několikrát podíval do zahraničí. S kapelou hráli nejčastěji v  Německé demokratické republice, ale podnikli i cestu do Stuttgartu v tehdejším západním Německu. V letech 1968–1972 dokonce jezdili v „malé partě“ – kvintetu – vždy na letní a zimní sezónu do jednoho luxusního hotelu ve francouzských Alpách.

Aby však umělci mohli vyjíždět do západní Evropy, museli mít smlouvu s  Pragokoncertem, který si bral provizi dvacet procent. Svoji odměnu tak de facto danili dvakrát. Navíc je v cizině často čekalo sledování, zda se chovají podle pravidel komunistického režimu. Kromě toho, že byl přímo v kapele člověk, který je měl hlídat, mohli narazit i na cílenou provokaci.

„Ve Francii se mi stalo, že za mnou přišel na pokoj nějaký Polák, který mě začal zpovídat, co říkám na místní poměry a tak. Jestli se mi tam líbí, jestli mi ten kapitalismus nějak nevadí a podobné řeči. Odmítl jsem se s ním ale bavit, vůbec jsem mu neodpovídal a pak jsem ho vykázal z pokoje,“ vypráví Miloslav Kudrnáč.

Další nevýhodu představovaly podrobné prohlídky na hranicích se západní Evropou. Členové orchestru dostávali příkaz vynést z  auta všechny hudební nástroje na celnici a pak se museli podrobit důkladné osobní prohlídce jen ve spodním prádle.

Turné v Sovětském svazu byl strašný zážitek

S orchestrem vyrazil Miloslav Kudrnáč v 70. letech na turné i do tehdejšího Sovětského svazu. Jak popisuje, obecně zde panovaly otřesné hygienické poměry, a i v  moderních hotelech je obtěžovalo velké množství hmyzu. V obchodech nebylo téměř nic k  dostání a místní byli z  muzikantů často vyplašení, protože nikdy neviděli cizince. Zkušenosti z cesty tak občas připomínaly absurdní divadlo.

„To bylo všechno navrch huj, ve spod fuj. Měli jsme hrát v jedné vesnici, kde se těsně před naším příjezdem rozhodli udělat na cestu asfalt, abychom přijeli jako hosté po asfaltové silnici. Neměli ale udělaný podklad, a tak nalili asfalt přímo na písek. Když jsme přijeli, stál ještě u cesty asfaltovací stroj,“ upřesňuje pamětník.

Cesta po Sovětském svazu jen utvrdila Miloslava Kudrnáče v tom, co si myslel dávno – že komunismus je zkáza lidstva.  Pamětník se jednoduše nechtěl smířit s tím, že mu bude strana diktovat, co může a co ne. Když se nenáviděný systém začal na podzim 1989 definitivně hroutit, byl nadšený a účastnil se různých shromáždění v  Liberci. „To si nedovedete přestavit, jakou jsem měl radost. Nechtěl jsem věřit, že je to možné,“ dodává.

Své milované hudbě se Miloslav Kudrnáč věnoval i po sametové revoluci a s orchestrem Ladislava Bareše doprovázel hudební hvězdy jako Waldemara Matušku nebo Evu Pilarovou, se kterými hrál například v pražské Lucerně. Kromě toho se opět účastnil výjezdů do Polska či Německa, kde hrávali na pivních festivalech. V roce 1992 musel ze zdravotních důvodů přerušit  na několik let hraní, v roce 1999 nicméně opět nastoupil do orchestru Josefa Ottla a příležitostně působil v dixielandu Vladimíra Janského, Big bandu CL či v Orchestru Rudy Janovského v Jablonci nad Nisou. Svoji hudební kariéru definitivně ukončil v roce 2013 a v době natáčení (2024) žil v Liberci.