The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eduard Kuhn (* 1918  †︎ 2017)

• narodil se 21. září 1918 v Bílsku u Litovle

• početná rodina kováře a zemědělce

• studoval na gymnáziu v Opavě

• od roku 1937 studoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze

• bydlel na Hlávkově koleji v Praze

• 15. listopadu 1939 – účastnil se pohřbu Jana Opletala

• 17. listopadu 1939 – zatčen v souvislosti s perzekucí studentů

• 17. listopadu 1939 – 21. ledna 1942 – vězněn v kasárnách v Ruzyni a v koncentračním táboře Sachsenhausen

• pracoval v cihelně (Klingenwerke) a v dalších pracovních četách

• 21. ledna 1942 – propuštěn z koncentračního tábora

• návrat do Bílska

• nuceně nasazen v Drážďanech, práce v železářství C.K. Mogenstern und Kompanie

• 13.–15. února 1945 – zažil bombardování Drážďan

• jaro 1945 – utekl z Drážďan do Bílska

• 5. května 1945 – byl svědkem vypálení obce Javoříčko

• 1947 – ukončil studium na lékařské fakultě

• pracoval jako lékař v Plzni na interní klinice, v Thomayerově nemocnici, v Ústavu pro výzkum výživy lidu a v Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze

• vyučoval na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze

• zemřel 2. října 2017

Nadání na studia

Eduard Kuhn se narodil 21. září 1918 v obci Bílsko u Litovle v tehdejším Rakousko-Uhersku. Vyrůstal v rodině kováře, který se také společně se svou manželkou staral o hospodářství. Měl celkem sedm sourozenců (z toho dva zemřeli v útlém dětství), ale pouze on projevoval studijní nadání: „Studium bylo dost obtížné, protože jsem pokaždé musel vstávat brzy ráno, jít tři čtvrtě hodiny na vlak a z vlaku do gymnázia. Tak jsem to prováděl asi rok a potom se mě ujal strýček, který bydlel u Opavy. Pak jsem to měl do gymnázia blízko.“

Eduard Kuhn sice absolvoval opavské gymnázium, ale po maturitě nastala určitá potíž. Nepocházel totiž z bohaté rodiny, a tak bylo studium v Praze víceméně nereálné. Kamarád mu však pověděl o Hlávkově koleji: „Tenkrát bylo studium finančně náročné. Naštěstí mi můj kamarád ze sousední vesnice, který studoval v Hlávkově koleji, říká: ‚Nedělej si žádnou starost, jsi s vyznamenáním a jsi chudý student.‘ Takže mi to zprostředkoval a já jsem pak bydlel na Hlávkově koleji.“

Zatčení studentů 17. listopadu 1939

Eduard Kuhn studoval medicínu na Karlově univerzitě a díky Hlávkově koleji měl studium ulehčené. Poté však vznikl Protektorát Čechy a Morava a s ním i události, které neblaze ovlivnily budoucí životy všech tehdejších studentů. Na 28. říjen 1939 se připravovaly oslavy k výročí vzniku Československa, které však nechtěli nacisté připustit. Při přestřelce byl smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal a následně svému zranění podlehl. Dne 15. listopadu 1939 se tak uskutečnil smuteční průvod s jeho rakví: „Předseda samosprávy koleje, který zajišťoval obřady a všechno, musel podepsat prohlášení, že nedojde k žádným kraválům a že se všechno odehraje v klidu. Bohužel se tak nestalo. Když jsme se rozcházeli, tak všechno bylo v pořádku, až najednou přijeli nějací gestapáci v autech. Samozřejmě bezohledně. Tím vzbudili velikou nevoli a došlo k demonstracím.“

Druhý den se nic zvláštního nestalo, ale hned 17. listopadu 1939 byli studenti zatčeni: „Naše zatčení bylo velice jednoduché. Bylo nějak po půlnoci. Ozvalo se od dveří bouchání, tak jsme ještě s kamarádem, to byl pokoj pro dva, vstali a byli jsme vyděšení, protože tam stáli němečtí vojáci v plné zbroji. Nahnali nás dolů, kde už byli kolejáci nashromáždění.“

Nejdříve byli studenti soustředěni v kolejích a poté transportováni do kasáren v Ruzyni: „Tam jsme dorazili a oni nás nahnali do velikého shromaždiště. Po cestě byl natažený nějaký provaz, tak tam jsme o něj zakopávali a oni nás do toho mlátili.“

Z Ruzyně byli propuštěni studenti, kterým ještě nebylo dvacet let, kteří byli členy české fašistické organizace, a dále Slováci a cizinci. Zbylá početná skupina studentů odjela vlakem přes Drážďany do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína. Eduard Kuhn – podobně jako další pamětníci – vzpomíná, že vůbec nevěděl, co se s nimi bude dít, a dokonce ani nevěděl, kam směřuje jejich vlak. Dokonce prý ani neznal koncentrační tábory.

Čeští studenti v koncentračním táboře

Po příjezdu do koncentračního tábora byli studenti umístěni do bloků číslo 50, 51, 52 a 53. Jak vzpomíná Eduard Kuhn, oproti jiným vězňům byli studenti v poměrně výhodném postavení: „Nás bylo dvanáct set, takže jsme byli celkem ve výhodě. Byli jsme mladí a měli jsme studentské zaměření. Takže jsme jednoduše byli zařazeni do kolektivu a čekali jsme, kdy nás pustí.“

Studenti z Protektorátu Čechy a Morava však nebyli v koncentračním táboře Sachsenhausen jedinými Čechy. Z prominentních českých osobností zde byli vězněni i komunisté Ivan Sekanina nebo budoucí prezident Československa Antonín Zápotocký. Pražští studenti také nebyli jedinou intelektuální skupinou, v táboře se totiž ocitli také studenti a profesoři z krakovské univerzity a studenti z Brna a z Příbrami. Dále zde byla celá řada různých skupin, od homosexuálů a asociálů až po ruské zajatce.

Studenti zpočátku nemuseli pracovat, ale poté byli umístěni do pracovních komand. Eduard Kuhn pracoval v cihelně zvané Klingenwerke a poté i v dalších pracovních komandech. V podstatě přecházel z jedné práce do druhé a neměl žádné stálé pracovní zařazení: „Byl jsem v celé řadě komand, která byla dost nepříjemná a zatěžující. Když člověk musel pracovat a neměl co jíst, tak se to pochopitelně odráželo i na psychice.“

Dozorci prý někdy využívali odborných znalostí studentů a obecně se ke studentům nechovali krutě: „Jen tenkrát, když nechali zasypat naše kamarády z 52b. Ono se totiž ráno muselo vstát, když se ozval zvonek, a oni ještě polehávali. Dozorce šel kolem a viděl, že tam pospávají. Tak šel a půlku bloku vyhnal ven. Byl sníh a on je do toho sněhu nechal uložit a zasypat.“

Dny byly jeden jako druhý: „Ráno jsme vstávali v pět hodin, pak jsme se museli dát rychle do pucu a pak jsme nastoupili na apelplac. Byli jsme spočtení a odpochodovali jsme na různá pracoviště. (…) Na pracovištích jsme dostali nějakou šlichtu a potom až večer jsme dostali příděl jídla, když jsme se vrátili do bloku.“

Studenti byli poté rozmístěni do dalších bloků a Eduard Kuhn postupně prošel čísly 50, 52, 17 a dalšími. Nakonec prý skončil v čísle 4. Již od prosince 1939 však byli studenti propouštěni a dne 21. ledna 1942 se dostalo i na pamětníka: „My jsme už z vězeňské kanceláře měli předběžnou hlášku a pak nám ráno hlásili, že si máme připravit věci. Bylo to provedeno bez nějakých velkých problémů. Ta parta, která byla určena k propuštění, se po ranním hlášení sešla na apelplacu a byla odvezena do Oranienburgu. Tam jsme nasedli na vlak a jeli do Prahy.“

Nuceně nasazen v Drážďanech

Po návratu do Bílska se Eduard Kuhn hlásil na pracovním úřadě, který ho zařadil na nucené nasazení k rolníkovi a poté na práci do Německa. Transport směřující do Německa se zastavil v Praze a v Drážďanech, a přestože měl pamětník pokračovat dále do hloubi nacistického Německa, rozhodl se, že v Drážďanech vystoupí: „Jenomže u východu stála česká stráž a zarazili mě, že musím pokračovat s transportem. Já jsem se na ně německy obořil, aby mně dali pokoj. Oni nejdříve nevěděli, a pak mě pustili. To bylo v sobotu a já jsem si hned šel najít zaměstnání. Ale nepodařilo se mi to, protože se v sobotu neúřadovalo.“

Rozhodl se tedy pro návrat do protektorátu. Odjel přes Breslau do Olomouce a dostal se až do Šumperka, kde získal příslib zaměstnání ve zdejší fabrice. Potřeboval však pracovní povolení, a tak odjel do svého rodiště. Ale v Bílsku potkal četníky, kteří mu poradili, aby se vrátil do Drážďan. Kdyby totiž pamětníka chytilo gestapo, mohlo by ho znovu poslat do koncentračního tábora: „To bylo před Štědrým dnem a na Štědrý den jsem se hlásil na drážďanském pracovním úřadu. Vedoucímu jsem vysvětlil, že jsem musel transport opustit, protože jsem onemocněl průjmem, a že po vyléčení pokračuji. Tak mně řekli, že takových ptáků tady bylo a že mě předá gestapu. To ve mně hrklo, tak jsem říkal: ‚Prosím vás, kdybych vás chtěl podvést, myslíte, že vás budu obtěžovat na Štědrý den?‘ To na něj zapůsobilo, tak mě předal spolupracovníkovi.“

Eduard Kuhn získal zaměstnání v železářství C.K. Morgenstern und Kompanie. Nejdříve bydlel na Marschallstrasse v Drážďanech a poté v Pillnitzu u zámku. Na dobu strávenou v Drážďanech však nevzpomíná ve zlém: „Nechovali se ke mně neslušně. Nakonec respektovali i to, že jsem byl vysokoškolák a že jsem nedostudoval ne vlastním přičiněním. Já jsem měl s nimi kontakty ještě po skončení války.“

Nálet na Drážďany

Ve dnech 13.–15. února 1945 bylo podniknuto masivní bombardování Drážďan, které je dodnes považováno za kontroverzní. Poškozeno bylo jak centrum města, tak slavná galerie Zwinger. Na druhou stranu díky náletu uniklo z drážďanského vězení několik politických vězňů. Bombardování však přineslo i civilní oběti, mezi nimi i pamětníkovy známé.

„Když jsem ráno vstal, tak jsem si říkal: ‚Zavoláš kamaráda, lékárníka, a dneska se sejdete.‘ Tak jsem opravdu, když jsem přišel do podniku, volal. Jmenoval se Ambrož a byl z Moravy: ‚Nechtěl by ses dneska sejít?‘ ‚Nezlob se, ale já mám dnes hudební posezení, takže nemůžu.‘ ‚Tak někdy jindy.‘ Tak jsem volal inženýra Nevrklu, ten pracoval ve fabrice na rádiopřístroje a říkal: ‚Jo, můžu, přijdu.‘ Tak přišel, a když jsme se v deset u mě rozcházeli, tak začal nálet. On se zachránil, zatímco lékárník, který nám tak pomáhal, tam zůstal.“

Poté odjel Eduard Kuhn s inženýrem Nevrklou do Pirny, kde nastoupili do vlaku směřujícího na Prahu. Bylo to velké riziko, neboť je na hranicích protektorátu mohla zastavit pohraniční stráž. To se však nestalo, cestující prý vypadali obecně dost zničeně a někteří i krváceli, takže hranice pamětník i inženýr Nevrkla bez problémů přejeli.

Tečka ke konci války – vypálení Javoříčka

Ve svém rodišti se Eduard Kuhn přihlásil na pracovní úřad, který ho však již nikam nezařadil. Zůstal tedy v Bílsku a pracoval s rodiči: „Chodil jsem do lesa kácet dříví. Les byl v sousedství Javoříčka, které v květnu přepadli esesáci z Bouzova. Javoříčko vypálili a obyvatelstvo postříleli. To byla zbytečná oběť. Z Javoříčka jsem zběžně znal nějaké lidi. Udělal jsem dobře, že jsem v ten den nešel v lese směrem k Javoříčku, ale že jsem šel domů. Kdybych šel ještě kousek dál, tak by mě možná čapli a odstřelili. Člověk musel mít štěstí.“

Poválečná kariéra významného lékaře

Po válce byla Hlávkova kolej obnovena, a Eduard Kuhn tak mohl znovu nastoupit na lékařskou fakultu. Titul doktora lékařských věd obdržel přibližně po sedmnácti měsících a poté získal zaměstnání v Plzni na interní klinice. Od roku 1952 působil jako primář interního oddělení v Thomayerově nemocnici v Praze: „Zřejmě jsem měl dobrou pověst, a tak jsem najednou dostal echo z Prahy z Ústavu pro výzkum výživy lidu, že by o mě měli zájem. Já jsem to uvítal, tak jsem nastoupil.“

V rámci Ústavu pro výzkum výživy lidu se stal vedoucím oddělení, které se zaměřovalo na energetický metabolismus. Později se stal i ředitelem celého ústavu. Po spojení ústavů vznikl Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM): „Já jsem tenkrát seděl s profesorem Málkem a lámali jsme si hlavu, jak to pojmenovat. Přišli jsme na to, že by to mohl být Institut klinické a experimentální medicíny.“

V rámci IKEM pracoval Eduard Kuhn na I. interní výzkumné základně. Kromě práce v institutu přednášel i na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Oženil se a měl dceru a syna. V době natáčení (2014) pamětník žil v Praze a jako jeden z posledních  pamětníků událostí 17. listopadu 1939. Zemřel 2. října roku 2017 ve věku 99 let.