The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leopold Kukačka (* 1935)

• narodil se 23. června 1935 v Kaplici, měl o pět let mladší sestru

• otec pracoval jako komisař, později jako policejní správce okresu Kaplice, matka byla v domácnosti

• ke konci války pozoroval, jak přes Litomyšl přecházely pochody smrti i takzvaní národní hosté

• v roce 1945 se jeho otec stal přednostou úřadovny Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí

• po Laušmanově únosu ze zahraničí a jeho záhadné smrti ve vězeňské cele přišel pamětníkův otec o práci

• pamětník chodil na dvouletou chemicko-průmyslovou školu v Pardubicích, čtyřleté studium dokončil v Ústí nad Labem

• v roce 1956 nastoupil na vojnu, sloužil u Pohraniční stráže jako psovod

• už ve škole se stal kandidátem na vstup do KSČ, na vojně se stal členem strany

• během vojenské základní služby se oženil, narodil se mu syn, pak dcera

• pamětník jezdil do hor do Rumunska, byl aktivním turistou a horolezcem

• zúčastnil se mimořádného sjezdu KSČ těsně po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• po okupaci Československa v srpnu 1968 vystoupil na znamení nesouhlasu s invazí ze strany

• StB se ho dlouho snažila přemluvit ke spolupráci, vytrvale odmítal

• kvůli nesouhlasu s okupací nedostudoval, na studia se nedostaly ani jeho děti

• znovu se oženil, z druhého manželství má také syna a dceru

• o svých cestách nejen po Rumunsku psal do horolezeckých a turistických periodik, vydal i knihu

• v roce 1973 začal pracovat pro Ústav fyziky atmosféry jako pozorovatel počasí na Milešovce

• během působení na Milešovce rozvíjel vlastní projekty, podílel se například na měření kvality ovzduší

• po sametové revoluci založil vlastní firmu, věnovala se energetickým auditům

• spoluzakládal Stranu zelených

• po prvních svobodných volbách působil od roku 1990 jako náměstek primátora Ústí nad Labem

• v roce 1995 se vrátil na observatoř na Milešovce, byl už v důchodu

• začal působit ve vedení Obecně prospěšné společnosti Milešovka

• sháněl dotace na kultivaci vrcholu a staveb na nejvyšší hoře Českého středohoří

• v roce 2023 žil pamětník v Ústí nad Labem

Když se Leopold Kukačka zamyslí nad svým nejsilnějším válečným zážitkem, vzpomíná hlavně na poslední rok války. „Narodil jsem se v červnu roku 1935, a tak mi ke konci války už bylo téměř deset let. Bydleli jsme v Litomyšli a já jsem sledoval, jak přes město táhly různé průvody lidí,“ vybavuje si pamětník různorodá procesí v posledním válečném roce. „Nejdříve takzvaní národní hosté, Němci, kteří prchali z území obsazovaných Rudou armádou. Byli to zbědovaní lidé s nuznými povozy. Mlčky procházející průvod, ke kterému neměli našinci žádný vřelý vztah, jen nenávist.“

Jak se konec války blížil, procházely přes Litomyšl i pochody smrti. „Když se vyklízely koncentrační tábory, chodili přes město koncentráčníci, kterým jsme házeli kusy chleba. Vyzáblí a otrhaní lidé se o něj prali,“ vypráví a vzpomíná na jeden pro něj obzvláště silný moment. „Házel jsem chlebové krajíce a jeden ze zajatců mi podal dřevěnou holubičku. Německý voják ho ale pažbou pušky praštil přes ruku a holubičku mi rozšlapal,“ říká pamětník. „Přešlo několik takových transportů a lidi už šli tak daleko, že jim vyvářeli kotle polévky. Němci to nemohli zvládnout uhlídat, kapitulovali a oznámili, že mohou místní vozit zajatcům jídlo do dvora, kde přespávali.“

Měl jsem doma arzenál německých zbraní

Když pak prchali Němci před sovětskými vojsky, odhazovali veškerou výzbroj. „V příkopech byly poházené zbraně, náboje i uniformy. My kluci jsme sbírali, co jsme mohli. Doma jsem měl tři pistole, flobertku nebo malorážku. Běžnou zábavou bylo tenkrát odpalovat světlice v ohýncích.“

Na úplný konec války a osvobození má Leopold Kukačka dramatické, ale i zajímavé vzpomínky. „Naši sousedé měli krámek, ve výloze byly vystavené lahve od likérů, ale naplněné obarvenou vodou. Do jejich obchodu jednoho dne vešli sovětští vojáci a dožadovali se alkoholu vystaveného ve výloze. Prodavač jim vysvětlil, že se jedná jen o obarvenou vodu, kterou jim prodat nemůže, a oni odešli. V noci však sousedy vzbudil velký rámus a stejní vojáci jim mlátili do okenic před výlohou,“ vypráví pamětník a dodává, že celý incident skončil pro přihlížející velkým šokem. „Čeští četníci ohlásili incident Sovětům, přijela jejich vojenská policie a na ulici je zastřelila. Odjeli a nechali je tam ležet.“

Po válce se pamětníkovi prarodiče z matčiny strany zapojili do osidlování pohraničí. „Děda s babičkou pracovali v Telnici u Ústí nad Labem v továrně na nádobí. Přijeli jsme za nimi poprvé v roce 1946 na prázdniny. Tatínek jako vášnivý turista se mnou a s mou mladší sestrou prochodil celé okolí. Byli jsme v Tisé, na zřícenině hradu Blansko nebo na Střekově. Už tenkrát mě fascinovala Milešovka, nejvyšší hora Českého středohoří. V tu dobu jsem ještě netušil, že právě na Milešovce strávím třicet let života,“ říká pamětník a vysvětluje, že po škole usiloval o to, aby to bylo právě Ústí nad Labem, kam dostane pracovní umístěnku.   

Po aféře s Laušmanem zbavili otce funkce

V červnu 1945 dostal pamětníkův otec, státní úředník, pověření přestěhovat se do Ústí nad Orlicí. Měl tam založit nový okresní národní výbor. „O úřad ale usilovala tři města. Otec se znal ještě z dob sudetských s tehdejším ministrem Bohumilem Laušmanem. Díky téhle známosti mohl okresní národní výbor vzniknout právě v Ústí nad Orlicí,“ vysvětluje Leopold Kukačka.

Bohumil Laušman, sociálnědemokratický politik, se stal po skončení druhé světové války ministrem průmyslu. Krátce po převratu v únoru 1948 však emigroval. V prosinci 1953 ho ale z Rakouska omámeného unesli agenti tajné policie zpět do Československa a deset let poté zemřel za nevyjasněných okolností ve věznici v Praze-Ruzyni.

Po Laušmanově nedobrovolném návratu z emigrace se začali komunisté v Ústí nad Orlicí bát. „Začalo jim strašit v hlavách, že když dostali ten úřad zásluhou Laušmana, aby z toho nebyl problém, a tak otce zbavili funkce a z úřadu ho vyhodili,“ vypráví pamětník a upřesňuje, že v té době už on sám pracoval.

Po ukončení školy musel absolvovat takzvanou pracovní zálohu, a protože už mu tenkrát učarovala chemie, rozhodl se pro chemickou průmyslovou školu. „Nastoupil jsem do Východočeských chemických závodů v Pardubicích, fabrika mě pak vyslala k dalšímu studiu. Chodili jsme tři dny na praxi do výzkumného ústavu, kterým továrna disponovala, a tři dny do školy,“ uvádí.

Leopold Kukačka se smíchem vzpomíná, jak z nudy občas provedl nějakou neplechu. A protože ji většinou prováděl s chemikáliemi, výsledky jeho pokusů bývaly epické. „Vyrobil jsem třeba slzotvornou látku a zamořil s ní celé patro výzkumáku, a tak mě přeřadili k jinému vědátorovi. Tam jsem provedl další pokus a následovalo další přeřazení,“ usmívá se pamětník při vzpomínkách na následky svých experimentů. Nakonec putoval do provozu. „Tam to bylo velmi náročné, měli jsme pořád co dělat a na nudu už nebyl čas,“ upozorňuje.

Jako pohraničník jsem zadržel jednoho narušitele

Leopold Kukačka pracoval v ústecké chemičce zhruba dva roky. „Dostal jsem povolávací rozkaz. Sloužil jsem u Pohraniční stráže v Českém lese, naproti Mariánským Lázním. Říkalo se tomu hlavní směr, protože to bylo od Mariánských Lázní nejblíže ke státním hranicím,“ vysvětluje pamětník. „Byla to služba bez buzerace a bez vojenského šaškování. Měl jsem veliké štěstí, že jsem sloužil jako psovod.“

Služba u Pohraniční stráže byla podle pamětníka velmi těžká. Psovodi chodili na pochůzky, doprovázeli pohraničníky na pozorovatelny a jeden den v týdnu se věnovali výcviku psa. „Za celou dobu, co jsem byl na vojně, jsme měli všeho všudy čtyři narušení hranic. Vzpomínám si na opilce, co se v hospodě vsadil, že se dostane ke drátům bez zadržení. A pak ještě na člověka, který přišel z Německa a sám se nám přihlásil,“ vypráví pamětník.

Vzpomíná také na chlapce, kterého zadržel on sám. „V Ostravě přivedl do jiného stavu nějakou slečnu a chtěl se vyhnout následkům. Hranice se pokusil přejít v zimě, měl na sobě jen baloňáček a v ruce kleštičky, se kterými chtěl ostnaté dráty přestříhat. Zadržení pro něj bylo vysvobozením, byl promrzlý a říkal, že už tam bloudí tři dny,“ usmívá se Leopold Kukačka při vzpomínce na nešťastného mladého muže bloudícího po lese.

„Můj způsob zatčení byl shledán mými nadřízenými jako nepatřičný, ani jsem ho nepoložil na zem a nenatáhl na něj samopal,“ dodává pamětník.

Pro vstup do komunistické strany mě nadchla učitelka

Už na průmyslové škole se Leopold Kukačka stal kandidátem na vstup do Komunistické strany Československa „Měli jsme učitelku, která prošla koncentračním táborem a stala se zarytou komunistkou. Byla velice vzdělaná a byla to ona, kdo mě inspiroval ke vstupu do strany. Přijali mě tam během vojenské služby,“ vysvětluje pamětník. Během vojny se stačil oženit a po jejím absolvování nastoupil k dálkovému studiu Vysoké školy ekonomické.  

V roce 1968 přišlo Pražské jaro a měsíce naděje a nevídané svobody v jinak tuhém režimu. „O té době bych mohl vyprávět hodiny, byl to bouřlivý kvas svobody. Vycházelo tolik nových časopisů a pořád se něco dělo. Existovali  pokrokoví komunisté, a ti, kteří nemohli přenést rozvolňování přes srdce, těm se říkalo zpátečníci,“ vysvětluje.

Byla to také doba, kdy poprvé vyjel objevovat krásy rumunských Karpat. Právě pamětník odstartoval v Československu doslova karpatskou mánii. „Psal jsem o svých cestách po Karpatech do různých turistických časopisů, podílel jsem se na vydání několika průvodců a napsal jsem i knihu,“ vzpomíná.

Jednoho dne mu pak poslal Miloslav Nevrlý svoje deníkové zápisky z cest po Rumunsku. „Říkal jim původně Zeměhry a dal mi je jenom tak k přečtení. Byly fantastické, Nevrlý uměl čtenáři zprostředkovat pocity, jaké zažívá člověk toulající se přírodou. Přemluvil jsem ho, ať je vydá, čtenáři je znají pod názvem Karpatské hry. Měly úspěch, už jsou nejméně v šestém vydání,“ dodává Leopold Kukačka.  

Pak přišel 21. srpen 1968. „Přijeli jsme z dovolené, ještě jsme měli napakované auto. Ve čtyři hodiny ráno začaly po ulicích Ústí nad Labem jezdit tanky. Šel jsem na okresní sekretariát, který byl v Pečkově vile. Nikdo tam nebyl a já jsem se vrátil domů. Potom se partaj sešla na okresním národním výboru a začalo hektické období, psaly se letáky, chodilo se do rádia a vůbec se projevoval nesouhlas s okupací,“ dodává.

Tajně jsme se plížili na mimořádný sjezd strany

Pamětník se zúčastnil mimořádného, takzvaného Vysočanského sjezdu Komunistické strany Československa. Konal se v bezprostřední reakci na provedenou invazi, na odvlečení stranických představitelů do Sovětského svazu a na snahu prosovětských kolaborantů ustavit takzvanou dělnicko-rolnickou vládu. Uskutečnil se 22. srpna 1968 ve velké jídelně podniku ČKD v Praze-Vysočanech.

„Každý se na sjezd musel dostat po vlastní ose, sehnali jsme pár aut a jelo se. Bylo nás několik, lidi z různých ústeckých fabrik, chemičky, sklárny, armaturky nebo ze Schichtovky. Po cestě jsme se ještě zastavili v Mělníce na ústředí, kde nás od účasti na sjezdu odrazovali. Strašili nás, že nás v Praze zastřelí,“ podotýká pamětník. „Sjezd trval asi tři dny, psaly se různé rezoluce a diskutovalo se o tom, jak se k okupaci postavit. Třetí den, kdy už stály sovětské tanky před budovou, se odhlasovalo, že sjezd zasedá dál v působišti signatářů, a my jsme se odplížili domů. Tenkrát jsme celou situaci vnímali jako ohromnou tragédii.“

Po okupaci odevzdal komunistickou legitimaci

Rozčarování z okupace donutilo Leopolda Kukačku odevzdat stranickou legitimaci. Tak jako ostatní, i on se musel časem dostavit před prověrkovou komisi. „Jejím předsedou byl můj budoucí tchán,“ usmívá se pamětník. „Nazval jsem členy komise pučisty, podle mě nezasedali podle stranických stanov. Byl jsem okamžitě přeřazený do dělnické profese, a protože se tenkrát jen tak ze strany nevystupovalo, rituálně mě z ní vyloučili.“

Jeho vzpoura a nesouhlas po sobě zanechaly následky. Z práce odešel a jen ze známosti se uchytil jako stavební dozor v právě vznikajícím chemickém provozu. „Kamarád mě upozornil, že na mě musí každý měsíc psát hlášení. Chvíli jsem v dokončeném provozu pracoval jako dělník, ostatní mě ale mezi sebou nechtěli, protože strana mě považovala za podvratný živel. Kam jsem se vrtnul, různí přisluhovači mi ztrpčovali život a dělali naschvály. Musel jsem třeba vracet stavební materiál, který jsem z fabriky dostal. Navíc mě vyhodili ve třetím ročníku z Vysoké školy ekonomické, fabrika se postavila proti tomu, abych studoval.“ O vysokoškolském studiu si mohly nechat jen zdát i jeho děti.  

Chodili za mnou tajní, nedali mi pokoj

Asi rok působil pamětník ve firmě Chemofarma, která vyráběla léčiva pro švýcarské farmaceutické firmy. „Kdo tamní provoz nezažil, nevěřil by, co se tam dělo. Provoz byl velice neekologický, ničil životní prostředí a zdraví lidí. Vládly tam uvolněné mravy, ale dobře se tam platilo,“ tvrdí Leopold Kukačka.

V tu dobu zažíval nejen těžké pracovní, ale i osobní období. Rozvedl se, a aby toho nebylo málo, začali ho navštěvovat agenti komunistické tajné policie. „Začala za mnou brousit StB, neustále mě otravovali. Chodili za mnou i do garsonky, ve které jsem po rozvodu bydlel. Už jsem z nich byl nešťastný, neměl jsem od nich pokoj,“ vzpomíná jen nerad na tohle životní období pamětník. „Snažili se mě nalákat ke spolupráci, říkali mi, že když svolím, žena odejde z manželství nahá. Nebo že se můžeme zajet pobavit s nějakými soudružkami do vinárny Pod Radobýlem. Pokoj jsem od nich měl až poté, co jsem nastoupil na Milešovku. 

Pozoroval jsem počasí v observatoři na Milešovce

Leopold Kukačka se dostal jako pozorovatel na observatoř na Milešovce díky inzerátu v novinách.  „Ústav fyziky atmosféry sháněl pozorovatele počasí. Přihlásil jsem se a práci dostal. Pozoroval jsem a zapisoval počasí na Milešovce, jednou za tři hodiny bylo potřeba sepsat šifrovanou zprávu a vysílačkou ji odeslat do Prahy. Směny byly týdenní a bylo k nim potřeba dvou lidí, kteří se pravidelně ve dne nebo v noci střídali.“

Na Milešovce se pamětník začal brzy nudit. Zpočátku ho to trápilo a snažil se sehnat si jinou práci. Nakonec mu ale došlo, že volný čas, který na Milešovce má, může věnovat různým zájmům. „Začal jsem fotografovat, zabýval jsem se meteorologickou fotografií a ústav mi pořídil vybavení, jaké jsem si nadiktoval. Spolupracoval jsem také na projektu měření kvality ovzduší pro krajskou hygienickou stanici, jehož závěry odstartovaly na začátku roku 1989 ekologické demonstrace v Teplicích,“ dodává. „Nakonec jsem nevěděl, kde čas brát, docela dobře jsem si různými projekty i přivydělával a byl jsem spokojený.“

Po sametové revoluci jsem se dal na politiku

V roce 1989 si Leopold Kukačka řekl, že zkusí podnikat, a protože se vždy živě zajímal i o politické dění, vrhnul se do aktivní politiky. „Založil jsem firmu Chemicko-technologický servis, která se zabývala energetickými audity, a byl jsem jedním ze zakladatelů celostátní Strany zelených,“ popisuje, do čeho se po sametové revoluci s chutí pustil.

V prvních svobodných volbách v roce 1990 Strana zelených uspěla a Leopold Kukačka se stal náměstkem ústeckého primátora. S podnikáním se ale musel kvůli střetu zájmů rozloučit. „Čtyřleté funkční období bylo velice zajímavé, přednášel jsem například ve Štrasburku na setkání představitelů evropských měst o romské otázce v Ústí nad Labem. Stal jsem se také jedním z těch, kdo zvednul ruku pro stavbu ikonického Mariánského mostu. Myslím, že jsem za sebou zanechal kus práce, za kterou se nemusím stydět.“

Už ve funkci náměstka primátora odešel Leopold Kukačka do důchodu. „S politikou jsem dál nechtěl mít nic společného, jedno funkční období mi stačilo, a tak jsem se živil různě, třeba výškovými pracemi. Pak Ústav fyziky atmosféry pořádal slavnostní konferenci k devadesáti letům observatoře na Milešovce, na kterou mě pozvali jako hosta,“ vysvětluje pamětník, jak se na Milešovku vrátil. „Do observatoře jsem se vrátil jako vědecký asistent ústavu. Navíc jsem se stal ředitelem nově vzniklé Obecně prospěšné společnosti Milešovka, která si dala za úkol zvelebit vrchol nejvyšší hory Českého středohoří a zrekonstruovat stavby, které na něm stály, což se částečně podařilo.“

Měl jsem vzrušující život, jsem spokojený

Celý život byl Leopold Kukačka aktivní, jeho vášeň pro horolezectví mu vydržela opravdu dlouho. Rád se zapojoval i do kulturního a politického dění v Ústí nad Labem. „Prožil jsem opravdu bohatý a vzrušující život,“ uzavírá své vyprávění s úsměvem. „Člověk potřebuje ke štěstí tři věci. Aby byl on a jeho blízcí zdraví. Aby měl práci, která ho baví, a aby měl někoho, koho má rád a kdo má rád jeho. Toho všeho se mi bohatě dostalo.“