The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. Lidmila Kukuczková (* 1952)

• narodila se 3. května 1952 v Polici nad Metují do rodiny zahradníka

• v první třídě ji spolužačka nadchla pro náboženství

• po studiu na Husově bohoslovecké fakultě v Praze se v roce 1974 stala farářkou

• v roce 1974 se vdala za Ervína Kukuczku, bohoslovce, který nemohl dostudovat

• začínala na faře v Hostinném, v roce 1978 je přeložili do Hlinska v Čechách

• sledovala je StB, byli pod dozorem církevního tajemníka

• důvodem jejich častého překládání se staly bohaté sociální kontakty včetně disidentů

• k poslednímu přeložení došlo v roce 1982 do Ústí nad Orlicí

• s manželem vychovali tři děti

• ve farářské službě působila do roku 2019

• v roce 2024 žila v Ústí nad Orlicí

Svět náboženství se Lidmile otevřel v první třídě, v roce 1958. Její spolužačka Miluše Hofbauerová, dcera faráře Církve československé v Polici nad Metují, přivedla tehdy svou kamarádku do kostela. Spolu prošly až k maturitě na Střední všeobecně vzdělávací škole v Broumově, jezdily na výlety a tábory, které pořádala církev, a v Praze navštěvovaly náboženské vzdělávací kurzy, které vedli inspirativní lidé v čele s farářem Vratislavem Kratochvílem. 

Otec se obětoval pro rodinnou živnost

Lidmila Kukuczková se narodila 3. května 1952 v Náchodě a vyrůstala v rodině zahradníků v Polici nad Metují. Otec Zdeněk Řehák (1919–1976) převzal zahradnickou živnost po svém otci a vydatně mu pomáhala manželka Miloslava (1927–1998), jejíž otec byl také zahradník. „Tatínek byl přemýšlivý člověk. Chtěl být učitelem, ale když jeho starší bratr odmítl rodinné zahradnictví převzít, obětoval se on,“ popisuje pamětnice. Pěstovali ovocné stromy, zeleninu, květiny. Zahradnictví vypadalo jako park s cizokrajnými rostlinami, skleníky a pařeništi. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 Řehákovi o zahradnictví přišli, stalo se součástí komunálních služeb. Mohli tam aspoň dál pracovat a bydlet. Malou náplastí na velkou nespravedlnost bylo narození dvou dětí: v roce 1948 syna Zdeňka a o čtyři roky později dcery Lidmily.

Pro tatínka Zdeňka Řeháka byla 50. léta víc než trpká. Zahradnictví si zamiloval a hluboce prožíval každou změnu. „Postupně ho vyštvali a udělali z něj městského poskoka. Dělal zásobovače v jeslích, chodil s vozíčkem po městě. Už mu neříkali ‚pane Řeháku‘, ale ‚Řehák sem, Řehák tam!‘ Vzali mu důstojnost,“ vzpomíná pamětnice.

Donutili ho pokácet i kvetoucí stromy

V jejich zahradnictví už nebylo nic jejich. Komunističtí úředníci se k nim chovali povýšeně a bezcitně – nemluvili s nimi, pouze jednali. „Jednou jsme se probudili a dveře, které vedly ze dvorka do zahradnické dílny, byly zazděné. Jindy zase byl ráno pod okny postavený plot. Tatínka donutili v květnu pokácet ovocné stromy, které sázel se svým tatínkem. Ty stromy kvetly! Proč je musel kácet on a proč v květnu? Co to s ním muselo udělat? Odmalička se o ty stromy staral, a pak přišel úředník a rozkázal, že musí pryč,“ vypráví pamětnice a dodává, že otec musel v 60. letech nastoupit do kotelny, což bylo pro člověka zvyklého na pobyt venku velmi těžké. Tím víc se snažil újmu vynahradit svým dětem. Jezdil s nimi o prázdninách na výlety, pod stan, učil je milovat přírodu.

Církevní společenství, kde se jí líbilo, myšlenky, které ji táhly dál a výš, radostné nadšení Vratislava Kratochvíla přitáhly Lidmilu až na Husovu československou bohosloveckou fakultu do Prahy. Tam nastoupila hned po maturitě v roce 1970. O rok později se název Církve československé změnil na Církev československou husitskou.

V té době měla už za sebou šokující zážitky z 21. srpna 1968. „Moje první cesta tehdy vedla na faru v Polici za Hofbauerovými. Nic nevěděli. Bydleli jsme u hlavní cesty, kudy jezdily polské tanky směrem na Náchod. Pak jsme s Mílou byly hodně na náměstí, sledovaly jsme tam, co se děje, poslouchaly rozhlas. Podepisovaly se tam petice proti okupaci. Polští vojáci byli kluci, kteří vůbec nevěděli, do čeho je uvrtali,“ popisuje.

Smrt Palacha otřásla každým

Šokem se pro ni stalo i upálení Jana Palacha. „Byli jsme mladí a zemřel mladý člověk. To otřáslo každým. Dozvídali jsme se od kamarádů z Prahy, co se děje. Jeli jsme z Broumova do divadla do Prahy a šli jsme kolem Aeroflotu, který byl vymlácený dlažebními kostkami. To byl pro mě už dotek něčeho většího,“ vysvětlovala. Mladí lidé tyto události prožívali velmi intenzivně. Lidmila Kukuczková je přesvědčená, že tato doba ji nasměrovala tím správným směrem. „Charaktery lidí se začaly projevovat a rozdělovat. Naučili jsme se rozlišovat, kdo je kdo. Museli jsme si dávat pozor, co říkáme a komu. I mezi studenty jsme objevovali ty, kteří tam byli nasazeni a donášeli,“ dodává. Na vysoké škole se Lidmila zapojila také do šíření samizdatu. Každý ze studentů, kteří byli do této skryté aktivity zapojeni, měl daný počet stran některé ze zakázaných knih, které opisovali přes kopírák na psacím stroji. 

Ervína donutili ukončit studium

Přes to všechno ale prožívali radostný studentský život. Ve výuce měli biblické předměty, ale chodil tam i politický školitel z ústředí KSČ, od kterého museli mít zápis v indexu, že splnili předmět politická výchova. Během studií v Praze se Lidmila seznámila se svým budoucím manželem Ervínem Kukuczkou (1944–2022). V té době ale už Ervín na fakultě nestudoval. Po invazi v srpnu 1968 otevřeně vystupoval proti okupaci sovětskými vojsky, a tak mu bylo doporučeno, aby si zažádal o přerušení studia ze sociálních důvodů. „Řekl mu to jeden z profesorů s tím, že na stole má už papír na jeho vyloučení, aby tomu předešel. Tak to Ervín v roce 1969 udělal, a odešel. Nikdy jsme o tom moc nemluvili. Ale určitě ho od té doby sledovala StB [Státní bezpečnost],“ přibližuje pamětnice.

Ervín nastoupil do Vigony ve Svitavách jako dělník, pak se vrátil do Prahy, kde dělal v Bohnicích v psychiatrické léčebně ošetřovatele na protialkoholním oddělení, pak pracoval v divadle Orfeus. Chodil na fakultu za svými kamarády. Jednou Lidmilu někdo pověřil, aby mu šla vrátit knihy, a setkali se v Malostranské kavárně. „Bylo to zvláštní setkání. Udivil mě, že na sebe řekl úplně všechno, i věci, které patří do třinácté komnaty. Ta jeho upřímnost mě vzala u srdce, říkala jsem si, že to musí být velmi hodný člověk. Ačkoli mnoho lidí z fakulty na něj nasazovalo, nedbala jsem na to. Svatý nebyl. Byl to temperamentní člověk z Jablunkova, z kraje, kde se popíjelo.“

Pomluvy neměly šanci

Ervín Kukuczka se narodil v roce 1944 v polské Jistebné, která v době německé okupace náležela Německu. Mamince ho hned po porodu odebrali a umístili ho do lágru pro malé děti, na kterých Němci za války dělali pokusy s umělou výživou. Když si po válce pro něj přijel jeho otec, Ervínovi byly dva roky. Neuměl mluvit ani chodit, jeho hlavu pokrývaly bílé vlásky. „Když jsme se brali, měl ještě v černých vlasech bílý pruh,“ vypráví Lidmila Kukuczková. Od 13 let se musel starat sám o sebe, protože jeho macecha ho nepřijala a chovala se k němu krutě.

Lidmila nabyla přesvědčení, že patří k sobě. „Na škole mi to dali i do posudku, že chodím s člověkem, který byl odejit, a že bych s ním chodit neměla. Byla jsem i na koberečku, kde mi někdo z děkanátu a profesoři domlouvali, že škola je plná hodných inteligentních chlapců, a já si vyberu takového rebela,“ říká pamětnice. Smutnou realitou se stalo, že impuls k tomuto kroku dal škole jeden z farářů, u kterého byla Lidmila na praxi. „To už ale Ervína znali i mí rodiče a ti ho přijali. To pro mě bylo důležité. Moje srdce ho vzalo, rodiče ho přijali, takže žádné pomluvy už neměly šanci,“ vzpomíná pamětnice.

První jarní den roku 1974 měli Lidmila a Ervín skromnou studentskou svatbu na Novoměstské radnici v Praze. Oddával je Vratislav Kratochvíl. Půl roku poté nastoupila Lidmila v září 1974 jako farářka do Hostinného. Manžel získal místo ošetřovatele v nemocnici ve Vrchlabí. Nikdo je tam nečekal. Přišli jen s kufříkem, ale byli mladí a bezstarostní. Lidmila měla na starost Horní a Dolní Kalnou, Brannou, Vrchlabí a další obce.

Pohřeb mladého kluka byla škola života

Na střet s realitou ji už na fakultě připravil jeden z profesorů svou radou: „Všechno, co jste se tady naučila, zapomeňte. Praxe je úplně jiná. Lidi vás naučí.“ A měl pravdu. Lidé vyžadovali něco jiného než teologii. „Potřebovali povzbudivé slovo, návštěvu, lidský zájem. Praxí byly pastorační návštěvy nemocných, pohřby, křty, svatby. V tom mi žádní Kantové ani Buberové nepomohli. Lidé nejvíc oceňovali, že jim někdo naslouchá. Rozhovor s pozůstalými před pohřbem byla pro mě škola života. Mým prvním pohřbem v roce 1972 byl osmnáctiletý kluk. Ještě jsem byla na fakultě a měla praxi v Nové Pace. Bylo mi devatenáct a pohřbívala jsem stejně starého kluka. Tohle byla škola, ne to, co jsme se učili na fakultě,“ dodává.

Na faru mířili i disidenti

Na faře se setkávala s mnoha věcmi, které se lidem neříkaly lehce. „Musela jsem se naučit naslouchat. Málo mluvit, hodně naslouchat. Lidé nepotřebují poučky, ale povzbuzení. To je i jeden z cílů farářské práce – umět naslouchat a podržet druhého,“ vysvětluje pamětnice. V Hostinném zůstali čtyři roky. Ervín byl sečtělý, nezkazil žádnou legraci, a tak za ním lidé rádi jezdili. A jezdili za ním často lidé nepohodlní pro komunistický režim, lidé z undergroundu – Egon Bondy, František Kalenský, Bohdan Holomíček, sochař Jiří Seifert, kreslíř z Mladého světa Miroslav Liďák, tvořící pod pseudonymem Haďák, režisér z divadla Orfeus Radim Vašinka, učitel hudby Petr Mádle, „podezřelí“ umělci, galeristky, knihovníci. Přes kopec byl totiž Hrádeček, kde pobýval Václav Havel.

„Manžel se na něj přes kamarády napojil a Havel k nám měl přijet. Havel mu napsal dopis takovým zmatečným stylem, aby tomu nikdo nerozuměl, protože věděli, že dopis bude číst StB. Havel přijel na faru, ale já se na to nepamatuji, asi jsem nebyla doma,“ vysvětluje. Lidmila si nepamatuje, kolikrát u nich Havel byl. Setkání s disidenty se neúčastnila, ani neví, kdo přesně za manželem chodil. „Chránil mě mlčením. Čím míň jsme věděli, tím méně jsme byli ohroženi,“ vysvětluje.

Církev jako hlavní nepřítel komunistické moci byla pod detailním dozorem. V praxi měl pak každý okrsek svého okresního církevního tajemníka, kterému faráři museli hlásit, kde jsou, zda neopouští náboženskou obec a nejedou k sousedovi, případně ke komu. Každý pohyb farářů tak byl pod drobnohledem. „Jejich systém zastrašování byl nelidský a hloupý. Kolikrát nám přišly na faru otevřené obálky dopisů, roztržený balík, bylo vidět, že nás kontrolují. Měli jsme pár kamarádů za hranicemi, sestřenice utekla do Rakouska, tak si nás hlídali,“ říká Lidmila Kukuczková. V Hostinném se také Kukuczkovým narodil syn Jan (1976–2023).

V Hostinném začaly podivné návštěvy

Ervín si doplnil vzdělání, takže mohl kázat. Občas ke Kukuczkovým na faru přišel někdo s tím, že by si chtěl popovídat s panem farářem. Známí i neznámí lidé měli dveře otevřené. „Podle toho, jak Ervín po té návštěvě vypadal, jsem začala rozpoznávat, kdo za ním přišel. Jestli opravdu měl duchovní či kamarádský zájem, anebo přišel ten, kdo rozséval strach.“ V Hostinném tak začaly s návštěvami Havla a Kalenského také návštěvy zvláštních lidí.

„Chodil tam takový zvláštní chlapec, možná byl nastrčený. Mluvil o poezii a pak z něj vypadlo, že je gay a potřebuje s tím poradit. Bylo to divné. Nejvíc takových podivných návštěv bylo v Hlinsku. Tam už si nás hlídali pilní hoši,“ vypráví. Bylo veřejným tajemstvím, kdo všechno za Kukuczkovými na faru jezdí. Netajili to, žili svobodně a otevřeně.

Stejně jako na faru, posílala Státní bezpečnost své zvědy i na bohoslužby. „Počítal, kolik tam je lidí, koukal po lidech, zapisoval si něco. V Hostinném pak manžela kdosi udal. Jako kazatel na pohřbu v Nové Pace pronesl, že Hospodin dokáže vymazávat z trestního rejstříku prohřešky. A že to je důležité, abychom se i my naučili odpouštět. Někdo ho udal, a proto jsme šli do Hlinska. K tomu ještě ten Havel,“ vypočítává pamětnice.

I když je překládali, lidé si je zase našli

Z preventivních důvodů je biskup Josef Pochop přeložil v roce 1978 do Hlinska v Čechách. Ovšem bylo to z bláta do louže – nedaleko bydlel disident Bohdan Pivoňka. „Hosté za námi jezdili dál a přidružovali se noví a noví. Jaroslav Hubený, básník Zedníček, který se znal s Demlem, Luboš Mechel… Byly to nádherné večery a úžasně prožité chvíle porozumění,“ popisuje pamětnice atmosféru setkávání na faře.

A opět z preventivních důvodů je po dalších čtyřech letech v roce 1982 přeložili do Ústí nad Orlicí, kde už zůstali. Tam se roku 1983 narodila dcera Karolína a čtyři roky po ní Anna. Pod dozorem zůstali Kukuczkovi, zejména manžel Ervín, až do listopadu 1989. „Když si pak vyžádal v archivu ABS svoji složku, zjistil, že ho plánovali uvěznit a že na nás donášeli blízcí lidé,“ dodává pamětnice.

Děti Kukuczkových, zejména Jan, si kvůli náboženství zažily ve škole své. „Jeho spolužákům učitelé zakazovali s ním kamarádit a chodit za ním na faru. Kolikrát jsem byla volaná do školy a poslouchala, že děti se nemají kamarádit s někým, kdo je darebák nebo kdo chodí do kostela. Honza byl takový temperamentní idealista, zastánce pravdy, musel mít poslední slovo a tím učitele provokoval. Měl dvojku z chování. Když jsme doma četli poznámky učitelky v žákovské knížce, byl to kabaret. Se záští mu psala něco, co s ním mohla na místě vyřešit,“ popisuje pamětnice.

Lidem chybí pole a les

Z ústecké fary Lidmila vyjížděla do okolních sborů v České Třebové, Chocni a Lanškrouně. Jezdila všude autobusy a vlaky. „Střídali jsme se s manželem, v létě v zimě. Děti musely jet buď se mnou, nebo s manželem. Byl to zápřah. Hodně mi pomáhala maminka. Dokud mohla, tak za mnou jezdila z Police,“ vypráví. Podle ní dnes lidé nejvíc potřebují klid a trpělivost. „Lidem chybí pole a les. Měli by se víc spontánně shromažďovat a radovat se. Nebrat se tak vážně. Bez lásky a každodenních malých radostí se nedá žít,“ doplňuje.

Po sametové revoluci se Ervín Kukuczka angažoval za nezávislé kandidáty na radnici v Ústí nad Orlicí. Zde působil po dvě volební období, pak mu to jeho manželka zakázala, protože jako citlivý člověk těžko snášel stres, který tam zákonitě prožíval. „Jednou jsem mu musela zavolat i sanitku. Na radnici byli tehdy Sládkovci, kteří blokovali různá jednání, a to ho deptalo,“ vysvětluje Lidmila Kukuczková. I potom však pomáhal, kde mohl, bavila ho poezie a knihy, dělal koláže, uváděl vernisáže a literární pásma „Putování za duší“, se kterými objížděl spolu s pražskými umělci okolí. 

Po revoluci 1989 okresní církevní tajemník učil děti

Po listopadovém převratu potkala jednou Lidmila Kukuczková na ulici okresního církevního tajemníka. Pozdravila ho a on se vyděsil, že ho vůbec někdo zdraví. „Pak jsem s ním jezdívala do Pardubic. Jako učitele ho totiž vrátili zpátky do školy, a tak jsme spolu jezdili vlakem. Nechápal, že se s ním bavím jako s normálním člověkem. Ale já proti němu nic neměla. Možná si o mně něco zapisoval. Nechápu, k čemu mu to bylo,“ říká pamětnice a dodává, že za ní jednou přišel církevní tajemník s kytkou, když měla narozeniny. Další církevní tajemník byl naopak odtažitý, ustrašený člověk. „Buď měl odpor k práci, nebo k nám,“ konstatuje.

Farářkou zůstala až do roku 2019, kdy ze zdravotních důvodů se službou skončila. Na otázku, jakou úlohu má církev v dnešní společnosti, odpovídá: „Církev je ve společnosti potřeba, i kdyby byla jen v záloze. Člověk potřebuje mít v životě krytá záda, potřebuje někoho, na koho se může s důvěrou obrátit, popovídat si, najít oporu. Lidé stále hledají duchovní svět.“

Závěrečné poselství nevzkázala mladé generaci, ale jejím rodičům: „Ve vás je to, co do dětí vkládáte. Děti jsou dnes největší obětí doby, neukázněných rodičů, společnosti, která zapomněla do výchovy vložit mravní hodnoty. Dětem chybí láska, pohlazení, pochválení.“