The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThMgr. monsignore Václav Kulhánek (* 1930  †︎ 2021)

• narozen 14. února 1930 v Drahově u Veselí nad Lužnicí

• v 14 letech se rozhodl pro dráhu katolického kněze

• po válce vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a nastoupil tam do církevního semináře

• v roce 1950 povolali Václava na vojnu k pomocným technickým praporům

• domů se vrátil 31. prosince 1953

• nastoupil do dělnické profese do betonárky Prefa Veselí nad Lužnicí

• v roce 1968 začal dálkově studovat teologii, dokončil ji v roce 1973

• nastoupil jako kaplan v Českých Budějovicích

• odmítl nabídku Státní bezpečnosti na spolupráci

• v 70. letech vstoupil do hnutí katolických kněží Pacem in terris

• roku 1982 z Pacem in terris vystoupil

• po roce 1989 byl archivářem českobudějovického biskupství a kancléřem biskupství

• obdržel vyznamenání pro zasloužilé kněze Papežův čestný kaplan

• zemřel 6. února 2021

Knězem se rozhodl být už ve 14 letech, ale komunistická moc zavřela v roce 1950 církevní seminář, kde studoval. Václav Kulhánek z jižních Čech musel vzápětí narukovat na vojnu, kde u pomocných technických praporů ztratil 40 měsíců života. Kromě šikany a opovržení ze strany některých důstojníků tam ovšem zažil i sounáležitost obyčejných lidí.

„Dělali jsme na stavbě v Hájnikách u Zvolena a asi na tři čtvrtě roku k nám přišel kapitán Ján Miščina, nepříjemný člověk. Možná, že právě za něj jsme měli nejhorší vojnu,“ vzpomínal Václav Kulhánek. „Chodil nás pořád kontrolovat na pracoviště a museli jsme se mu hlásit. Na vojenské stavbě byli zaměstnáni také civilové, mezi nimi řemeslníci z Detvy. Jeden stál na lešení a kapitán Miščina šel dole. Tesař vzal tesařskou sekyrku, vyhodil ji nad ním, chytil ji ve vzduchu a povídá – Janko, pozri sa, ako se ta sekyra míha. A keď budeš chlapcov preháňať, do chrbátu ti ju zatněm! Ten tesař nám pomohl, protože od té doby už kapitán Miščina na kontroly nechodil.“

Z vojny se Václav Kulhánek vrátil 31. prosince 1953 a trvalo dalších 20 let, než si splnil svůj sen a stal se katolickým duchovním. I když celý čas pracoval jako dělník v betonárně Prefa Veselí nad Lužnicí, musel čelit obtěžování Státní bezpečnosti. Nabídkám udávat své bližní vždy odolal.

Tatínek byl československý legionář v Rusku

Václav Kulhánek se narodil 14. února 1930 v Drahově u Veselí nad Lužnicí. Rodiče vlastnili malé hospodářství se čtyřmi hektary půdy, otec se mu věnoval hlavně v létě a na podzim. Na jaře dělal jako vyučený zedník na stavbách, v zimě těžil v lese dřevo. Během první světové války padl na ruské frontě do zajetí, pak vstoupil do československých legií a domů se vrátil až v prosinci 1920 po dlouhé cestě lodí z Vladivostoku. „Tatínek si psal válečný deník, ale když nás obsadili v roce 1939 Němci, tak ho raději spálil,“ vyprávěl Václav Kulhánek. „Kus jeho deníku je naštěstí zaznamenaný v obecní kronice, od roku 1926 ji psal tatínkův bratranec František Kulhánek.“

Pamětník mluvil o své rodině jako o chudší. „Na Vánoce jsme si nedávali dárky, nebyly na ně peníze,“ vzpomínal. „K večeři se u nás dělal kuba, což jsou kroupy s česnekem a houbami, šišky s mákem a sirobem a jako moučník omáčka ze sušených švestek a hrušek. Maminka jí navařila patnáct litrů a přidávala do ní ořechy a strouhaný perník.“

Václav jako malý ministroval a denně chodil na drahovskou faru, kam v roce 1939 nastoupil mladý šestadvacetiletý farář František Bezpalec. Podle Václava vyřešil mezi lidmi spoustu problémů, radil jim a byl pro vesnici požehnáním. „Od devíti let mě vedl, že bych mohl být knězem, i když jsem chtěl být nejdříve zedníkem jako otec,“ líčil Václav Kulhánek. Už ve 12 letech psal pro faráře na stroji česky i německy církevní matriky.

Z války mu utkvělo v hlavě drsné počasí v zimě 1942, kdy ve střední Evropě napadla hromada sněhu. „Vánoční prázdniny jsme měli až do třetího března,“ poznamenal. Z období nacistické okupace si vybavuje rovněž jednu tragédii.

Celkem popravili sedm lidí

„Na jedné myslivně v lese, dál od vesnice, se schovával jeden člověk. Jmenoval se Navrátil, u kterého prý na Moravě měli Angličani nebo Američani vysílačku. On byl někdy na podzim roku 1941 na pohřbu, mezitím přišli pro něj domů gestapáci, někdo ho varoval, a tak nešel domů,“ vyprávěl Václav Kulhánek. „U nás v Kardašově Řečici měl se sestru a v Třeboni bratra. Domluvili mu s polesným Erlou, že může bydlet u něj na myslivně. V době heydrichiády se provalilo, že se tam schovával. Tak potom zastřelili sedm lidí, dva patřili k nám do vesnice, jeden se jmenoval Hejtmánek a měl na starosti přihlášky a odhlášky pobytu. Zastřelili taky jeho sestru, ještě jeho bratra s manželkou a ještě jednu paní ze Soběslavi, celkem popravili sedm lidí.“

Podle Václava Kulhánka se Navrátilovi podařilo gestapákům utéct a dostal se s kosou na rameni s košíkem až domů na Moravu „Tam se schovával ještě dva roky. Až v roce 1944 jeden sedlák, který o něm věděl, to řekl podnapilý v hospodě,“ uvedl pamětník. „Tak potom ho chytli a včetně něj popravili dalších sedmnáct lidí.“

V roce 1944 uzrálo ve Václavovi přesvědčení, že se vydá na dráhu katolického duchovního. Ve stejném roce udělal zkoušky na obchodní akademii do Tábora, Němci ovšem na podzim všechny střední školy zavřeli a studenty nasadili do práce. „Starší kluci šli kopat zákopy, mě v necelých patnácti letech poslali do lihové rafinerie,“ vzpomínal pamětník.

Na konci války v Drahově sídlila německá vojenská posádka, hlídala tábor se sovětskými zajatci. „Těsně před koncem války se jeden pokusil utéct přes zeď a německý voják ho při tom zastřelil,“ prohlásil Václav Kulhánek. „Němcům velel nadporučík Wagner, byl ze Sudet a uměl dobře česky. Říkal, že jeho vojáci nikomu nic neudělají, ale že odevzdají zbraně jenom někomu v uniformě. Devátého května přišel bývalý legionář, podporučík Javůrek, a Němci mu je dali. Pak odešli směrem na západ.“

V únoru 1948 studenti křičeli Černá věž do vlády!

Vzápětí přijeli sovětští vojáci a lidé v Drahově slavili, že je po válce. Řadu z nich ale radost přešla. „Někteří Rusové byli dobří, ale někteří brali lidem seno pro koně a kradli jim kola a hodinky,“ upozornil pamětník. „Ve vesnici Hamr žil jeden prostý hodný farář a po osvobození si dal do kanceláře Stalinovu fotku. Náš pan farář mu říká – Tondo, takovýho zločince si dáš do kanceláře? On mu odpověděl – Ale vždyť nás Rusové osvobodili! Druhý den mu Rusové ukradli seno a dal Stalina pryč.“

V červnu 1945 se pamětník vypravil do Českých Budějovic a na Jirsíkově gymnáziu se přihlásil hned do kvinty místo do kvarty, což byla poválečná úleva. Ještě během jeho studia proběhl v únoru 1948 komunistický převrat. Když se konaly v Českých Budějovicích demonstrace, za nimiž stála Komunistická strana Československa (KSČ) a Ústřední rada odborů, museli na ně i studenti gymnázia. „Skandovalo se – Zápotocký do vlády! Kluci od nás křičeli z recese – Černá věž do vlády [Černá věž je českobudějovickou dominantou]. Zatkli je esenbáci, ale učil u nás profesor František Mládek, komunista a po Únoru starosta v Českých Budějovicích, a vysvětlil jim, že šlo o mladickou nerozvážnost. Tak kluky na jeho zákrok zase pustili.“

Pamětník dodal, že v úterý 24. února 1948 zorganizovala Ústřední rada odborů generální stávku, která proběhla od 12 do 13 hodin také v Jirsíkově gymnáziu. „Pátou hodinu jsme měli řečtinu, pan profesor zapsal do třídnice, ani nezkoušel, ani nevykládal,“ vzpomínal Václav Kulhánek. „Zazvonil zvonek, profesor nám řekl – Ústřední rada odborů vyhlásila stávku, jděte domů! Nikdo se nezvedl, profesor to zopakoval, a zase jsme nešli. Došel pro třídní profesorku, řekla nám – Mládenci, jděte domů, když nepůjdete, za rok neuděláte maturitu. Profesor Zítek, který učil na Jirsíkově náboženství, nám pak řekl – Kluci, máme po svobodě.“

Našimi lebkami budou dláždit náměstí

Na nastolenou komunistickou vládu doplatil rovněž Václavův vzor drahovský farář František Bezpalec. „Dvakrát ho zavřeli do vězení, čtrnáct let zůstal bez státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. Dělal na dráze a souhlas mu vrátili až v roce 1969,“ upozorňoval pamětník. Odmaturoval v roce 1949 a ve studiu pokračoval v prvním ročníku církevního semináře. Za rok však komunistická moc všechny církevní semináře zavřela. „Moji rodiče neměli komunisty rádi. Tatínek věděl z legií, co jsou zač v Rusku. Maminka jim říkala – Vy jenom nenávidíte ostatní a na tom nic dobrého není.“

Bezprostředně po zrušení církevního semináře nahnal totalitní režim bývalého studenta bohoslovectví na vojnu k smutně proslulým pomocným technickým praporům. Se svými vzpomínkami se Václav svěřil pro knihu Radka Gálise Černí baroni od Černé věže: „Nejhorší na vojně bylo, že jste nevěděl, kdy půjdete domů, a že s vámi jednali jako s podřadnými bytostmi. Řvali na nás, že jsme odpad společnosti a že nás převychovají. Také nám říkali, že našimi lebkami budou dláždit náměstí.“

Na vojně, kterou mu velení Československé lidové armády protáhlo na tři roky a čtyři měsíce, potkal Václav Kulhánek také slušné velitele. Sloužil v severočeských Podbořanech a na středním Slovensku. „Major František Švec na nás křičel a přitom nás chránil. Faráři založili na jeho popud pěvecký kroužek, první, co zpívali, byl Foerstrův Oráč. Z Podbořan jsme šli do Hájniků u Zvolena, blízko letiště Tri duby. Velel nám tam nadporučík Mikovič, dobrý člověk, ale dali ho pryč, že byl na nás hodný. Do Hájniků za námi přijel jako velitel praporu major Švec, a když uslyšel pěvecký kroužek, ptá se dirigenta – Co se s vámi stalo, proč zpíváte tak špatně? Dirigent mu odpověděl – Odveleli nám hlasy, jsou na Šumavě. A Švec se postaral o to, že za pár dní bylo šest kněžích ze Šumavy zpátky v Hájnikách.“

Václav byl na vojně za ministra národní obrany Alexeje Čepičky a mluvil o ní jako o strašné. Jen jídla pro vojáky prý bylo moc, až se s ním plýtvalo. „Ale ve volnu jsme čistili boty a šaty, neměli jsme ani čas napsat domů dopis,“ podotkl pamětník. „Většina pétépé šla domů v listopadu, ale my až na silvestra 1953. Velitel roty nadporučík Šuty, povoláním koňský handlíř, chtěl od nás dostat peníze na pití a tvrdil, že musíme zaplatit za rozbité talíře. Nic jsme mu nedali a odevzdali všechny vojenské věci. Na poslední noc nám dali dvě deky a až do rána jsme zpívali české a slovenské písničky.“

V betonárně Prefě byla skvělá parta, ale i nelidský randál

Po propuštění do civilu si Václav našel práci v Prefě ve Veselí nad Lužnicí, kde dělal betonové výrobky a míchal beton. „Práce tam byla těžká, zdravotně závadná,“ tvrdil. „Sto čtyřicet decibelů hluku místo únosných šedesáti. Ale měli jsme tam vynikající partu, mezi tři sta padesáti dělníky bylo sto dvacet lidí s maturitou, čtrnáct učitelů, dvanáct bývalých četníků a dva právníci. Ve sprchách po šichtě jsme zpívali árie a recitovali básně. Byli jsme vynikající parta.“

Do Prefy šel Václav dobrovolně, protože teologii studovat nemohl. Svých představ o práci kněze se nicméně nevzdal, a tak se neoženil. Práce v nedalekém Veselí mu dovolovala, aby se mohl starat o stárnoucí rodiče v Drahově. „Říkal jsem si – Pán Bůh teď nás kněze asi nepotřebuje, on si to udělá i bez nás, když dopustil tuhle dobu,“ poznamenal. Jak se v 60. letech politická situace uvolňovala a komunistický režim dal lidem o něco víc svobody, vzkázali Václavovi z biskupství, aby šel na teologickou fakultu. Nechtěl však opustit senilního tatínka.

Až v roce 1968 začal dálkové studium teologie. Ve stejném roce vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem a přerušila pokusy o demokratizaci země. „Poslouchal jsem tehdy pravidelně rakouský rozhlas, kde večer mluvil mluvčí rakouského prezidenta, tuším, že se jmenoval Alfons Halber,“ uvedl pamětník. „Mluvil o následcích dlouhodobé okupace Československa. Předpovídal rozbití komunistického hnutí v Evropě a světě a pomalé nabývání svobody ve všech zemích sovětského bloku. Když jsem slyšel mluvit Halbera o dlouhodobé okupaci, říkal jsem si – Co blbneš? Po okupaci mě zvolili do stávkového výboru v Prefě, ale 27. srpna 1968 se naši páni vrátili z Moskvy, kde podepsali pobyt okupačních vojsk u nás, a bylo po všem.“

Brzy po vysvěcení přišla Státní bezpečnost

Obnovená totalita ovšem nezmařila studia Václava Kulhánka. Dokončil je v roce 1973 a vysvěcení na kněze se dočkal v červnu téhož roku. Ležel sice v žaludku státnímu církevnímu tajemníkovi, ale pomohl mu kromě jiného vynikající kádrový posudek z Drahova s podpisy předsedy místního národního výboru a vesnické organizace KSČ. Psal tam totiž obecní kroniku, chodil na brigády do jednotného zemědělského družstva, pracoval v Červeném kříži, patřil mezi dárce krve a další dárce sháněl. „Když vyčítali mému kamarádovi lékaři, proč se se mnou jako s farářem stýká, dělal si z nich legraci, že mám skvělý posudek a že mě přemlouvá ke vstupu do KSČ,“ vyprávěl pamětník.

Mezi komunisty ho nikdo nelákal, už v roce 1960 se ho ovšem pokoušela získat ke spolupráci Státní bezpečnost. Odmítl, stejně jako o 14 let později. Odpověděl tehdy, že pochází ze vsi, a když se tam o někom mezi lidmi ví, že dělá lidem tajně fízla, tak ani v hospodě si vedle něj nikdo nesedne. Novopečený farář uslyšel od estébáka odpověď, že by se nejednalo o žádné fízlování. „Zeptal jsem se – Tak proč to děláte tajně?“ popisoval. „Proč nezískáte lidi otevřeně a proč chodíte za mnou do bytu? Když jsem mu spolupráci odmítl, tak odešel.“

Státní bezpečnost mu také vytýkala, že na něj chodí anonymní udání. Řekl, ať na něj s tímhle nechodí, že už v roce 107 našeho letopočtu odpověděl římský císař Traján na nepodepsané dopisy s udáním na křesťany – Na anonymy se nemá dát, jsou nedůstojné našeho století.

Když byl kněz v Pacem in terris, bral o dvě stovky víc

Pamětník v Českých Budějovicích sloužil jako kaplan a dal na naléhání kapitulního vikáře, aby se zařadil do zpolitizovaného hnutí československých katolických kněží Pacem in terris, založeného v roce 1971 na popud KSČ. „Z naší diecéze tam šla půlka kněží, i když biskup Josef Hlouch byl proti. Někteří kněží, kteří nebyli v Pacem in terris, se na nás dívali pohrdavě,“ přiznal pamětník. Duchovní dostávali za členství v Pacem in terris od státního církevního tajemníka o 200 korun vyšší plat. V roce 1982 papež Jan Pavel II. kněžím členství v Pacem in terris zakázal a Václav Kulhánek z hnutí vystoupil.

Podle něj víc než Pacem in terris ublížilo církvi v 70. a 80. letech tajné svěcení kněží, mezi nimiž se nacházeli i ženatí muži. „A dokonce také ženy, což je neplatné. Tajní kněží a tajně vysvěcení biskupové si říkali – Komunismus tady bude navěky, a tak budeme světit tajně. Málo věřili Pánu Bohu a zachraňovat církev svěcením ženatých mužů bylo špatné,“ upozornil Václav Kulhánek.

Podle něj se komunisté v některých zemích chopili moci, protože v devatenáctém století byl kapitalismus špatný a ani církev nedělala nic s otřesnými sociálními poměry. „Po nástupu komunismu musely ve dvacátém století západní země víc povolit odborům,“ tvrdil. „Estébákům jsem říkal – Komunismus odejde, až splní svou úlohu, aby se společnost víc věnovala dělníkům a aby nebyl tak chudý proletariát.“

V roce 1984 vyšel z Krajského národního výboru v Českých Budějovicích příkaz, že pamětník musí z města odejít sloužit jinam. Měl však sestřenici, jejíž manžel byl bratrem krajského náčelníka Sboru národní bezpečnosti. „Začátkem července 1985 se mělo všechno rozhodnout, vzal jsem si dovolenou a jel za sestřenicí a jejím manželem do Hradce. Řekl jsem mu, že budu muset z Budějovic. Odpověděl – Řekni bráchovi, ať je na tebe hodný, jinak ho vytahám za uši. Nevím, jestli pro mě něco udělal, nebo ne, ale možná ano, protože jsem z Budějovic nikam nemusel.“

Žádná škola by mu nedala, co vojna u PTP a roky v Prefě

Václav Kulhánek dodal, že náčelníka SNB lidé v Budějovicích celkem chválili. Byl prý vyučený kovář a odmítl jít na ministerstvo vnitra, kde by se necítil dobře. Podle pamětníka se dokonce dostal tajně na falešnou propustku v montérkách do basy a poradil politickému vězni, co má vypovídat. „A pak někoho suď,“ prohlásil Václav Kulhánek.

Když papežovo rozhodnutí rozložilo v Československu Pacem in terris, představitelé totalitního režimu s odpovědí dlouho nečekali. „Státní orgány vytvořily Církevní výbor náboženských činitelů, vedl ho za katolíky Zdeněk Adler, poslední předseda Pacem in terris,“ řekl Václav Kulhánek. „Pamatuji si na setkání v září 1989, ovládli jsme výbor a zamítli navrhovanou rezoluci. Byla úplně jiná a vyzněla pro církev.“

Po sametové revoluci pracoval pamětník jako archivář a později také jako kancléř na budějovickém arcibiskupství. Obdržel vyznamenání papeže pro zasloužilé kněze Monsignor, papežův čestný kaplan. Když se obracel za svým životem, ničeho nelitoval – ani vojny u PTP, ani devatenácti let na Prefě.

„V žádné škole bych takové zkušenosti nenabral. Pracoval jsem s dělníky, stýkal jsem se s inteligencí, se spolužáky z gymnázia a to mi dalo hodně pro život,“ vysvětloval. „Po třech letech duchovní práce v Českých Budějovicích mě zastavil na ulici jeden pán a ptal se, jak se připravuji na kázání. A pak mi prozradil, že si říkají s manželkou – On nás vůbec nezná a mluví o nás.“

Václav Kulhánek zemřel 6. února 2021.