The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Kulhánek (* 1942)

• narozen 12. února 1942 v Praze

• rodiče Oldřich a Božena Kulhánkovi provozovali knihařskou dílnu

• o živnost rodiče přišli v důsledku znárodnění po únoru 1948

• roku 1964 absolvoval stavební fakultu

• za studií vstoupil do komunistické strany

• pracoval v Hydrometeorologickém ústavu

• v srpnu 1968 zažil v Praze sovětskou okupaci

• v roce 1969 odevzdal legitimaci komunistické strany

• v 80. letech působil na ředitelství útvaru řízení rozvoje Hydrometeorologického ústavu

• od druhé poloviny 90.let technickým ředitelem Povodí Vltavy

• bratr výtvarník Oldřich Kulhánek počátkem 70. let zatčen a souzen kvůli své grafické tvorbě

Václav Kulhánek se narodil 12. února roku 1942 v Praze na Štvanici do rodiny malých živnostníků. Jeho otec Oldřich byl knihařem, matka Božena švadlenou. Podle slov pamětníka to tak byla i podle jmen ryze česká harmonická rodina. Kvůli matčině nemoci žili s babičkou, která pomáhala s domácností. První Václavovy vzpomínky spadají do válečných let. Vybavuje si německé vojáky v Praze, letadla útočící na lokomotivy, útěky do krytu při náletech i příjezd ruských vojáků při osvobozování Prahy v květnu 1945. Byly to natolik intenzivní zážitky, že se mu vryly hluboko do mysli, i když měl teprve tři roky.

Velice blízký vztah měl od dětství se svým starším bratrem Oldřichem Kulhánkem (1940 - 2013). Stal se výtvarníkem a v budoucnu i tvůrcem našich současných bankovek. Ještě předtím jej ale počátkem 70. let čekal soud kvůli jeho „závadným“ grafikám, což jeho bratr Václav těžce nesl. V roce 1969 sám pak vystoupil ze strany. Svůj profesní život zasvětil vodohospodářství.

Nutili nás milovat Stalina a začerňovat obličeje v učebnicích

V raném dětství chodil Václav s bratrem Oldřichem krátce do Sokola a cvičili i na posledním Všesokolském sletu v roce 1948. Pak přišel zákaz Sokola a objevil se Pionýr. Do nově vzniklé prorežimní organizace pro děti vstoupili prý skoro všichni spolužáci. „Nosily se červené šátky, furt se (pionýrsky) zdravilo, furt se zpívaly písničky v češtině a v ruštině. Furt byly nějaké schůze a tloukli nám do hlavy, jak musíme milovat soudruha Stalina, jak nás osvobodili, že to je náš největší vzor.“ 

Ještě na osmileté škole po zrušení Sokola se vymyslela místo Všesokolského sletu jako náhrada Spartakiáda, které se pamětník také účastnil. „Žáci, dorostenci, dorostenky, muži, ženy. To bylo snad deset tisíc lidí, kteří vyběhli na stadion, každý měl svou značku a tam se předcvičovala společná skladba s doprovodem hudby. Na tribuně na hoře na věži stál režisér, který mával praporky a předcvičoval taky. Teď tam stála celá vláda, komunističtí pohlaváři, kývali a kynuli a davy šílely.“

Po roce 1948 bylo už znát, že i učitelský sbor na národní škole byl rozdělen. „Byli tam učitelé nového střihu fandící novému režimu, ale i ti staří.  Ti měli svou noblesu a v tom učení to bylo daleko zajímavější.“ Padesátá léta s monstrprocesy a justičními vraždami jako děti příliš neprožívaly, narozdíl od rodičů. „Pamatuji si, že jsme museli ve škole v učebnicích dějepisu začerňovat postavu Slánského a jak byla o něm zmínka i o Clementisovi, tak jsme to museli zaškrtávat černou tuší a jejich obličeje zamazávat v učebnicích,“ popisuje Václav Kulhánek.

Další výrazná vzpomínka na padesátá léta se Václavovi vynořuje na rok 1953, kdy zemřel Stalin. „To bylo šílené. Všichni truchlili a v rádiu tři dny hrála smuteční hudba. Všichni měli černou pásku. Z domova jsme do školy nosili pokojové květiny. Byla tam mohylka, kde stála celou dobu stráž, kluk a holka, a museli dělat pionýrské hajlování.“

Vzkvétající firma na pár měsíců

Oba rodiče byli v řemesle zdatní a po válce se v roce 1947 domluvili na založení knihařské dílny. Otci se už od počátku dařilo a dílnu stihl brzo splatit. Pamětník vzpomíná: “Měl množství zajímavých zakázek, pracoval například pro univerzitní knihovnu, vázal staré knihy i do kůže…  a nakoupil proto i nové stroje, zavedl i papírenskou výrobu a přidruženou výrobu ke knihařině. Když se mu to krásně začalo rozhýbávat, přišel rok 1948, v devětačtyřicátém to ještě pokračovalo a v roce 1950 pak šlus a musel dílnu zrušit. A co teď?“

Aby uživil rodinu s třemi dětmi, vyučil se Václavův otec ještě i zámečníkem a začal jezdit po montážích a stavbách přehrad po celé republice. „Tatík tam několik let takhle pracoval, domů se vracel jednou za tři neděle nebo za měsíc. Pracoval 12 či 14 hodin denně. Vydělal sice peníze, ale bylo to na úkor jeho zdraví a rodinné pohody.“

Byli jste vybráni, abyste se stali kandidáty Komunistické strany Československa

Po jedenáctiletce se Václav rozhodl ke studiu vodních staveb na stavební fakultě v Praze. Inspiroval ho k tomu i jeden ze sousedů na chalupě, který právě na této škole jako profesor učil. Studium bylo i pro dřívějšího premianta ale těžké, a zvláště technické předměty Václava příliš nebavily. Při jedné z nejtěžších zkoušek v druhém ročníku, a to z geodézie, všem jedenácti vybraným studentům vedení katedry v čele s profesorem Trnkou nabídlo kandidaturu do strany.

„Soudruzi, já vám chci říct, že jste byli vybráni, abyste se stali kandidáty Komunistické strany Československa. A nám všem spadla dáseň. Všichni jsme seděli, zarytě koukali do země a nikdo si netroufl říct, že ne,“ líčí Václav a dodává, že přednášející k tomu ještě přisadil, že doufá, že nebudou dělat hanbu. „Odešli jsme z toho všichni zaražení jak skoby do zdi.“ 

Už v těch raných studentských letech si takto komunistická strana připravovala podle Václava nová členstva. „Vycházeli z takzvaných kádrových materiálů, což byl životopis a z jakého prostředí pocházíš. No a táta dělal na stavbách, tak jsem měl původ dělnický.“ Za masivními vstupy do strany byla tenkrát podle něj i atmosféra pětačtyřicátého roku, kdy byli všichni nadšení, že Sovětský svaz je náš zachránce. „Komunisti tohle ve volbách zneužili, dělali k tomu obrovskou propagandu a lidi začali do strany houfně vstupovat. A vstoupili tam i moji rodiče. Tak mne pak vyzvali, abych tam vstoupil taky.“ Kandidaturu přijalo nakonec všech jedenáct studentů vodohospodářství a do strany vstoupilo.

A pak mi zavřeli bráchu kvůli obrazům 

Uvolněná atmosféra konce 60.let uvolnila v Československu částečně i hranice a další profesní možnosti. Díky tomu Václavův bratr Oldřich Kulhánek, který byl výtvarníkem na volné noze, mohl i trochu cestovat po galeriích za díly slavných malířů a také poslat sérii vlastních grafik na celosvětovou výstavu EXPO do japonské Ósaky konané v roce 1970. „Výstavu vedl Miroslav Galuška (ministr kultury v době Pražského jara) a komunisti se ho po devětašedesátém chtěli zbavit a chtěli na něj najít nějaké věci. Na výstavu poslali i fízly a ti šli po všem možném. Na Oldových grafikách zjistili, že tam jsou závadné věci, protože tam figuroval portrét Stalina, Mao Ce-tunga a bylo tam i násilí a bylo to trochu protirežimní.“ Oldřichova díla proto promptně stáhli a začali výslechy autora a obžaloba. Upozornění na „závadné“ grafiky tehdy podle Václava iniciovala nějaká agilní soudružka, manželka někoho na velvyslanectví. 

„Bráška tehdy bydlel na Zahradním městě (v Praze) a jednoho krásného dne ve čtyři hodiny ráno zvonek a policajti ve dveřích a rozrazili dveře „Jdeme si pro vás! Přeházeli mu kompletně byt, vzali si, co se jim hodilo, a neustále ho hlídali, že se ani nemohl pořádně vyčurat, protože mu hned dali nohu mezi dveře u záchodu,“ popisuje vyprávění bratra Václav a líčí, jak to bylo dál.

„Odvezli ho do Ruzyně do vyšetřovací vazby, kde strávil něco přes tři neděle a vrátil se hodně vyjukaný a vyhublý. Prý je snad ani nemlátili, jen když někdo zařval „gestapáci“, tak dostal nakládačku, a brácha říkal, že bylo slyšet, jak někoho o dvě cely dál mlátí. Tak nejdříve nadával, pak kňučel a pak už jen mlčel a bylo slyšet jen, jako když naklepáváš maso.“

Kdy jste se setkal s Hieronymem Boschem? Nezapírejte!

Při výsleších pak docházelo i k docela směšným situacím, kdy vyšetřovatelé tlačili na Oldřicha, aby se přiznal, s kým se kde měl v cizině setkat a vycházeli přitom z dopisů bratrovy ženy, která mu psala do vazby o slavných světových malířích, které už asi nikdy neuvidí. „S kým jste se stýkal v cizině?“ křičeli na něj. „V podstatě s nikým,“ odpovídal brácha. „A to není pravda! My to dobře víme, nezapírejte! Kdo je Hieronymus Bosch, kdo je Hans Memling, kdo je Jan van Eyck? Kde jste s nimi setkal a o čem jste spolu s nimi mluvili?“ Bratr Oldřich se prý začal chechtat a říkal: „Rád bych se s nimi byl setkal, ale bohužel jsou už více jak 400 let mrtví.“

Po několikatýdenních výsleších Václavova bratra pustili a měl být soud. „Naštěstí přišla amnestie, nevím, co to bylo, zda znovuzvolení prezidenta Svobody (Ludvík Svoboda byl znovu zvolen do funkce prezidenta v roce 1973). Soud se tak nekonal.“ Jinak by podle Václava Kulhánka dostal bratr určitě pět let natvrdo.

Jeho grafiky nechali soudci spálit, ale…

„Když nemohl být odsouzen on, tak byly odsouzeny jeho grafiky. Grafiky se ocitly na lavici obžalovaných a ortel zněl, že jsou závadné, a proto musí být zničeny a budou spáleny na soudním dvoře Na Pankráci,“ poznamenává Václav a vzpomíná, jak jeho bráchu nutili i ke spolupráci s STB a vyhrožovali mu, že děti nebudou moci chodit na školu, pokud nepodepíše. „On jim ale odpovídal ,Tak si poslužte!’ Brácha přitom nebyl žádná vazba nebo Rambo, ale vnitřně byl silný a měl to v hlavě srovnaný.“

Václav sám osobně do styku s Stb nepřišel, vzpomíná ale na osud bratrova blízkého přítele, kterého praktiky estébáků dohnaly až k sebevraždě. „Bratr měl kamaráda na život a na smrt Honzu Krejčího, který byl taky výborný grafik a studovali spolu v ateliéru profesora Svolinského. Honza vystavoval také na výstavě v Ósace a bohužel, jestli ho zlomili ke spolupráci a on si to bral jako obrovské svoje selhání a skončilo to tak, že si pak pár let na to vzal život.“

Kauza se závadnými grafikami měla podle bratrova vyprávění po mnoha letech ještě pikantní dovětek, kdy se na recepci u prezidenta Václava Klause k Oldřichu Kulhánkovi hlásil jakýsi pán, ve kterém malíř poznal svého tehdejšího soudce. „Bratr se ho tedy zeptal, co udělali s těmi grafikami a jak si udělali ohýnek na dvoře a upekli si na tom buřty. ,Mistře, co vás vede?! My jsme si je rozebrali, ještě mám jednu schovanou’, odvětil mu jeho soudce.“

Absurditu výslechů Oldřich Kulhánek posléze zvěčnil v sérii obrovských litografií, které se jmenují „Portrét mého fízla“. Je na nich portrét člověka, který ho vyslýchal, a na pozadí je opsán i výslechový protokol a všechny „fórky“ z absurdních výslechů.