The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Josef Kulich (* 1924  †︎ 2020)

• narodil se 17. dubna 1924 v obci Stromovka na Volyni v tehdejším Polsku

• 23. března 1944 vstoupil do tvořícího se 1. československého armádního sboru

• sloužil jako automatčík u tankistů, poté i jako zástupce velitele čety

• absolvoval poddůstojnickou školu v Rusově v Besarábii

• v srpnu 1944 působil v 1. československé tankové brigádě

• prošel boji v Kivercích, u Jasla, Krosna, účastnil se Karpatsko-dukelské operace, Ostravsko-opavské operace a dalších

• v Krosně byl dvakrát zraněn, střepinou a utrpěl průstřel nohy

• po válce se usadil v Břvanech a poté v Lounech

• soukromě podnikal, vyučil se strojvedoucím a pracoval na drahách

Narozen ve východním Polsku

Josef Kulich se narodil 17. dubna 1924 v obci Stromovka na Volyni v tehdejším Polsku. Obec byla kompletně česká a také rodina Kulichových byla českého původu. Stromovka se nacházela poblíž historického města Lutsk a v obci provozovali místní Češi divadlo, hrála tam česká kapela, a někteří dokonce dojížděli do nedalekého Lutska na návštěvu českého pivovaru Zeman.

Již od dětství dopadalo na pamětníka protibolševické smýšlení. Zejména díky tatínkovi, který působil v carské armádě a později se stal starostou obce: „Vyprávěl, že za cara bylo krásně a bohatě. Já jsem na světě ještě nebyl. Za cara také podnikal a potom, jak udělali revoluci v sedmnáctém roce,[1] nás zlikvidovali. Šlo to pak šíleně dolů, poněvadž bolševici zavládli a Rusko hospodářsky i politicky kleslo. Tenkrát jsem ještě nebyl na světě, ale otec vyprávěl.“

V době jeho narození spadala západní část Volyně pod polský režim (1921–1939), a tak zde panovaly poměrně uspokojivé životní podmínky. Komunita volyňských Čechů zažívala rozkvět a věnovala se soukromému hospodářství: „Za Poláků bylo velmi dobře, za Józefa Pilsudského byla demokracie. Daně se platily od hektaru a podnikalo se. Měli jsme dost prasat, přes třicet kusů dobytka, obhospodařovali jsme pět hektarů a prostě pracovali. To byla pravá demokracie.“

Jednalo se o relativně klidné období, jídla měla rodina Kulichových dostatek a nestěžovala si. Otec měl také značný majetek: „Stromovka byla podél státní silnice asi tři kilometry od Lutska. Také v Lutsku se hospodařilo, jedni byli chudší a vždycky si přicházeli přivydělat. Mohli říct: ‚Přineste sud piva a my přijdeme vozit obilí.‘ [Další] kolega [navrhl]: ‚Ke Kulichovi jdeme vozit obilí. Jde k Zemanovi pro pivo a postaví ho tam.‘ Najednou přišlo pět šest povozů.“

Pamětník navštěvoval sedm tříd polské školy, a tak získal polský přízvuk. Český jazyk však znal od dětství a před válkou strávil dva roky v České matiční škole v Lutsku. Dodnes mu však dělá problém česká gramatika, protože byl zvyklý na polský jazyk: „Chodili jsme do Lutska, do České matice školské. Předseda matice školské byl Vladimír Messner, který měl vojenskou akademii. (...) Já jsem mohl onu matici dokončit.“

Vztahy s Ukrajinci byly podle Josefa Kulicha na výborné úrovni a Češi jim vždy pomáhali. Ukrajinci sice nebyli nejlepší hospodáři, ale u Čechů si mohli vydělat, a tak obě etnika spolupracovala. Ukrajinci také zvali Čechy na vlastní „svátkování“ a Češi pozvání ochotně přijímali. 

Sovětský režim na Volyni

Podmínky se však zhoršily za režimu Sovětského svazu. Dne 17. září 1939 obsadila západní Volyň Rudá armáda. Na základě paktu Ribbentrop – Molotov obsadila nacistická vojska západní část Polska, zatímco Rudá armáda jeho východní oblast. „Velitele jsme poznali podle modrých kalhot. Měli jsme statek a samozřejmě přišli sovětští vojáci a začali se mě ptát: ‚Kolik platí?‘ Já povídám: ‚Nic.‘ ‚To děláš zadarmo?‘ ‚Ne, to je tátův majetek.‘ Hned toho vojáka ode mě odehnali a mně řekli: ‚Odejdi, kulak.‘ Už jsem poznal, že to je špatný.“ Někteří Češi totiž byli za sovětského režimu zatčeni a odvezeni do sovětských pracovních táborů.

Nacistická okupace Ukrajiny

Dne 22. června 1941 napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a německé jednotky začaly obsazovat oblast západní Volyně. Také ve Stromovce probíhaly boje mezi Němci a Rusy: „Měli jsme krásnou stodolu a veliký majetek a otec udělal bunkr. Když procházela fronta, tak nás tam otec nahnal a oni najednou přišli: ‚Ven, ven, ven!‘ Vedli nás jako rukojmí a měli jsme ruce nahoru. Měl jsem ruce nahoře, otočil jsem se a on mě kopnul. Pak jsem viděl, že nás počítali do stodoly a chtěli ji zapálit. Byl tam ale nějaký sudetský Němec, přišel a řekl: ‚Běžte k maďarskému důstojníkovi.‘ Tak sestry šly a povídaly, že jsme Češi. Oni mysleli, že jsme Ukrajinci nebo bandery. Tak nás pustili. Ještě schválně jsme říkali, že nechceme Rusko.“

Na západní Volyni se objevila i takzvaná Ukrajinská povstalecká armáda, tzv. banderovci. Tato kontroverzní organizace vykonávala řadu násilných činů a také rodina Kulichových kvůli nim přišla k újmě, když jim bylo ukradeno hospodářské maso. Za německého režimu došlo také k likvidaci židovského obyvatelstva: „Jako mladý jsem si šel do Lutsku koupit kravatu, ale otec za chvíli přišel, abych šel domů. Povídá: ‚Tak vidíš, vyvážejí Židy, sbalí tě někde, budou si myslet, že jsi židovský, a půjdeš se Židy.‘ Oni je vyváželi a já jsem viděl, jak si trhají vlasy na hlavě.“

Josefu Kulichovi také hrozilo nucené nasazení v Německu, ale otec dělal starostu, a mohl tak rozhodovat, kdo půjde, nebo nepůjde na práci. Řadu lidí této povinnosti zprostil.

V období nacistické okupace Volyně obecně panovalo bezvládí – po celé oblasti se potulovaly různé partyzánské skupiny nejen tzv. banderovců, ale i umírněnějších melnykovců nebo bulbovců, sovětských partyzánů Kovpaka a Medveděva a také maďarské oddíly: „Tam bylo těžké žít, člověk musel mít jazyk za zuby a být opatrný.“

Vstup do tvořícího se 1. československého armádního sboru

Na začátku roku 1944 přišla do oblasti západní Volyně opět Rudá armáda a s ní také 1. československá brigáda. Počátkem roku 1944 tak začali do československých jednotek masivně vstupovat volyňští Češi a do armády se 23. března přidal také Josef Kulich.

Tvořící se 1. československý armádní sbor však čekala zatěžkávací zkouška v Rivne. Vojenský štáb zde přijímal volyňské Čechy, ale město se naneštěstí stalo obětí německého bombardování. Při náletech padlo i několik volyňských Čechů, kteří mají dodnes ve městě památník: „My jsme se rozprchli a já [utekl] do parku k vodě. Vlezl jsem do suché kašny a začaly se sypat bomby. Začali sypat jenom ty lehčí, stromy nahoře byly smetené a já jsem byl zavalený stromy. Když padaly blízko mě miny, tak to byl hrozný pocit. Pak jsem vylezl a vidím na povrchu raněné a mrtvé.“

„Dostal jsem se do armády v Rivne. Šel jsem před komisi a byl tam [Richard] Tesařík, [Sergej] Petras a [Antonín] Sochor. Prostě český útvar. Vzali mě k sobě do útvaru a poslali mě do [poddůstojnické] školy v Rusově v Besarábii. Tak jsem se dostal do školy a už jsem byl v [budoucí] tankové brigádě.“

Pamětník se během výcviku učil s tankem všechny možné manévry. Poté nadešel čas prvního útoku. Vojáci přešli do Kiverců a pak přímo na frontu do první linie. Vzpomíná, že se jako mladý devatenáctiletý kluk a automatčík moc nebál, což bylo prý dobré: „Hnali jsme Němce tanky a Němci před námi utíkali. Postupovali jsme a koukali, jak utíkali. Pak jsme dostali [ránu] do pásu, který nám rupnul, a nemohli jsme pokračovat dál. Už jsme ale Němce hnali a oni po nás vždycky bouchali protitankovými minami. Pak stáhli děla a přestali po nás pálit, ale tři těžké kulomety po nás sekaly pořád. Vystříleli jsme veškeré náboje a už jsme v tanku nic neměli. Pravému křídlu, tam byl [Bedřich] Opočenský, se podařilo zlikvidovat kulomety. My jsme se stáhli. Víte, co to je, když do vás hvízdají tři kulomety? Tam se člověk nemohl hnout.“

Bitva o Jaslo

Josef Kulich se také účastnil bitvy o Jaslo: „Přijeli jsme do německé obrany, někteří Němci vyskakovali [ze zákopů], někteří se vzdávali, někteří utíkali, někteří se ještě bránili a stříleli. My jsme projeli zákopy, Němci někteří povyskakovali, vzdali se a pěchota [šla] za námi. Aby nám neprorazili tanky, tak zase honem zpátky na jiný útok. Teď jedeš a po tobě sypou.“

Pamětník byl v Krosnu zraněn střepinou a utrpěl průstřel nohy, a po návratu k jednotce měl tak lehčí službu.

Karpatsko-dukelská operace

Po dobytí Krosna nastoupil 1. československý armádní sbor na Karpatsko-dukelskou operaci. Spojení tanku navazovali Boček a Průša: „Dostali jsme minometnou palbu a já povídám: ‚Pojďte za mnou, ustupujeme.‘ Neposlechli. Už jsem byl ostřílený, už jsem věděl, jak mina padne, kde mina padne, zvuk jsem už poznal, tak jsem věděl. Říkám: ‚Ustupte, dělejte!‘ On povídá: ‚Já tohle...‘ Najednou hotovo. Utrhlo mu to nohu.“  

Josef Kulich vzpomíná, že měl několikrát velké štěstí. Například, když s jednotkou útočil na polskou kótu 534, aby se dostali na Svidník: „Letadlo bylo nad lesem, kulometem sekal a prolétl. To se nestačilo [schovat]. Kulometem sypal vedle mé hlavy. Ale prošel jsem. To byla klika. Vždycky jsem měl kliku. Nebo byl voják, který stál při mně, podával mi dalekohled a dostal přímo od snajpera. Beru si dalekohled a ono jenom prsk.“

Jeho kamarád Svítek již tolik štěstí neměl a během bojů zahynul. Po přechodu hranic přišli noví vojáci a v Kežmarku se vytvořila 1. československá samostatná tanková brigáda. Útvar dostal tanky T-34 a jelo se na Polsko. 

Ostravsko-opavská operace

Tanková brigáda se také zúčastnila osvobození Ostravska. Josef Kulich vzpomíná na pomoc ruské pěchoty a i na smrt Josefa Gregora: „Vjel na náměstí do Ostravy prvním tankem, otevřel dekl a snajper ho vzal z okna. Byl prvním tankem, který vjel do Ostravy.“

V Československu

Josef Kulich vzpomíná, že po demobilizaci a po usazení v Břvanech na Lounsku nebyla situace „růžová“. Ačkoliv zde byla demokracie, byli tu po válce národní správci a volyňští Češi s nimi měli problémy: „Oni nám říkali, že jsme kulaci a že nemáme rádi komunistický režim. Byli zde ale i velmi dobří lidé, jenomže jste nevěděl, komu se svěřit. Oni se báli jeden druhého. (...) Někteří šli do [komunistické strany], ale já jsem nechtěl, aby neřekli, že jsem přivezl komunismus do Československa. Oni si o nás mysleli, že jsme komunisté.“

Pamětník chtěl původně zůstat v armádě, ale osidlovací komise zvrátila jeho rozhodnutí tím, že mu přidělila hospodářství v Břvanech u Loun. Dodnes to vnímá jako újmu, protože na Volyni zanechala jeho rodina třicet šest hektarů, zatímco v Břvanech obdržel třináct hektarů. Nakonec se přece jen usídlil na Lounsku a jeho manželkou se stala Jiřina Linhartová,[2] dcera majitele pivovaru z Mirohoště, se kterou se poznal za války: „Ve válce jsme se poznali. Znali jsme se ještě ze školy, ale byli jsme mladí.“

Rodiče reemigrovali v roce 1947, kdy proběhla masová reemigrace volyňských Čechů, kteří se nezúčastnili bojů v armádním sboru. V Břvanech si Josef Kulich myslel, že bude pracovat jako soukromý zemědělec, ale po zahájení kolektivizace hospodářství ztratil. Udělal si proto zkoušky na strojvedoucího a jezdil třicet let s vlakem.

Rezoluce v roce 1968

Pamětník byl dlouhodobým činovníkem Svazu protifašistických bojovníků a za svaz sepsal v roce 1968 rezoluci proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Chtěl, aby Československo zůstalo samostatné: „Když odvezli prezidenta a vládu, tak jsem psal rezoluci i proti tomu, aby je odvezli.“

V současnosti má bývalý tankista Josef Kulich vojenskou hodnost kapitána ve výslužbě a stále žije v Lounech. Dodnes je aktivní ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a angažuje se při vojenských pietních aktech. Jeho manželka natáčení odmítla.

[1] Velká říjnová socialistická revoluce v roce 1917.

[2] Jeho manželka Jiřina Kulichová, rozená Linhartová, dostala statek v Postoloprtech.