The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Kumperová (* 1926  †︎ 2022)

• narozena 23. února 1926 v Plzni

• 1938 k rodině se z Berlína přistěhoval otcův bratranec Karel Stadler

• září 1939 zatčení otce (Bory, Buchenwald), zemřel v listopadu 1942 v Osvětimi

• 1940 vyloučení ze školy v tercii plzeňského gymnázia

• leden 1942 deportována s matkou a sestrou Evou do Terezína

• prosinec 1943 transport do Osvětimi

• červenec 1944 převezena se sestrou a matkou do pracovního tábora Christianstadt, pobočky KT Gross-Rosen

• zima–jaro 1945 pochod smrti končící v Bergen-Belsenu

• duben 1945 osvobození v Bergen-Belsenu

• matka krátce po osvobození zemřela, pamětnice prodělala skvrnitý tyfus

• léto 1945 repatriace do Čech, návrat do Plzně

• 1945–1946 kancelářská práce a práce pro American Claims Office Team, překlady žádostí českých občanů o náhradu škod

• 1946 provdala se za Karla Kumperu

• 1947 přestěhovala se s manželem do Ústí nad Labem

• 1949 a 1951 – narození dcer Jany a Evy

• 2010 zemřel manžel Karel

• žila v severních Čechách

• zemřela 18. června 2022

Šťastné dětství

Otec obchodoval s peřím, které čistil a posílal nejen po vlasti, ale i za hranice. Naložené vozy tažené koňmi převážely pytle s peřím na dráhu, odkud putovaly dále do světa, a obchodu se dařilo. „Těsně po první světové válce byl velký boom, stavěly se hotely, potřebovaly peřiny.“ Matka pocházela z Horažďovic, měla rodinnou školu. Rodiče byli zbožní, ne však ortodoxní, slavili jak židovské, tak křesťanské svátky. Mladší sestra Eva se narodila v roce 1931. Na dětství má Hana Kumperová hezké vzpomínky. S rodiči a sestrou jezdila na výlety, tatínek jim náruživě vypravoval o přírodě a zeměpisu.  

Před vypuknutím války

Krátce po zabrání Sudet se k Sachselovým přistěhoval otcův bratranec Karel Stadler. Do té doby se věnoval obchodu v Berlíně. Ale poté, co zde zažil Křišťálovou noc, utekl do vlasti. Jeho vyprávění si Hana Kumperová nepamatuje „Já jsem měla starosti, jak si namalovat pusu, jak se učesat a kdo se mi líbí... a vůbec jsem netušila, co bude.“

Po anexi Německem, kdy do Plzně přišli 15. března 1939 němečtí vojáci, poslala maminka pamětnici s hrncem pro šlehačku. Cukrářka ji ale poslala domů s prázdnou, protože už všechno vykoupili vojáci. Z obchodů všechno zmizelo.

1. září 1939

Když se sestry Sachselovy 1. září 1939 probudily, dozvěděly se dvě hrozné zprávy. První se týkala jejich otce, kterého v noci odvedli, druhá patřila začátku války s Polskem. 

„Přišli si pro něj ráno asi ve tři hodiny, takže si stačil vzít akorát kousek chleba a odvezli ho na Bory. Tenkrát to byla akce pro celou Plzeň, o všech říkali, že jsou rukojmí. Byli tam ale i křesťani.“ Mezi odvedenými byli například redaktor Naxera ze Svobodného slova nebo ředitel plzeňského divadla Zítek a další lidé, kteří ve své době nějak vyčnívali z davu. Mnohé po pár týdnech propustili, ale Židy po několika měsících věznění převezli do Buchenwaldu a Osvětimi.

Na Vánoce 1939 se mamince podařilo dostat na Bory vánoční gratulaci, ze které se na malého anděla se stromkem a dárky dívají z okna dvě dívky: Hana a její sestra Eva. Šlo o fotomontáž, která navzdory zákazu zasílat fotografie vězňům unikla zrakům cenzury a k otci se, jak v dopise potvrdil, dostala.

Karel Stadler pokračoval ve vedení rodinného obchodu a stal se součástí rodiny, kterou živil. Otce jeho rodina již nikdy neviděla. Po válce se jeho dcery dozvěděly, že zahynul 19. listopadu 1942 v Osvětimi.

Škola a vyloučení

Sestra Eva pocítila na vlastní kůži antisemitismus ještě ve škole, kdy na ni učitelka přede všemi ukázala a řekla, že je otec zavřený. „Nikdo nevěděl nic o koncentračních táborech nebo o norimberských zákonech, takže to vypadalo, že tatínek je zloděj nebo vrah...“

Hana Kumperová měla jednu hezkou zkušenost. Po uvěznění otce jí plzeňský malíř a profesor gymnázia namaloval obrázek, který dodnes visí u ní doma a připomíná jí jeho tehdejší podporu. Profesor Krs jí později věnoval ještě jednu kresbu, když se vrátila z koncentračního tábora. Sám byl veteránem první světové války, ve které přišel o nohu.

Rok po zákazu navštěvovat německé školy byla židovským dětem v srpnu 1940 znemožněna docházka i do českých škol. Obě sestry byly vyloučeny, Eva ze třetí třídy základní školy a pamětnice z tercie plzeňského gymnázia. Později byla vděčná za základy latiny, které jí škola dala a díky níž se naučila rychle a dobře anglicky. Židovská obec poté pořádala kroužky, aby se děti naučily „číst, psát a počítat, aby nebyly úplně blboučký, tak jak si to přál Hitler, aby celá tahle generace a vůbec všichni Židi byli vymýcení ze světa a z inteligence vůbec“.

Pro Židy byl v Plzni vyčleněn rybník, kterému se dodnes říká Žiďák.

Po vyloučení ze školy se Hana Kumperová učila právě jazyky, vedle angličtiny také francouzštinu a němčinu. Každé dopoledne ve všední dny chodila na čtyři hodiny za úplatu do šití ke křesťance. Tady se naučila základům šití a v poválečné době si díky tomu mohla upravovat a spravovat oblečení, kterého byl nedostatek, pro sebe i děti. Ani to však nevydrželo dlouho: „Jednoho krásného dne přišla a říká: ‚Haničko, je mi to strašně líto, ale my nesmíme zaměstnávat Židovky, tak už sem nechoď.‘ Tak jsem přestala chodit i tam, ale dlouho to netrvalo a dostali jsme povolávací rozkaz.“

Padesát kilo a dvě matrace

Před transportem do Terezína musela spolu s ostatními Židy rodina odevzdat veškeré cenné věci: zlato, šperky, kola, rádia... Začal pro ně platit zákaz chodit do kina, v tramvaji mohli jezdit pouze na zadní plošině, na obchodech přibývalo nápisů: „Židům, psům a cikánům vstup zakázán.“

Rodina včetně bratrance Karla obdržela povolávací rozkaz s upřesněním, co si mají a mohou vzít s sebou. Byli limitováni padesáti kilogramy, na spaní si tři ženy zabalily dvě matrace.

Nejdříve pobývali v plzeňské Sokolovně, v takzvané „šlojsně“, shromaždišti a karanténě. Tady ještě hlad neměli, z domova si vzali hodně jídla. Později je naložili do vagonů a vezli do Terezína. Vlakem procházeli esesáci, kteří si vybírali některé muže, odváděli je a vraceli zkrvavené, mezi nimi i bratrance Karla. „Tam už to začalo. On měl zkrvavené ruce... na ty ruce si pamatuju.“

Terezín

Po příjezdu do Bohušovic šli do Terezína pěšky. Část zavazadel si vláčeli sami, zbytek jim odvezli. Ženy ubytovali v Hamburských kasárnách. „Protože jsme měly tátu zavřeného už v té době, tak jsme měly do jisté míry privilegované postavení tím, že jsme se dostaly do poměrně malého pokojíčku ve druhém patře. Bylo nás tam jenom čtrnáct na asi třikrát šest metrů. Prostě miniatura, takový ajnclíček to byl. Ale tím, že jsme měly jenom ty dvě matrace, tak jsme se tam vešly. Byly tam všechny manželky mužů, kteří byli zavření, a jejich děti. Byly jsme pohromadě. Zatím. Karel Stadler byl na mužských kasárnách.“

Apa cuka funde muka aneb opatrovnicí v kinderheimu

Nejdříve byl čas v Terezíně dlouhý, nebylo nic na práci, žádné knihy, tužky, papíry mít nemohli, „byli jsme, jak kdyby nám vybrali mozky... jenom jsme si mohli povídat mezi sebou, ale nebyly žádné důvody si povídat“. Haně Kumperové se podařilo dostat se jako opatrovnice do kinderheimu, dětského pokoje, kde bylo osmadvacet chlapců. Patřili k matkám z Hamburských kasáren, ale protože šlo o ženské kasárny, nemohli být ubytováni společně. „Po každé straně bylo sedm postelí dole, sedm nahoře na pravé straně a stejně tak bylo sedm postelí dole a sedm nahoře na levé straně, vprostředku byl stůl. Byl tam malý koutek na jednu postel pro opatrovnici, která měla noční službu, a po levé straně bylo něco jako kuchyň. Tam se rozděloval margarín a chleba, pro který jsem s dětma chodila. Byly to takové kvádry, černý, drobivý, dost protivný chleba, ale byl to chleba.“ Jeden vždy Hana Kumperová dělila mezi čtyři děti, což byl jejich denní příděl, který jim musel stačit k snídani i k večeři. K němu dostávaly malý kousek margarínu nebo lžíci umělé marmelády z řepy, případně kunsthonig, umělý med. „To bylo něco velice hnusného, ale tenkrát jsme byli vděční za všechno.“ K obědu dostávali u okýnka do esšálků polévku a brambory nebo kaši s omáčkou, maso ne. Jídlo měla Hana Kumperová s dětmi i příbuznými stejné.

Smyslem vedení a péče o děti bylo odvést jejich pozornost od neutěšené reality židovského ghetta. Jejich opatrovníci se o to snažili pevným denním řádem, ale i hrou, předčítáním knih, sportem nebo učením říkanek. Jednu takovou si recitovali vždy před jídlem místo modlitby a hráli si přitom na indiány: „Apa cuka funde muka funde kave kave cuka, Ap cuk funde muk funde kave kave cuk.“

„Odpoledne se šlo třeba na šance. Teď jsou už zarostlé, ale tenkrát tam byly louky a měli jsme něco jako míč, ale možná že jsme měli i míč. Tam si děti hrály odbíjenou nebo házenou. Kluci mezi sedmi a čtrnácti lety. Byly jsme většinou dvě opatrovnice. Jedna se starala o duchovno dětí a já, protože mně bylo šestnáct, jsem se starala, aby děti byly čisté, udržovaly pořádek, abych zamezila nějakým šarvátkám...“

K večeři dostávali polévku, většinou s tuřínem. Hana Kumperová pak zodpovídala za hygienu dětí a klid na pokoji. Ten se hned první večer vymkl kontrole, když chlapci uspořádali polštářovou válku, až létalo peří. Pamětnice si připadala bezradná, ale chlapci se naštěstí unavili. Tehdy ji také podpořil Wolfgang Sorauer, modrooký chlapec s blonďatými vlasy, „vyložený árijec“, který byl o pouhý rok mladší než ona a v mnohém jí radil a pomáhal. Každý večer jim opatrovnice četly nějakou knihu, nejčastěji Marka Twaina. Někdy chodila předčítat i sestra Eva.

Spála, vši a impetigo

Život v ghettu a na dětském pokoji jim ztrpčovaly různé nemoci a neutěšené hygienické podmínky. Šířila se infekce spály, zánětu mozkových blan, trápily je štěnice, vši a blechy. Všichni se ráno budili poštípaní, děti si rány škrábaly a z toho se často vyvinulo impetigo.

„Tohle všechno by přežily, kdyby potom nešly s rodičema do nebíčka.“

Haně Kumperové vedle rodiny dodával sílu také vztah s terezínským učitelem, který přetrval válku a jehož psaníčka se jí podařilo propašovat navzdory přísným kontrolám až do Bergen-Belsenu. Po válce se rozešli.

V Terezíně byla rodina až do 23. prosince 1943, kdy je téměř po dvou letech na základě dalšího povolávacího rozkazu naložili do vlaku a odvezli do Osvětimi. Otcův bratranec Karel se k nim připojil dobrovolně, rodinu nechtěl opustit.

Osvětim

„V Auswitzu raus, raus“, psí štěkot, reflektory, polští vězňové v kulatých čepičkách, nástupiště, brána, esesáci a jejich křik. Když se Hana Kumperová jednoho z Poláků ptala, zda pojedou někam dál, odpověděl jí palcem zvednutým k nebi. Nevěděla, že to znamená smrt v plynové komoře. V takzvané Sauně probíhaly veškeré vstupní procedury. Po dlouhé frontě přišlo tetování. Pero s nádržkou jako ve škole hbitě vytečkovalo na kůži paže pamětnice číslo 73500. Maminka měla o jedno vyšší, sestra asi o pět nižší. Jejich osobní věci a oblečení skončily na hromadách zabavených propriet v takzvané Kanadě.

Po tetování  je nahnali do sprch. Hana Kumperová měla prstýnek, jediný, co neodevzdala, který dostala k narozeninám. Alexandrit v něm usazený odrážel světlo a měnil barvy podle počasí. Aby o něj nepřišla, vložila ho do spáry cihel ve sprše v naději, že si ho vezme cestou zpátky. Odváděli je ale jinou stranou a už se sem pro něj nemohla vrátit. Následovalo odebrání vlastního oblečení a přidělení zavšiveného šatstva z ohromných hromad. Rozpařené po horkých sprchách je posadili na otevřené náklaďáky a odváželi do baráků. Venku mezi bloky svítil vánoční stromeček.

„Celkem ve zdraví jsme to přežily až na halucinace. Asi dvě noci nás nechali beze spánku. Dostanete halucinace a nevíte, čí jste.“ Vlivem spánkové deprivace měla Hana Kumperová například halucinaci, že spí doma pod péřovou duchnou, ačkoli se třásla zimou pod tenkou přikrývkou.

V čase od září 1943 do května 1944 bylo do Osvětimi-Birkenau deportováno z terezínského ghetta téměř osmnáct tisíc vězňů ve čtyřech transportech. Lidé z těchto transportů neprocházeli úvodní selekcí, rodiny nebyly rozdělovány, nekonal se vězeňský pruhovaný mundúr ani oholení hlavy. Děti zůstávaly u svých matek a přes den trávily čas na dětském bloku, kde působili opatrovníci opět pod vedením Fredyho Hirsche. Mezi nimi i Hana Kumperová. „To bylo velké privilegium dostat se k dětem, mít zaměstnání a neležet jen tak na těch pryčnách.“

Zvláštní zacházení

Zářijový transport šel do plynu v březnu. Haně Kumperové bylo v té době sedmnáct let. Škvírou po suku v dřevěných vratech ubytovacího bloku sledovala záplavu světel, vnímala hluk, jak náklaďáky za štěkotu psů převážely lidi ze zářijového transportu do vedlejšího tábora. Následujícího dne, za zpěvu československé hymny a izraelské Hatikvy, byli českoslovenští Židé odvlečeni do plynových komor. Do tohoto transportu byl zařazen i Fredy Hirsch, který však zemřel za nevyjasněných okolností krátce předtím.

„Já jsem byla obrovská vlastenka a to, že jsem Židovka, jsem do té doby nevnímala tak silně.“

Odpovědí na otázku, proč bylo s obyvateli rodinného tábora, označovaného BIIb, zacházeno jinak, se stala zkratka „SB“neboli „Sonderbehandlung“, což v češtině znamená „zvláštní zacházení“. Za touto formulí se ukrýval ortel smrti v plynové komoře po šesti měsících od příjezdu do Osvětimi. Jako vysvětlení, proč se na tyto transporty nevztahovala stejná pravidla, ale lidé z nich měli určitá „privilegia“, se nabízí tehdy očekávaná kontrolní návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přesto zde spalo na každé z pryčen dvanáct žen. Když se chtěla jedna v noci otočit, musely se otočit všechny. „K snídani horká černá voda, čtvrtka chleba na celý den, v poledne vodová polívka, večer vodová polívka.“ A časté apely.

Prosincový transport měl odejít na smrt v červnu. Vedení tábora se ale pod sílícím tlakem hrozící vzpoury vězňů rozhodlo, že tento transport podrobí selekci a vybrané vězně pošle na práci. Mamince Hany Kumperové se v květnu udělala na krku boule, kterou jí zdravotníci rozřízli a vyčistili. Zůstala jí ale velká jizva. Při selekci měla štěstí a prošla: Mengele stál na druhé straně a jizvu neviděl. Prošla i pamětnice. Evě, která za dobu věznění nevyrostla, někdo poradil, ať jde po špičkách a hodně se narovná. I ona měla štěstí. Místo do komory je tedy odvezli na několik dní za trať do „Frauenlageru“, Ženského tábora. Celé dny tu stály apel, bez jídla, na slunci, sestra Eva jednou vysílením omdlela. V té době přivážely vlaky do Osvětimi-Birkenau Židy z Maďarska. Jejich cesta vedla rovnou do plynu. Během jediného dne tu našlo smrt okolo devíti tisíc lidí. Popel z krematorií padal přesně do míst, kde stála na apelech Hana Kumperová s ostatními, které tento osud minul. „Všecko šlo na nás. Když jsme se olízly, tak to všechno bylo sladký, jak na nás padaly saze z mrtvých těl.“

V příštích dnech je naložili do vlaků pro dobytek, který zastavil 8. července 1944 až v Christianstadtu.

Jiný svět

Příštích osm měsíců prožila Hana Kumperová po boku sestry a matky v místě od Osvětimi zcela odlišném. „Byly jsme jak na jiném světě. Tam nás zavedli do tábora, ale byly tam pokojíčky.“ Na jednom jich bylo dvanáct, spaly na palandách a měly kamna, ve kterých občas topily. Venku borový les.

Christianstadt (dnes Krzystkowice) byl pracovní tábor u koncentračního tábora Gross-Rosen. V úvodu je rozdělili do skupin. Největší šla pracovat do továrny na výrobu granátů, závodu Dynamit A. G., kde lily olovo do nábojnic a plnily granáty. Ženy v této pracovní skupině měly výrazně horší podmínky: chodily tam i zpátky asi pět kilometrů pěšky, neměly k dispozici ochranné pomůcky, žádné mléko coby protilátka bojující se škodlivinami obsaženými v třaskavinách, časté popáleniny. „Nakonec jim úplně zrezavěly vlasy.“ Eva se se dvěma dalšími dívkami vzhledem k nižšímu věku dostala do skupiny, která zůstávala v táboře a rovnala dřevo, matka v krejčovské dílně spravovala a žehlila oblečení dozorkyň. Hana Kumperová a další čtyři ženy dostaly práci v lese.

„V Christianstadtu to bylo celkem solidní. V poměru k civilnímu životu nikoli, ale v poměru k Osvětimi to bylo nebe na zemi. Ráno jsme vstávaly hodně brzy, nevím přesně čas, hodinky jsme neměly. Přijela mašinka se sklápěcími vozíčky, lóry se tomu říká... Vyhodili nás na jednom místě, kde jsme musely sundávat takzvanou ‚mutterboden‘ neboli mateřskou zem, ornici. Tu jsme nakládaly do vozíčků a oni to někam odváželi.“ Později se práce i místo proměnily. Vozíčky přivážely z pískovny těžký, mokrý písek, který ženy v tomto „Sandkomandu“ na povel vysypávaly za pomoci tyčí, jimiž vozíky převracely. Pod nohama se jim vršil násep, který měl v případě náletu na jednu muniční továrnu zabránit explozi druhé. 

V září se k nim přidaly další Češky, Maďarky, říšské Němky, Rakušanky a Holanďanky. Dohromady zhruba pět set žen, počet vězeňkyň se tak v táboře zdvojnásobil.

Časté apely, fyzicky velmi náročná práce, málo jídla a vysoká nemocnost ustupují ve vzpomínkách pamětnice do pozadí, v souvislosti s Christianstadtem se jí vybavují i světlé okamžiky.

K výjimečným hezkým patří vzpomínka na Mílu Červencla, který měl jako totálně nasazený na vláčku práci topiče spolu s francouzským strojvedoucím. Oba ženám v rámci možností pomáhali, a to navzdory obecně platné hrozbě trestu smrti za pomoc Židům. Tak se jim občas dostalo krajíce chleba, zápalky nebo trochu dříví, kterým si potom přitápěly. Poté, co maminka přestala dobře vidět, Míla Červencl se nabídl, že dostane na adresu známých seznam věcí, které potřebují. A skutečně jim přes něj přišly brýle, ponožky a boty, o které prosily a které je uchránily minimálně před omrzlinami při blížícím se pochodu.

Další nezapomenutelnou vzpomínkou je den, kdy je oba muži odvezli ve vysypaných lórách do míst, kde brali písek. V jezeře s průzračnou vodou se tak ženy mohly po několika letech vykoupat a zaplavat si.

Jednou z nemocí, která zde Hanu Kumperovou postihla, byla takzvaná „šumivka“. Svými záchvaty připomínala padoucnici. Nejvíce jí trpěly ženy pracující v továrně s olovem, nevyhnula se však ani jiným. Pamětnice dostala záchvat venku při práci. Nechali ji vyležet v boudě pro civilní dozorce a do večera se vzchopila. Při větších nemocech hrozilo převezení do Gross-Rosenujako v případě těhotné kamarádky, kterou už nikdy neviděly. Jindy se Haně Kumperové podebrala noha, „felčarka to zaživa rozřízla, všechno se vyvalilo a já jsem mohla jít druhý den do práce. Kdyby to nebylo, tak jsem taky jela do Gross-Rosenu. Jak byl někdo neschopný práce, tak s ním byl konec, už nikdy ho nikdo nenašel.“

V letních šatech na zimní pochod smrti

S přibližováním ruské fronty byl tábor vystěhován a 3. února 1945 se vězeňkyně vydaly pod dohledem na pochod. Na sobě měly lehké oblečení, ve kterém sem v létě přišly, k pití sníh, na nohou mnohdy jen sandály nebo dřeváky. Němci jim občas po cestě pár bot hodili.

„... byli v tomhle odvážnější, než když jsme potom přišly do Sudet.“ Za okny domů, které na cestě míjeli, byly ještě vidět vánoční stromky. Na začátku pochodu šli napřed jako stráž dva starší vojáci wehrmachtu a s nimi říšská Němka, operetní zpěvačka. „Oni šli vždycky napřed. My jsme se vlekly. Denně jsme ušly takových dvacet kilometrů, samozřejmě krokem hladových, žíznivých a umordovaných holek. Ráno jsme vyšly a k večeru jsme došly do vesnice, kde oni u starosty zajistili noclehy a připravená pro nás byla teplá polívka a čtvrtka chleba.“ Spalo se ve stodolách nebo ve stozích, kde se snažily vzdorovat únorovým mrazům. Ráno před cestou dostaly hrnek horké kávy. Pochod trval asi šest týdnů. Některé dívky dokázaly během noci utéct. Ne vždy se to povedlo a byly pak vráceny zpět, ale mnoha Češkám se útěk podařil. Hanu Kumperovou s Evou držela v pochodu jejich matka, o kterou se staraly a která měla málo sil. „Jednou jsme přicházely k vesnici a byl cítit čerstvě pečený chleba. To si neumíte představit, co to s námi dělalo. Prošly jsme do vesnice a viděly jsme Němky, jak nosí obrovské bochníky odněkud z pekárny. Jedna ta naše, Erika Rottová se jmenovala, červené tvářičky i přesto, že už byla já nevím kolik roků v koncentráku a byla s maminkou, krásná holka, blonďatá, se na jednu Němku vrhla a ten bochník jí vyrvala. Samozřejmě, že hned přiskočili wehrmachťáci a sebrali jí ho a potom, když jsme vyšli z vesnice, si ji vzali stranou a že ji zastřelí. Ale naštěstí ti dědouškové zřejmě měli kus svého života za sebou a asi už měli taky dost války, takže to holka zaplaťpánbůh přežila a pustili ji. Došla s námi a je někde v Anglii. Byla potomek Rottů, co mají na Staroměstským náměstí železářský obchod.“

Most přes Pirnu, narozené dítě a bombardování Drážďan

Dalším silným momentem na cestě z Christianstadtu byl přechod Labe přes Pirnu. Vede tudy most, jehož litinové zábradlí umožňuje pohled do řeky. Ženy se předklonily a plakaly do vody, která přicházela z domova. Zde se také jedné z kamarádek pamětnice narodilo ve stodole dítě. Na svět mu pomáhala jiná, porodní asistentka. „Němci z okolí Pirny jim dali hadry. Děťátko se narodilo a šlo s námi. Buďto to neviděli, nebo to nechtěli vidět. Ale všichni tři to přežili.“

Jedné z následujících nocí, z 13. na 14. února, byly zdálky svědky bombardování Drážďan. „Stodola se s námi třásla, takhle se to kymácelo, a venku světlo jako ve dne.“ Jejich cesta pokračovala přes Cínovec. Spaly v sokolovně na zemi přikryté šedivou dekou, která jim přes den sloužila jako kabát. K snídani dostaly pět na kost zmrzlých brambor ve slupce a pokračovaly směrem na Dubí a Teplice.

V Hrobě

Následující zastavení pro ně bylo „jako zjevení“, neboť je čekala bramboračka hustá tak, že v ní stála lžíce. Paradoxně v místě, které se jmenovalo Hrob. Jestli s tím nějak souviselo, že odsud pocházel Míla Červencl, se mohly ženy jen dohadovat. „A mohly jsme si jít i dvakrát a dávali nám k tomu chleba. Tam jsme se, já nevím po kolika letech, pořádně najedly.“ Pochod pokračoval kolem Karlových Varů. Zdálky vypadaly jako „perla zasazená v zeleném krunýři“. To místo na kopci, odkud se tehdy dívaly, Hana Kumperová už nikdy nenašla. Z kopců nesešly, to až v Mariánských Lázních, kde se jejich cesta stočila na Cheb. Odtud je vezly vlaky pro dobytek do Celle. Poslední kus cesty šly opět pěšky a po pěti kilometrech se ocitly v Bergen-Belsenu. Byla půlka března a za celou dobu pochodu neměly jediný den odpočinku.

O zastřelených během pochodu Hana Kumperová neví, některé ženy ale zemřely na vyčerpání. Jedna Maďarka je pochována v Cínovci. Vedoucí pochodu, říšský Němec, byl prý inteligentní člověk, který s dívkami mluvil o Mozartovi a poté, co pochod dorazil do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu, se prý zastřelil.

Bergen-Belsen

Hrůzy Osvětimi byly do jisté míry překonány právě zde. Byť se tu k nebi nevalil kouř z přetížených krematorií, beznaděj, nemoci a lidská dehonestace zde podle svědectví mnohých dosáhly vrcholu.

Po příchodu zavedli Hanu Kumperovou s ostatními ženami do baráků, kde je usadili na zem s koleny skrčenými pod bradu. O kolena jedné se opírala další, možnost pohybu byla nulová. To trvalo dva dny, po kterých je odvedli do bloků s palandami. Jedna z dívek se zde po několika dnech oběsila. Jídlo dostávaly nepravidelně, často večer, ráno a poté 48 hodin nic. Pití žádné. „Tam už byly šatové vši, ty roznášejí skvrnitý tyfus, a to je hrůza.“

Osvobození

Začátkem dubna utekli Němci, kteří do té doby hlídali tábor. Silnější jedinci si došli do německých rezerv, kde si vzali jídlo, slabší se k proviantu nedostali. Mezi ně patřily i Hana Kumperová se sestrou a s maminkou. Měla úplavici, horečku a blouznila. 14. dubna přišli Angličané, kteří se vzhledem k nákaze tyfem do tábora vrátili až další den v neprodyšných ochranných oděvech. Ve snaze pomoci házeli přes dráty konzervy s jídlem a čokoládu. „Nám hodili vepřovou konzervu. Nějakým kamenem jsme to otevřely a najedly se vepřového sádla a vepřového masa. Mámě se po tom pochopitelně přitížilo.“ To, že měly počkat na lehčí stravu, jim došlo až zpětně. Sanitky anglické armády s českými řidiči rozvážely po dvou z osvobozovaného tábora lidské trosky do připravených lazaretů, bývalých nemocnic wehrmachtu. Tak se stalo, že v jedné sanitce odvezli pamětnici se sestrou a maminku odvezli jinam. Jak se dozvěděly později, zemřela pravděpodobně již při převozu.

„Tam nás strčili pod sprchu a nasypali nám do hlavy prášek. To bylo DDT. Pak nás dali do bíle povlečených postelí, něco nepředstavitelného, a když jsme se probudily ráno, tak jsme pod hlavou měly černý oblak. Z našich vlasů se vysypaly vši, které DDT zahubilo.“

V lazaretu o ně pečovala sestra ze Švýcarského červeného kříže a angličtí medikové o pár let starší než Hana Kumperová.

Já jsem její sestra, já se o ni budu starat

Pamětnice onemocněla horečkami. Jeden z mediků jí řekl, že nesmí při skvrnitém tyfu a vysokých teplotách pít. Než zjistil, že měl špatné instrukce, zahnala nesnesitelnou žízeň vypitím vody z vázy u květin, které měla u postele. Hana Kumperová ale ohluchla a na nic nereagovala. Lékaři si mysleli, že je v agonii, a chtěli ji přemístit mezi beznadějné případy. Její sestra Eva je však přesvědčila, že se o ni postará, ať ji nechají s ní na pokoji. Tím ji nejspíš zachránila. Hana Kumperová se postupně uzdravila, sluch se jí vrátil. Po odchodu Angličanů přišli lékaři Českého červeného kříže. „To si neumíte představit rozdíl mezi tím Angličanem a Čechem. To byl tak arogantní chlap, že s námi mluvil, jako bychom byly štěnice. Když jsem se ptala, jak je doma, tak mi snad ani neodpověděl. My radostný, že jsme svobodný lidi, tak on nám dával najevo, že jsme holt něco jiného.“

Repatriace aneb když domov není můj

Poté, co se sestry uzdravily, dostaly repatriační průkazy a spolu s ostatními asi dvaceti lidmi stejného osudu nasedli koncem června 1945 na otevřený náklaďák, který je vezl přes rozbombardované Lipsko směrem ku Praze. Z korby náklaďáku sledovali místa, kde se mezi vyceněnými obvodovými zdmi ploužili lidé. Když v jednom městě bloudili, zeptal se řidič na cestu. Nějaký muž mu ukázal směr, kterým se náklaďák pomalu vydal. „Najednou zastavil a tady byla šestimetrová díra. On nás poslal tak, abychom spadli do jámy, protože věděl, že jsme repatriovaný.“ Cestou spali jednu noc na silnici. V Praze je náklaďák vysadil před Wilsonovým nádražím. Sestry ale neměly peníze na cestu do Plzně. Hanu Kumperovou napadlo obrátit se přímo na pokladní: „Byla grandiózní, půjčila nám dvacet korun, to tenkrát asi bylo hodně peněz.“ Peníze jí vrátily.

Cestou vlakem slyšela Hana Kumperová někoho nadávat na Masaryka a Beneše, že byli zrádci proletářů, což pro ni byla jakožto pro „zapřisáhlého masarykovce a benešovce“ další rána.

Tady už se bydlí

Když přijely do Plzně k domu, kde vyrostly, nepustili je ani přes práh. Třípokojový byt měly mezi sebe rozdělený dvě rodiny. Útočiště nakonec našly u rodiny Junkových, té, která jim poslala balíček do Christianstadtu. Po nějaké době však začal dvoupokojový byt být pro čtyřčlennou rodinu a dvě osiřelé sestry těsný. Ujaly se jich po sobě ještě další židovské rodiny, kde v poválečném období bydlely.

Eva nastoupila do školy, dodělala si srovnávací zkoušky a po gymnáziu pokračovala na vysoké škole v Praze, kde vystudovala angličtinu a češtinu. Hana Kumperová mohla nastoupit do kvarty mezi o tři roky mladší studenty, ale v devatenácti letech se na to necítila. Nějakou dobu pracovala v kanceláři, kde zakládala kopíráky mezi papíry. Zpestřením ohlupující kancelářské rutiny byla osmiměsíční práce pro US Army Claims Office Team, který se zabýval náhradami škod způsobených vozidly amerických vojáků civilním osobám. Hana Kumperová překládala české žádosti do angličtiny do té doby, než Američané z Plzně odjeli.

Mezitím se vdala za Karla Kumperu, kterého potkala při návštěvě tety v Klatovech, kde byl na vojně. „Láska jak agaróm a do tří měsíců byla svatba.“

Cesta Karla Stadlera skončila v České Lípě

Po osvobození se sestry snažily zjistit, co se stalo s otcovým bratrancem Karlem. Dozvěděly se až po několika letech, že zahynul jen pár dní před koncem války hlady a vyčerpáním. Pochod smrti z koncentračního tábora Schwarz-Heide skončil pro něj a pro další muže v odstaveném vlaku na nádraží v České Lípě. Jejich památku připomíná pomník u obce Sosnová, v údolí zvaném Peklo. Když bratranec Karel zemřel, bylo mu dvaatřicet let.

Rusáci utáboření pod domem

Hana Kumperová složila při jazykovém ústavu zkoušky z angličtiny, ale angličtinu v profesním životě dále nevyužila. S manželem přivedli na svět dvě dcery a dnes má jedenáct pravnoučat. Manžel Hany Kumperové byl přesvědčeným komunistou již za první republiky a vyléčil ho až vpád Sovětů v roce 1968. Tehdy jim někdo ze známých volal, že jsou v Praze tanky. Dcera Jana byla právě v Anglii jako au-pair, dceři Evě ráno Hana Kumperová řekla: „Nevycházej vůbec z domu, máme Rusáky utábořený pod domem... Já jsem muže přemlouvala, abychom odešli, ale on říkal: ‚Podívej se, mně je pětapadesát let, jsem bílý límeček, já bych tam se svojí češtinou místo nenašel, tak uvidíme, co to udělá. Rusové nejsou antisemiti.‘ No a potom ho z toho vyléčili...“

Karel Kumpera zemřel v roce 2010. Hana Kumperová žije v bytě, kde spolu vychovali dcery a prožili celý společný život. Rodný byt i dům v Plzni, který patřil rodičům, se sestrám vrátil po roce 1989.