Jana Kuncířová

„Tam byl takový vrch. Normálně, jak byla cesta a naše ulice, tak tam byla tráva a zatravněné pole. Až ke kasárnám to bylo. A tam právě do kasáren taky uhodilo, spadla tam bomba, protože tam byly na poli poházené ruce, nohy v sádře, i to tělo jsem viděla. Naše maminka, ta byla z toho strašně [...] Ty ženské strašně křičely. To bylo šílené. A to jsem nedopověděla s tou maminkou. Naše maminka, když začali strašně houkat, tak tam s ženskýma vletěly do jednoho domu, byl tam doktor, byla tam cedule ‚doktor‘. A tam byl takový vchod, takže se tam natísnily a tam byly skrčené. A tam běžel pak nějaký pán, chytil maminku a říkal: ,Musíme odsud utíkat a jdeme zadem. Jdeme zadem.‘ Furt křičel. A chytil maminku a táhnul ji právě, kolem Klenice šli. Nešli kolem kasáren, protože tam by je to zabilo. A ty ženské prý, které tam zůstaly, tak se sebraly a šly kolem kasáren a žádná se nevrátila.“

„Hrůza. My jsme se strašně báli, že tam... pan Maruška tam byl s paní Maruškovou a Jiřinka, ta byla starší, takže jsme se drželi. Byl to kravál a pak najednou takové rány, to bylo děsné. Něco lítalo a ten starší kluk, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval, tak ten přiletěl a střepina ho práskla nějak do nohy, tekla mu krev a říkal, že to je venku strašné. A pak najednou ta hrozná rána a bomba spadla těsně před náš barák. To byla šupa, to bylo šílené. To létalo sklo, rámy létaly z oken, ta moje tabulka, jak byla na sklepním okénku, ta vylétla, a my jsme tam seděli skrčení a báli jsme se. Ani jsme nekřičeli. To ani člověk nekřičí. To se tak bojí, že mu je to pak už snad všechno jedno. Bylo to hrozné, fuj.“

„My jsme na domě v Bělohradě měli obrovskou ceduli od zlatníka, jako jsou teď reklamy. A ten zlatník každej rok na Vánoce tetičce dal vždycky něco zlatýho: prstýnek, hodinky, náušnice, krásný řetězy… a teta vždycky podělila maminku i její tři sestry. A ještě že to naše maminka měla, protože vždycky jela na venkov s někým z ulice a koupili tam za to králíka nebo i víc králíků, chleba a máslo (pamatuju si, že byly takový hroudy másla, na kterých byl vytlačenej obrázek). A o to jsme se dělili s Maruškovejma a pak i v ulici. Když se přivezlo víc králíků, tak se to nějak rozhodilo, aby každej měl kousek.“

„U vrat jsem skákala panáka a holky tam byly okolo mě. Najednou přijelo nákladní auto. Tatínek měl takovej černej dlouhej kabát, bílej kříž na zádech a na sobě pruhovaný oblečení. Přišel a řek: ‚Já jsem tvůj táta.‘ Naposledy jsem ho viděla, když mi byly tři. Ale vypadal příšerně. Předtím to byl takovej silnější pán, ne moc velikej, takovej při těle. Teď vážil 45 kilo, byl jako kosinka. Ležel furt na zemi, nemoh spát. V posteli se mu dělalo špatně, když si leh, tak mu spadly tváře. Měl vyražený zuby, modřiny, nohy vofačovaný. Vypadal jak kostlivec a já jsem se ho bála.“

„Vypravoval nám, jak to bylo v Dachau strašný. Že je třeba v zimě postavili do řady a museli říkat: ‚První, druhej, třetí – vodpad. První, druhej, třetí – vodpad.‘ A už je nikdy neviděli. A pak zahrabávali i živý lidi, který se ještě hejbali v tý díře. To vypravoval, ale já u toho nebyla, já jsem seděla za dveřma a poslouchala, protože mě vždycky poslali spát. Když k nám někdo přišel na návštěvu, já jsem se připlížila a poslouchala za dveřma, protože naši přede mnou o tom nechtěli mluvit.“