The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilja Kuneš (* 1956)

• narozen 13. června 1956 v Sušici, prožil tu předškolní léta, pak bydlel s rodiči v Plzni

• otec Josef učil na vysoké škole strojírenské v Plzni, v roce 1968 tu vedl rehabilitační komisi, v 70. letech ho kvůli tomu propustili, matka Marie byla plicní lékařka

• na základní škole věřil komunistické ideologii, byl „pyšnou jiskrou a pionýrem“, v roce 1968 se stal skautem

• v srpnu 1968 byl s rodiči na dovolené v Bulharsku, řada lidí cestou zpátky zůstala v Jugoslávii, jeho otec nabídku práce od kolegů z Holandska odmítl a rodina se vrátila do okupovaného Československa

• na gymnáziu vstoupil do SSM, chtěl zorganizovat koncert folkového zpěváka a disidenta Jaroslava Hutky, národní výbor to ale nepovolil

• kvůli klukovině na školním výletě byl s několika spolužáky obviněn z výtržnictví, nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole

• nastoupil na dvouletou nástavbu na škole cestovního ruchu v Karlových Varech, se spolužákem Janem Švábem šířili dokument Charty 77, při výslechu vzal spolužák vše na sebe

• následně vystudoval překladatelství a tlumočnictví na pražské Karlově univerzitě

• během čtyřtýdenní letní školy ve Francii se rozhodl, že emigruje

• spolu s manželkou Lucií se jim podařilo vycestovat na lyžařský zájezd do Rakouska, organizovaný Sportturistem, z Vídně pak v lednu 1983 odletěli do Paříže

• v Paříži vystudoval politologii, živil se jako noční hlídač

• spolupracoval s exilovým čtvrtletníkem pro politiku a kulturu Svědectví, přispíval do něj pod pseudonymem Jan Otava, byl členem jeho redakční rady

• po sametové revoluci přispíval do Českého deníku a časopisu Týden

• udělal si roční kurz počítačové grafiky a začal v Paříži pracovat pro firmu, která nabízela překlady z exotických jazyků – čínštiny, vietnamštiny, thajštiny a také češtiny

• deset let překládal směrnice, nařízení a jiné materiály pro Evropskou komisi, nyní nabízí zákazníkům překlady technické dokumentace či právnických materiálů

• žije střídavě ve Francii a v Česku, francouzskému prostředí ale rozumí lépe než tomu českému

Ilja Kuneš žil od šestadvaceti let ve francouzské emigraci. S manželkou se jim začátkem 80. let podařilo vyjet se Sportturistem na lyžařský výlet do Rakouska. Z Vídně pak doletěli do Paříže bez tehdy nezbytných víz, pomohla jim kreativita přátel – pracovníky pasové kontroly vystrašili jednou novináři a podruhé advokátem. Ve Francii se absolvent němčiny a francouzštiny na pražské filozofické fakultě celkem rychle zorientoval, vystudoval tady politologii. Spolupracoval se čtvrtletníkem pro politiku a kulturu Svědectví, který vedl spisovatel a publicista Pavel Tigrid. Přispíval do něj pod pseudonymem Jan Otava, byl členem jeho redakční rady. Dnes žije střídavě v Česku a Francii. „Moje prostředí, kterému rozumím, je Francie,“ říká. „V Česku si musím vždycky znovu zvykat.“

Budeme na ně výchovně působit

Ilja Kuneš se narodil 13. června 1956 v Sušici. Jeho otec Josef učil na vysoké škole strojírenské v Plzni, věnoval se kybernetice a automatizaci měření. Matka Marie pracovala také v Plzni jako plicní lékařka. „Byli celý den v práci, takže jsem vyrůstal u babičky a dědečka,“ vzpomíná pamětník. Rodiče jezdili do Sušice na víkendy.

Pamětníkův děda František Vojtas pocházel z Ostravska a vydal se odtamtud za prací do Německa. V Sušici se ale seznámil s babičkou Marií a usadil se tady. Děda byl vyučený strojní zámečník, vystřídal různé profese, jezdil s hasičskou stříkačkou, pracoval na jatkách. Babička měla v Sušici zavedený krejčovský salón. „Byla o dvanáct let starší než děda,“ vypráví pamětník. „Tvrdila ale, že je starší jenom o šest let. Zfalšovala totiž rodný list, z nuly v roce svého narození 1890 udělala šestku.“

Ilja Kuneš žil u prarodičů v Sušici až do základní školy, pak se přestěhoval k rodičům do Plzně. Na Šumavu se ale vracel každý víkend a dodnes o sobě říká, že se cítí být „ze Sušice“. Vzpomíná na dům prarodičů kousek od sušického náměstí a na blízké prostranství, „pareček“, před veřejnými záchodky, kde si s vrstevníky hráli. A také na to, že prarodičům „za komunistů do domu nasadili nájemníky“, celkem čtyři partaje. Platili hodně nízký nájem, asi 30 korun měsíčně: „Děda z toho neopravil ani okap.“

Jednou z nájemnic byla jistá paní Blahútová, bydlela ve sklepním bytě a „dělala hajzl bábu“ na nedalekých záchodcích. „Občas si mě zavolala, abych jí došel se džbánem pro pivo. Měl jsem z ní hrůzu, byla to pro mě úplná čarodějnice,“ vypráví pamětník. „Šlo se k ní chodbou beze světla, bydlela v jedné místnosti, měla tam velkou postel a toaletní zrcadlo, za kterým byly nastrkané fotky. Mezi nimi fotka Adolfa Hitlera. Vždycky mě přitáhla k tomu zrcadlu a říkala: ‚Iljoušku, vidíš toho pána? Toho bychom tady potřebovali, ten by zase udělal pořádek.‘“ Ačkoliv se nájemnice bál, ostatním dětem prý pak vykládal, že nikoliv Lenin, ale Hitler by byl ten pravý.

O pár let později se prý znovu „nechal zblbnout ideologií“ a začal být pro změnu „pyšnou jiskrou a pak pionýrem“. „Rodiče nebyli ve straně, ale nerozmlouvali mi to,“ říká. „Asi čekali, že to časem samo vyhnije.“ Vzpomíná také na svou „první politickou zkušenost“. „Tenkrát jsme slavnostně dostali rudý šátek, s kamarádem jsme šli v bílých košilích, těch nových šátcích a s kytkou v ruce domů,“ vypráví. „Za rohem naší ulice na nás čekala parta deváťáků s vodními pistolemi a narvali to do nás se slovy: ‚Trestáme bolševiky.‘ Hrozně vážně jsme pak rozebírali, jestli je máme prásknout. Naštěstí jsme se shodli, že by to nebylo pionýrské, že na ně budeme raději výchovně působit.“ Na odpor matky narazil až ve chvíli, kdy od ní chtěl jako hlavní hrdina sovětské propagandistické knížky Timur a jeho parta našít na černý svetr rudou hvězdu.

Začátkem roku 1968, když se začalo obnovovat skautské hnutí, se stal pro změnu „velkým skautem“. „To už mi zůstalo, k názorovému obratu už nedošlo,“ říká Ilja Kuneš. Patřil do družiny Jelenů, měl přezdívku Lujan. „Měl jsem rád krále Jana Lucemburského, pořád jsem o něm něco blábolil,“ vysvětluje, jak přezdívka vznikla.

Srpen 1968 prožil tehdy dvanáctiletý Ilja Kuneš s rodiči na dovolené v Bulharsku. „Měli jsme se vracet přesně 21. srpna. Byli jsme tam s Čedokem a cestovalo se zvláštním vlakem. Ten ještě s navazujícím turnusem přijel, ale my jsme se už kvůli zavřeným hranicím zpátky vrátit nemohli,“ popisuje. „Museli jsme se vystěhovat z chatek, neměli nás kam dát, tak nás nastěhovali do tří nových luxusních hotelů.“ Vzpomíná také, jak jeho otec a další muži „lezli každý večer na střechu hotelu“, kde byl signál, a poslouchali tam z tranzistoráku zprávy Československého rozhlasu. Vybavuje si také, že lidé se okamžitě začali navzájem podezírat. „Byli tam s námi takoví tři obtloustlí chlapi, chodili pořád spolu,“ vypráví. „Začalo se říkat: ‚Bacha na ně, to budou určitě špiclové, budou udávat.‘“ Pak se ale zjistilo, že jde o katolické faráře z jižní Moravy.

V Bulharsku nakonec turisté pobyli o tři týdny déle než měli, vraceli se přes Jugoslávii. Po zastávce v Bělehradu byl vlak poloprázdný. „Plno lidí tam zůstalo,“ říká Ilja Kuneš. Zůstat v zahraničí mohl i jeho otec: „Byl velký vědec, jezdil po konferencích. Volali mu ještě když jsme byli v Bulharsku z Holandska, že ho hned přijmou. Ale rodiče emigrovat nechtěli.“

Kvůli lásce jsem vstoupil do SSM

V roce 1971 nastoupil Ilja Kuneš na gymnázium, tehdy se jmenovalo podle ulice Pionýrů, dnes je Masarykovo. O rok později jeho otce vyhodili z vysoké školy. „V roce 1968 předsedal na vysoké škole rehabilitační komisi,“ říká pamětník. „Věděl díky tomu o hromadě špinavostí, které tam jeho kolegové dělali. Tak se mu pomstili.“

Na gymnaziální léta vzpomíná Ilja Kuneš rád. Především proto, že škola si navzdory normalizaci ještě nějakou dobu udržela atmosféru šedesátých let. Podle pamětníka to byla do značné míry zásluha ředitelky Pánkové, která „byla velice tolerantní, řadu problémů tutlala, hromadu lidí kryla“.

Ilja Kuneš dává k lepšímu historky ze studentských let. „Když se v roce 1972 slavilo padesát let od vzniku Sovětského svazu, celý gympl musel jít do kina Moskva na promítání sovětského filmu,“ vypráví. „Zahajoval to předseda krajského výboru komunistické strany. Nastoupil k mikrofonu před plátnem a začal: ‚Soudruzi a soudružky...‘ Následoval obrovský potlesk. Začal znovu: ‚Soudruzi a soudružky…‘ Znovu dlouhodobý obrovský potlesk. Předseda zkusil říct ještě: ‚Sešli jsme se tady…‘ Pak nechal v sále rozsvítit. Potleskem jsme ho však přerušovali pořád. Nakonec to vzdal a rovnou pustili film.“

Gymnazisté si s absurditou rádi pohrávali. Na začátku prvního ročníku s sebou například vzali na třídní výlet do Prahy vlasatého a vousatého mladíka, který na plzeňském nádraží popíjel pivo. Když se učitel ptal, kdo to je, odpověděli: „Přece Libíček.“ „Byli jsme noví, učitel nás ještě neznal, tak si Libíčka připsal na seznam,“ vypráví Ilja Kuneš. „Libíček se dostal i do třídní knihy. Sice většinou chyběl, ale občas se objevil – to když ho přišel dělat nějaký kamarád z jiné školy. Dokonce měl i nějaké známky.“

Další fiktivní postavou gymnazistů se stal „slavný míšeňský rodák Hugo Schwarz“. „Vymyslel ho spolužák, alkoholik a básník. Objevoval se pak v různých předmětech,“ vypráví Ilja Kuneš. „Třeba v partyzánské skupině se účastnil Slovenského národního povstání. Jindy zkoušený, který při matematice vypočítal na tabuli rovnici, dodal: ‚Pak ještě existuje řešení známého německého matematika, míšeňského rodáka Hugo Schwarze, a to spočívá v tomto…‘ Až na jednu profesorku nikdo nepřiznal, že Hugo Schwarze nezná.“

Na gymnáziu vstoupil Ilja Kuneš do Socialistického svazu mládeže (SSM). „Nejdřív jsem to odmítal. Pak jsem se ale zamiloval a rodiče vztahu nepřáli. Abychom se mohli stýkat, vstoupili jsme oba do místní organizace SSM na Doubravce,“ vypráví. „Pak místní organizaci zrušili a mě převedli do SSM na gymplu.“

V třídní organizaci měl Ilja Kuneš na starost kulturu. Rozhodl se, že po vzoru vysokoškoláků, kteří si na koleje pravidelně zvali Jaroslava Hutku, také gymnázium uspořádá koncert tohoto folkového zpěváka a výrazného představitele normalizačního disentu. „Vše bylo domluvené, sál pronajatý, plakáty připravené – a najednou mě zavolali na národní výbor,“ říká. „Pán z kultury se ptal: ‚Víte, koho zvete? Vždyť to není žádná kultura.‘ Prostě nám to zatrhli.“

Šíření Charty na sebe vzal kamarád

Studentskou lehkomyslnost ale ukončil školní zájezd do Brna. „Během volna jsme se bavili tím, že jsme jako vybírali odpadkové koše a fotili se při tom,“ vypráví. „Najednou z průjezdu vyběhli tři mladíci v kožených bundách a ukazovali nám průkazku Státní bezpečnosti. Jeden z nás se neudržel a povídá: ‚Schovej tu tramvajenku.‘ Další nastalou situaci fotil se slovy: ‚Pánové, to bude snímeček.‘ A už nás vedli na služebnu.“

Šestice zadržených studentů měla být původně obviněna z toho, že chtěli fotky poslat na Západ a ukázat, jak se v Československu bídně žije. „U jednoho z nás totiž našli adresu Francouzky. Jednou spolu cestovali ve vlaku a adresy si vyměnili,“ vypráví Ilja Kuneš. „Nakonec z toho udělali jen výtržnictví. Jeden z policistů ale utrousil: ‚Pánové, dostudovali jste.‘“

Věc se řešila jako přestupek a získala absurdní rozměr. „Aby mohlo jít o výtržnictví, musel být někdo pohoršen. Ale oni žádné pohoršené svědky neměli,“ popisuje pamětník. „Tak nás rozdělili na tři obviněné a tři svědky. My obvinění jsme pak dostali trojku z chování a svědci dostali dvojku.“ A došlo na slova policisty. „V posudku, který byl nutný pro přijetí na vysokou školu, jsme všichni měli, že již od druhého ročníku jsme patřili k nesocialisticky smýšlející mládeži. A že se nedoporučuje, abychom studovali na jakémkoliv typu vysoké školy v ČSSR.“

Se studiem germanistiky se tedy Ilja Kuneš musel rozloučit. Nastoupil na dvouletou nástavbu na škole cestovního ruchu v Karlových Varech. Tady si spolu se svým spolužákem a spolubydlícím na podnájmu Janem Švábem přečetl dokument Charty 77, který kritizoval politickou a státní moc za nedodržování lidských a občanských práv. „Líbilo se nám to, říkali jsme si, že to je ono,“ vypráví. „Začali jsme tedy dokument přepisovat, rozdávat spolužákům, házet do poštovních schránek.“

To neuniklo pozornosti příslušníků Státní bezpečnosti, nevěděli ale, kdo ze školy konkrétně dokument šíří. Postupně si zvali studenty do ředitelny. Jan Šváb šel z dvojice k výslechu jako první. „Jsem mu dodnes vděčný, že to vzal na sebe,“ říká Ilja Kuneš. „Řekl, že dokument Charty 77 opisoval a šířil sám. Mě už pak vůbec nevyslýchali. StB byla ráda, že to má vyřešené, a dál nepátrala.“ Ilja Kuneš si není jist, jestli by stejně jako Jan Šváb vzal všechno na sebe, kdyby ho do ředitelny pozvali jako prvního. Kamarádi dokument jen šířili, sami ho nepodepsali. „Uvažoval jsem o tom, ale pak jsem si řekl, že nenesu odpovědnost jen za sebe, ale i za rodiče,“ říká Ilja Kuneš.

„Vyloučili ho ze SSM, jiný trest nedostal,“ popisuje důsledky kamarádova přiznání. „Na vysokou školu stejně po nástavbě nechtěl, byl vynikající fotograf a tomu se chtěl věnovat.“ Vypráví, že Jan Šváb šel hned po nástavbě na vojnu a paradoxně na šíření dokumentu vydělal. „Jako nespolehlivého ho nechali v Praze na Pohořelci. Říkal mi: ‚Nesmím chodit do stráže, abych u sebe neměl pět ostrých nábojů. Ale udělali ze mě skladníka – víš čeho? Muničního skladu, kdybych chtěl, můžu vyhodit do vzduchu půlku Prahy.‘“

Absurdistán jsem viděl ostřeji

Po nástavbě nastoupil Ilja Kuneš na obor němčina francouzština na brněnskou univerzitu. Věděl, že vysoké školy mají kvóty, kolik uchazečů z kterého kraje smějí vzít, a že lidé z Plzeňska se na Moravu nehlásí, proto bude snazší dostat se do Brna než do Prahy. „Změnit školu pak šlo lehce,“ vypráví, jak po roce přestoupil na Karlovu univerzitu na překladatelství a tlumočnictví.

Součástí studia byla čtyřtýdenní letní škola ve Francii. Už během pobytu se Ilja Kuneš rozhodl, že emigruje. „Lidi kolem mě z Československa mizeli, ale já si myslel, že ho nikdy neopustím,“ vzpomíná. „Ve Francii se to celé zhouplo, zjistil jsem, jak rychle si člověk zvykne na normálno.“ Zvažoval, že už se nevrátí, chtěl to ale rodičům oznámit aspoň telefonem. Nebylo to však možné, protože byli právě na dovolené, proto se vrátil. „Poslední rok ve škole jsem myslel na jediné – jak půjdu pryč,“ říká. „Najednou jsem ten absurdistán viděl daleko ostřeji. Ten neurčitý strach, to, že člověk nevěděl, co může a co už nemůže, potíže vám mohli dělat za cokoliv.“

Vysokou školu skončil v roce 1982 a začal si hledat zaměstnání. Práci v oboru ale sehnat nemohl. „Říkali mi, dáme vám vědět – a pak mi oznámili, že místo už bylo obsazeno nebo zrušeno. Myslím, že si mě za zády kádrovali,“ vypráví. Jenže být bez práce bylo za komunismu trestné, paragraf 203 definoval takzvané příživnictví – a kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, tomu hrozily až tři roky vězení. Ilja Kuneš tedy zkoušel najít místo na recepci nějakého hotelu. Znovu neuspěl, protože podle tehdy nově přijatého zákona směl absolvent nastoupit pouze do práce, která odpovídala jeho kvalifikaci. Mělo to zabránit tomu, aby vysokoškoláci pracovali kvůli výdělku v lépe placených dělnických profesích.

Vyrazil se poradit na národní výbor. Na sociálním odboru mu dali do občanky kýžené razítko a poradili, ať si zažádá o podporu. „Netušil jsem, že v socialistickém Československu existuje něco jako podpora v nezaměstnanosti. Dostával bych 800 korun měsíčně, přitom nástupní plat vysokoškoláka byl 1 200 korun,“ říká pamětník. „Mělo to ale háček. Ve skutečnosti to nebyla podpora, ale půjčka s desetiprocentním úrokem, kterou bych musel po nástupu do zaměstnání začít splácet.“

Nakonec práci přece jen sehnal, začal učit v jazykové škole němčinu, francouzštinu a angličtinu. To už byl ženatý se spolužačkou Lucií Forstovou, která chodila na vysokou o ročník níž. Domluvili se, že emigrují společně.

Z čeho mají úředníci strach?

Se svým úmyslem se svěřil kamarádovi, mladému Němci ze západního Berlína, jeho jméno uvést nechce. Znal ho z nástavby, chodil s pamětníkovou spolužačkou. „Vídali jsme se často, jezdil do Prahy,“ říká Ilja Kuneš. „Celé nám to pak financoval.“

Ilja Kuneš si vyhlédl lyžařský zájezd do Rakouska, který organizoval Sportturist, jedna z pěti cestovních kanceláří, které v tehdejším Československu existovaly. „Kamarád Němec mi říkal: ‚Musíš tu ženskou ze Sportturistu podplatit,‘“ vypráví. „Říkal jsem, že v životě jsem nikoho nepodplácel, nevím, jak se to dělá. Dal mi sto marek a poradil, ať je dám do obálky a tu úřednici podám spolu s žádostí. Očividně na to byla zvyklá, koukla do obálky a bylo to vyřízené.“ Nastal ale další problém – kdo chtěl cestovat se Sportturistem, musel být člen nějaké tělovýchovné jednoty. „Úřednice mi poradila, že stačí, když se staneme členy fanklubu Sparty,“ vypráví, „tak jsme hned zajeli s manželkou na Letnou a vrátili se s průkazkou.“

K vycestování byl třeba ještě souhlas zaměstnavatele. Ředitel jazykové školy, kde Ilja Kuneš učil, mu ho dal bez rozmýšlení. Manželka potřebovala razítko od vysoké školy, kam v té době ještě chodila. Pamětník proto vyrazil za šéfem katedry a zároveň proděkanem filozofické fakulty s vymyšleným příběhem. „Říkal jsem mu: ‚Jdu za vámi s takovým delikátním problémem,‘“ vzpomíná. „Týká se mé ženy, příští rok měla jet na letní školu do Francie, hrozně se těšila, ale já jí to zkazil. Je těhotná. Abych jí to alespoň nějak vynahradil, sehnal jsem zájezd do Rakouska, zatím je to tajemství, dostane ho k Vánocům.“ Lest vyšla a manželka razítko, potřebné k vycestování, také dostala.

Možná proto, že Ilja Kuneš bydlel oficiálně v Plzni a jeho žena v Praze, překonali i další úskalí. „Bylo téměř nemožné, aby vycestoval bezdětný pár,“ říká pamětník. „Vždy pustili jen jednoho z nich.“

Do cíle zájezdu, Villachu v jižním Rakousku, přijel za manželi zmíněný kamarád Němec, který je měl dopravit do Francie. Jenže nastal další zádrhel, účastníci zájezdu měli hromadné vízum. „Jeli jsme proto na francouzský konzulát v Salcburku, aby nám tam víza vystavili,“ vypráví Ilja Kuneš. „Narazili jsme ale na nepříjemnou babu, trvala na tom, že víza nám mohou dát jen v Praze.“

Padlo rozhodnutí, že manželé Kunešovi se do Francie pokusí dostat bez víz. „Kamarád Němec přišel s tím, že nejlepší bude zkusit letadlo. Odjeli jsme do Vídně a koupil nám letenky na druhý den,“ říká Ilja Kuneš. Pak sledovali, jaká je jejich šance proniknout na palubu letadla bez víz. Vypadala nulově, pasy, kde jim chybělo vízové razítko, kontrolovali všem. Kamarád Němec, který měl vystudovanou politologii, ale dostal nápad. Povídá: ‚Z čeho mají úředníci největší strach?‘ Říkám: ‚Možná z advokáta?‘ Odpověděl: ‚Z novináře, budu dělat novináře.‘“

Druhý den na letišti zamířil kamarád Němec rovnou za šéfem pasové kontroly. Popsal mu, že je novinář na volné noze, který připravuje pro týdeník Der Spiegel reportáž o tom, jak se úřady na Západě chovají k utečencům z Východu. Nastínil, že slýchá samé „krásné proklamace“, ale teď chce vidět skutečnost. A že ho případ manželů Kunešových obzvlášť zajímá, protože jsou to jeho známí z Československa a chce sledovat jejich příběh. Pak přešel k podstatě – že utečenci chtějí do Paříže, mají letenky a pasy, víza v nich ale nemají. A stal se zázrak, šéf pasové kontroly jeho proslov komentoval slovy „natürlich“ a „keine Probleme“. „Pak zavolal lidem, kteří pasy kontrolovali, aby nás pustili,“ říká Ilja Kuneš. „A byli jsme v letadle.“

Pak se hrálo o to, aby je z letištního prostoru pustili do Francie a nevrátili do Vídně. Ilja Kuneš se spojil s francouzským kamarádem jménem Christophe Girardet, kterého poznal během čtyřtýdenní letní školy ve Francii. Ten došel k závěru, že francouzští úředníci mají na rozdíl od německých největší strach z advokáta. „V deset večer na nás na letišti čekal i s advokátkou,“ říká pamětník. „Jakmile padlo slovo ‚advokátka‘, úředník zbystřil, zvedl telefon a pak povídá: ‚Máte štěstí, mám vám dát na tři dny vízum do Francie.‘“

Christophe odvezl manžele Kunešovy do bytu, kde mohli pár dní přespat. „Druhý den hned ráno jsme zažádali o povolení k pobytu,“ říká Ilja Kuneš. Žádný plán, co budou v Paříži dělat, manželé neměli: „Mně bylo dvacet šest a manželce dvacet tři. Ona chtěla do Francie a já chtěl pryč z Československa. Bylo nám jedno, jestli budeme spát pod mostem.“ Později se dozvěděl, že z lyžařského zájezdu do Rakouska se z třiadvaceti účastníků vrátili do komunistické země jen tři.

Utekl jsem před teorií trabanta

„Christophe byl trockista, je jich málo a drží při sobě,“ říká Ilja Kuneš. „Zpočátku jsme bydleli v bytech, které patřily právě trockistům.“ S přechodným povolením k pobytu si manželé mohli zažádat o politický azyl. A žadatel o azyl se zase mohl zapsat na úřad práce a požádat o finanční podporu. Ta ale nepřišla hned, až zpětně po třech měsících. Stejně tak neziskové organizaci, která pomáhala uprchlíkům, trvalo vyřízení podpory tři měsíce. „Do týdne jsem si naštěstí našel práci,“ říká Ilja Kuneš. „Ozval jsem se na inzerát, který jsem přečetl v hospodě v novinách. Dělal jsem nočního hlídače v kancelářské budově, když jsem zamkl za uklízečkami, mohl jsem se učit nebo spát.“ Manželka si našla práci načerno v kuchyni restaurace.

Když manželům po třech měsících, v březnu 1983, přišly všechny peníze najednou, měli na tříměsíční kauci a mohli si pronajmout byt. To už měli plán, co budou dělat dál. Ilja Kuneš chtěl studovat politologii a jeho žena se zapsala na ruštinu. Nečekaly je žádné přijímací zkoušky, na jaké byli z domova zvyklí. „Snad jenom na medicíně byl nějaký maximální počet přijímaných studentů,“ říká Ilja Kuneš. „Jinak stačilo doložit maturitu a člověk se mohl zapsat na vybraný obor vysoké školy.“

Jiná byla také atmosféra vysoké školy. „Z Česka byl člověk zvyklý, že když neměl v pětadvaceti hotovou vysokou školu, byl flákač,“ říká Ilja Kuneš. „Ve Francii bylo složení studentů hodně pestré, byla mezi nimi padesátnice, která učila v mateřské škole a rozhodla se, že si něco vystuduje, nebo důchodce, který se doma nudil.“ Dodává, že jeden z důvodů, proč se rozhodl emigrovat, byla právě uniformnost. „Spolužák z gymnázia tomu říkal ‚teorie trabanta‘,“ popisuje. „V osmnácti člověk udělal maturitu, nastoupil na vysokou, ve třetím ročníku se tam seznámil s budoucí ženou, když vysokou skončil, měl dítě, požádal si o novomanželskou půjčku. V pětatřiceti se zapsal na pořadník na trabanta, ve dvaačtyřiceti ho dostal a jel s ním na dovolenou na Rujánu. Ta teorie mě děsila.“

Když Ilja Kuneš dostudoval politologii, začal se připravovat na doktorát na Institutu politických věd v Paříži. Jeho učitel na institutu Jacques Rupnik, francouzský politolog a historik, který se zabývá střední a východní Evropou, mu zařídil stipendium od americké nadace MacArthur Foundation. Tématem pamětníkovy doktorandské práce byla otázka: Bude střední Evropa zelená? „Chtěl jsem psát o tom, co převáží, až v Evropě padne komunistický režim,“ říká Ilja Kuneš. „Nakonec jsem práci nenapsal. Jednak jsem se rozváděl, navíc mezitím režim padl, mé predikce byly mimo, přestalo mě to bavit.“

Měl jsem pseudonym Jan Otava

Čtyři měsíce po emigraci do Francie navštívil Ilja Kuneš pařížskou redakci Svědectví. Čtvrtletník pro politiku a kulturu založil v roce 1956 v New Yorku český politolog, vysokoškolský pedagog a sociálně demokratický politik Jiří Horák spolu se spisovatelem a publicistou Pavlem Tigridem a česko-americkým historikem Radomírem Lužou. Horák, po sametové revoluci krátce předseda ČSSD, byl jeho prvním vydavatelem, Tigrid byl jeho šéfredaktorem. V roce 1960 se redakce z Ameriky přesunula do Paříže.

„Šel jsem tam až ve chvíli, kdy jsem měl 120 franků na předplatné,“ říká Ilja Kuneš. „Otevřel mi Pavel Tigrid a říkal: ‚Žádné předplatné platit nemusíš, choď si sem Svědectví brát.‘“ Vzpomíná, že Tigrid na něj „velice zapůsobil“, „jeho čeština nebyla zastaralá, ale vytříbená“ a na rozdíl od většiny dlouholetých emigrantů „se dokázal úplně vcítit“ do tehdejšího Československa, „neustrnul v době, kdy ho opustil“.

Ilja Kuneš začal do redakce Svědectví chodit pravidelně a návštěvy se proměnily ve spolupráci. „Pavel Tigrid mi nabídl, abych pro něj dělal rešerše, když studuji politologii a chodím do knihoven,“ vzpomíná. „Tehdy myslím začal psát knihu Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, chtěl po mně třeba, abych mu zjistil, co se stalo 3. března 1948 tam a tam. Obdivoval jsem, jak píše lehce. Pak jsem ale poznal, jak se se svými texty smolí, kolikrát je přepisuje. Ale výsledek působil takovou lehkostí, jako by byl napsaný za pět minut.“ Posléze začal Ilja Kuneš psát do Svědectví vlastní texty (pod pseudonymem Jan Otava) a v polovině 80. let se stal členem redakční rady čtvrtletníku.

„Čtvrtletník byl nadčasový. Otázkou pro redakční radu bylo, co bude hlavní téma, diskutovalo se o tom. Pak to stejně rozhodl Tigrid, bylo to jeho dítě,“ říká Ilja Kuneš. Vzpomíná, že hlavním tématem v době, kdy do Svědectví přišel, byl odsun Němců. „Nosným tématem jednoho z dalších vydání byl liberalismus. Psal jsem o tom, co je rovnost za liberalismu,“ vypráví. „Když se schylovalo k tomu, že v Československu režim padne, objevovaly se názory, že by se mělo vydat jakousi třetí cestou, být mostem mezi Východem a Západem,“ zmiňuje Ilja Kuneš. „Říkal jsem: ‚Žádný most, buď jste na jednom, nebo na druhém břehu, most spadne.‘ To se Tigridovi líbilo, říkal: ‚Tak o tom něco napiš.‘ Napsal jsem a on to pak rozvinul.“

Vypráví, že Svědectví původně sídlilo v budově, kterou československá StB neustále sledovala, fotila každého, kdo tam šel. Pak se ale redakce přestěhovala do budovy přímo naproti sídlu francouzské národní banky. „Je to obrovská budova, před kterou chodili policajti se samopaly. Když tam někdo fotil, hned ho kontrolovali, s focením měla StB utrum. Mstili se, naházeli třeba do domu smradlavé kuličky. Slibovali si od toho, že Svědectví vypudí přes nevoli nájemníků.“

Vybavuje si také bistro v přízemí, kde se lidé ze Svědectví v pátek večer scházeli a občas si tam zašli se džbánem pro pivo. „Tigrid mi nevím proč říkal Sluníčko: ‚Sluníčko, tady máš džbán a skočíš nám dolů pro pivo,‘“ vzpomíná pamětník. „Byla to jediná hospoda v Paříži, kde se majitel nedivil, když jsem přišel se džbánem. Byl podsaditý, takový snědý jižanský typ s tlustým krkem, nosil zlatý řetěz, říkali jsme mu Grobián.“ Ve Svědectví pamětník potkal řadu známých lidí, kteří se tu zastavili, když měli cestu do Paříže, spisovatele Josefa Škvoreckého, filozofa a básníka Ivana Svitáka, podnikatele Tomáše Baťu, zavítal sem také nově zvolený prezident Václav Havel. V roce 1991 se Svědectví přestěhovalo do Prahy, vydalo jedno číslo a skončilo. „Přestalo být zapotřebí,“ říká Ilja Kuneš, „najednou tu vycházelo tolik titulů.“

Moje prostředí je Francie

To, že se komunistický režim v Československu drolí, bylo podle Ilji Kuneše cítit někdy od roku 1986. „Tehdy v Československu přijali zákon, že si člověk nemusel žádat o devizový příslib. Když mu někdo zvenku poslal valuty, mohl vycestovat,“ říká. „Předtím do redakce Svědectví přišlo jen málo turistů a tajně, měli strach. Ti, kdo vycestovali díky zaslaným valutám, chodili beze strachu. Jeden z nich mi říkal: ‚Co se mi může stát? Tak mi seberou pas, na Západ mě stejně pustí jen jednou za život.‘“

Na podzim roku 1989 odjel Ilja Kuneš do polské Vratislavi, kde Polsko-československá solidarita, mezinárodní opoziční skupina, která vznikla na počátku osmdesátých let, pořádala setkání. „Češi zavřeli hranice s Polskem, někteří lidé se do Vratislavi dostali přes Ukrajinu, jiní přes Drážďany, pak zavřeli hranice i Němci a lidé pak chodili pěšky přes Krkonoše,“ vypráví. „Setkání trvalo několik dní, konala se setkání, kolokvia, koncerty, písničkář Karel Kryl hrál po letech poprvé znovu před českým publikem.“ Pavel Tigrid tehdy podle pamětníka vymyslel, že na Svědectví bude kromě obvyklého „vydáno v Paříži, tištěno v Bruggách“ ještě „rozšiřováno z Varšavy a Budapešti“, „aby komunisti měli pocit, že se to na ně valí ze všech stran“.

Když se Ilja Kuneš vrátil z Vratislavi, odjel na dovolenou do Provence. Když po nějakých dvou týdnech přišel do Svědectví, něco se mu nezdálo a ptal se, co se děje. „Ty to nevíš? Prasklo to,“ uslyšel. „Nechápal jsem: ‚Nějaké potrubí, nebo co?‘“ vzpomíná. „Smáli se mi: ‚No přece v Praze.‘“

Ilja Kuneš, tentokrát už pod svým jménem, začal přispívat do Českého deníku a časopisu Týden. Zůstal ve Francii, do Česka jezdil několikrát do roka. Udělal si roční kurz počítačové grafiky a začal v Paříži pracovat pro firmu, která nabízela překlady exotických jazyků – čínštiny, vietnamštiny, thajštiny a také češtiny. „Zakázek jsme měli dost, třeba pro firmy, které chtěly přeložit své propagační materiály pro nějaký veletrh,“ říká. „Já dělal ruštinu, češtinu a polštinu.“ V polovině 90. let zkusil tuto práci dělat sám na sebe. „Zjistil jsem ale, že nemám obchodní talent,“ vysvětluje. Začal se věnovat překladům, deset let překládal směrnice, nařízení a jiné materiály pro Evropskou komisi. Teď pro své zákazníky překládá hlavně technickou dokumentaci a právnické materiály.

Momentálně tráví vždy několik měsíců ve Francii a několik měsíců v Česku, kde zdědil po rodičích chalupu a garsonku v Plzni. „Jsem pořád Čech v emigraci,“ říká. „Moje prostředí, kterému po čtyřiceti letech rozumím, je Francie. Když jsem se v 90. letech vrátil do Česka, byla to ještě moje země. Za následující roky se ale úplně změnila a já nebyl účastníkem těch změn, musím si tady vždycky znovu zvykat.“