The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Kunová (* 1929)

• narodila se 19. července 1929 v Krásném Březně u Ústí nad Labem

• v roce 1935 nastoupila do české školy

• v roce 1938 musela přejít na německou školu

• během války se starala o svou nemocnou matku

• na jaře 1945 zažila bombardování Drážďan i Ústí nad Labem

• v květnu 1945 začala pracovat na poště v Krásném Březně

• v roce 1951 se provdala za Ladislava Kunu

• v letech 1953 a 1954 jim krátce po porodu zemřeli syn a dcera

• v roce 1956 se jim narodila zdravá dcera Hana

• cvičila na poslední spartakiádě v Praze v roce 1985

• v roce 2021 žila v domově pro seniory v Krásném Březně

Ludmila Kunová, rozená Kandová, strávila celý život v drsném severočeském pohraničí. V dětství zažila zábor Sudet a s ním i nucený a velmi smutný přechod do německé školy. Během války se musela starat o nemocnou matku. S manželem Ladislavem přivedli na svět tři děti. První dvě však zemřely několik hodin po narození. Ludmila žila apolitický, rodinný život. Spolu s rodinou žila až do své smrti i Ludmilina matka. Jako dítě docházela do Sokola, nacvičovala ale i v pozdějším věku na spartakiádu. Účastnila se na Strahově té poslední v roce 1985.

Přechod z české do německé školy obrečela

Ludmila Kunová, rozená Kandová, se narodila 19. července 1929 v Krásném Březně u Ústí nad Labem. Rodiče Alžběta a Václav pracovali v tamním cukrovaru. Když byly pamětnici čtyři roky, zemřel jí otec. V roce 1935 nastoupila Ludmila do české školy. Ve čtvrté třídě v roce 1938 Němci zavřeli české školy a české děti musely navštěvovat školu německou. Ludmila vzpomíná: „Kdo mohl, tak utekl za příbuznými do vnitrozemí. My jsme byli ryzí Krásnobřezňáci, my jsme neměli kam jít.“

Přechod na německou školu Ludmila obrečela. „Bylo to hrozné, nikdo se nás neptal. Učitel si nás vůbec nevšímal. Neptal se, jestli rozumíme, nebo nerozumíme. Napsal na tabuli článek, který jsme měli opsat. Byl ale psaný v kurentu, já byla tak nešťastná!“

Ludmila musela článek opsat, dřív ji učitel ze školy nepustil. Trápila se a prosila rodiče každé ráno s brekem, aby do německé školy nemusela. Dozvěděla se, že musí, protože jinak by jí maminku zavřeli.  

Německé a české děti se spolu v Krásném Březně podle pamětnice moc nestýkaly. Ludmila vzpomíná, že v místě žil stejný počet Čechů a Němců. Pokud se chtěli bavit s německými dětmi, museli s nimi mluvit německy. Vztahy mezi dětmi se po zabrání Sudet Němci v roce 1938 v podstatě nezměnily. Problémy Ludmily na německé škole se táhly rok. Pak se situace zlepšila. „Přišla nová učitelka a ta byla lepší. Později jsem dokonce jako jediná dostávala z diktátů jedničku,“ dodává pamětnice.

Ludmila vzpomíná z války například na to, čím si jako děti dělali radost. „Dostávali jsme deset deka nějakých tvrdých bonbónů, to jsme měli jako příděl. Ale čokoládu nebo exotické ovoce, to jsme neměli a neznali. Když jsme šli ze školy, v Krásném Březně byl obchodník, který nakládal kyselé zelí. Cestou ze školy jsme si koupili do papíru zelí a jedli jsme ho, nebo droždí! K dostání byly ovesné vločky, tak jsme jedli syrové ovesné vločky.“

Nemoc matky ji uchránila před prací v Německu

Německou školu dokončila Ludmila v roce 1943 a moc si přála jít se učit švadlenou. Jako česká dívka v Němci zabraném pohraničí ale neměla moc možností. Maminka jí v té době navíc onemocněla. Ludmila vzpomíná: „Tehdy všechny čtrnáctileté děti musely do Německa na tak zvaný Pflichtjahr. Byla to přidělená práce na jeden rok. Některé děti musely například do zemědělství.“

Ludmila se ale povinnosti vyhnula. Maminka měla potvrzení o své nemoci a na pracovním úřadu požadovala péči své dcery. Úřednice navrhla, aby Ludmila zůstala v Krásném Březně a stala se služkou u německé rodiny. S tím se ale Alžběta Kandová nechtěla smířit. „Maminka se úřednice zeptala, jestli si umí představit, jak bude čtrnáctileté děvče sloužit celý den v rodině se čtyřmi dětmi a pak se ještě bude starat o svou matku. Po několika odkladech jsem se práci vyhnula,“ prozrazuje Ludmila Kunová.

V roce 1944 nastoupila v rámci totálního nasazení do práce v krásnobřezenské pobočce německé firmy Kabelwerk Duisburg. Pracovala tam většina českých žen z Krásného Března a okolí.        

Bombardování Drážďan provázela záře na obloze

Když bylo Ludmile šestnáct let, zaznamenala nálety spojeneckých vojsk na Drážďany, Lipsko i Berlín. Nad Krásným Březnem u Ústí nad Labem přelétávaly stovky letadel. Ve dne i v noci varovaly obyvatele před nálety sirény. Podle Ludmily bylo nutné označit bílou barvou vchody do sklepů u každého domu. „Na stěny domů se malovaly bílé šipky k okýnku, kde byl sklep. Aby - kdyby dostaly zásah - bylo jasné, kde mohou být lidé.“

Podle pamětnice jsou bílé šipky znatelné na některých domech v Krásném Březně ještě dnes. Před Vánoci roku 1944 se stalo, že dopadly nedaleko Krásného Března tři bomby. Pilot spojeneckého letectva je zřejmě vypustil kvůli úspoře paliva. „Jedna bomba spadla u střekovského hřbitova, další dvě dopadly do Labe, jedna spadla přímo do jedné z lodí,“ vzpomíná Ludmila Kunová.

Když pak v únoru 1945 spojenecká letadla bombardovala Drážďany a další místa v Sasku, obyvatelé Krásného Března cítili chvění oken. Ludmila Kunová říká: „Když bombardovali Drážďany, to bylo hrozné. Bylo to v noci a my jsme z Krásného Března přes kopec viděli tu záři. Když se bombardovalo Lipsko, třásla se nám okna!“ 

V dubnu 1945, jako mnohokrát předtím, zazněl takzvaný předalarm, po kterém následoval hlavní alarm. Všichni ale běželi do krytů. Podle pamětnice si mysleli, že se jako obvykle nic dít nebude. „Jenže jsme slyšeli výbuchy a jak se řítí zdivo. Odhadovali jsme z našich úkrytů, že se to děje vedle. Když jsme ale vylezli, vše stálo na svých místech. Bomby dopadaly na Ústí nad Labem,“ vzpomíná Ludmila Kunová.

Odsunutých Němců mi bylo líto

Po skončení války byla Ludmila Kunová svědkem odsunu původních německých obyvatel. „Nebylo to hezké, nebylo. Bylo to v červenci, já nastoupila na poštu. Bylo mi jich líto, byli to staří lidé, kteří tam žili odjakživa,“ říká pamětnice. Ludmila měla mezi Němci kamarádku ze smíšeného česko-německého manželství. Ta směla v Krásném Březně zůstat. Podle Ludmily nepanovalo mezi Čechy a Němci v Krásném Březně vyložené nepřátelství před válkou, ani během ní.

Ludmila Kunová vzpomíná, jak se po válce hojně vraceli původní čeští obyvatelé Krásného Března. Často přijížděli i noví osídlenci. Ti ale podle pamětnice častokrát přijeli s prázdnou a odjížděli se spoustou nábytku a věcí. „Hodně se kradlo v domech po Němcích, říkalo se jim ‘rabovací gardy’. Říkali si sice Revoluční garda, ale my jim říkali ‘rabovací’, protože kradli hodně.“ Ludmila zmínila, jak jí maminka vyprávěla o lidech, kteří přijeli jen s jedním zavazadlem a odjížděli třeba s vagónem věcí.  

Na sokolský slet nákladním vlakem

Ludmila už jako dítě chodila do místního Sokola. Po válce Sokol v Krásném Březně obnovili. Podle pamětnice šlo o velmi silnou jednotu. Na cvičení docházela dvakrát týdně. „V Krásném Březně bylo žactvo, starší žactvo, dorost, muži a ženy. Když jsme jeli na slet v roce 1948, vypravili zvláštní vlak od Děčína do Prahy. Neměli jsme ale osobní vagóny, jeli jsme v nákladních,“ vzpomíná pamětnice.   

Ludmila Kunová nastoupila na poštu v Krásném Březně v květnu 1945. Po třech letech přešla na meziměstskou telefonní ústřednu v Ústí nad Labem. Do penze odcházela z ústředny v červenci 1985. Celý život byla věrná poště a spojům. V padesátých letech ani později do komunistické strany nevstoupila. Když se přidávaly peníze, byla proto vždy poslední v řadě. „Do partaje jsem se nedala, tak když bylo nějaké přidávání na platech, tak jsem vždycky byla jako poslední,“ upozorňuje.

Přišla o dvě děti, žije jen třetí narozená dcera

V roce 1951 se Ludmila Kandová vdala za holiče Ladislava Kunu. Bydlel v sousedství pošty, kde se s Ludmilou seznámil. Deset roků čekali na byt. Žili ve dvou místnostech spolu s maminkou Ludmily. Na toaletu museli do mezipatra. Ludmile a Ladislavovi se v roce 1953 narodil syn, který šest měsíců po narození zemřel, o rok později porodila Ludmila dceru, která zemřela dva měsíce po porodu. Podle lékařů šlo o rychlý zápal plic.

V roce 1956 se narodila dcera Hana. Ludmila Kunová vzpomíná: „Když jsem byla těhotná s Hanou, tak jsme já, manžel i maminka museli jít na výtěry, jestli nejsme bacilonosiči.“ V sedmém měsíci těhotenství lékaři vyndali Ludmile krční mandle. Dcera Hana se narodila zdravá.

Rusové nás v srpnu 1968 odpojili

Invazi sovětských vojsk 21. srpna 1968 zažila Ludmila Kunová v práci na meziměstské telefonní ústředně v Ústí. „Přišli jsme do práce a byli jsme odpojení. Nebylo žádné spojení, ani s Prahou, ani s protější obcí. Odpojili totiž ústředny. Až po jednom nebo dvou dnech se to dávalo dohromady.“

Vojáci ale přímo v ústředně nebyli. Na tato pracoviště telekomunikací neexistoval vůbec volný přístup. Podle Ludmily byli zřejmě vojáci na vrátnici, do ústředny ale nepřišli. Jak vzpomíná pamětnice, samotná invaze ji překvapila. Po následných prověrkách musel podle Ludmily odejít vedoucí ústecké ústředny. 

Krásné Březno bývalo krásnější

Ludmila Kunová s láskou vzpomíná na staré Krásné Březno, na město svého dětství a mládí. Podle ní tam bylo vše, co lidé k životu potřebovali. Na rozdíl od současnosti, kdy je Krásné Březno problémovou lokalitou s chudými obyvateli z okraje společnosti. V padesátých a šedesátých letech fungoval lihovar i pivovar a řada dalších podniků. Lidé z Krásného Března nemuseli za prací nikam dojíždět. Pamětnice vzpomíná, že všude tam, kde dnes stojí paneláky, byly louky. Původní Krásné Březno mělo oproti současnému třetinovou rozlohu.

Ludmila popisuje: „Hospod bylo v Krásném Březně, že to ani nespočítám, stály na každém rohu. Řezníků sedm a pekařů pět, včetně pekárny. Lékárna tam byla, papírnictví, dokonce modistka, dva holiči a dvě cukrárny.“ Vše se začalo měnit na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, když se začala stavět sídliště.

Každou chvíli se na něco stála fronta

V éře socialismu často chybělo na trhu zboží, které je dnes běžně dostupné. Vzpomíná na to i Ludmila Kunová: „Stály se fronty na ovoce, pomeranče nebo banány i citróny. Na maso se stála fronta vždy ve čtvrtek nebo v pátek. Protože o víkendu bylo zavřeno. Toaletní papír nebyl! Vždycky se na něco stála fronta,“ směje se pamětnice.

Ludmila Kunová v roce 1985 cvičila na poslední komunistické spartakiádě na pražském Strahově. V práci se divili, že chce odejít do důchodu a přitom žádá o volno na spartakiádu. Na Strahov Ludmila s dojetím vzpomíná: „Bránou borců jsem procházela, mám husí kůži, jako devatenáctiletá sokolka. A když jsem tam vlezla a viděla jsem ten ohromný stadion, to nedokážu popsat,” vrací se ve vzpomínkách k XI. všesokolskému sletu, kterého se účastnila v létě roku 1948. „Když jsem cvičila na spartakiádě, vcházeli jsme jižní bránou. Když člověk jednou cítí strahovskou značku pod nohama, nezapomene.“ 

Ludmila Kunová žila rodinný život, nezajímala se o politiku. Vychovávala svou dceru Hanu a pečovala v jedné domácnosti o svou maminku Alžbětu. Ráda četla knihy a luštila křížovky. Měla ráda svou práci a po odchodu do penze se věnovala výchově vnuků. Manžel Ladislav zemřel v roce 1984. Ludmila nadále žila se svou matkou, která se dožila osmdesáti šesti let, zemřela v roce 1990. V roce 2021 žila Ludmila Kunová v domově pro seniory v Krásném Březně.