Walter Kuřátko

„A teď najednou z německý strany (tedy již polský) nějaká ženská zařvala, já byl ještě na český straně, tak jsem skočil za strom. A jen jsem byl za ním, tak kulomet trrrr do toho stromu. Tak si povídám, do prkýnek, co to? A po letech jsem se dozvěděl, že tam ležel Polák v pangejtě, viděl mě, jak přecházím, a čekal, že by mě bouchl. A nic by se nestalo. Mýho kámoše taky takhle bouchli. Ten šel jenom mámě pro chleba.“

„´No, my tady máme výpis, že máš německou národnost.´ ,Mám jiný uši nebo oči?‘, odpovídám. Že prej to je vojenskej podnik. Bylo tam jedno zastrčený oddělení, kde nad něčím bádali. Prostě nesmysl. Tak nás bylo osm, co šlo na hodinu… Vím, že mistrovi říkali: ,Ty drž hubu, nebo půjdeš taky.‘ To bylo v roce 1954, akorát jsem se oženil a čekal jsem rodinu. Když jsem šel na pracák, nikde mě tu nezaměstnali. Dozvěděl jsem se, že mám takovej punc, že mi v náchodským okrese nikdo nesmí dát práci.“

„A teď tam buší na dveře a křičí: ,Děvušky.‘ Ty holky se už rychtovaly, že vyskočej z okna a utečou do lesa, on mával stále pistolí. A strejda, to byl úplnej hrdina. Vzadu někde vyskočil a mazal dolů na komandaturu. Tam to nahlásil. Tam hned do bryčky, mladej pěknej chlap, ale komandýr. A letěl nahoru. Upozornil ho, to byl taky důstojník, ale ožralej, jak nevím co. Ať jede s ním. A on jen křičí: ,Děvušky.‘ Dvakrát třikrát ho upozornil, pak poodešel pět metrů a zastřelil ho. A jel pryč. To člověk čuměl, protože nic takovýho neviděl, ani o tom neslyšel. Některý holky si pak vzaly život nebo byly schovaný v lese a já jim tam nosil jídlo. To bylo špatný.“

„A mýho kámoše taky takhle bouchli, když šel mámě pro chleba. Tak to koupil. Ještě střelou dum-dum, která exploduje, a přišel o nohu. Toho by tam nechali umírat, nikdo mu tam nesměl pomoci. Až když se setmělo, tak ho naši lidi vytáhli. A v Chudobě žádnej špitál nebyl, tak se ho ujmuly řádový sestry. Pak proběhla domluva s Kladským komitétem, že ho vezmou v Náchodě do špitálu, ale musíte ho tam přitáhnout. Protože přes hranice by to nešlo, tak se muselo načerno. Tak ho naši rodiče dali na sáňky, v zimě to bylo, a přes horu Bor v noci lesem přetáhli. Tam mu nakonec amputovali nohu, jinak by umřel. Tomu bylo taky necelých patnáct roků. Tak to vypadalo, když chtěl člověk na chvíli domů. V tý době to byl divokej západ. A ten dotyčnej, co někoho střelil, by ještě dostal propustku nebo pochvalu, že dobře hlídá hranice…“

„Zaměstnanci jezdili denně, nebo jednou za měsíc, na kole domů. Hranice byly, ale já jsem třeba jednou za tejden jezdil mámě pro vánočku ke Kašparům do Náchoda, ta u nás nebyla. Tak jsem jel na kole přes hranice. To stačilo mávnout. Byla to jenom pomyslná čára. Taky se to přes hranice ženilo a vdávalo. Lidi z těch českých vesnic v Podorlicku, z Borové, pracovali většinou v textilce u Mautnerů v Náchodě nebo tady u nás v Kelnově, kde byla obrovská fabrika. Autobusy nebyly, tak se šlo přes Německo dolů, tak to bylo. My jsme až později čuměli, co to je, když se uzavřou hranice, a že začnou třeba i střílet. Co to je?! Ale zase se člověk diví, teď můžu do Polska, kdy chci. No není to krásný?“

„Jednou jsem byl dost šeredně napadenej a měl dost vyrychtovanej obličej. Když jsem přišel domů, tak se mistr pekařskej ptal, co se stalo. Tak jsem mu to vysvětlil. A on: ,To máš všechno kvůli tý pásce, proč ji nosíš?‘ Tak mi ji strhl, že ji nosit nebudu. Ještě mi to museli tlumočit, protože jsem česky neuměl a on neuměl německy. Já už byl předtím asi dvakrát zavřenej. Vždycky mě čapli, a než se to vysvětlilo, tak jsem byl dva dny v base. To byla taková poválečná doba. Úřady nefungovaly, jak by měly. A na polský straně vůbec… Ale od tý doby jsem měl pokoj. A za dva tři roky už se páska nosit nemusela. Po válce se musela odevzdat rádia, všechno... A jak ne, tak vás mohli zastřelit...“

„Tak nás uznali jako kladský Čechy a podporovali nás. Zvali nás do Čech, hlavně mladý lidi, a bylo nám řečeno Kladským komitétem, že tady budeme krátkou dobu a půjdeme opět domů, protože Kladsko bude český. Už záleží jenom na dvou podpisech někde v Praze a je to hotová věc. Jenomže to se neuskutečnilo, rodiče zůstali v Polsku a já v Čechách. Tady jsem nikoho neměl, česky jsem neuměl. Zkraje to pro mne byla dost těžká doba, když jsem přišel s tou němčinou, což po válce nebylo nic příjemnýho.“

„A já jsem měl ze začátku taky úmysly vystěhovat se do Německa. Nejdřív to nešlo, všechno bylo hermeticky uzavřený. Východní Němci o nás taky nestáli. Tak jsem měl dlouho takovej šedivej průkaz: Bezdomovec. Dlouho. Až když jsem se chtěl ženit, tak mi dali nůž na krk. Jedině s československým občanstvím. Tenkrát jsem ho už mohl dostat a mně to nevadilo. Národnost mám zapsanou německou.“