The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adolf Kůrka (* 1926)

• narozen 17. prosince 1926 ve Štěpánkovicích

• rodina se hlásila k národnostní skupině Moravců

• bratr Emil Kůrka padl jako voják wehrmachtu

• v prosinci 1943 do wehrmachtu narukoval i Adolf Kůrka

• sloužil u La Rochelle v západní Francii

• zúčastnil se ústupových bojů ve Francii

• zraněn u pohoří Vogézy

• v roce 1945 se zúčastnil bojů v dnešním Polsku

• účastník tajné operace v Dyhernfurthu (dnes Brzeg Dolný)

• 13. května 1945 padl do zajetí

• pobyt v zajateckém táboře v Saganu (dnes polské město Zaháň)

• po válce absolvoval vojenskou službu v báňských oddílech

• žije ve Štěpánkovicích

Adolf Kůrka se narodil 17. prosince 1926 ve Štěpánkovicích (německy Schepankowitz) na Hlučínsku. Tak jako většina místních obyvatel se i jeho rodina hlásila k národnostní skupině Moravců. Zatímco po mnichovské dohodě připadlo obsazené pohraničí do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo k Třetí říši jako součást pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak stali automaticky říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády. Nejprve narukoval bratr pamětníka Emil, kterého do wehrmachtu povolali přímo z kněžského semináře ve Vidnavě. Padl při tažení do Sovětského svazu v létě roku 1941 na Ukrajině. V den svých sedmnáctých narozenin, 17. prosince 1943, musel do německé armády i Adolf Kůrka. Několik měsíců pak sloužil v západní Francii u města La Rochelle, než se po vylodění Spojenců jako voják 16. pěší divize (16. Volks-Grenadier-Division) zúčastnil ústupových bojů. Během nich byl svědkem smrti několika svých přátel. Sám byl po zásahu střepinou zraněn u pohoří Vogézy a několik týdnů se léčil ve vojenské nemocnici. Potom byl přeložen k 17. pěší divizi (17. Infanterie-Division), s níž zažil těžké boje na území dnešního Polska. Například se zúčastnil tajné operace na obsazení chemické továrny v Dyhernfurthu (dnes Brzeg Dolný), kde se vyráběla chemická zbraň hromadného ničení Tabun. Nebo operace, která měla za úkol dostat se s částí velení z obklíčeného Breslau (Vratislav). Konec války prožil v severovýchodních Čechách, kde ho 13. května 1945 zajali sovětští vojáci. Několik měsíců pak prožil v zajateckém táboře v Saganu (dnes polské město Żagań), než se mohl v září roku 1945 vrátit domů.

Odtržené Hlučínsko

Rodné Hlučínsko Adolfa Kůrky patřilo více než jedno a půl století do pruského státu a k Československu bylo přiděleno až po versailleské mírové smlouvě. Jeho obyvatelé se nazývali Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, němčinou nebo češtinou. „My jsme německy neuměli,“ dodává Adolf Kůrka, který prošel šesti školními ročníky s vyučovacím jazykem v češtině, něž po obsazení Hlučínska v říjnu 1938 nastoupil do německé školy.

Pamětníkovo předválečné dětství bylo hodně spojeno s chudobou. Rodina měla jen malé hospodářství a otec nemohl jako zedník často najít práci. Hlučínsko mělo totiž za první republiky velké hospodářské potíže a alarmující míru nezaměstnanosti. Místní muži tak za prací často docházeli do jiných krajů, ale jak vzpomíná pamětník, otce často do zaměstnání nepřijali jen proto, že pocházel právě z Hlučínska. „Naše dětství bylo velmi smutné. Jak jsem šel do první třídy, tak mně moje mutra ušila kalhoty ze zeleného manšestru bez rozparku na čůrání. Jak jsem musel asi vypadat, když to šila ručním stehem mutr, baba z dědiny. (…) Jak byla sobota, tak mě rodiče poslali k řezníkovi a řekli, abych vzal za čtyři koruny vepřového masa. To mohlo být tak čtvrt kila bůčku a byli jsme čtyři děti a dva staří. (...) Tu se střídal exekutor a tuberkulóza. Co tu bylo pohřbů. Děvuchy byly fajné, ale bledé a v dospívání umíraly. Byl jsem ministrantem a často jsem byl na pohřbech,“ vypráví s nádechem moravštiny Adolf Kůrka.

Jako krejčí ve wehrmachtu

Adolf Kůrka měl po škole nastoupit do učení u Bati ve Zlíně, ale po obsazení pohraničí nacistickým Německem to již nebylo možné. Proto se šel vyučit na krejčího do tehdy německé Ratiboře, ležící dnes na území Polska. Ze dvou let pobytu v Ratiboři mu zůstaly hlavně dvě vzpomínky. Jedna se týkala místní židovské rodiny. „Přišel jsem k nim a zeptal jsem se: ,Je to ten židovský dům?’ Roba mi odpověděla: ,Židé jsou též lidé.’ Mně je ještě dodnes za to hanba. Já jsem těm lidem tou otázkou ublížil,“ vzpomíná Adolf Kůrka na židovskou rodinu, které v době vrcholícího antisemitismu a prosazování protižidovských zákonů přinesl objednané šaty. Zanedlouho poté celá tato rodina skončila v transportu mířícím do některého z nacistických koncentračních táborů.

Další vzpomínka z Ratiboře se týká jednoho z německých uprchlíků z Kolína nad Rýnem, který byl v květnu 1942 při operaci Millenium vybombardován britskými letouny. O střechu nad hlavou tehdy přišlo na padesát tisíc lidí a část uprchlíků z města zamířila právě do Ratiboře. Jeden z nich si nechal ušít oblek v krejčovství, ve kterém se učil Adolf Kůrka. „Přišel a vyprávěl, že v hrubých zdech kostela v Kolíně ležela kniha a v ní bylo proroctví. Bylo to v roce 1942, kdy byl nacistický režim na vrcholu moci. V té knize prý bylo napsáno, že dojde k velké válce mezi Německem a Ruskem a Německo tu válku prohraje. Jak počtvrté pokvetou třešně, tak válka skončí mezi Krnovem a Prahou. Náš mistr přišel do dílny a říkal, že ten chlap je blbec, že Němci jsou na Volze a u Biskaje. Jak jsem potom u Mladé Boleslavi zažil konec války a třešně byly v květu, tak jsem počítal. Čtyři a půl roku to trvalo.“

Následující rok dostal Adolf Kůrka povolávací rozkaz do wehrmachtu a týden před Vánocemi, v den svých sedmnáctých narozenin, musel nastoupit do německé armády. Dva roky poté, co na Ukrajině v červenci 1941 padl jeho bratr Emil, který před nástupem do wehrmachtu studoval ve Vidnavě na kněze. „Naše rodina nesla jeho smrt velmi těžce. Ještě v březnu 41 byl na dovolené, a když odjížděl, tak na nádraží vzal naši mutru bokem a praví: ,Matičko, já mám být knězem, a jestli mě bude Pánbůh potřebovat, tak se vrátím.’ Těžce jsme to nesli.“

Přísahu měl Adolf Kůrka v německém Schweidnitzu (dnes město v západním Polsku Świdnica). Odchod z teplého domova do kasárenského prostředí byl pro ještě nedospělého pamětníka velkým šokem. „Jak jsem narukoval do Swidnice, tak už byla tma. Přišel oficír a už mě vedl na pokoj. Pořád mám v očích tu tmu. Byla tam strašná zima a slamníky v lůžkách potrhaný. Ten starší voják nám poradil, ať si lehnem hřbetem k sobě a přikryjem se dekou, že se navzájem zahřejeme. Ono to opravdu pomohlo. (…) Nebylo tam ani jídlo. Ani jsme nedostali ešusy. Naštěstí jsme byli každý zásobený z domu.“

Ze Schweidnitzu byl převelen do francouzského města La Rochelle u břehů Atlantského oceánu. „To bylo moje štěstí, protože z Ruska měl každý strach,“ dodává Adolf Kůrka, který byl po výcviku v tomto týlovém oddíle zařazen do krejčovské dílny v blízkém městě Puilboreau, kde opravovali německé uniformy. „Tam byl boží život. Byli tam dva ševci a jeden krejčí, ke kterému jsem byl přidělen. Přešívali jsme tam kalhoty. Jak se kalhoty nosí dlouho, tak jsou kolena skrz. Obraceli jsme nohavice. Kolena na zadek a zadek nohavice na předek.“ Adolf Kůrka se tam dokonce zamiloval do jedné šestnáctileté Francouzky, která si ho chtěla po válce vzít. „Její otec byl v německém zajetí a starší sestra u partyzánů ve Francii. Jak jsem jim řekl, že jsem Čech, tak ke mně byli takoví otevření. Mně se ta děvucha tak zalíbila, že jsem tam chodil i ve všední den.“

Přišel o mnoho přátel

Dne 6. června 1944 se Spojenci vylodili v Normandii. Krátce nato byl Adolf Kůrka převelen do St. Nazaire k družstvu cyklistů u 16. pěší divize (16. Volks-Grenadier-Division). „Už tam hořely domy. To jsem si říkal: ,Kurnik, včil půjde do tuhého.’ Vyfasovali jsme kola a na nich jsme ustupovali. Ve Francii bylo tenkrát nebe černé od letadel, tak jsme jezdili eném v noci. A za noc jsme na kole ujeli 150 i 200 kilometrů.“

Ještě pořád sedmnáctiletý Adolf Kůrka pak několik dnů se svým družstvem ustupoval směrem k Německu. Ujeli stovky kilometrů až k horskému pásmu Vogézy, stojícímu poblíž německých hranic. V něm proběhlo několik krátkých, ale ostrých bojů s Američany. Pamětník jezdil na kole vždy společně se svým přítelem Karlem Wagnerem. Jednou si při přesunu vzpomněl, že na jednom zámeckém dvoře zapomněl pušku. „Za to byl trest smrti, neboť Němci byli hovada. Tak jsem tam Karla Wagnera nechal a vrátil jsem se dva kilometry zpátky. Přišel jsem do toho zámeckého dvora a můj kvér tam byl pořád opřený. Přehodil jsem ho přes hlavu a odjel. Přijíždím k další obci a na cestě leží kolo. Na předním kole byla osmička a zadní se ještě točilo. Pod předním kolem leží Karel s nataženým krkem. Měl poraněnou tepnu. Tekla z něj taková růžová pěnivá krev. Byl mrtvý,“ vzpomíná Adolf Kůrka a vzápětí dodává. „Kdybych ten kvér nezapomněl, tak by ta kulka možná trefila mě. Nebyl to anděl strážný?“

Zanedlouho po tomto strašném zážitku byl Adolf Kůrka převelen ke kulometu. „Tam se nestřílelo na vojáky, ale na kulomety. U kulometu synek vydržel tak den, dva, čtrnáct dní. Podle bojové činnosti. Oni po těch kulometech šli.“ A opravdu netrvalo dlouho a Adolf Kůrka byl zasažen střepinou granátu. „Seděli jsme dva u kulometu. Proti nám šla řada našich ustupujících vojáků. Ten jeden voják se zatočil a bác na zem. Dostal kulku do hlavy a padl mrtev. V ten samý čas byli na protějším břehu u stodoly Američané, tak jsem i přes tu dálku do nich pustil dávku. Dobře jsem to vypočítal a dobře mířil. Jen jednu dávku. Netrvalo dlouho a přišla minometná palba a já dostal střepinou do ramene a ten vedle mě také dostal. Chtěl jsem pokračovat ve střelbě, ale nešlo to. Sousedovi po levé straně střepina utrhla nohu. Ten tam řval. Našel tam nějaký drát a tu ustřelenou nohu si zadrátoval. Nepomohlo mu to a vykrvácel a zemřel.“

Ani se nedoléčil

Adolf Kůrka byl převezen do vojenského lazaretu sídlícího ve škole ve městě Gerardmer, kde čekal na operaci. „Čas od času přišli chlapi v bílým oblečení a s bílou gumovou zástěrou. Na jednoho jsem hleděl a ten měl takový kousky masa. Říkal jsem si, že je to řezník a že konečně dostaneme najíst. Dva měsíce jsme totiž neměli nic vařeného. To byli doktoři a hledali, koho si vezmou do parády. A potom mi ten jeden praví, ať jdu s ním. Vlezu do sálu a tam bylo tolik úzkých operačních stolů a na každým ležel voják. Na jednom lůžku ležel voják se střevy venku, na druhém s prostřelenýma nohama a tak dál.“

Po operaci převezli Adolfa Kůrku do nemocnice v Bad Urchu u Stuttgartu. Ještě se ani pořádně nedoléčil a opět ho poslali na frontu. Převeleli ho k 17. pěší divizi (17. Infanterie-Division) a poslali na území dnešního Polska. Byl leden 1945, když se Adolf Kůrka se svou novou jednotkou ocitl v kasárnách ve městě Glogau (Hlohov, dnes polské město Głogów). Pamětník tenkrát krátce po příjezdu zažil v místních kasárnách popravu tří německých vojáků. „Stáli jsme nastoupení a nic se nedělo. Ale za chvilu z rohu přichází vojenský policajt a vedl chlapa a s ním celou skupinu. Toho chlapa přivedli do ohrady a tam ho postavili. Přišel k němu důstojník: ,Odsuzuje se k trestu smrti, ztrátě hodnosti a všech práv občanských.’ Ten chlápek byl takový bledý, hubený, vystrašený a tomu oficírovi cosi pravil. Asi ho prosil o život. A ten oficír říkal: ,Nein, to jste si zasloužil.’ Otočil se na velitele popravčí čety: ,Vykonat!’ A šel stranou. Velitel popravčí čety řekl: ,Pozor, připravit se k palbě. Pozor – teď.’ Ale ještě předtím tomu vojákovi zavázali oči a svázali ruce. Já jsem stál blízko na boku. Jeden z vojáků tam šel a za vlasy ho odtáhl na bok a přikryl dekou. Netrvalo dlouho a přivedli dalšího. Měl obvázaný čelo a byl to takový hromotluk. Přivedli ho na stanoviště, zas ten oficír: ,Odsuzuje se k trestu smrti. Chcete ještě něco říct?’ ,Nein.’ Obrátil se na velitele: ,Vykonat.’ Zas tu šavlu: ,Pozor, pal.’ Ten člověk musel vidět pod dekou ty krvavé vlasy toho prvního. Ještě k němu přišel oficírek a ještě mu dal ránu do týla. Asi pro jistotu. A zas ho chytl ten za vlasy a zvedl deku a přitáhl ho k tomu prvnímu. A ještě nebyl rozchod a přivedli dalšího,“ vzpomíná Adolf Kůrka a dodává, že třetí popravený byl zmrzačený a nemohl se postavit na nohy, a tak ho místo zastřelení před zraky nastoupených vojáků pověsili. „Vidíte, jaký ti Němci byli hovada. Ta válka byla prohraná, když byli na Odře.“

Hlohovem protékala řeka Odra, a zatímco jeden její břeh byl pod kontrolou Němců, na druhém už měli své stanoviště sovětští vojáci. Adolf Kůrka vzpomíná, jak musel stát na mostě na stráži. „V tu noc chodím po tom mostě. Ani jsem daleko nešel, lebo jak je ten Rus poblíž, tak mě migne. Chodil jsem po německém kraji. Najednou zcela drze mladý člověk. Světlý klobouk, baloňák, ruky v kapse. A ide proti mně po mostě. Na druhou stranu chtěl projít. Říkám si: Jak se mám zachovat? Mám zavolat: Halt? Mám si připravit kvér na zastřelení? On měl ruky v kapsách a mohl mět pro každý případ v ruce pistoli. Mohl mě ze dvou metrů mignout. Já jsem mu nic nepravil, nic jsem nevolal. Tak drze kolem mě prošel, ani se na mě nepodíval. A šel dál a ztratil se. Kdo to byl? Byl to nějaký přítel Rusů? Na druhým břehu už byli Rusi. Jak blízko jsme kolem smrti chodili. A to jsme byli v pubertě. Když dnes slyším, jak je těžké období puberta. My jsme pubertu neměli, ale strachu moc. “

Účastníkem tajných operací

Následně byl Adolf Kůrka určen do skupiny zhruba o síle praporu, která měla za úkol získat od Sovětů zpět chemickou továrnu na výrobu paralytického plynu Tabun, patřícího dnes mezi zbraně hromadného ničení. Tajná operace byla zahájena 5. února 1945, kdy se přes železniční a pontonový most a s pomocí útočných člunů podařilo Němcům překročit řeku Odru a dostat se do vesnice Dyhernfurth (dnes Brzeg Dolný), kde se chemická továrna nacházela. Nakonec se nakrátko podařilo obsadit i továrnu a zničit pro Sověty velmi cenné dokumenty výroby nervového plynu Tabun. Adolf Kůrka se však do komplexu továrny nepodíval, protože dostal se skupinou vojáků úkol prohledat v obci domy, zda se v nich neukrývají Sověti. „Já jsem všechny domy prošel, ale do sklepa jsem nechodil, lebo tam byla tma a to bylo nebezpečné.“

Několik sovětských vojáků se ukrývalo v obecní škole, odkud spustili palbu a zasáhli jednoho z nekrytých Němců. „Z dědiny šla jasanová alej. A ze strany: ,Kamarád, kamarád, hilfe, pomóc.’ Žádný nechtěl jít vstříc škole Rusům do ruk. Já jsem tam též nešel. Byl tam jeden poručík a ten šel až k tomu vojákovi, který byl postřelený v břuchu a z toho břucha mu lezly střeva. Ten poručík ho vzal na hřbet a utíkal s ním zpátky. A Rusi z okna stříleli poručíkovi do noh. On se svalil na zem. Toho vojáka s tím otevřeným břuchem nechal ležet a doškrábal se až k první chalupě do dědiny, kde se dostal pro pomoc. Mně to nedalo, neboť ten synek tam plakal: ,Hilfe, hilfe.’ Tak jsem šel pro něho a táhnul jsem ho. Mezitím z druhé strany někdo přitáhl taký krátký ruční vozík. On furt žil. Položili jsme ho do toho vozíku, on tam seděl a v klíně měl navrchu otevřené střeva, ale žil. Oni s ním potom odjeli do dědiny, tak nevím, jaký byl jeho osud,“ vypráví pamětník.

Z Dyhernfurthu byl Adolf Kůrka převelen do Breslau (Vratislav), která se dostávala do sevření vojsky 1. ukrajinského frontu. Krátce po jeho příchodu sovětské jednotky město obklíčily a uzavřely před okolním světem. Pamětník byl opět určen do speciální jednotky, která se měla společně s částí velení a generálem Maxem Sachsenheimerem nepozorovaně dostat z obklíčení. Cesta z obklíčeného města vedla přes bažiny, kde Adolf Kůrka ztratil v bahně jednu botu. Malá skupinka, ve které se nacházel, se ale u obce Kostenblut (dnes Kostomłoty) ztratila a ocitla se ve velmi nebezpečné situaci. Ta se ještě zhoršila, když v blízkosti zaslechli vojáky mluvící rusky. Takto pamětník vzpomíná na chvíle, kdy byl opět velmi blízko smrti. „Naráz jsem z pravé strany slyšel hluk. Moc lidí a bavili se nahlas. My jsme měli rozkaz chovat se tiše, nenápadně. Hluk nebyl po německy. To byli Rusi. Co včíl? My jsme seděli v silničním příkopu. Letět zpátky? To budem nápadný, že utíkáme zpět. Jeden praví: ,Budem dělat mrtvý.’ Já jsem měl v té době už boty ztracené v bahně. Tak jsem byl bosky, nahý a na hlavě helmu. To byl pohled, že? Byl jsem první zprava. A ty hlasy přicházely a já jsem se ještě raz podíval. Ležel jsem v příkopě a ještě jsem se jednou podíval na zem. Ta zem byla černá, to obilí takové vysoké. Ale na obzoru nebe zase červenalo, měl být zase nový den, a začal jsem se modlit: ,Pane Bože, jsem takový mladý, ještě jsem si nic neužil a mám umřít?’ A v ten moment jsem v té příkopě viděl všechny moje domácí, jak stojí nade mnou a připravují se na mou smrt. Vzpomněl jsem si, jak jsem si jednou prohlížel mrtvýho Rusa, který měl od komisaře odbornou ránu do týla. Bál jsem se rány do týla, tak jsem si tu helmu tak nasadil a přál jsem si čtyři pět kulek do hřbetu, a to mě též usmrtí. Jak se blížil ten hluk, tak já jsem od strachu ani nedýchal. Tak jsem tam ležel, nohy v příkopě ve vlhku. Ty bosý nohy. Tak ležím, oni už tam byli, kroky dvou se zastavily a já jsem rozuměl v té řeči čtyřikrát slovo ‘němický’. Od strachu jsem ani nedýchal, aby nepoznali, že se ten hrudník roztahuje. Ten houf šel furt pryč a zastavily se jen kroky dvou, kteří si řekli, že jsme mrtví. Na ruské frontě byla zem posetá mrtvolama.“

Po odchodu těchto sovětských vojáků narazili na část své jednotky, která u sebe měla mapu a kompas, a tak následně během noci dorazili na generální štáb. Sešla se tam prý jen polovina z přibližně sedmdesáti vojáků, kteří se pokusili dostat z obklíčeného Breslau.

Vyplněné proroctví

Od té doby jednotka, v níž se Adolf Kůrka nacházel, jen ustupovala. Přes Sněžku se dostali do Čech a pokračovali dále na jihozápad. Mezi obyčejnými vojáky se nacházelo i velení, ale to je v civilních šatech opustilo někde u Mladé Boleslavi, když se z rádia dozvěděli o bezpodmínečné kapitulaci Německa. Několik týdnů předtím jim jako krejčí tyto šaty připravil Adolf Kůrka, který měl sám k dispozici jen německou uniformu. Počtvrté zrály třešně od doby, kdy v Ratiboři jeden se zákazníků vyprávěl proroctví o prohrané německé válce.

Už byl sice konec války, ale skupina vojáků pokračovala k německým hranicím, aby se dostali do území ovládané Spojenci. Adolf Kůrka vzpomíná, jak v Mělníku na mostě při soutoku Labe a Vltavy na ně ještě zaútočilo sovětské letadlo. „Sotva jsme přejeli most, tak jsem seskočil z korby a tam byla taková písková zem, a jak jsem seskočil, tak jsem jel po tom písku. Potom jsem měl ještě dlouho strupy.“

Někde v Krušných horách se Adolf Kůrka setkal s Brunem Spirou z Petřkovic na Hlučínsku, který mu sdělil, že Američané vracejí všechny vojáky pocházející z východu a ať jde raději s ním domů. Krátce nato byli oba 13. května 1945 zajati sovětskými vojáky.

Přes zajatecký tábor domů

Nastoupili pak pěší transport do zajateckého tábora v Saganu (dnes Żagań v jihovýchodním Polsku). „Denně jsme šli třicet kilometrů a večer jsme dostali nějakou supu, vařenou vodu,“ vzpomíná pamětník, který tenkrát jako osmnáctiletý mladík zažil, jak jeden ze sovětských vojáků znásilnil ženu z transportu. „Tam jsem viděl první pohlavní styk. Mezi námi byly v koloně čtyři ženy. Mladý ženy v šedých kostýmech. Všecky stejně oblečený. Bílý halenky, špičatý límce. My jsme šli pořád po hlavní cestě. Jednoho večera jsme z hlavní silnice odbočili na boční cestu. Tam se to pole tak svažovalo dolů, tak jsme si povídali, že to bude náš konec. Jak jsme šli po té polní cestě, tak ten Rus skočil do naší kolony, rafnul jednu ženu za límec a táhnul ji ven. Hodil ji na zem a už se na ni sápal. A ta baba se bránila. Rukama, nohama, hlavou kroutila. On už nad ní klečel, ta baba se bránila. Rus vytáhl pistoli, jeden šus kolem toho ucha, jeden šus kolem toho ucha. Ta ženská ležela ganz v klidu. Rusák se odpravil a odešel. Ženská vstala a znovu se zařadila.“

Adolf Kůrka byl umístěn do zajateckého tábora v Saganu, který za války sloužil pod názvem Stalag Luft III jako zajatecký tábor pro spojenecké vojáky, většinou letce, a z něhož podniklo v březnu 1944 sedmdesát šest zajatců slavný útěk vyhloubeným tunelem. Až na tři byli všichni dopadeni a padesát uprchlíků popraveno. V době příchodu Adolfa Kůrky se ale v táboře s kapacitou deset tisíc zajatců psala již jiná historie a sloužil pro zajaté vojáky wehrmachtu. „Byl tam strašný hlad. Vpředu se mně zuby kolébaly, a jak jsem přišel domů, tak jsem měl na zadku a na stehnách šedohnědé fleky a nevím proč. Tam dennodenně umírali lidé,“ vzpomíná pamětník.

Během Postupimské konference byli z tábora propuštěni zahraniční vojáci wehrmachtu. „Bylo tam takových národností. Málokdo byl Němec. Každý se chtěl chránit. Nikdo nevěděl, co ho čeká. Zradil jsi vlast a konec. Copak je u Rusů milion lidí.“ Adolf Kůrka tak raději zatajil své jméno a adresu a nahlásil se jako Kůrka z Opavy. „Já jsem neřekl Adolf a že jsem z Hlučínska, lebo jsem měl strach.“

V září 1945 Adolfa Kůrku ze zajateckého tábora propustili a spolu s dalším bývalým zajatcem Jindřichem Konečným, který také pocházel ze Štěpánkovic, se vydali na čtyři sta kilometrů dlouhý pochod domů. Pamětník vzpomíná, jak procházeli vydrancovanými a liduprázdnými vesnicemi, odkud uteklo nebo bylo vyhnáno německé obyvatelstvo. Hladoví a vyzáblí sbírali na poli brambory, aby měli alespoň něco k jídlu. Došli až do Nisy, odkud chtěli pokračovat vlakem. „Jak tam ležíme se spoustou lidí na nádraží, tak nás probudil křik a nářek. Rusi na konci řady těch spících lidí zabíjeli německého vojáka. Tak jsme utekli a schovali se.“ Nakonec se jim přece jen podařilo nasednout na jeden z vlaků a dojet do Ratiboře, odkud pak pěšky došli domů. „Přišel jsem domů a zadek naší budovy byl vyhořelý a otec v tom spáleništi cosi hledal a brácha opravoval jakési kolo. Jak mě viděli, tak to bylo radosti.“

Po návratu domů nastoupil Adolf Kůrka jako krejčí v Opavě. V říjnu 1948 ale musel nastoupit na vojnu. Dvacet měsíců pak strávil v báňských oddílech prací v uhelných dolech v Dolní Suché. Po návratu nejprve opět pracoval jako krejčí, pak v železárnách a nakonec v továrně na lisování nových hmot. Dnes žije se svou ženou Annou ve svých rodných Štěpánkovicích, ve kterých za války zaplatilo životem povinnou službu ve wehrmachtu 138 místních mužů.