Jan Kůrka

„Tak jsem skvěle odcvičil. Uběhlo čtrnáct dnů, zahrčela motorka, pérák, jawa, námi všemi obdivovaná mašina. Přijel tajemník Svazarmu a řekl, že jsem dostal poukaz na Lipno. Že si to zasloužím za tu spartakiádu. Já jsem samozřejmě jásal. To byly prázdniny. Normální byla brigáda v lese, potom na poli, pak výmlaty. Člověk vydělal a maminka z toho byla nadšená, protože za to nakoupila máslo, cukr a tak dále. Tak já jsem byl nadšený, ale mamka tedy ne, protože přišla o pracovní sílu. Odjel jsem na Lipno, s sebou jen plavky a ručník. Přijedu tam a oni: ‚Odkud jsi?‘ Já na to, že z Pelhřimova. Oni: ‚Prosím tě, kde máš flintu?‘ Já: ‚Jakou flintu?‘ Bylo to soustředění krajských juniorských reprezentantů, kteří mají minimálně druhou výkonnostní třídu. Já neměl nic. Já v té době nevěděl, ze které strany se nabíjí malorážka.“

„Důležité bylo mít vůli to nevzdat. Myslím, že tu jsem měl. To jsem prakticky prokázal v momentu, kdy mě po měsíčním výcviku vyhodili z Dukly a řekli, že jsem s pěti dioptriemi k nepotřebě, že nejsem vhodný pro vrcholový sport. Tam bylo to klíčové, že jsem to nevzdal a pokračoval jsem dál. Až najednou člověk ucítí, že ta dřina k něčemu je, že sice po bodíku, ale lezu nahoru, až se najednou těm, kteří mě poráželi, vyrovnávám. A můj velký zážitek byl, když jsem poprvé porazil některé kluky, kteří byli dávno přede mnou, že jsem viděl, jak to někteří vůbec neunesli.“

To byla velká spartakiáda spřátelených armád v Pidhošti. To byla gigantická, v roce 68 v létě. Kde tam bylo kolem třiceti států, kde už prostě docházelo k míšení jak východních, tak západních států, protože ty zápaďáci věděli, že my to umíme velmi dobře, že jo, a tam jsem z velkorážní terčovnice získal stříbrnou medaili výkonem 1153 bodů. Říkám v tom oblečení, o kterým jsem teď tady hovořil, že jo. A to byl tak dramatický závod, že na něj taky budu dlouho vzpomínat. Protože ten výkon, já jsem tam porazil prakticky krom jednoho Sověta všechny ty Sověty, kteří v tý době byli absolutní kandidáti na medaile. Takže tím, že jsem tam takhle zaexceloval, tak než jsem došel do šatny, tak už mi trenér státní hlásil, že mám potvrzený Mexiko. Říkal: „Hele, za tenhle výkon už nemusíš nikde nic dokazovat, jseš jasnej.“

Tak ke sportovní střelbě jsem se dostal v roce 1960 a rozhodující vliv, je to prakticky příběh, byla druhá celostátní spartakiáda. Jako učeň nástrojař jsme měli, měli jsme tři šestnáctky na okrese, v tej naší, co jsme byli jako nástrojáři, kovomodeláři, řekl bych teda, že byla docela teda ukázněná, pracovitá, takže jsme prošli krajským sítem a prošli jsme tím pádem i branou borců. Což si myslim i dodnes by měla být velká meta pro mládež jako, protože za minulých časů první republiky to byla obrovská čest pro Sokoly a kdo prošel branou borců, tak to skutečně borec byl. No a za to že jsme tam tak i dobře vystoupili a měl jsem na tom takovou určitou organizační zásluhu, tak v létě přihrčela motorka, přijeli a řekli: „Hele, Honzíku, člověče, my jsme se rozhodli, že tě odměníme za to, že si nám pomáhal tady s tou šestnáctkou vaší,“ a tak dál. A teď mi dali termín: „Vemeš si plavky a ručník, tehdy a tehdy budeš v Budějovicích vlakem, odsaď už vás odvezou na Lipno, je tam velkej tábor a ty to máš za odměnu, ty máš čtrnáct dní koupání, abys věděl.“ Říkám: „No to je fantastický, no.“ Tak na to musela kejvnout chudák i mamka, která pro mě měla už zase nějakou, protože to jsem tady třeba ještě neřek. Každý prázdniny jsme jako děti aspoň měsíc dělaly brigádu, většinou teda v lese, že jo. Takže když jsem měl takovejhle termín od okresu, no tak řekla: „No, co se dá dělat, tak holt čtrnáct dní pojedeš na Lipno.“ Já jsem tam přijel a k mému velkému údivu, samozřejmě i jejich, se tam konalo soustředění nejlepších krajských juniorů Jihočeského kraje ve sportovní střelbě ale že jo. Pro mě to byl šok. Každej už tam měl kabát ňákej, rukavici, kalhoty s nášivkama. Já měl ručník a plavky. Každej už měl malorážku, vyřezanou nějakou pažbu, protože v tý době se doma vyřezávaly doma ty uchopení a tak dále. Takže situace se vyhrotila, že mě druhej den ráno teda zase odvezou zpátky na vlak do Budějovic, že teda napíšou, jakej se stal omyl a tak dále. Jenže to já jsem si nemoh dovolit teda, abych se vrátil druhej den do takový malý vesničky, to je ta Střítež u Božejova, o který jsem se zmiňoval, kde každej každýho zná a v tu ránu by řekli, ten kluk Kůrků, no ten tam musel udělat ňákej průšvih, že ho hned druhej den poslali zpátky. Tak jsem je vyloženě uprosil, takže od péesáků mi přivezli malou malorážku ZKN451, to je ta s kterejma se běhaj sokoláky, dukeláky, že jo. No a já jsem tam přetrpěl těch čtrnáct dní. Za tu dobu byly tři kontrolní závody, já jsem byl třikrát sedmnáctej, bylo nás tam sedmnáct. Ale hodně jsem samozřejmě pochytil. Já jsem se snažil, ale samozřejmě na ty kluky jsem zdaleka neměl. Protože ty už měli druhou, třetí výkonnostní třídu, já neměl ani odznak střelce, nic, že jo, no. Ale asi se tam něco okoukal naučil a když jsem se vrátil do Pelhřimova, tak jsem prostě zahartusil, ač mi bylo těch šestnáct necelých, a říkám: „Podívejte se, kam jste mě šoupli, jakou já tam měl ostudu. A já bych teda.“ „Jo hele, tak jo, tak jo.“ Tak jsem dostal ZKN456, to už je taková sportovnější zbraň a přihlásil mě do agrostrojáckýho střeleckýho klubu jako jakási satisfakce za to, že mě takhle teda podfoukli.

Protože bylo mi pětatřicet let, a to za socialismu, kdy bylo opravdu těch sportovců trošku víc, než je dneska, tak i když jsem se necítil vůbec starý, že jo, tak už byl tlak, abych už toho nechal, abych udělal místo dalším. No, původně jsem myslel, že teda budu trenérem, jenomže tam byl takovej docela vod, měl jsem dělat u Rudý hvězdy, u policie trenéra. Tam seděl zajímavej personalista a když už jsem měl všechno hotový, tak jako mi přišel dopis, že vzhledem k mým některým politickým postojům, nejsem vhodný typ vychovávat mládež. Takže to byla taková prostě. A já jsem si z toho nic nedělal, protože já jsem věděl, o co jde, že jo. Já jsem žádný problémy teda neměl, ale některejm personalistům některý věci v tý době vadily, to byl rok 78.