The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Kuruc (* 1926  †︎ 2015)

• narozen v roce 1926 v obci Regetovka na Slovensku

• rodiče Rusíni

• po přechodu fronty narukoval do Rudé armády - 4. ukrajinský front

• osvobození Československa, konec války ho zastihl v Poděbradech

• vojenská služba, sňatek s Alžbětou Bachmannovou

• usadil se ve Vidnavě - Krasově na česko-polském hranici

• v lednu 2015 zemřel

Jan Kuruc se narodil v roce 1926 v malé obci Regetovka na Slovensku. Jeho rodiče byli Rusíni. Obec Regetovka se nachází v podhůří Nízkých Beskyd v blízkosti Dukelského průsmyku. Lidé v těchto horských oblastech neměli nikdy jednoduchý život. Museli těžce pracovat, aby je uživila jejich skromná hospodářství. „Tenkrát se žilo z toho, co jste si doma vypěstoval,“ dodává Jan Kuruc, jenž měl pět sourozenců a jemuž ve čtyřech letech zemřel otec. Všechny děti se tak musely už v útlém věku zapojit do práce na statku.

Válka nám změnila život

Od 14. března 1939 se Slovensko stalo samostatným státem pod vedením klerofašistické Hlinkovy slovenské ľudové strany (HSĽS) v čele s Jozefem Tisem. Slovensko se tehdy dostalo pod značný vliv nacistického Německa a jeho ozbrojené síly spolupracovaly s wehrmachtem. Do slovenské armády musel narukovat i starší bratr pamětníka Demiter, který se zúčastnil bojů na východní frontě. Z armády ale zběhl a podařilo se mu dostat až domů, kde se několik měsíců skrýval.

Po bitvě u Stalingradu začala vojska wehrmachtu ustupovat ze sovětského území. Fronta se blížila ke Slovensku. Na konci srpna roku 1944 vypuklo na Slovensku národní povstání proti nacistickým silám. Na jeho podporu byla zahájena Karpatsko-dukelská operace, v rámci níž od září do konce října probíhaly urputné boje o Dukelský průsmyk. Ten se nacházel jen pár kilometrů od Regetovky. Jan Kuruc vzpomíná, že několik týdnů slyšeli neustálé dunění děl. „To jsme večer poslouchali otřesy, jak to tam bušilo.“

V Rudé armádě

Sověti na nově osvobozených územích dělali nábor do armády. Zatímco bratři Demiter a Petr vstoupili do československého sboru, Jan se v osmnácti letech rozhodl pro Rudou armádu. „To byla povinná mobilizace. Od osmnácti do čtyřiceti let. Šel jsem do Rudé armády, protože nám dali dva metráky pšenice a ty jsme potřebovali. Tak matka říkala, ať jdu radši tam.“ Jan Kuruc následně prošel výcvikem v polském městě Rabka-Zdrój.

Po výcviku ho ihned převeleli na frontu. Původně měl jít k zásobovačům, ale nakonec ho nasadili do bojů v rámci Západokarpatské operace. Jan Kuruc si dnes již nepamatuje, kde přesně se pohybovali. Zato si velmi dobře vzpomíná na svou první bojovou zkušenost: „Jak jsme dělali útok, tak Němci spustili palbu. Okamžitě jsme se přitlačili k zemi a kulky se zapichovaly kolem nás. Teprve tam jsem dostal strach. Co to znamená, když mi jde o život. Předtím jsem to nějak nevnímal… Zahynulo tam hodně lidí a potom dávali ty starší zkušenější Rusy mezi nás a dali to znovu dohromady a pokračovali jsme dál. Příjemný to nebylo. Člověk noci neprospal, ale proseděl. Protože jak jste tam, tak musíte furt čekat, kde co.“

Konec války zažil Jan Kuruc v Poděbradech.„Zrovna když jsem hrabal zákop, abych se měl kde schovat, tak v tu chvíli se blížila spojka a křičela, že vojna skončila.“  Válečný konflikt skončil jen v Evropě a sovětská vojska měla jet na pomoc USA v boji proti Japoncům. K těmto bojům určili i pluk, ve kterém se nacházel Jan Kuruc. Ten ale poprosil velitele, zda by ho mohl propustit, že bydlí v Československu a má to relativně blízko domů. Rozhodně blíž než na Sibiř. Velitel mu prý kupodivu vyhověl a Jana z armády propustil. „Vzali mně flintu, náboje a v uniformě jsem šel pěšky domů, protože byly rozbitý mosty. Všude po cestě panoval hrozný zmatek.“  Jan Kuruc si už nevzpomíná, jak dlouho cesta trvala, ale asi hodně dlouho, protože z Poděbrad do Regetovky je to více než 600 kilometrů.

Život po válce

Doma se opět zapojil do práce v hospodářství, ale už v listopadu odešel pracovat do továrny na koberce v Liberci. Potom nastoupil na základní vojenskou službu a v ní se dostal až do pohraničního městečka Vidnava, kde se oženil s Alžbětou Bachmannovou. V tomto kraji už zůstal a spolu se ženou se přestěhoval do osady Krasov (Krasów). Přestože osada přímo sousedila s Vidnavou, patřila v té době Polsku. V roce 1959 na základě hraničních korektur s Polskem byl Krasov předán Československu. Polští obyvatelé se vystěhovali a část osady u hraničního pásma byla srovnána se zemí. Zůstalo jen šest rodin a mezi nimi i Kurucovi. Dodnes ale ještě nedošlo k úplnému vypořádání v rámci úpravy hranic, a tak manželé Kurucovi v roce 2010 stále žili v tzv. území nikoho, což jim přinášelo mnoho nepříjemností s úřady. V lednu 2015 Jan Kuruc zemřel.

Pro Post Bellum v roce 2010 natočila zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam