The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Josef Kusebauch (* 1964)

• narozen 12. ledna 1964 v Českém Těšíně

• srpnovou okupaci prožil v Havířově

• v 70. letech se rodina přestěhovala do Chabařovic, kde se v té době ve velkém těžilo a životní prostředí bylo silně znečištěné

• vystudoval pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• zúčastnil se tanečního mistrovství světa v Západním Berlíně (1985), kde by šokovaný kontrastem Západu a tehdejšího Československa

• celý život je učitelem, byl ředitelem školy

• v roce 2021 byl starostou města Chabařovice, kde také žil

Havířov a Chabařovice. Dvě města úzce spojená s životem Josefa Kusebaucha, a tolik odlišná. Havířov, za socializmu bohaté hornické město s vysokou životní úrovní a dobrým zásobováním, oproti tomu šedivé Chabařovice, kam byl nucen se Josef Kusebauch s rodiči přestěhovat. Město se znečištěným životním prostředím a povrchovými uhelnými doly. Všude kolem probíhala těžba, každou noc byla slyšet rypadla a z dolů byly cítit zápary. Na okraji města byla obrovská, nezajištěná skládka Spolchemie a každý podzim přikryla město jako poklička inverze. Město zahalené do zvláštní mlhy působilo dost ponuře. Další šok přišel, když se v osmdesátých letech podíval poprvé na Západ – na mistrovství světa do Berlína, a pak se vrátil do šedivých Chabařovic. Coby starosta se Josef Kusebauch dlouhodobě snaží o obnovu obce Vyklice, kterou komunisté, stejně jako mnoho dalších, ze stejného důvodu v 80. letech vysídlili.

Josef Kusebauch se narodil 12. ledna 1964 v Českém Těšíně, ale dětství prožil se svou rodinou v Havířově, novém městě postaveném pro horníky. Maminka Paulína Gorejová (1940) a tatínek Josef Kusebauch (1939) se seznámili na Ostravsku, kde maminka, původem ze Slovenska, zůstala i poté, co se jí zabil první manžel, a tatínek sem přijel pracovat do dolů, aby mohl odejít dříve z vojny v Jaroměři. Pocházel ze severočeských Chabařovic.

Šťastné dětství prožil v Havířově

Havířov byl v té době bohaté město se vším vybavením a plnými obchody, a i Kusebauchova rodina si žila velmi dobře. Otec jako horník vydělával dost peněz, maminka pracovala jako vedoucí prodejny kožešin. Rodiče chodili tancovat, celá rodina jezdila na výlety, nic jim nechybělo. „Prožil jsem šťastné dětství“, hodnotí pamětník. Vždycky na zimu přijela babička ze Slovenska, protože maminka musela pracovat, mateřská dovolená byla krátká. Léto trávil naopak u babičky na slovenské vesnici.

V Havířově prožil Josef v roce 1968 i srpnovou okupaci, která poté přinesla i velkou změnu do života celé rodiny. „To mi byly čtyři roky, ale pamatuju si to úplně bezpečně. Když jsme slyšeli hluk, vyšli jsme na balkón a tam jsme viděli celou řadu tanků, jak jedou po hlavní třídě. Vím, že máma brečela a že jsme šli pak někam na návštěvu do obchodu za její známou a že se tam o tom bavily a bály se, nevěděly, jestli bude válka, nebo ne.“

Zkraje 70. let se rodina musela přestěhovat 

Když bylo Josefovi osm let, přestěhovala se rodina do severočeských Chabařovic. Tehdy si myslel, že je to kvůli tomu, že tam otec dostal dům od rodičů. To byl ale jen jeden z důvodů. Otec už byl unavený z práce na šachtě, kde jednou zažil i zával, a navíc v roce 1968 vystupoval proti okupantům, roznášel letáky, zapojoval se do protirežimní činnosti. Tatínek říkával: „My nejsme komunisti, my jsme marxisti. A neoholím se od teď, dokud Rusové neodtáhnou.“ Začali se kolem něj ale pohybovat lidé, kteří toto sledovali, a tak se obával, že by z toho mohl být průšvih a raději se přestěhovali.

V Chabařovicích to byl pro všechny trochu šok. Zásobování obchodů tam bylo horší, přístup k zákazníkům také. „Maminka byla frustrovaná, protože byla zvyklá chodit módně oblíkaná, nosila krásné šaty, boty, klobouky, a tady v Chabařovicích na severu působila za exota.“

V ponurých Chabařovicích se špatně dýchalo

Na rozdíl od Havířova, kde nebyla žádná výroba ani továrna, naopak hodně zeleně, a město tak působilo velmi čistě, byly Chabařovice zahaleny kouřem a špatně se tam dýchalo. Navíc tam byla stavební uzávěra, počítalo se s tím, že město ustoupí novému hlubinnému dolu, a domy se tak nesměly ani opravovat. „Domy byly v katastrofálním stavu, fasády byly šedé, černé, oprýskané, nikdo nic neopravoval, všichni jsme už jen čekali na to, až se to zbourá.“, dodává pamětník. Všude kolem probíhala těžba, každou noc byla slyšet rypadla a z dolů byly cítit zápary. Na okraji města byla obrovská, nezajištěná skládka Spolchemie a každý podzim přikryla město jako poklička inverze. Město zahalené do zvláštní mlhy působilo dost ponuře.

Nepohodlní učitelé byli po srpnové okupaci „odklízeni“ do pohraničí

Josef si ale nakonec v novém bydlišti zvyknul rychle. Kousek od domu bylo hřiště i příroda. „Při stěhování jsme přijížděli k našemu domu kolem školy, která pochází z roku 1928. Je to vysoká budova s obrovskými dveřmi a kovovým kováním a na mě působila hrozně magicky. To jsem ještě nevěděl, jak tam jednou skončím.“, zavzpomínal pamětník. Nejdříve ale do budovy vstoupil jako žák. Jako střední školu si vybral chemickou průmyslovku. Na obou školách měl velké štěstí na pedagogy. Do Chabařovic coby okrajového města byli „uklízeni“ učitelé, kteří měli v roce 1968 potíže a jinde je nevzali. „Měli jsme tam doktory přírodních věd a kandidáty věd. Byli tam, myslím, za trest.“ Osobnosti některých kantorů ho inspirovaly natolik, že se rozhodl stát učitelem. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a později byl přidělen na vzpomínanou základní školu v Chabařovicích, kde učil léta zejména chemii a tělocvik a kde se později stal i ředitelem.

Jako dítě byl Josef stejně jako spolužáci členem Pionýra. Organizaci vnímali spíše jako kroužek, jezdili na výlety, sportovali. Na střední škole přešel do Socialistického svazu mládeže (SSM). „My jsme tenkrát ani netušili, že by mohlo být něco jiného. Dokonce jsem si teď vzpomněl na jeden takový okamžik, kdy jsem šel v Havířově do školy, do druhé třídy, a po cestě jsem si říkal, že je strašně dobře, že žijeme za socializmu, máme to tu všechno hezké, všechno máme. Ale bylo to způsobené tím, že my jsme v Havířově opravdu všechno měli a žilo se nám dobře, takže jsme to tak nevnímali. Trochu se to změnilo, když jsme se dostali do špatného životního prostředí na severu Čech.“

Jediná návštěva západního Německa ho velmi změnila

S mladší sestrou se začali v osmdesátých letech věnovat společenskému tanci. V roce 1985 se dokonce s taneční formací dostali na mistrovství světa do Západního Berlína. Nesměli ale vystupovat na žádnou anglicky zpívanou hudbu a těsně před odjezdem se dozvěděli, že jeden pár nepojede, protože na ně někdo podal oznámení, že tam určitě budou chtít zůstat.

Josef se takto dostal poprvé na Západ. „Jedna taková návštěva vás hrozně změní. Byli jsme naprosto šokovaní tím, jaká tam byla atmosféra, jak to celé město svítilo, zářilo, jak byli lidi v pohodě, v obchodech obsluhovali mladí lidé, byla tam hromada módních věcí. A pak jsme se vrátili zpátky a tady najednou to šedivé Ústí s mlhou sotva osvětlenou pouličními lampami a taková deprese tu na nás působila.“ Jeden taneční pár po roce zmizel a byl v Rakousku. Ale i v ostatních už bylo zaseto semínko a už viděli rozdíl mezi tím, jak se žilo u nás, a jak jinde. Josef si chtěl s kamarádem sehnat výjezdní doložku a někam vycestovat, ale tak dlouho s tím otáleli, až do toho přišla revoluce.

Čas na vojně se snažil využít, jak se dalo

Mezitím ještě musel absolvovat povinnou vojenskou službu v Náměšti nad Oslavou, ze které se vrátil na podzim 1988. Na vojně působil na štábu, kde měl volnější režim. Pomáhal i v místní knihovně a coby předseda SSM organizoval nedělní zájezdy do Brna tzv. do bazénu, což někteří využívali k návštěvě svých rodin, partnerek i restauračních zařízení. Vedle humorných historek vzpomíná i na absurdity, které vojnu provázely. „Když měli na cvičení přijet Rusáci, opravdu se natíraly obrubníky a všechno se na povrchu dávalo do nějakého tvaru, aby to nějak vypadalo.“

Revoluce vnesla mezi otce a syna napětí

Ve dnech Sametové revoluce přijeli lektoři z pražské taneční konzervatoře, kde Josef v té době studoval. Místo lekce vyprávěli studentům, co se děje v Praze. „Byli jsme strašně euforičtí a nadšení, že se něco děje. A říkali jsme si, jenom aby to vyšlo.“

Otec, který začal po přestěhování do Chabařovic pracovat jako profesionální hasič a kvůli zaměstnání nakonec vstoupil do komunistické strany, prožíval revoluci s nedůvěrou. Poslouchal sice neustále Svobodnou Evropu a zajímalo ho, co se děje kolem Václava Havla, ale když viděl, že se někde zavřela továrna, skončila výroba, tak to nevnímal dobře. „Dost často jsme pak s tátou měli konflikty. Oba dva jsme pak vycítili, že se na tohle téma spolu nemůžeme bavit. Já jako mladý jsem byl hrozně nadšený, že už můžu cestovat, že máme možnosti, že to bude zajímavější, a on byl v tu dobu už zatvrzelejší a říkal, že ‚Bez komunistů bys nemohl vystudovat.‘ a podobně.  Volil pak komunisty i na komunální úrovni.“ Otcovu myšlenkovou proměnu si pamětník vysvětluje pohodlností, tím, že větší důraz než třeba na cestování, kladl na zajištění.

Po revoluci se leckde vyměnily role

Josef začal hned po revoluci cestovat. Do rakouských a italských Alp, do Norska na ryby… V souvislosti s převratem vzpomíná na personální změny ve škole, ke kterým doba vedla. Tehdejší ředitelka školy byla komunistka a učitelé prosadili, aby místo ní nastoupila oblíbená učitelka fyziky, která se za socializmu dostala na školu „za trest“, jak bylo výše vysvětleno. Komunistické pedagogy propouštěli i na jiných školách a za čas přišla na školu prosit o místo starší paní před důchodem. Vyhodili ji prý z místa ředitelky. Vyšlo najevo, že tato paní coby dřívější ředitelka nepřijala na své škole tuto paní učitelku, protože ta měla v roce 1968 problémy s režimem. Nicméně nová paní ředitelka ji na školu v nové době velkoryse přijala a nechala ji tam dva roky, které jí zbývaly do důchodu. „To byl pro nás silný zážitek a vždycky, když si na to vzpomenu, tak si uvědomím, jaký byl morální rozdíl mezi těmi lidmi.“

Podaří se obnovit zaniklou obec Vyklice?

V současné době je pamětník již podruhé starostou města Chabařovice, stále ještě učí pár hodin ve škole, kde dřív působil jako ředitel, a své zkušenosti předává i na tanečních kurzech. Za socializmu muselo několik obcí ustoupit nových povrchovým dolům, namátkou Tuchomyšl, Otovice, Vyklice. Lidi z obcí komunisti vystěhovali. „Povídá se, že ti starší lidi moc dlouho nepřežili, že je stesk překonal.“, dodává pamětník.

Coby dlouholetý starosta města Chabařovice se Josef Kusebauch snaží společně se spolkem občanů o obnovu obce Vyklice. Nedávno se vybral vítězný architektonický tým, který by měl vyřešit, jak to bude v budoucnu vypadat kolem jezera Milada, což je vlastně zatopený bývalý důl, kde ještě předtím stály zmíněné obce. V tomto místě chce starosta vybudovat nové Vyklice za všechny obce, které tehdy musely uhlí ustoupit. „Sice se toho už pamětníci z Vyklic nedožijí, ale aspoň o tom budou vědět jejich děti, které ty Vyklice znají zpaměti.“