The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Kuthan (* 1929  †︎ 2012)

• narodil se 4. září 1929

• rodiče popraveni v Mauthausenu

• internován na Jenerálce a ve Svatobořicích

• vystudoval stavební průmyslovou školu

• celý život pracoval ve stavebnictví

• zemřel v roce 2012

Antonín Kuthan se narodil 4. září 1929 v Plzni, jeho otec pracoval v tamějších Škodových závodech. Původně se ale vyučil strojním zámečníkem v Třeboni. Krátce po jeho narození se rodina odstěhovala do Prahy. Ve větším městě a podniku se více mluvilo i o politice, a tak pamětníkův otec vstoupil do sociálně demokratické strany. Stal se aktivním členem a v politice i v práci byl velmi ctižádostivý.

Maminka pamětníka, paní Barbora Kuthanová (rozená Voráčková), pracovala původně jako služka u sociálně demokratického poslance Habrmana. Pocházela z Přeštic a již od svých čtrnácti let sloužila u pana Habrmana. Když se vdala, zůstala v domácnosti. Postupně se jí narodili syn a dcera.

Až do roku 1942 žila celá rodina v Radlické ulici v Praze a válka se jí příliš netýkala. Po atentátu na Reinharda Heydricha si ale gestapo postupně přišlo pro oba rodiče. Ani dnes nedokáže pamětník popsat, jaká byla spojitost s atentátem v Kobylisích a jeho rodiči. Nejpravděpodobnější je, že to bylo kvůli matčině sestře Marii, provdané Šebestové. Strýc s tetou bydleli nedaleko ve Stroupežnického ulici. Teta pracovala v nemocnici, kde působilo i mnoho doktorů židovského původu.

Nejprve si muži v černých kabátech v červnu 1942 přišli pro maminku, o několik dní později ji následoval i otec. „Možná, že spíš okolo poledne. Už jsem byl ze školy a byl jsem doma s maminkou, asi to bylo po obědě. Prostě přišli a nás vymetli, a tak jsme se dostali o patro výš k sousedům. My jsme bydleli v prvním patře, sousedi v druhém. Potom jsme se dostali zpátky do bytu, a to zas vzali mě. Jeli jsme do bytu k tetě a strýci, oni taky bydleli v prvním patře jako my, v jedné ulici kousíček od nás. Přijeli jsme tam autem, to byli dva gestapáci, a šli jsme do toho prvního patra. Tam jeden zaklepal a tam už jeden v bytě byl, gestapák, a tam prostě otevřel a při těch malinko otevřených dveřích jsem viděl revolver. Oni se nějak domluvili, že jsou gestapáci, oni tedy otevřeli a já tam byl jen chvilku. Potom jsme po chvilce jeli, ten gestapák tam zůstal, na blízkou policejní stanici s těmi esesáky a já tam byl jen chvilku. Už si nepamatuji, jestli se mě na něco ptali, a pak mi řekli, abych šel domů. Proč to takhle udělali, to já dodneška nevím.“ Ve stejnou dobu, kdy do bytu Kuthanových vtrhlo gestapo, měla přijít na návštěvu i teta. Maminka ještě stačila vyhodit z okna papírek, na kterém stálo varování. Teta se ale tehdy naštěstí opozdila.

Když se z vyjížďky s gestapem vrátil Antonín Kuthan domů, s maminkou se už neshledal. Pamětník měl dobré kamarády. „Oni když se kluci dozvěděli, že nám odvedli maminku, protože tatínek ještě chodil tři dny do práce, určitě v neděli a pondělí a potom v úterý už to asi bylo. To přišli i pro tatínka a zase jsem byl já doma. Když tohle řekli doma mamince, tak paní Tomanová říkala klukům: ‚Tak ať přijde Tonda na oběd!‘ Tak jsem přišel a ona měla takovou omáčku. Já jsem byl na jídlo pěkný číslo, tedy mamince. Furt něco, když tam bylo trošku vepřového tlustého, tak já jsem to nejedl. A tam jsem dostal takovou dobrou omáčku, protože i paní Tomanová byla dobrá kuchařka, tak bych stejně dělal mamince potíže, ale když mi to dala paní Tomanová, tak jsem to zblajznul úplně s chutí.“

Po několika dnech si přišlo gestapo i pro tatínka. Sourozenci zůstali v bytě sami. Nakonec našli azyl u známých v Chudenicích, kde začali po prázdninách chodit do školy. Celé prázdniny děti o rodičích nic nevěděly, známí se báli cokoliv zjišťovat a sourozenci Kuthanovi na to byli příliš mladí. Až do října si mohli relativně bezstarostně užívat venkovského života.

Prvního října zrána přijelo do Chudenic gestapo. Z auta vystoupili tři muži, z toho jeden mluvil česky. Vyptávali se hlavně dospělých a nakonec si s sebou Antonína Kuthana odvezli. Auto jelo přes Plzeň a Rokycany na Prahu do Petschkova paláce. Odtud ho po udání nacionálií převezli jako jednoho z posledních na Jenerálku. Tam skončily i ostatní děti vězněných Čechů, spojených s atentátem. Bydlely v pokojích na vícepatrových postelích a musely se o sebe do jisté míry postarat samy. Starší hlídaly mladší. V sídle na Jenerálce se Antonín Kuthan setkal s dalšími čtyřiceti šesti dětmi, například s Františkem Kubišem, ten měl speciální zálibu v dochucování jídel, která mu nechutnala.

V průběhu dne děti pracovaly na zahradě a chodily na vycházky. Občas hrály divadlo. Celý areál byl hlídán jen několika českými četníky, ale i když režim vypadal volně, děti byly naprosto izolované od okolí. Návštěvy zvenčí byly zakázány.

Většina denního programu se odehrávala s německými vychovatelkami, které ale na děti mluvily i česky. Také ostatní zaměstnanci Jenerálky se k dětem chovali relativně slušně, bity nebyly. Na jaře roku 1944 došlo i z důvodu sílící intenzity náletů k přesunu. „Z toho lágru jsme se dostávali proto, nechali nás převézt, protože už se blížila fronta. Tam se jednou do blízkosti našeho tábora dostala nějaká bomba, a to byla taková řacha, že jsem se tak lekl, že jsem s celou tou postelí třásl. Takže to bylo celé vcelku. Ale dobře se tady spalo, bezvadně. Tady byly slamníky se slámou, dobrý.“

Přesun z pražské Jenerálky probíhal autobusem. Cesta vedla na Moravu, kterou Spojenci tolik nebombardovali. Protože v kufru autobusu bylo málo místa, nevešel se tam pamětníkův kufr. Do Svatobořic proto dojel jen s papírovou krabicí. Všechny uvězněné děti táhly za jeden provaz. Antonín Kuthan vzpomíná třeba na Igora Pleskota, Františka Duba a Zdeňka Bočka. Poslední dva jmenovaní byli nejstarší, nacvičovali s dětmi divadelní představení a organizovali různé hudební produkce. Mnohdy přitom improvizovali. „Potom mi ale řekli, že když chodím takhle k tomu truhláři, panu Františkovi Josefovi, (...) tak prostě by ti tam mohl udělat ten vozembouch. A Franta říkal: ‚To je jednoduchý, to se vezme nějaká plaňka a k tomu se v takovéto úrovni přidělá odřezek od plechovky od okurek, takhle se to sníží, a to víko se prostě dá níž a coby činely se použijí ty dvě pokličky.“

Moc jiných aktivit děti na výběr neměly. Ani se příliš neučily, spíše pracovaly. Čistily ploty, vyráběly světlice, nejstarší kompletovaly granáty. Většinou je měli na starost čeští četníci. Nicméně celkový personál Svatobořic byl daleko pestřejší. Kromě českých četníků zde jako vychovatelky a dozorci působili sudetští Němci nebo němečtí Češi. Většina z nich se chovala korektně, ale vždy se našly i výjimky. Právě jeden z německých Čechů se navážel zvláště do Židovek. Děti se samy po táboře pohybovat nemohly, vždy jen pod dohledem.

Během celé války nemělo žádné z dětí zprávy o svých rodičích. Některé doufaly, jiné byly s jejich osudem smířené.

Na konci války se děti z tábora dostaly do školy v nedalekém Kyjově. Odtud putovaly nákladními vozy do Brna a pak do Plané nad Lužnicí, kde byl malý trestný tábor. Němci v něm internovali ty, kteří se nevrátili z dovolené do práce v říši. Z obavy, aby se prchající Němci na dětech nechtěli mstít, byly přesunuty ještě jednou, a to do nedaleké vesničky Turovec. Celá anabáze skončila nástupem do repatriačního vlaku, který vyrážel na Prahu 12. května 1945. Antonín Kuthan vystoupil ještě před hlavním městem, protože se obával nedostatku jídla, který v Praze panoval. Zůstal u známých v Mukařově nedaleko Říčan.

Od září se život vracel do normálnějších kolejí. Školní docházku dokončil u známých nedaleko Přeštic na Plzeňsku. Poté se přesunul ke strýci do Prahy, kde se rok učil zedníkem a přitom se připravoval na studium na průmyslové škole. Na tu nastoupil ve školním roce 1946–1947 a ubytoval se na koleji. Školu o tři roky později úspěšně absolvoval. Už na škole pracoval ve stavební firmě otce svého předválečného kamaráda ze Smíchova. To byla firma ještě soukromá.

Po škole pracoval rok na Slovensku na stavbách, další dva strávil na vojně v Pardubicích a poté byl převelen do Vojenského projektového ústavu. Antonín Kuthan v té době bydlel v Pařížské ulici a chodil do nedalekých Karlových lázní. Potkal se tam se svým bývalým spoluvězněm ze Svatobořic, již starším umělcem Otakarem Španielem. 

Další profesní kariéra zavedla Antonína Kuthana do Vojenských staveb a dále do Výzkumného ústavu pozemních staveb, kde pracoval až do penze. Ač nikdy nebyl komunistou, spolupracoval na stavbě katafalku pro Klementa Gottwalda.