The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Kutinová (* 1930)

• narodila se 18. května 1930 do německo-slovenské rodiny v Petrovicích, v severních Čechách

• jako osmiletá dívka zažila příjezd německých vojsk do Petrovic a připojení obce k Třetí říši

• ke konci války viděla bombardování Drážďan

• v roce 1945 zažila příchod sovětské armády do obce a její osvobození od nacistů

• jelikož pocházela ze smíšeného manželství, nemusela do odsunu

• po válce nastoupila do místní textilní firmy Jan Dittmayer a spol.

• v době natáčení (2024) žila v Petrovicích

Podepsání mnichovské dohody 30. září 1938 znamenalo pro Československo ztrátu území, kde se nacházelo více než padesát procent obyvatel hlásících se k německé národnosti. Tato skutečnost předznamenala postupný rozpad Československé republiky a její pozdější zánik, který však trval pouze do konce druhé světové války, než bylo Československo opětovně obnoveno.

Petrovice leží v okrese Ústí nad Labem na samém pomezí České republiky a Německa. Před druhou světovou válkou zde tvořilo německé obyvatelstvo většinu. Dle sčítání obyvatel v roce 1930 v Petrovicích a přilehlých částech žilo 2 728 lidí, z toho 2 631 bylo německé národnosti. Mezi ně patřila i rodina Ingeborg Heidenreich, která pocházela přímo z Petrovic.

Česky jsme se učili ve škole, ale nikdo to stejně neuměl

Ingeborg Kutinová (roz. Heidenreich) se narodila 18. května 1930 v Petrovicích. Maminka Anna Heidenreich, německého původu, pracovala v místní továrně na knoflíky Franz Haase. Otec Dezider Kočiš pocházel z maďarské rodiny a narodil se v Leopoldově na Slovensku. Pracoval jako zedník a nechával se zaměstnávat po celé Evropě, kde se vždy načas usadil a po odvedené práci se přesunul jinam.

„Když jsem se narodila, tak otec byl zrovna ve Francii, kde pracoval. Pak byl třeba v Holandsku atd. Mamince vždy poctivě posílal peníze a já jsem měla díky tomu samé hračky. Děti vždycky chtěly chodit ke mně si hrát, protože Inge měla všechno,“ vzpomíná na své dětství pamětnice.

Zajímavý byl samotný příběh Dezidera Kočiše, o kterém možná ani sama pamětnice neví. Důvod, proč se její rodiče nevzali, byl vlastně jednoduchý: Dezider Kočiš měl totiž manželku na Slovensku a před svým odchodem do zahraničí se nerozvedl. Aby pak nebyl lehce k nalezení, vystupoval i pod pseudonymy, jako například Ľudovít Alkus. Na popud své manželky Rozalie Kočišové ho úřady vypátraly těsně po válce v roce 1946, kdy manželce sdělily výsledek – kde a jakým způsobem žije.

Malá Ingeborg navštěvovala obecnou školu přímo v Petrovicích, kam nastoupila v polovině třicátých let. Třída byla složená výhradně z německých dětí, ale i přesto se zde vyučoval český jazyk. Pamětnice na to vzpomíná následovně: „Jistě že jsme se učili ve škole česky, ale nikdo to neuměl. Když jsme ze školy vyšli, nikdo nic česky neuměl. Říkali jsme si taky na co, k čemu nám to bude?!“

Když přijeli Němci, zrovna jsme byli v Pirně

Ingeborg Kutinová prožila celý život v Petrovicích. V době, kdy chodila přibližně do první třídy, se stala svědkyní zajímavé události, na kterou si ale vzpomíná už velmi mlhavě. V Petrovicích na hraniční celnici bylo kvůli tomu velké množství lidí. Jednalo se o štafetu olympijské pochodně, která měla zapálit olympijský oheň na XI. letních olympijských hrách v Berlíně v roce 1936, a právě v Petrovicích pochodeň přecházela hranice mezi Československem a Německem.

Pamětnice zažila i obsazení československého pohraničí, tzv. Sudet, německou armádou. „Na silnici byly takové betonové zábrany, cik cak, aby přes to nemohl nikdo projet. Zrovna jsme asi měsíc bydleli v Pirně, když Němci přijeli. Nebála jsem se jich, nebylo čeho, tihle vojáci byli hodní. Ale my jsme je tady nechtěli. Měli jsme se dobře, Hitlera jsme nepotřebovali. Přišel – a hned jsme měli potravinové lístky,“ vzpomíná na osudnou dobu pamětnice.

Válečnou dobu pak malá Inge prožívala s rodiči a babičkou v rodných Petrovicích. Avšak válka se obci téměř vyhnula a k žádným těžkým bojům zde naštěstí nedocházelo. Pamětnice tak v klidu chodila do školy a o celosvětovém konfliktu se dozvídala hlavně z doslechu. K prvnímu většímu kontaktu s realitou došlo až na začátku roku 1945 v souvislosti s bombardováním Drážďan. Pamětnice si dodnes vzpomíná na bombardující letadla a jasnou záři nad horami.

Sovětských vojáků jsme se báli všichni

Blížící se konec války znamenal pro obyvatele Petrovic nový začátek – konec nacismu, prohru Německa ve válce a osvobození sovětskou armádou. Někteří obyvatelé Petrovic se však těchto chvil obávali a ze strachu si sáhli i na život. K jedné takové hromadné vraždě a sebevraždě došlo na konci války i u nich v obci.

Jednalo se o ženu poměrně vysoce postaveného německého velitele, která v zoufalství o svou budoucnost zastřelila svou matku, pět dcer a nakonec i sebe. Ingeborg Kutinová, které tehdy bylo patnáct let, na to vzpomíná následovně: „Za naším domem byl takový lesík. Tady u nás na celňáku bydlela nějaká paní z Německa. Její manžel byl na vojně ‚někdo‘. Měla tady s sebou babičku a pět dětí, samé holky. A v noci šla a nejdřív zastřelila babičku, pak zastřelila holky. Našli je ráno u lesa hned kousek za naším barákem. Táta se tam šel ráno podívat, co to bylo v noci za cirkus.“

Obec Petrovice osvobodila sovětská armáda. Jejímu příchodu předcházely zároveň i obavy vycházející z pověsti a chování sovětských vojáků vůči civilnímu obyvatelstvu. Obyvatelé obce vyvěsili na konci války bílé vlajky, ale většina Petrovických se před vojáky raději schovala.

„Báli jsme se jich. Strhávali náušnice a okrádali lidi. Jednomu jsem dala napít a on mi hned ukradl hrníček. Ale co bylo nejhorší, že pořád hledali ženy. Ty se před nimi musely schovávat, protože to bylo něco strašného. Na mě jednou taky šli, ale jiný voják se mě zastal, že jsem jeho žena, a tím mě zachránil. O kus dál třeba znásilnili jednu paní a tu by snad roztrhali. Dostávala se z toho dva roky,“ vzpomíná na konec války Ingeborg Kutinová.

Do odsunu jsme nakonec nemuseli

O osudu německého obyvatelstva a jeho odsunu z okupovaných území se rozhodlo už během postupimské konference konané v dubnu 1945. To platilo i pro Československo a téměř tři miliony Němců žijících převážně v příhraničních oblastech. Podobný osud měl čekat také Ingeborg Kutinovou, ale díky statusu smíšeného manželství jejích rodičů se jí nakonec odsun netýkal. „Naštěstí to zařídil tatínek. Byl Slovák a díky tomu jsme tu mohli zůstat,“ doplňuje pamětnice.

Těsně po konci války Ingeborg Kutinová dokončila obecnou školu a nastoupila do zaměstnání. Místo našla jednoduše v místní firmě Jan Dittmayer a spol. (dříve Hans Dittmayer a spol.), která se zaměřovala převážně na výrobu textilních doplňků, jako například knoflíků či zipů. Po odsunu obyvatel zůstaly Petrovice kompletně vysídlené a čekalo se na nové příchozí. Poptávka po nových pracovnících proto byla silná. „Pracovala jsem skoro sama v celé jedné továrně. Sama jsem si byla vedoucí, uklízečkou i dělnicí,“ říká.

Pamětnice zůstala v Petrovicích i po válce, poměrně rychle se naučila česky a zapojila se do chodu obce. Úsměvná je také odpověď na otázku, zda se česky naučila i její maminka Anna: „Maminka? Ta nikdy, zvládla akorát ‚Dobrý den‘ a ‚Děkuji‘ a to bylo úplně všechno,“ vypráví pamětnice.

Kromě válečné doby a poválečného odsunu Němců se stala také svědkyní okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, když Petrovicemi projížděla východoněmecká armáda.

Další životní etapa jí začala v osmdesátých letech, kdy se vdala. V době natáčení (2024) žila Ingeborg Kutinová ve svém domě v Petrovicích.