The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Kužel (* 1946)

• narozen 24. července 1946 ve Varnsdorfu

• pochází z učitelského prostředí

• maminka pomáhala nemocným terezínským vězňům, nakazila se spálou

• po válce rodiče dostali místo v sudetském Dolním Podluží

• rodina byla z Dolního Podluží vystěhována z důvodu otcova nesouhlasu se zakotvením národních výborů v ústavě

• Kuželovi žili v Děčíně a poté v Ústí nad Labem

• v roce 1951 předčasně zemřela pamětníkova maminka na následky spály

• v roce 1968 absolvoval leteckou fakultu na brněnské vojenské akademii

• po škole se profesně věnoval výpočetní technice

• kariéru začínal v chemických závodech v Záluží, kde byl počítač francouzské výroby Gamma 140

• v roce 1980 zažil v pražském výpočetním středisku podnikovou aféru, kterou kvůli podezření ze sabotáže vyšetřovala StB

• v roce 1991 stál u zrodu společnosti Eurotel, první mobilní sítě v Československé republice

Karel Kužel se narodil 24. července 1946 ve Varnsdorfu do intelektuálně orientované rodiny. Rodiče Věra a Karel, oba povoláním učitelé, se poznali za války a v roce 1945 se vzali.

Emigrace do USA by maminku asi zachránila

Mezi nejranější vzpomínky Karla Kužela patří mlhavé povědomí o tom, že se rodina chystala emigrovat do Ameriky, kam uteklo i několik rodinných přátel.

„Nakonec rodiče neodjeli a to je škoda, protože mamince to mohlo zachránit život,“ říká pamětník, jehož rodinné zázemí osudově poznamenala válka na samém jejím konci, a to naprosto nečekaným způsobem.

„Po osvobození v květnu 1945 se maminka v terezínském ghettu starala o nemocné vězně, kteří byli tak zbídačení, že se nejdříve museli trochu zotavit, aby mohli Terezín opustit. Nakazila se přitom spálou,“ vypráví. Dnes je tato nemoc snadno léčitelná antibiotiky, ale tehdy bezprostředně ohrožovala život. Penicilin byl u nás ještě nedostupný, a i když ho Karel Kužel starší získal přes své přátele ze Spojených států amerických, český lékař dával nemocné Věře Kuželové z neznalosti a nezkušenosti tak nízké dávky, že lék nemoc nezastavil a choroba trvale poškodila matčino zdraví.

Přesto rok po válce porodila zdravého syna Karla. V té době již žila mladá rodina v Dolním Podluží u Varnsdorfu, kde otec dostal učitelské místo i byt uvolněný po odsunutých Němcích.

„Vyakčněná“ rodina

Kuželovi tak měli možnost pochopit na vlastní kůži nebezpečnost rozpínající se komunistické strany. „Rodiče byli už před válkou národní socialisté a nehodlali na tom nic měnit. Když pak otec odmítl podepsat petici za zakotvení národních výborů v ústavě, soudruzi z obce vyhodnotili jeho postoj jako protilidovědemokratický a otec byl tzv. vyakčněn.“ V praxi to znamenalo, že se rodina musela do tří dnů vystěhovat. Nikoho nezajímalo, že Věra Kuželová je nemocná a navíc znovu těhotná a rodina se nemá kam vrtnout.

Usadili se v Děčíně, kde v roce 1951 maminka na následky špatně léčené spály předčasně zemřela. Tehdy pětiletý Karel Kužel a jeho mladší sestra zůstali jen s tátou. „Chodívali jsme na obědy do děčínské vývařovny Sociakol, kde se dalo levně najíst. Otec se zanedlouho podruhé oženil s mladší učitelkou, velmi svědomitou, pečující a silně věřící, a my se za ní přestěhovali do Ústí nad Labem,“ vypráví.

Dětství plynulo celkem nudně, mládež byla vychovávána v socialistickém duchu, což občas narušovaly opatrné vzpomínky rodičů, diverze z éteru v podobě vysílání Radio Luxembourg (kterému se lidově říkalo Laxík) nebo například kouzelné pořady Willise Conovera – Music USA. Signál takového vysílání nebyl ovšem na našem území příliš kvalitní a rodinné elektronkové přijímače s ním měly dost práce.

Počítačů bylo v republice jako šafránu

Své technické zaměření pamětník využil během studií na vojenské akademii v Brně. „Nechtěl jsem být voják. Šel jsem tam proto, že mě zajímala elektřina a letadla, a tamní letecká fakulta pro mě tedy byla jako ušitá. A velkou výhodou bylo to, že ubytování i strava byly zdarma, a tudíž jsem nemusel být tolik závislý na rodinném rozpočtu.“

Už na škole se Karel Kužel zamiloval do rozvíjejícího se oboru výpočetní techniky, a tak po absolvování vysoké školy v roce 1968 měl o své budoucnosti jasno. „Tenkrát těch počítačů v republice moc nebylo. Zjistil jsem například, že v kovohutích Povrly mají počítač UNIVAC vyřazený z amerických ponorek, to mi přišlo velmi přitažlivé. Jenže tam měli plný stav a o další techniky neměli zájem. Pak jsem se dozvěděl, že se chystá licenční výroba francouzského počítače Gamma 140, které měla vyrábět pardubická Tesla, a zjistil jsem, že jeden takový počítač mají koupit chemické závody v Záluží.“

Zde nastoupil do svého prvního zaměstnání jako technik.

„Počítačů ze Západu bylo tehdy v Československu jako šafránu, a tak jsem byl rád, že jsem se k tomu dostal,“ vzpomíná na dřevní doby výpočetní techniky Karel Kužel. Mimoto oceňoval, že se ocitl na pracovišti, kde se skutečně pracovalo, navíc bez zbytečné byrokracie a s nadšením. V tehdejší době nebylo něco takového obvyklé.

Jak odrušit rušičky a poslechnout si Svobodnou Evropu

Zajímavá práce dávala částečně zapomenout na trauma ze srpnové invaze vojsk Varšavské smlouvy, přesto pamětník cítil naléhavou potřebu informací ze zahraničí, což bylo takřka nemožné. Jakémukoli průniku informací z „imperialistického“ Západu totiž zabraňovaly pověstné rušičky, které bylo třeba odrušit. V dobách klidnějších se kromě Svobodné Evropy sice rušilo jen relativně málo ze zahraničního vysílání, ale po srpnové invazi se rušičky přímo utrhly ze řetězu a přehlušovaly svým vytím kdeco. 

„Svobodná Evropa se spolehla na kutilství posluchačů a vysílala slovní návod, jak z dřevěných latěk, koaxiálního kabelu a běžného otočného kondenzátoru vyrobit směrovou odrušovací anténu...“ vzpomíná Karel Kužel, který lapal mezi bručením rušičky slova návodu a teprve po několika opakovaných posleších dal dohromady celé znění. Podle toho pak sestavil celou konstrukci. Nelze říci, že by byl poslech přímo hi-fi, ale zlepšení bylo výrazné. Vyspělí radioamatéři docházeli k ještě dokonalejším metodám.

Byly ale i jiné možnosti, jak si poslechnout západní vysílání...

„Pak jsem si ale koupil rádio Riga sovětské výroby a to jsem si nemohl vynachválit, protože se na něm dal naladit i Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa, ovšem muselo se vyhmátnout místo, do kterých rušičky nedosáhly. K tomu jsem využíval vandry, na kterých jsem se dostával mimo oblast rušení, a s rádiem jsem pak večer ve spacáku poslouchal třeba Svobodnou Evropu. V té době to bylo velice osvěžující,“ vzpomíná Karel Kužel.

Požár na stole zaměstnal několik estébáků

Pamětník v roce 1980 pracoval v jednom výpočetním středisku považovaném za strategické. V něm prožil půlroční období plné absurdit, nejistot a obav, jež popsal a uveřejnil na svém blogu pod názvem „Požár na stole“ (viz dodatečné materiály). Hlavní roli v něm totiž sehrál jeho pracovní stůl, několik kolegů a Veřejná a nakonec i Státní bezpečnost.

Aféra ilustruje, jak vyřizování banálních osobních účtů, možná i kariérní ambice nebo msta, dokázalo přerůst v bizarní vyšetřování Státní bezpečností a zbytečně vystresovat spoustu nic netušících lidí.

„Šlo o to, že se při podnikem tolerované oslavě Mezinárodního dne žen, které jsem se prakticky nezúčastnil, spustila znenadání požární signalizace. Po nějaké chvíli pátrání zjistili kolegové, že na mém stole vesele plápolal pěkně vysoký štos s papíry, které vypadaly důležitě, ale nic zásadního na nich nebylo. Šlo o moje různé zkušební výpočty a programy vyjeté z počítače, na nichž jsem si experimentoval. Hořící papíry částečně uhasili a částečně vyhodili oknem na déšť.

Zároveň byla v té době ve hře kolegyně, která měla pletky se šéfem a naznačovala, že s ním má dítě, dále pár kolegů, kteří možná chtěli šéfa profesně zdiskreditovat a zbavit se ho. Ohořelé papíry s důležitě působícími výpočty měly policii asi naznačit, že někdo sabotuje výsledky práce výpočetního střediska. Počítačové technologie byly pro Veřejnou bezpečnost španělskou vesnicí, padlo podezření na sabotáž, a tak to nakonec předali StB, pro kterou byl náš čerstvě se rozvíjející obor taky zajímavým studijním materiálem, protože toho o něm moc nevěděli.“

Ačkoli Karel Kužel od začátku do konce upřímně tvrdil, že na ohořelých papírech žádné strategické výpočty nebyly a netuší, kdo je mohl při oslavě zapálit, přišel o klidný spánek a čtyři kolegové po výsleších mnoha zaměstnanců kvůli tomu skončili na týden ve vazbě.

„Policie nakonec žádnou sabotáž neodhalila a případ uzavřela. Ten půlroční stres a obavy, co kdo na koho ušil, byly ale značné,“ říká pamětník, který za své profesně nejzajímavější období považuje to, které začalo rokem 1991, kdy stál u zrodu společnosti Eurotel, vůbec první mobilní sítě, mobilních a datových služeb v Československé republice.