„Já měla ochotu jet do Čech. Tak mě nepustili. Kdybych já nebyla [provdaná]. To je chyba. Já mohla vyjet. [Kuročenko: Vy by jeli, ale on by nejel.] A jeho by nepustili. [Kuročenko: Nepustili no.] A dítě by co? Zůstalo bez táty? [Kuročenko: Ale druhé ženské to udělaly.] Da. [Kuročenko: Nepodívaly se na to a jely.] A tam by byl život jiný.“
„Rodiče vzali koně, něco tam na hospodářství udělat, tak bylo třeba tři dny za ty koně dělat. Tak já taková chudáček, poslali mě okopávat buráky k Proškům. Okopávala jsem a rovně se všemi jsem musela jít. [Kuročenko: To už byli bohatí.] Jinak se to nebude počítat. A oni už mě tak škodovali: ,Ale Milenko, ty pomaličku jdi…‘, Boženka ta Prošková, ,… ty pomaličku jdi.‘ A já celá mokrá, ze mě kape a nechci, abych šla vzadu. Nebudou to počítat, že já dělám. A ona mě škodovala: ,Nemusíš tak pospíchat.‘ I na oběd nakrmili, švestkové knedlíky. [Kuročenko: S omáčkou?] I smetana taková hustá.“
„Ta vnučka se svým manželem. Někdo jim řekl, že v Čechách možná dobře vydělat. Co oni dělají? Jedou do Čech, aby si vydělali. Přijeli tam do Čech, tak jí dali takovou práci vedle doktora chirurga, co operace dělá. [Kuročenko: Sestra] Ta všecko myje. Bo to žádný nechce tam dělat. A tam jenom posílají takový. Oni tam chudáci dělali a na svátky ani nemají jak přijet. Nemají peníze. Ani nevydělávají na to. Jenom vydělávají na prožití. A ještě třeba platit. [Kuročenko: Za byt?] Za byt, kde žijí.“
„Sestra byla taková bojová. Nebála se nikoho. Začali řezat do okna a ona šla otevřít. [Kuročenko: Slávka?] Ne Slávka, Máňa. [Kuročenko: Máňa, Máňa]. ,Čo tréba?‘ Oni ji odstrčili a přišli do chať. Dívají se na něj: ,No dobré. Samohonka je?‘ Všude se samohonka vařila z buráků a prodávali [ji], třeba bylo obcházet, kupovat obleky a do chátě. No dobře. Dali tu samohonku. ,A já budu na dvóry striljati.‘ Jako když ho zabijí.“
„Odtamtud jsem chodila do školy na Moldavu. Z té Kocandy. Já jsem byla malinká a bratr mě nosil na zádech do školy. Já jsem už nechtěla chodit do školy, vždycky mně oblékali červený baret, červený svetr a černou sukničku, já jenom přijdu do školy a oni: ,Červoná makýnka, červoná makýnka.‘ Já sedím, řvu, už ty učitelky se diví: ,Škodu je ho mňa.‘ A já nechci jít do školy, už ten červený baret zahazuji. Nechci ho.“
Emilie Kuzněcov, roz. Maková, se narodila 9. 5. 1928 v rodině volyňských Čechů v obci Kocanda na Volyni. Vychodila čtyřtřídní polskou školu ve vedlejší Moldavě. Prožila sovětskou i nacistickou okupaci Volyně a podobně jako další volyňští Češi, i Emilie vzpomíná na utrpení, které jim přinášely oba režimy, ať už řáděním banderovců nebo likvidací židovského obyvatelstva. V roce 1944, po opětovném příchodu Rudé armády do oblasti Volyně, narukoval bratr Václav Mak do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Emilie se v roce 1947 provdala za ruského důstojníka, a tak jí podle československo-sovětské dohody o reemigraci volyňských Čechů nebylo dovoleno reemigrovat. S manželem žila ve vesnici Mirohošť s výjimkou let 1960-1970, kdy bydleli v Rostově nad Donem. Manžel pracoval na železnici, Emilie pracovala jako uklízečka v mirohošťské škole. V současnosti stále žije v Mirohošti na Ukrajině.
