The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Kvaček (* 1912  †︎ 2008)

• narozen 28. května 1912 v Nymburce

• vyučil se zámečníkem a vystudoval Střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi

• v roce 1934 nastoupil do Československé letecké společnosti (ČLS)

• koncem srpna 1939 ilegálně překročil hranice do Polska

• po porážce Polska utekl do Rumunska, kde byl internován, utekl

• lodí se dostal do Libanonu, kde vstoupil do francouzské cizinecké legie

• v listopadu 1939 ve francouzském Agde vstoupil do československé vojenské jednotky

• po porážce Francie se dostal do Velké Británie, kde vstoupil do Royal Air Force (RAF)

• působil ve 310. peruti jako velitel hangáru

• od roku 1941 byl zařazen k 311. bombardovací peruti

• v bojových letounech létal jako mechanik a střelec

• nalétal 528 operačních letů

• dne 1. září 1945 se v Anglii oženil s Češkou, která za války v Anglii pracovala

• 5. září 1945 se vrátil do vlasti

• po válce se vrátil do Československé letecké společnosti a zůstal v ní až do penze

• zemřel 21. května 2008

Jaroslav Kvaček se narodil 28. května 1912 v Nymburce. Matka nepřežila jeho porod. Vyrůstal s otcem, starší sestrou a nevlastní matkou, která přivedla na svět jeho druhého sourozence. Otec byl kovářem v dílnách Československých státních drah.

Jaroslav vychodil měšťanku v Nymburce, vyučil se zámečníkem a poté vystudoval Střední průmyslovou školu v Mladé Boleslavi. Aby získal stipendium, zavázal se ministerstvu obrany k vojenské službě. Armáda mu však k srdci nepřirostla, a po vojně v roce 1934 tedy odešel pracovat jako mechanik do Československé letecké společnosti (ČLS).

Chtěl jsem za hranicemi bojovat proti Hitlerovi

Poté, co nacisté v březnu 1939 obsadili zbytek Československa, převzali také ČLS. Pamětník tam mohl nadále zůstat jako civilní zaměstnanec, ale místo toho se rozhodl proti Německu nějakou formou bojovat. Zaměstnanců ČSL, kteří se takto rozhodli, bylo více a jejich přechod přes hranice zařizoval ing. Brejcha.

„Dne 28. srpna 1939 jsem šel ráno do práce, on mě čekal na náměstí a povídá: ‚Spakuj se, v deset jedeme vlakem do Ostravy.‘ Obrátil jsem se, sbalil si pár věcí z bytu na Loretánském náměstí, bytné jsem řekl, že jedu na dovolenou, nasedl jsem na tramvaj, a kdybych nevyskočil a nepřesedl na taxíka, tak jsem ten vlak nechytil. Ve vlaku jsem našel kamaráda a jeli jsme do Ostravy,“ vzpomíná Jaroslav.

Převaděče museli přemluvit

Původně chtěli přejít hranice v uniformách železničářů, ale nebylo to již možné, hranice totiž obsadila německá armáda. Měli tedy jiný plán: organizátor jim řekl, aby šli do předem určené hospody poblíž hranic a nebrali si s sebou žádná zavazadla. Jejich úkolem bylo hrát karty a čekat.

„Večer přišel do hospody asi osmnáctiletý převaděč a oznámil nám, že už nepřevádí. Že jsou lidé, kteří z toho mají velké peníze, on to dělal zadarmo, ale nás už nepřevede,“ vypráví pamětník. Nakonec ho přesvědčili, a tak je dovedl na místo, kde hranice přeběhli.

„Za potokem na druhé straně už na nás čekal chlapec a poradil nám, že nejlepší je přihlásit se přímo polským četníkům. Nechtěl jsem, doma o mém útěku nevěděli, a kdyby protokoly padly do rukou Němců, celá rodina by to odnesla,“ vzpomíná Jaroslav. Dostali se do Polského Těšína, kde nakonec protokoly sepsali, a druhý den byli volní. Odjeli do Krakova, kde už sídlila československá legie.

Válka v Polsku

Pamětník vstoupil na území Polska těsně předtím, než Německo vtrhlo 1. září do Polska a zahájilo tak druhou světovou válku. Během následujícího měsíce nacistické Německo, Slovensko a Sovětský svaz Polsko společnými silami porazily.

„Němců v Polsku jsme se skutečně báli, protože proti nim nebyla obrana a jejich postup byl šílený. Oni postupovali tanky, zatímco Poláci měli jen koňské potahy, které pro Němce nic neznamenaly. My jsme se s nimi nesetkali, jen letecky. Třeba ve Velkých Brodech dělali velký nálet a my jsme běželi, kopřivy nekopřivy, a schovávali jsme se za stromy...“ vypráví Jaroslav.

Z Rumunska do Francie a československé armády

Po porážce Polska utekl s kamarády do Rumunska, kde je internovali v kasárnách. Po dvou pokusech se jim podařilo uprchnout a s pomocí francouzského konzulátu se dostali lodí z Konstance přes Řecko do Libanonu, kde vstoupili do cizinecké legie. Na lodi se pak přes Středozemní moře dostali do Francie, do Marseille.

Válka byla v plném proudu a v nedalekém městečku Agde se formovala československá vojenská jednotka z Čechoslováků z cizinecké legie a dalších dobrovolníků. Jaroslav se svými souputníky vstoupili v Agde do formující se exilové jednotky 13. listopadu 1939. Ve vojenském táboře zde bez akce pobývali celý půlrok.

„Oblékli nás do vyřazených uniforem, takže jsme každý měl jiné kalhoty, jinou čepici, jiný kabát. Na nohy jsme dostali dokonce dřeváky a v těch dřevácích jsme museli cvičit! Vůbec nic se tam s námi nedělo, třebaže jsme se snažili zapojit. Co to bylo za bojové nasazení, když vás dají do dřeváků?!“ diví se Jaroslav.

Po čtyřech dnech se Francie položila

V květnu 1940 je z Agde přestěhovali do Bordeaux, kde měli pokračovat ve výcviku, ten ale skončil velice brzy. „Už po čtyřech dnech se Francie položila a rozpustili nás. Nevěděli jsme, co dělat, tak jsme šli do přístavu a jeden holandský kapitán nás vzal svou obchodní lodí do Anglie. Nebylo to ale jednoduché. Nejdříve jsme jeli čtyři dny na západ, abychom se vyhnuli ponorkám, a pak teprve to otočil do Anglie,“ vypráví pamětník.

Když se vyhladovělí Čechoslováci vylodili, postarala se o ně humanitární organizace. Dostali najíst, přespali v kině, druhý den ráno ale už podle pokynů britských orgánů odjeli stavět stany pro utečence, jejichž příliv Velká Británie očekávala.

Royal Air Force a problémy s angličtinou

Jaroslav pak pokračoval do Cosfordu, kde se shromažďovali Čechoslováci. Vstoupil zde do Royal Air Force, RAF. Hned druhý den dostal anglickou uniformu a byl zařazen k 310. peruti, vůbec první, která se v Anglii skládala z československých letců (30. července 1940).

Vojáci byli poté posláni na letiště v Duxfordu, kde pamětníka ustanovili velitelem hangáru, měl pod sebou dvacet lidí a na starost opravy bojových letadel. Největší problém byl zpočátku s angličtinou. „Ten výcvik byl prakticky dvojí. Nejdříve u 310. perutě, kde jsem dělal velitele hangáru, ale největší problém byla angličtina – neuměl jsem slovo anglicky. Byl tam šéf ve stejné hodnosti jako já. A stejná skupina Angličanů. My jsme se od nich učili – sledovali jsme, co a jak dělají. Museli jsme se zapracovat. Po roce odešli a zůstali jsme sami. Nejhorší bylo, že jsme pak museli zapisovat, co jsme udělali, a to byla moje povinnost. Největší problém byl tedy jazyk, hlavně v tom služebním styku. V soukromí taky. Snažil jsem se naučit, co se dalo, sehnal jsem si i učitelku,“ vzpomíná Jaroslav. Přiznává, že jazyková bariéra způsobovala zpočátku nepříjemná nedorozumění a problémy ve vztazích s britskými vojáky, ale časem se hroty otupily.

Bitva o Anglii byla strašná

V roce 1940 se zúčastnil bitvy o Británii. „Bitva o Anglii byla strašná. Zvláště, když potom přišly ty V-1, V-2. Proti tomu byla těžká obrana. To najednou spadlo a bouchlo. Měli to zaměřené,“ říká Jaroslav o tajných zbraních nacistického Německa, letounové střele V-1 a raketě V-2, které byly nasazeny do bojů v posledním roce války. V-1 byla první hromadně používaná střela s plochou dráhou letu na světě, V-2 byla balistická řízená střela.

„Ty V-1 – tam záleželo, až dojde palivo. Stalo se, že když to doletělo na Anglii, tak ten pilot, který měl výšku, protože oni byli rychlejší než anglická letadla, tak sletěl. A když ho trochu nahnul, tak to spadlo do moře, protože byl držen přístrojem. Zatímco ty V-2, to byly prostě bomby. To vyletělo a spadlo,“ vzpomíná Jaroslav.

Mechanik a střelec

V červenci 1941 zažádal Jaroslav o přeřazení do pilotního výcviku. Kurzem v Kanadě prošel i přes svůj vyšší věk (bylo mu třicet) s výbornými výsledky, u závěrečné zkoušky ale neuspěl. Létání se však vzdát nehodlal. Po návratu do Anglie se zapsal do kurzů palubního mechanika a střelce, které úspěšně absolvoval. Poté ho poslali k 311. bombardovací peruti, která sledovala a případně odstřelovala ponorky při pobřeží.

Jaroslav nalétal 528 operačních letů v celkovém trvání 368 hodin. Konce války se dočkal v Dyce ve Skotsku, nedaleko Aberdeenu. Nikdy nebyl zraněn. Byl vyznamenán dvěma čs. válečnými kříži, třemi čs. medailemi, čtyřmi britskými: Star, Atlantic Star, Defence Medal, War Medal.

Neslavný návrat domů

Jak říká, během války v Anglii žil tzv. v kufru a nikdy se mu nic neztratilo, až při návratu, v Praze. „Neměli jsme rodinu, u níž bychom si mohli složit věci. Při každém přeložení jsem kufry a pytle tahal s sebou. A když jsem po válce konečně přijel do Prahy, dva lodní vaky, které jsem si složil do hangáru, mi někdo ukradl. Nemrzela mě ztráta majetku, ale spousty upomínkových věcí na Anglii, o které jsem tak nadobro přišel,“ vzpomíná Jaroslav. S úsměvem ale dnes vzpomíná na další nepříjemnost na cestě domů, když se po všech válečných strastech vracel do rodného Nymburku z Prahy vlakem: „Dostal jsem pokutu, protože jsem si sedl do vagonu první třídy, a lístek jsem měl jen do druhé, která ale byla úplně obsazená.“

Dne 1. září 1945 se v Anglii oženil s Češkou, která v Anglii za války pracovala, a 5. září se vrátil do osvobozeného Československa. Manželka za ním do vlasti přijela před Vánocemi.

U letadel až do penze

Po válce se Jaroslav Kvaček vrátil do Československé letecké společnosti, z níž odešel na začátku války, a zůstal v ní až do penze. Výborně zúročil své odborné a jazykové znalosti a zkušenosti leteckého mechanika a jako vedoucí technické skupiny se i za totality podíval do světa: do SSSR, Anglie i USA, když jednal o eventuálních nákupech letadel.