The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Kvapil (* 1953)

• narodil se 4. září 1953 v Ústí nad Orlicí

• vyrůstal v prostředí věřící rodiny

• podílel se na programu tzv. rytmických bohoslužeb v Letohradě

• od roku 1971 studoval na VUT v Brně

• začátkem 70. let se zapojil do turistického oddílu, který fungoval ve skautském duchu

• v létě 1975 byl dvakrát u výslechu na StB

• 12. dubna 1976 ho vyloučili z vysoké školy

• v roce 1976 se oženil s Miroslavou Adamcovou a nastoupil na vojenskou službu

• v 90. letech se zasloužil o obnovu orelské jednoty v Letohradě

• rodina vychovala čtyři vlastní a jedno adoptované dítě

Jaroslav Kvapil pochází z věřící rodiny a až do svých patnácti let žil v Letohradě-Kunčicích jako běžný vesnický kluk. Rok 1968 byl ale pro něj v mnohém převratný. Do kostela, který navštěvoval, zavedl farář František Karel kytarové mše a Jaroslav se hned připojil k doprovodné skupině. Nadšení z uvolněné atmosféry tohoto jara ale netrvalo dlouho, protože přišel 21. srpen a vpád vojsk Varšavské smlouvy. Pro Jaroslava to byl skutečný šok.

V roce 1972 se poznal blíž s lidmi ze zrušeného skautského oddílu, kteří se dál scházeli pod hlavičkou turistického oddílu TJ Spartak Letohrad. Jezdili společně na výlety, žili v přírodě, hráli s rytmickou skupinou po okolních i vzdálenějších kostelech. Tím si vysloužili pozornost StB. 

Jaroslav se v roce 1975 u výslechu ocitl dvakrát. Dostal veřejnou důtku a 12. dubna 1976 byl vyloučen z vysoké školy. Spolu s ním vyloučili z vysokých škol další čtyři členy turistického oddílu. Důvodem mělo být údajné poškození dobrého jména fakulty činností v tomto oddíle a Jaroslavova náboženská aktivita. Jaroslav měl těsně před státními zkouškami. Místo ke státnicím šel tedy na vojnu a pak nastoupil do OEZ Letohrad. 

Všechno bylo normální

Jaroslav Kvapil se narodil 4. září 1953 v Ústí nad Orlicí. Otec Jaroslav (1927-1988) byl úředník, maminka Marie (1930-2013), rozená Kylarová, v domácnosti. Vyrůstal s pěti sourozenci v okrajové části Letohradu, na Kunčicích. Sestra Marie se narodila v roce 1954, Bronislava v roce 1959, Jiří 1961, Zdeněk 1964 a Monika 1973. Děda s babičkou soukromě hospodařili, takže děti byly vedeny k povinné práci na poli, na sport či jinou zábavu čas scházel. Formovalo je také prostředí věřící rodiny a vesnická pospolitost. Jaroslav Kvapil uvedl, že všem lidem v okolí se říkalo „strýčku“ nebo „tetičko“, i když nebyli příbuzní. Oba rodiče byli do roku 1948 a pak po sametové revoluci aktivní v Orlu.

Základní škola Jaroslava bavila. V pionýrské organizaci nebyl, jak vzpomínal: „Ve čtvrté třídě učitel navštívil rodiče a prosil je, ať mě dají do pionýra, abych se pak dostal na studium. Ale rodiče to odmítli.“ Na Střední všeobecně vzdělávací školu (gymnázium) do Žamberka se dostal bez problémů. V době, kdy mladý člověk do sebe vstřebává podněty na celý život, přišel do Letohradu osvícený kněz P. František Karel (1923-1971). Politický vězeň 50. let, oblíbený u lidí, působil ve farnosti krátce (1965-1971), ale nezapomenutelně.

V roce 1968 zavedl v kostele v Letohradě-Orlice bohoslužby, doprovázené hrou na kytary a zpěvem rytmických písní. „Začátkem července jsme dali dohromady skupinu, já hrál na baskytaru, později na kontrabas,“ vzpomínal Jaroslav Kvapil. „Katolická víra se pro mě stala živou skutečností, bohoslužbu jsme mohli slavit radostně. Pan farář chodil v riflích a s rozhalenkou, všechno bylo „normální“. Evangelíci už nebyli „oni“, ale naši bratři. Katolická církev prožívala převrat.“

Druhý vatikánský koncil (1962-1965) odstartoval změny v církvi, které reagovaly na potřeby doby. František Karel v Letohradu byl jedním z těch kněží, kteří po koncilu otevřeli církev více světu. Kostel na Orlici byl plný mladých lidí. Na rytmické mše sem jezdily autobusy věřících z blízka i daleka.

Týden mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval

Brzy ale přišel šok – 21. srpen 1968. „Okupace byla pro mě osudový zážitek,“ vzpomínal pamětník, kterého v politice do té doby vychovávala škola. Doma se o ní nemluvilo. „Mně bylo patnáct a ve škole jsme slyšeli, že Sovětský svaz jsou naši přátelé. To srpnové ráno jsem se probudil a maminka říkala, že nás napadli Rusáci a že je válka. Týden mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatoval.“ Vojska Varšavské smlouvy radikálně zařízla nadšení obrodného Pražského jara. Spontánní aktivita lidí byla opět nevítaná, věřící krajně podezřelí.

Na gymnáziu zažíval Jaroslav normalizaci v přímém přenosu, stejně jako všichni spolužáci i on vstoupil do SSM. Po prověrkách v roce 1970, kdy každý vedoucí pracovník se musel vyjádřit k tomu, co si myslí o 21. srpnu 1968, opustila většina jeho učitelů školství: „Učitel ruštiny a němčiny Steiner skončil jako jeřábník v Montostavu, vyhodili učitelku biologie Skvorcovou, učitele fyziky Vtípila, učitele Holáska a Bayera. Ti všichni označili okupaci v srpnu 1968 za okupaci,“ popisoval pamětník.

Jaroslav spolu s kamarády vnímali tíživou současnost velmi citlivě. Mnozí lidé se přizpůsobili tomu, v čem žili. Ať už rádi a z přesvědčení, nebo z nutnosti, strachu či kvůli tomu, aby zajistili svým dětem studia a pohodlný život. Hlavně nevybočovat. A tehdy vybočovat bylo snadné – třeba jen tím, že mladý člověk chodil se svými kamarády do kostela. Jaroslav mezitím dostudoval gymnázium a v roce 1971 byl bez problémů přijatý na Elektrotechnickou fakultu Vysokého učení technického v Brně.

U táboráku jsme vedli protisovětské řeči a vyprávěli vtipy

Nakrátko obnovený skaut fungoval od roku 1968 do podzimu 1970, kdy bylo zrušeno skautské středisko v Letohradě. Podstatná část majetku přešla do vlastnictví pionýrské organizace a bývalí členové skautu přešli do turistického oddílu Tělovýchovné jednoty Spartak Letohrad (TO). Jen tak se mohli dál scházet, žít v přírodě, pořádat výlety, ale i veřejné brigády, z jejichž výtěžku pak podporovali místní tělovýchovnou organizaci. Oddíl tvořilo kolem padesáti lidí, ale v užším kontaktu jich bylo kolem dvou desítek. Řada z nich zároveň hrála v rytmické skupině při bohoslužbách v kostele na Orlici.

Jaroslav se poznal blíže s lidmi z turistického oddílu v roce 1972 a hned tam vstoupil. Jezdili na čundry na Slovensko, na Vysočinu, na putovní tábory, seznamovali se v partě se svými budoucími manželkami, chodili na pivo. „No a při táboráku jsme samozřejmě vedli protisovětské řeči a vyprávěli vtipy,“ vzpomínal Jaroslav Kvapil. Lidé z turistického oddílu se brzy dostali do hledáčku StB. Důvod ke sledování zavdali dvojí příčinou – pod pláštíkem turistického oddílu se projevovaly „junácké přežitky“ jako nošení skautských opasků, přezdívky a skautské pozdravy. Neméně závažným proviněním byla i účast na bohoslužbách, kde věřící hráli na kytary a dokonce se při tom tvářili vesele.

Po smrti P. Františka Karla v roce 1971 přišel na jeho místo do Letohradu farář Josef Tajchl (1935-2014), který nejenže pokračoval v Karlově směřování, ale ještě více se otevřel práci s mládeží. Přirozeně se sblížil s partou mladých, byl jim duchovní oporou, někdy se účastnil i výletů.

Osmého listopadu 1974 nahrávalo StB z podnětu jakéhosi vedoucího internátu přes zeď bohoslužbu v kostele. O týden později onen vedoucí internátu nahrál z vlastní iniciativy další bohoslužbu. Na faráře Tajchla bylo nasazeno telefonické i prostorové odposlouchávání. V únoru 1975 povýšil onen vedoucí internátu na instruktora pro kulturu ONV Ústí nad Orlicí. Tragikomickou tečkou je fakt, že v roce 2016 převzal tento člověk z rukou prezidenta Zemana ocenění za zásluhy o stát v hospodářské oblasti. „Neodsuzuji nikoho za spolupráci s StB. Ale pro mě to jsou lidé, kteří nemají kousek sebeúcty. Chtěli se mít lépe, ale já říkám, že to jsou troubové,“ uvažoval Jaroslav Kvapil nad některými lidmi ze svého okolí, kteří proti věřícím aktivně vystupovali.

Výslech trval pět hodin

Farář Tajchl přišel v lednu 1977 o státní souhlas k výkonu duchovenské služby. Záminkou se stala skutečnost, že 24. dubna 1975 vypustil při čtení pastýřského listu ke 30. výročí osvobození záměrně slova o socialismu. Skutečným důvodem však byla jeho práce s mládeží a rytmické bohoslužby. Skončil jako dělník, ale ve farním úřadě ho nakonec nahradil nahradil P. Petr Ducháček (1916 - 1998), neméně oblíbený kněz a politický vězeň 50. let. Letohrad měl na faráře opravdové štěstí.

V roce 1975 se Jaroslav Kvapil doslechl, že někdo z turistického oddílu byl u výslechu na StB. To už chodil do čtvrtého ročníku vysoké školy. Na víkend vždy přijel z Brna domů, pomáhal na poli, s partou přátel podnikali výlety, vídali se v kostele. „Připravoval jsem se doma na zkoušky a najednou u nás zastavilo auto,“ vyprávěl pamětník, kterého 27. června odvezli do Ústí nad Orlicí do sídla StB k výslechu. „Byli naprosto slušní. Ptali se mě, zda jsme zpívali protisovětské a protisocialistické písně. Přesvědčovali mě o tom, že o mně všechno vědí. Deprimující a unavující výslech trval pět hodin,“ vzpomínal Kvapil. Na StB musel také podepsat prohlášení, že o projednávaných skutečnostech nebude s nikým mluvit. V opačném případě by se vystavil trestnímu stíhání.

23. července 1975 byl u dalšího výslechu. „Zrovna jsem byl v lese na vojenském výcviku v Pardubicích, když mě volal politický náčelník, že se mám dostavit prý na kriminálku k výslechu. Z lesa mě odvezli do kasáren. Tam mě vyzvedli ústečtí estébáci a vezli do Pardubic,“ popisoval pamětník. Podstoupil znovu pětihodinový výslech se stejnými tématy otázek, pak ho odvezli zpět. „Když mě šofér vykládal u kasáren, říkal mně: ‚Běžte za soudruhem náčelníkem, jak vám nabízel, abyste mohl dostudovat.‘“ Ale Jaroslav ani na okamžik o této nabídce neuvažoval a nikam nešel. Zato vzápětí došlo hlášení o „podvratné“ činnosti turistického oddílu, a to na několik vysokých škol, kde sledovaní členové studovali. Turistický oddíl byl v září 1975 zrušen rozhodnutím okresního výboru Národní fronty, Okresního národního výboru a Okresního výboru Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV). 12.  listopadu Jaroslava Kvapila vyloučili z ČSTV pro hrubé porušení stanov.

Pět vyhozených studentů

O pět dní později, 17. listopadu 1975, přišlo předvolání ke kárné komisi elektrotechnické fakulty, 9.prosince byl u kárné komise podruhé a pátého dubna 1976 potřetí. Jaroslav studoval v pátém ročníku, měl hotové všechny zkoušky, zbývalo dodělat diplomovou práci. „U komise mně staří pánové profesoři řekli, že mě vylučují z vysoké školy. Když jsem vyšel ze dveří, jeden z členů kárné komise se mi omlouval: ‚Nezlobte se, oni nám řekli, že když vás nevyloučíme, tak vás zavřou.‘ Vyletěl jsem dvanáctého dubna, přesně patnáct let po Gagarinovi.“ Nejdřív ale Jaroslav dostal veřejnou důtku, a to 7. ledna 1976. Odůvodnění znělo: ‚Protože při své činnosti v TJ Spartak Letohrad jste vážně poškodil dobré jméno fakulty.‘

Jaroslav Kvapil vyjádřil přesvědčení, že vyloučení ze studia byla závěrečná tečka za sledováním mladých věřících lidí z Letohradu Státní bezpečností. Ve svém nejbližším okolí se netajili s názorem, že okupace je okupací a vůbec se chovali až příliš svobodně. Snad proto, aby měli příslušníci StB záminku k jejich pozdějšímu vyloučení z vysokých škol, je pečlivě sledovali. Tak například někdy v 70. letech jeli s turistickým oddílem do NDR po památkách a v jednom kostele u hranic hráli na kytary a zpívali. I v autobuse zpívali protirežimní písničky a vyprávěli protikomunistické vtipy: „Seděl jsem vedle řidiče a udával tón veselí. No a ten řidič byl údajně estébák,“ vzpomínal pamětník.

Na podzim 1975 Jaroslavovi přišlo i předvolání do Orlických elektrotechnických závodů (OEZ) Letohrad, které ho podporovalo podnikovým stipendiem výměnou za to, že se zavázal po absolvování VŠ tam pracovat. „Po cestě do fabriky mě minulo auto plné estébáků. Poznal jsem je. Zavolal jsem z vrátnice rychle tátovi, který tam pracoval, že nevím, co se mnou bude.“ Ve fabrice mu po předchozí intervenci příslušníků StB sdělili, že člověka jako on nebudou podporovat, a odebrali mu stipendium.

Stejný osud stihl další čtyři členy Turistického oddílu a zároveň studenty vysokých škol. Vedle Jaroslava Kvapila vyloučili z vysoké školy Miroslava Švece, Petra a Pavla Kalivodovy, Václava Tomka. Jaroslav poté nastoupil prvního srpna 1976 do národního podniku OEZ Letohrad a o dva měsíce později narukoval na vojnu do Českých Budějovic. A aby rok 1976 nebyl jen rokem špatných událostí, desátého července si vzal za manželku svoji první lásku, Miroslavu Adamcovou, narozenou v roce 1956, s níž se poznal právě v kostele při hraní na kytaru. Vztah se svou manželkou považuje za největší životní výhru.

Po dvou neúspěšných pokusech vrátit se na VUT do Brna ho přijali na ČVUT do Prahy. To se psal rok 1980. V Praze mu uznali čtyři ročníky studia z Brna, a tak dálkově za dva roky dostudoval. V letech 1977, 1980, 1981 a 1985 se Jaroslavovi a Mirce narodily děti Jaroslav, Miroslava, Markéta a Jan, se kterými pak jezdili na rodinné tábory spolu s bývalými členy turistického oddílu. Ten byl sice dávno rozpuštěný, přesto dál neformálně pokračovali ve skautských aktivitách dál i se svými dětmi. Kvapilovi žili konzervativní model soužití, kdy manželka byla celý život v domácnosti a naplno se věnovala dětem, Jaroslav pracoval v OEZ Letohrad jako konstruktér a zajišťoval rodinu finančně.

Orelská jednota v Letohradě-Orlici patří k největším v republice

Jaroslav Kvapil byl v každé době aktivním člověkem a zůstal i v přelomové době konce 80. let 20. století. „Podepsali jsme s kamarády „Několik vět“, pořádali jsme u nás v obýváku projekce videokazet propašovaných z ciziny. Bylo nás až třicet, děti se svými rodiči. S mými bratry jsme poslouchali na Svobodné Evropě přímý přenos z demonstrace 28. října 1989 z Václavského náměstí v Praze. V životě by mě nenapadlo, že se režim zhroutí. Když jsem slyšel v československém rozhlase 17. listopadu přímou reportáž z demonstrace na Albertově a řečníka hovořícího otevřeně proti režimu, byl jsem nadšen,“ vzpomínal pamětník.

Události pak měly rychlý spád a po sametové revoluci se Jaroslav na čas zapojil do komunální politiky, odešel z OEZ a v roce 1993 si založil vlastní účetní firmu. Velké úsilí napřel do znovuzrození Orla v Letohradě-Orlici. Na první schůzi výboru jednoty Čsl. Orla Letohrad-Orlice u Kvapilových v obýváku si 9. března 1992 třináct lidí rozdělilo funkce. Na Jaroslava sice žádná nezbyla, ale fakticky to byl on, kdo uvedl orelskou organizaci v Letohradě znovu do života. Společně s ostatními členy výboru jednoty Orla zorganizoval rekonstrukci orlovny a brzy se jejich činnost tak rozšířila, že orelská jednota v Letohradě-Orlici se stala jednou z nejpočetnějších v Česku. 

V mládí jsem přijal pravidla desatera a ta se mi osvědčila

K převratným zkušenostem 90. let ale Kvapilovi neřadí jen pád politického režimu a otevření nových možností v podnikání a občanském životě. Důležitějším počinem byla pro ně adopce děvčátka z dětského domova.

„Být adoptivním rodičem je krásné, ale je to také obtížné. Ve výchově nemáte na co navázat, protože o tom dítěti nevíte vůbec nic,“ uvažoval Jaroslav Kvapil. „Magda je romského původu, a když jsme si ji přivezli, byly jí tři roky. Hned šla z náruče do náruče. Místo do postýlky si ale první noc u nás lehla na zem k radiátoru, do místnosti, ve které byla sama. Co se jí asi odehrávalo v hlavě? Osiřelé děti jsou vlastně předmětem jakéhosi obchodu. Nejdřív je někdo nechce a odloží je. Pak je zase někdo jiný chce a odveze si je. Toto je pro každé dítě nesmírně obtížná situace. Magdě jsme hned řekli, že nejsme biologičtí rodiče. Její sourozenci ji skvěle přijali a my jsme se snažili jí dát vše, co ostatním dětem. Je prostě naše,“ uzavřel pamětník na adresu adoptivní dcery, která vystudovala konzervatoř, zpívá s vlastní kapelou a s manželem vychovává tři děti. 

Při pohledu do zpětného zrcátka Jaroslav Kvapil vyzdvihl to, co považoval v životě za důležité: „V mládí jsem díky víře přijal základní pravidla, podle kterých funguje lidské společenství a která jsou shrnuta v Desateru, například nelhat a nekrást. Ta pravidla se mi osvědčila v situacích, ve kterých jsem se v životě ocitl. Čím jsem starší, tím víc vidím v křesťanství návod na praktický život: Když něco dělám, dělám to poctivě; jsem-li o něčem přesvědčen, budu za tím pevně stát.“