„Bez ohledu na hodnosti jsme se prostě zařadili, každý jsme koukali nějakou tu zbraň chopit, poněvadž jsme chtěli střílet co nejdříve. Proto jsme šli za hranice. A dopadlo to tak, že třináctého září jsme byli v noci přesunuti. Bylo nás sedmadvacet, měli jsme čtyři těžké a čtyři lehké kulomety, já jsem byl střelcem z lehkého kulometu. Třináctého září v noci nás přijal velitel posádky Tarnopol a čtrnáctého jsme zaujali stanoviště a čtrnáctého září jsme sestřelili dva německé dorniery. Poněvadž tam byly obrovské záložní sklady polské armády a bylo tam několik tisíc polských záložních důstojníků. Bylo to takové záložní středisko polské armády, nebyla tam žádná protiletadlová obrana a Němci to každý den bombardovali. Oni o tom věděli, co tam je, bombardovací letouny tam létaly tři sta, čtyři sta metrů nad zemí a nikdo po nich nestřílel, nejvýše někdo z pistole. Poněvadž polští vojáci, co tam byli, těch pár vojáků, co tam bylo, nebyli tak dokonale vycvičení v protiletadlové obraně a v používání těch zbraní, jaké měli, jako jsme byli vycvičeni my.“
„Z nás (oranské skupiny – pozn. aut.) nebyl ani jeden členem komunistické strany a všichni jsme byli tvrdě proti ultralevým komunistům, z nichž někteří se také potom vrátili. Oni vystoupili z jednotky v roce jednačtyřicet, ještě před válkou (před napadením SSSR Německem – pozn. aut.), a pak se někteří vrátili k nám a začali nám provádět různé podvratné řeči a roznášet názory, které nijak nepomáhaly jednotě jednotky. Například měli požadavky: volení velitelů od velitelů družstev, u velitelů čet, zástupce velitele, politický pracovník, prostě politický zástupce, důstojník a přiznávání hodností. Podle toho, jak kdo přišel a bude hlásit hodnost, že ji má, že se musí přiznat. No s tím jsme nesouhlasili a dostávali jsme se s nimi do velmi ostrých konfliktů.“
„A šestnáctého května roku čtyřicet jedna jsme měli být odsunuti jako poslední skupina z území Sovětského svazu, jenomže třináctého května za námi přibyl do tábora NKVD v Suzdale zvláštní emisar z Londýna, podplukovník Hieke-Stoj, který nám přinesl rozkaz ministra, podle kterého jsme byli ponecháni na území Sovětského svazu s úkolem, já podtrhuji, bylo to třináctého května roku čtyřicet jedna, to znamená, šest neděl před zahájením sovětsko-německé války, po zahájení sovětsko-německé války vytvořit na území Sovětského svazu organizační a velitelský rámec první československé vojenské jednotky na území Sovětského svazu.“
„Je třeba říct, že naše jednotky čestně obstály. Čestně obstály díky tomu, že všichni vojáci za prvé věděli, proč bojují, za druhé nenávist k nepříteli. A potom hned po prvním boji jsme se dozvídali, jak Němci zachází s našimi raněnými. Tím se nenávist k nepříteli prohloubila. Bez ohledu na to, že jsme neměli ty první dny bojů od osmého do třináctého normální zásobování, poněvadž zklamal zástupce náčelníka, náš hospodář pro materiální část, který nechal sklady daleko v týlu a nestačil nás zásobovat, pak to německé letectvo nedovolilo, takže jsme skoro pět dní neměli normální zásobování. V těch těžkých bojích. Ale vydrželi jsme to.“
„Já jsem se narodil v Rovensku pod Troskami uprostřed Českého ráje v roce 1918, jsem o patnáct dní mladší než naše první republika, 12. listopadu 1918. Tam jsem chodil do školy a bohužel od patnáctého roku jsem zůstal bez rodičů. Tak jsem se vyučil číšníkem, poněvadž v tu dobu to bylo jedno z řemesel, kde bylo zaopatření, ale po vyučení jsem zůstal bez práce, tak jsem žil u dědy v německém prostředí. Ona moje teta měla Němce a žila v Rychnově u Jablonce, to byl tehdy tvrdě německý kraj. A tam jsem potom také nějakou dobu pracoval na poště. A v roce 1937 jsem se přihlásil dobrovolně do armády. Byl jsem přijat.“
Byli jsme jediná skupina na celém území Sovětského svazu, která věděla, kdy vypukne válka
Oldřich Kvapil v internaci v SSSR
photo: Internace v SSSR, z knihy Miroslava Brože: Hrdinové od Sokolova
photo: Internace v SSSR, z knihy Miroslava Brože: Hrdinové od Sokolova
Download image
Generálmajor v. v., Doc. Ing. Oldřich Kvapil, CSc., se narodil 12. 11. 1918 v Rovensku pod Troskami v Českém ráji. Do armády vstoupil již v roce 1937, ale vytvoření protektorátu ho 12. 8. 1939 donutilo k odchodu do Polska, kde se formoval Československý legion. Po napadení Polska utíkal s dalšími Čechoslováky na východ, ale ještě jako řadový voják polské armády se účastnil protiletecké obrany města Tarnopol. Následující okolnosti vedly k internaci československých vojáků v Sovětském svazu. Zatímco podle vlastních slov Oldřicha Kvapila si Sověti jednotlivé skupiny Čechoslováků vybírali a pomáhali jim k útěku, sám pamětník se útěku nedočkal a stal se jedním ze členů tzv. oranské skupiny, která měla vytvořit jádro československých vojenských jednotek v SSSR. Oldřich Kvapil byl internovaný v letech 1939-1941, od září 1941 byl členem tzv. oranské skupiny a od února 1942 už cvičil v Buzuluku československé vojáky. Sám zde absolvoval školu pro důstojníky v záloze a stal se rotmistrem. O rok později velel četě v bojích u Sokolova a u Kyjeva. V bojích u města Rudá byl sice ohlušen granátem, ale jednalo se o jediné válečné zranění. Boje pokračovaly u Bílé Cerekve a u Buzovky, po náboru volyňských Čechů byl v Machnówce dočasně velitelem 2. praporu 1. brigády a karpatsko-dukelskou operaci absolvoval jako náčelník štábu 2. praporu 1. brigády a zástupce velitele 2. praporu 1. brigády. Od února 1945 byl zástupcem náčelníka operačního oddělení 4. brigády a v této funkci prošel až na Moravu. Po válce vystudoval Válečnou školu a zůstal v armádě. V letech 1967-1969 byl náčelníkem 1. fakulty Vojenské akademie ve Vyškově, ale dne 1. 5. 1975 byl vyhozen z armády a pracoval jako dělník. V roce 1967 obdržel vojenskou hodnost generála a v roce 1984 odešel do důchodu. V lednu 2011 zemřel v Praze.
