The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Kvapilová (* 1968)

• narozena 15. dubna 1968 v Olomouci

• členka neformálního církevního společenství mládeže

• v roce 1980 a 1987 se zúčastnila tajných táborů

• v roce 1985 se zúčastnila národní pouti na Velehrad

• v roce 1989 se zúčastnila svatořečení Anežky České v Římě

• v listopadu 1989 se zúčastnila demonstrací v Praze

• po revoluci se podílela na obnově Junáka v Olomouci

• má pět dětí a vede vlastní keramickou dílnu

Československá farnost v Mnichově vypravila v listopadu roku 1989 jeden autobus věřících, kteří se chtěli zúčastnit svatořečení Anežky České v Římě. Se skupinou,která byla složená z valné většiny z československých emigrantů, cestovala také jednadvacetiletá Irena Kvapilová se svou kamarádkou Marií Mikuškovou. Mnichovští měli volná místa a dívky pozvaly víceméně náhodou, jejíž okolnosti si dnes už Irena Kvapilová nepamatuje. Obě pocházely z Olomouce a cesta do Itálie byla jejich první zkušenost se Západem, stejně tak první setkání s lidmi, kteří žili v emigraci. Zřetelně patrné bohatství a hojnost západního světa je ohromovaly. Samy špatně vybavené proviantem i penězi se závistí okukovaly bohaté svačiny svých česko-německých souputníků. Obdivovaly malé tetrapakové balení džusu s brčkem, u nás později známé pod názvem Fruko. Na toaletách na benzince se Marie Mikušková celá natřela tekutým mýdlem v domnění, že se jedná o pleťový krém. V očích dvou mladých dívek byl pohádkový luxus Němek bezbřehý a nedosažitelný. Že se každým dnem schyluje k prolomení západní hranice jejich rodné země, a toto není na dlouhou dobu jejich poslední cesta do svobodného světa, nýbrž první z mnoha dalších, o tom neměly nejmenší ponětí.

Chrámová schola byla místem formace

Irena Kvapilová, rozená Čedroňová, se narodila 15. dubna 1968 v Olomouci jako čtvrté dítě Bohuslava a Marie Čedroňových. Byla vychovávána ve víře, ke které se rodina otevřeně hlásila. Sami rodiče pamětnice se nezapojovali do žádných protirežimních aktivit, ale byli dobře informovaní o olomouckém disidentském hnutí. Irena Čedroňová vyrůstala s povědomím o útlaku, který režim způsobuje těm, kteří se vůči němu vymezí.

Zásadní formační prostředí pro ni představovalo společenství mladých katolíků z farnosti sv. Mořice v Olomouci, kam chodila na pravidelné nedělní mše svaté. Od osmi let byla součástí chrámové scholy. V pátek docházela na nácvik písní, o víkendu podnikala se staršími děvčaty ze scholy nejrůznější výlety po okolí Olomouce. Jejich častým cílem se stalo poutní místo Svatý Kopeček. Každé letní prázdniny zase trávily společný týden na chatě.

Kdyby se někdo vyptával, jsme bratranci a sestřenice

S přibývajícím věkem se aktivity katolické mládeže rozšiřovaly a skupina se zvětšovala. Postupně začali jezdit na poutě, pořádali vandry v českých i slovenských horách a organizovali stavební brigády na opravu kostelů. Poprvé jela Irena Kvapilová ve čtrnácti letech do Kravař v Čechách. S přáteli bydleli na faře a spravovali střechu místního kostela.

Všechny akce musely být utajené. Děti byly zvyklé, že o tom, co podnikají ve svém volném čase, nesmí jen tak někde mluvit. „Byli jsme domluvení, že kdyby se nás někdo vyptával, co jsme zač, řekneme, že jsme bratranci a sestřenice. Na nádraží jsme se třeba dělili do menších skupinek, aby nás někde nebylo příliš mnoho najednou a nebyli jsme nápadní,“ vzpomíná Irena Kvapilová. Na brigádu na kostel jezdili každý rok na jiné místo, stejně tak střídali lokality svých výletů a týdenních vandrů. „Byl to takový neorganizovaný skauting,“ vzpomíná pamětnice. „Starší mládež chystala program pro ty mladší a nějak smysluplně spolu trávili čas. Spojovala nás víra a protirežimní postoj, byť prozatím nedemonstrovaný veřejně. Bylo to pro bohaté prostředí a především bylo bezpečné.“

Tajné tábory

Když se v osmdesátých letech začaly tvrdé normalizační poměry částečně uvolňovat, troufli si starší přátelé Ireny Kvapilové i na uspořádání několika ilegálních skautských táborů. Hlavním organizátorem byl Tomáš Kvapil, budoucí politik a zakladatel 9. střediska Jana Bosca v Olomouci. Na prvním takovém táboře s ním Irena Kvapilová byla v roce 1980. Uskutečnil se v Beskydech a účastnilo se ho pětadvacet dětí z věřících rodin. Druhý, na který pamětnice vzpomíná, se uskutečnil v roce 1987 ve Francove Lhotě a o pět let starší Irena Kvapilová už na něm působila jako kuchařka. Stany si postavili na pronajaté soukromé louce, která byla mimo obec a jejíž majitel byl ochoten vzít na sebe riziko, že se tam postaví tajný tábor. „Necítila jsem strach z prozrazení. Nikdy jsem nebyla vůdčí osobností těchto aktivit. Byla jsem mladší a spíš jsem se jen vezla, takže jsem moc necítila tu zodpovědnost,“ vysvětluje pamětnice.

Ze studijních posudků mě mrazilo

Víra ji provázela také v podobě studijního posudku. „Rodiče mě připravovali na to, že se asi nedostanu na gymnázium do Olomouce, i na to, že budu-li chtít na vysokou školu, budu si muset vybrat technický obor,“ vypráví Irena Kvapilová. Přihlásila se na gymnázium do Šternberka, kde už studovalo množství jejich kamarádů, protože jeho tehdejší ředitel Rostislav Loprais byl vyhlášen tím, že ho víc zajímá, co děti umí, než v co věří.

Během studia se při třízení nějakých písemností náhodou dostala k posudkům studentů. „V mém stálo, že se nedoporučuji ke studiu na gymnáziu, protože jsem nábožensky založená. Vyhledala jsem si pak i kamarády, měli tam všechno, celou rodinou historii. Věděla jsem, že to takhle funguje, ale když jsem to viděla černé na bílém, bylo mi z toho úzko.“

Po maturitě se přihlásila na obor informatika na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. „Kdybych mohla, vybrala bych si jazyky, ale jednak by mě nevzali, a pak jsem si taky nedovedla představit jiné uplatnění, než pedagogické a to jsem dělat nechtěla. Dnes je to směšné, ale tenkrát pro cizí jazyk opravdu téměř nebylo jiné uplatnění než učitelství.“

Obklopeni svobodou

V listopadu roku 1989 byla vysokoškolskou studentkou čtvrtého ročníku a kamarádka Marie Mikušková ji přizvala na svatořečení Anežky České do Říma. Se skupinou mnichovských emigrantů strávily na cestách celý týden.

Při slavnostní mši na Svatopetrském náměstí zažívala velký pocit svobody. Takto masové akce se v komunistickém Československu konaly jen zcela výjimečně. „Byla jsem v roce 1985 na pouti na Velehradě, ta byla taky takto masová, ale tam jsme si říkali, že každej desátej bude tajnej. V Římě určitě taky byli tajní, ale byli jsme obklopeni tou svobodou, bylo to takové nadechnutí,“ přibližuje své pocity pamětnice. Po samotném svatořečení měla možnost zúčastnit se audience u papeže Jana Pavla II, prohlédnout si římské památky a cestou domů navštívit Assisi.

Do Mnichova se vrátili ve středu 15. listopadu. Zatímco její kamarádka Marie odcestovala vlakem domů, Irena Kvapilová si domluvila, že na faře v Mnichově může ještě dva dny zůstat. Chtěla se vracet až o víkendu, aby mohla v Chebu navštívit svého tehdejšího chlapce, dnešního manžela Pavla Kvapila, který tam byl na vojně. „Když jsem odjížděla, farní hospodyně mi donesla čtyři igelitky oblečení, vybrala jsem si z toho krásné kousky, ze kterých jsem pak několik let žila,“ směje se pamětnice. „Doba totality byla šedá, nabídka zboží omezená. Cokoliv pestrého bylo hrozně vzácné.“

Měla jsem bázeň, ale ne strach

Do Chebu dorazila v pátek 17. listopadu a s Pavlem Kvapilem strávili víkend, aniž by tušili, co se právě děje. První setkání s revolucí si Irena Kvapilová vybavuje až v Praze, tam přijela v pondělí 20. listopadu ráno navštívit svou nejstarší sestru Martu. „Už na nádraží, a rozhodně v metru, byly kachličky polepené různými letáky, které veřejně říkaly něco, co do té doby nemohlo být řečeno veřejně. Výzvy k demonstraci, odpor k režimu, slogany reflektující události posledních dní jako třeba bijí nám naše děti. Do té doby bylo toto nemožné. Jednak by to tam nevydrželo, okamžitě by to někdo strhl, a taky by to znamenalo pro toho, kdo to vylepil vězení, podmínku, nebo při nejmenším trestní řízení. A teď to tam viselo, bylo toho hodně, nikdo to nesundával. To byla nová situace,“ vzpomíná pamětnice.

Ještě ten den se vypravila na demonstraci na Václavské náměstí, kde se sešlo okolo sto tisíců lidí. O jejím konání se dozvěděla z vylepených letáků. „Měla jsem bázeň, ale ne strach. Byl to závan svobody a takové svobodné síly. Měla jsem pochybnosti, jestli se to může podařit, ale vnímala jsem, tu obrovskou sílu, a vnímala jsem, jak to den ode dne roste. Jak se lidé spontánně přidávají.“

 V Praze jsem zůstala asi tři nebo čtyři dny. Pak se vrátila do Olomouce, kde už vysokoškoláci stávkovali. Její spolužáci se angažovali ve stávkových výborech. Irena Kvapilová se se svou introvertní povahou do výborů nezapojila, měla ale chuť připojit se jinak. Studenti organizovali nejrůznější brigády, že stávka není zástěrkou pro zahálku. V prvních týdnech po revoluci tak chodila do depa uklízet a umývat tramvaje.

Vzpomíná také na různé besedy pořádané v Moravském divadle Olomouc, kam přijížděly slavné osobnosti diskutovat a vysvětlovat situaci. „Pamatuji si, že přijela třeba Hana Maciuchová. Chodili tam spíš sympatizanti revoluce, nedocházelo tam k žádným kontroverzím. Bylo to místo setkání podobně smýšlejících lidí. Mohli jsme se utvrdit v tom, že nás, kteří chceme změnu, je hodně,“ vysvětluje pamětnice.

Seminář marxismu leninismu letěl oknem jako první

Univerzita se začala proměňovat velmi záhy po revoluci. Krátce před sedmnáctým listopadem dostala Irena Kvapilová za úkol vypracovat politickou stať do semináře marxismu-leninismu. Šlo o trest za vyrušování v hodině. „Ten předmět jsem nesnášela, byly to nesmyslné formulace, kterým jsem nerozuměla a vůbec jsem si nedokázala představit, že bych se tím měla zabývat.“ Psát nakonec nemusela nic. S příchodem revoluce se seminář okamžitě zrušil. Vyměnilo se také celé vedení školy. Přestože na oboru informatiky k zas tak radikálním personálním změnám nedošlo a letní semestr doběhl vyjma zrušeného semináře marxismu leninismu v obvyklých kolejích, už v dalším akademickém roce byly patrné zásadní změny ve výuce.

Najednou nebylo možné projít jen s teoretickými znalostmi, jako tomu bylo dosud, a Irena Kvapilová školu nakonec nedokončila. „Já jsem byla hodně nekomunikativní. Dvakrát jsem si odsunula státnice. Když jsem tam potřetí přišla, zjistila jsem, že je skládám s ročníkem, který už měl úplně jiné předměty než já. Tak jsem se sbalila a šla jsem domů.“ Tři týdny po neúspěšných státnicích v roce 1992 se pamětnici narodila první dcera. Sama si později udělala rekvalifikační kurz na keramiku a dnes má vlastní keramickou dílnu.

Oficiálně skautkou

Věřící přátelé z dob totality jí zůstali dodnes. Společně se angažovali v začátcích skautského střediska, založeném po revoluci švagrem Ireny Kvapilové, Tomášem Kvapilem. Dívčí oddíl vedla Dana Mrtvá, manželka olomouckého disidenta Michala Mrtvého, která měla v té době tři děti. „Já, dvaadvacetiletá, jsem vedla družinu a skládala skautský slib. Dnes toto obvykle dělají mnohem mladší děti, ale tenkrát nebyla žádná zkušenost, proto jsme to dělaly my, dospělé ženské.“ První letní tábor proběhl v létě roku 1990 ve Stříži. To stejné léto se pamětnice provdala za Pavla Kvapila. Následující rok už byla sama vedoucí tábora a rok později se jí narodila první dcera. Tím její působení ve skautském hnutí skončilo. 9. středisko Jana Bosca funguje dodnes a prošlo jím všech jejích pět dětí.

Strach z Ruska

„Kdysi, ještě před invazí na Ukrajinu, se mě někdo zeptal, z čeho mám strach a já jsem řekla, že z Ruska. V tomto je ve mně prožitá totalita silně zakořeněná. Válka je strašná, ale mám pocit, že je teď trošku jednodušší Rusku čelit, když se vyjevilo, co v něm je. Vyjevil se Putin, jaký je, a víc lidí si to připouští jako hrozbu,“ uzavírá pamětnice své vyprávění reflexí aktuální situace.

V roce 2023 žila Irena Kvapilová v Olomouci a ve svém domě poskytovala azyl seniorskému páru z Ukrajiny.