The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kvapilová (* 1921  †︎ 2017)

• narodila se jako Marie Pišlová 18. listopadu 1921 v obci Malá Zubovština v Žitomirské oblasti

• rodiče pěstovali chmel

• v roce 1929 odešla s rodiči kvůli kolektivizaci do Běloruska

• v roce 1941 byla rodina na cestě do Československa, ale v Moskvě ji zastihla válka

• byli umístěni do tábora pro cizince v Orankách a poté do tábora v Akťjubinsku

• otec odešel k čs. jednotce do Buzuluku

• paní Kvapilová odešla s matkou a dvěma sestrami do Gurjeva

• v červenci 1942 vstoupila se sestrami do čs. jednotky v Buzuluku

• v lednu 1943 odjela na frontu

• byla zraněna během bitvy u Sokolova

• léčila se v Buzuluku, stala se součástí čs. delegace na Všeslovanském sjezdu v Moskvě, setkala se s Žukovem

• účastnila se bitvy u Kyjeva, Žaškova, Bílé Cerkve, na Dukle

• po válce vystudovala učitelský ústav

• zemřela 22. září 2017

Dětství na Ukrajině a v Bělorusku

Marie Kvapilová, rozená Pišlová, se narodila roku 1921 v české kolonii Malá Zubovština v Žitomirské oblasti na Ukrajině.

Marie měla tři sestry. „Otec dostal půdu a pěstoval chmel. Měli jsme dvě velký chmelnice, dokonce jsme měli sušárnu, takže se nám žilo dobře.“ Maminka pomáhala v hospodářství. Doma se mluvilo česky, často navštěvovali maminčiny sourozence. „Česká kolonie se pořád držela českých zvyků a mravů a vyžívala se v českém kulturním životě.“

V roce 1929 začala kolektivizace. „My jsme byli na seznamu, protože jsme měli větší majetek, a museli jsme odtud odjet, aby otce neposlali na Sibiř. Odjeli jsme do Běloruska.“ Otec pracoval na stavbě železniční tratě. Všechny tři sestry začaly chodit do ruských škol. Starší sestra Anna začala chodit do lékařské školy, paní Marie s mladší sestrou Pavlínou chodily do desetiletky.

Začátek války a internace

V roce 1941 se celá rodina chystala na cestu do Čech. „Náš otec celej život chtěl jet do Československa, a konečně pro všechny dostal vízum a jeli jsme do Československa. Když jsme přijeli do Moskvy, tak nám vzali pasy a v rádiu jsme slyšeli: ,Vnimanie, vnimanie, napadl nás nepřítel, Němec i vojna, Velikaja otěčestvennaja vojna.‘ První den jsme zažili bombardování ve vlaku.“

„To bylo hrozný. Věděli jsme, co to znamená válka, a ještě s tak silným nepřítelem. Sovětský svaz čekal válku, ale nevěděl, kdy začne. Ona začala zrovna, když jsme jeli do Čech.“

Rodina měla českou státní příslušnost a byla nejprve poslána do internačního tábora v Orankách v Gorkovské oblasti, kam byli soustřeďováni cizinci z celého Sovětského svazu. Pišlovi se zde setkali se starší dcerou Aničkou, která přijela ze studií v Minsku. V Orankách zůstali asi půl roku. „Dělali jsme tam spoustu věcí, třeba tam byl jeden z cirkusu, tak jsme sehnali kytaru a balajku a vystupovali jsme, hodně jsme cvičili. Starší sestra byla zdravotnice a pracovala na ošetřovně.“ V táboře hodně sledovali tisk a poslouchali rádio, aby zjistili, jak vypadá situace na frontě. Setkali se tu dokonce s českými vojáky, kteří později odešli do Buzuluku.

„Jak se fronta přibližovala, tak vojáci odešli do Buzuluku. Nás, rodiny s dětma, poslali do Akťjubinsku. V Akťjubinsku byl další lágr. Anička pracovala ve zdravotnictví, my jsme pomáhali v kuchyni, dělali jsme různé kroužky, besedy.“

V Akťjubinsku se rodina brzy rozdělila. „Dozvěděli jsme se, že v Buzuluku se organizuje 1. čs. jednotka v Sovětském svazu a že berou vojáky český národnosti. Otce vzali a poslali do Buzuluku, nás s maminkou poslali do Gurjeva.“ Po dlouhé cestě nakonec do Gurjeva dojely. „Pronajmuly jsme si jednu malou místnost. Moje sestra zase šla pracovat do nemocnice, já jsem šla do muzea jako pokladní a mladší sestra Pavlínka šla dělat řidiče-automechanika.“

Buzuluk

„Čekaly jsme na zprávu od otce, který byl v Buzuluku. Dozvěděl se tam, že i do armády berou ženy, protože velitel Svoboda viděl staršího pána a říkal: ,Otče, ty máš nějaký vojáky?‘ A on říkal: ,Ne, já mám jenom děvčata.‘ A Svoboda: ,Vždyť my je taky berem!‘ “ Všechny tři sestry vstoupily do armády a odjely i s maminkou v červenci 1942 do Buzuluku.

Nejprve je čekala čtrnáctidenní karanténa. Starší sestra pracovala na ošetřovně, paní Marie začala sloužit ve zdravotnické četě a učila se na ošetřovatelku. „Tam byla veselá nálada, to byly vyčištěný kasárna, plný vojska. Mladý chlapci v náladě, že můžou doopravdy bojovat. Zpívalo se, cvičilo se. Potom nám dali větší světnici, tam už bylo hodně holek. Spaly jsme na palandách, každá měla 45 centimetrů místa. Denně jsme musely cvičit, jednak s puškama, a my jsme jako zdravotnice ještě chodily do nemocnic, kde nás učili, jak se zachází s obvazama, jak se ošetřují ranění.“

Paní Marie popisuje, jak vypadala cvičení: „Tak se tam cvičilo, voják dostal papírek, že je raněnej. My jsme ho musely ošetřit a někam ho dopravit do krytu, kde je zdravotnický středisko. On byl těžkej, dalo nám to dost práce, ale vyplatilo se nám to, když jsme byly na frontě.“

Ženy v armádě většinou pracovaly ve zdravotnictví, jako spojařky, radistky, v osvětě, v kuchyni, ale také v protitankových obsluhách. „Později nás bylo celkem 860 žen.“ Maminka paní Marie byla v náhradním pluku. „Pomáhali v kuchyni škrábat brambory, takže byla taky v armádě. Otec byl taky v armádě, pomáhal ve skladu, byl taky u náhradního praporu.“

Během výcviku byl také čas na kulturní život. „Když bylo v sobotu nebo neděli volno, tak jsme tam měli takovou větší místnost. Tam jsme měli hudbu. My holky jsme si nažehlily naše khaki košilky, každá se upravila a šly jsme si zatancovat, bylo veselo.“

Odjezd na frontu

V lednu 1943 odjela celá čs. jednotka na frontu. „Naši velitelé požádali, že jsme už vycvičený, aby nás poslali na frontu. Tři prapory odjely na fronty, z toho 38 žen. Když jsme se nakládali do těch teplušek, tak se s námi přišel rozloučit celej Buzuluk. Napsali jsme si na vagonech Lidice, Ležáky. Všechna děvčata byla ubytována v jednom vagonu, byly to nákladní vagony, byly tam kamínka a palandy.“

Již během cesty spatřili hrůzy války. „Byli jsme dychtivý dívat se, co válka dovede. Voroněž je veliké ruské město, které leželo v popeli, ani jednu budovu jsme neviděli.“

Cesta trvala dlouho, směrem na frontu jely spousty vlaků, které odvážely zbraně a vojáky. Z fronty jely vlaky, které se vracely pro novou munici, zásoby a nové vojáky. „Dostali jsme se do Valujek, z Valujek nic nejelo, tam už začínala fronta. Dostali jsme se posléze do Charkova, kde nás ubytovali ve škole. Ve vzduchu bylo cítit, že fronta není daleko.“

V Charkově měli zůstat asi dva nebo tři dny. Jednotka měla udělat malé defilé a potom odjet na frontu. „Ve dvě v noci to bylo změněno, sraz a odchod na frontu. Šli jsme 420 kilometrů na frontu, a jenom v noci. Ve dne už jsme nemohli chodit, protože Němci si hlídali jakejkoliv pohyb vojska. Chodilo se v noci, a ve dne v nějaký vesnici nebo někde jsme se ubytovali. Večer jsme zase museli jít, šli jsme 12 dní jenom v noci. Bylo to velmi namáhavé, na nohou jsme měli válenky, a tam bylo jaro. Válenky promokly a byly těžký, nesli jsme ještě těžké zdravotnické tašky, vojáci zase museli nést nebo táhnout zbraně.“ Po 12 dnech zaujala rota paní Marie palebné postavení v Arťjuchovce. „Tam jsme se zakopali a před náma už byl nepřítel. Tam se doopravdy střílelo.“

Sokolovo

Osmého března 1943 se 1. rota Čechoslováků střetla s Němci. „Po celonoční bitvě dostali rozkaz, aby ustoupili. Ti, co přežili, se pak přidali k nám, ke 2. rotě v Arťjuchovce. Devátého března jsme dostali rozkaz, abysme šli znovu 2. rota s Kudličem přes zamrzlou řeku Mži. Led ale byl tenký a tanky přes ni nemohly projet, protože by se prolomily. Celá rota nastoupila, my zdravotnice za nimi, a šli jsme přes řeku Mži dobývat Sokolovo. Plížili jsme se, najednou nás nepřítel zpozoroval, spustil křížovou palbu, naši vojáci se nemohli nikde schovat, tam není žádný keř, žádná tráva, stromeček. Naši se dostali do Sokolova, obsadili dvě nebo tři chaty, ale byl to nerovný boj.“ V této bitvě padlo mnoho Čechoslováků a rota dostala rozkaz k ústupu. Paní Marie a ostatní zdravotnice musely pomáhat mnoha raněným. Raněné vojáky ošetřily a hned odesílaly do Charkova.

„Druhý den začali Němci střílet na Arťjuchovku, tam, kde jsme měli zdravotnický středisko, padly tři miny. Mě ranila střepina do stehna. Tak jsem se sama obvázala a s raněnými mě odvezli do Charkova.“ Paní Marie se dostala do školy předělané na nemocnici v Charkově. Všichni se obávali, že Charkov se brzy dostane do německých rukou. Místní obyvatelé nabídli několika českým vojákům ubytování přes noc u sebe doma.

„Ráno jsem se vrátila do školy. Sochor říkal: ,Teď přišla ruská žena s chlapcem a říkala: Kdo jenom trochu můžete, tak pojďte, já znám dobře Charkov, uličky, který ještě nejsou zaminovaný, já vás vyvedu z Charkova.‘ Vedla nás takovejma uličkama a dostala nás až k ruským jednotkám za frontu, a ti nás posadili na nákladní vlak, který přivážel na frontu zbraně.“ Charkov padl, vojáci, kteří v Charkově zůstali, byli Němci zabiti.

Paní Marie a poručík Sochor s dalšími zraněnými Čechoslováky odjeli do Buzuluku, kde se zotavovali. „Po uzdravení jsme dostali povolení jet jako delegace do Moskvy na Všeslovanský sjezd. V Moskvě jsem mluvila v rádiu z Všeslovanskýho sjezdu do Čech, abyste sabotovali a nepracovali pro Němce. Byl tam Svoboda, Píka, já, zdravotnice Galbová a Sochor, to byla delegace přímo z front.“ Setkali se dokonce s maršálem Žukovem. „Vzal nás do krásnýho hotelu, hudba hrála, to byla taková atmosféra příjemná.“

Bitva u Kyjeva

Další velkou bitvou, které se Marie Kvapilová účastnila, bylo dobývání Kyjeva. Paní Marie už sloužila jako telefonistka. „To už byl sbor, to už nás bylo víc. Když jsme překračovali Dněpr, museli v noci přejet jeden pontonový most. Zrovna měsíc svítil, já říkám: ,No, na potvoru musí měsíc svítit, když tady jedeme přes Dněpr.‘ Ale Němci nezjistili, kde vojska překračují Dněpr. Na druhém břehu jsme se zakopali. U Dněpra je písčitá zem a tam jsme si museli vykopat zemljanky. Teď jsme si vykopali zemljanku, a když jsme tam do rána drželi službu u telefonu, tak nás do rána všechno zasypalo pískem, že jsme nemohli vyjít.“

Útok na Kyjev se musel nejprve připravit. „Když byl dán útok na Kyjev, to je zemětřesení hadr proti tomu, to hřmělo ve vzduchu, všechna vojska se dala do pohybu a Kyjev byl dobyt. Naši vojáci byli první, Sochorova a Tesaříkova rota se první dostaly do Kyjeva. To bylo veliký slávy. My jsme šli za nima, za druhým sledem. Lidé vylézali z podzemních úkrytů, vítali nás, objímali, radostí skákali.“

Dále se paní Marie účastnila bojů u Žaškova, Bílé Cerkve a dalších míst.

Karpatsko-dukelská operace

Čs. jednotky zaujaly pozici ve vesnici Machnówka. Byla mlha a průzkum nezjistil, kde se nachází nepřítel. „Když se zvedla mlha, byli jsme odhalený, kde je náš štáb, naše vojsko. Němci měli výhodu, že viděli na naše cíle. Začali na nás ze všech zbraní pálit. My jsme měli nákladní vůz a v něm všechno spojovací vybavení, brašny, bubny, i moje spojařky tam byly. Já říkám Jiřince Kopoldové: ,Jiřinko, pojď! Tady skočíme do jednoho domečku a napijeme se vody.‘ Jak jsme jenom s Jiřinkou Kopoldovou odešly od auta, tak do něho práskla mina. Moje děvčata tam zůstaly, Liduška Mrázková a ještě jedna naše spojařka. Byly velice těžko raněný do dutiny břišní. Já jsem vzala Lidušku, dala jí první pomoc, převázaly jsme ji, abysme zastavily krvácení a vezly jsme ji na ošetřovnu. Jely jsme, a najednou vyskočili vojáci a začali křičet, že jsem se zbláznila, kam tady jedu, že je prozradím, že tady zákopy jsou a že na dohled jsou Němci. Já říkám: ,Nic se nedá dělat, já mám těžce raněnou.‘ Jak jsme jely, tak přede mnou, za mnou, pořád na nás stříleli, ale měly jsme štěstí, že nás to neranilo. Dojely jsme do našeho ošetřovacího střediska. Tam bylo už plno raněnejch. Já jsem tam měla moji sestru, která pracovala u doktora Engela, tak jsem zjistila, na kterým místě je, přiběhla jsem a prosila jsem ji, aby vzala moji raněnou protekčně. No tak to dopadlo dobře, vzali ji protekčně, hned ji vzali na operační sál, všechno možný dělali, ale bohužel ji nezachránili. Bylo to velmi mladé volyňské děvče, které bojovalo za naši vlast, kterou ji neznalo, za kterou položilo svůj mladej život.“

Boje na Slovensku a konec války

Během bojů na Slovensku už paní Marie pracovala v telefonní ústředně a na frontu se nedostala. „Když jsme přepojovali linky, tak jsme věděli, co se tam děje. Nejdůležitější bylo udržet spojení mezi jednotkama a štábem, brali jsme to vážně, nesmělo se usnout, odejít, každý moment byl důležitý.“

Konec války zastihl Marii Kvapilovou v Košicích, kam přijel prezident Beneš. Paní Kvapilová s kamarádkou byly součástí vojenské delegace. „V noci nás vzbudil takovej hluk, rakety, smích, radost, celá ulice se pohybovala. My jsme se probudily a podívaly se z okna a říkáme: ,Jémináčku, co se to děje?‘ A ono to bylo zrovna konec války. Druhý den jsme se šly k holiči nechat učesat a vyfotografovat.“

Z Košic se dostali do Prahy. Paní Marie se zúčastnila 17. května slavnostního pochodu. „Rozjásaná Praha nám mávala a my jako skutečné hrdinky jsme kráčely Václavským náměstím na Můstek a bylo nám dobře a měly jsme v srdci radost, že je konec války.“

Život po válce

Po válce se paní Marie vdala za dalšího vojáka z východní fronty, Oldřicha Kvapila. „Náš vrchní velitel Svoboda nás dobře znal, měl narozeniny a pozval nás, celou rodinu Pišlovou, maminku a tři děvčata. Přišli jsme a zrovna volal Kvapil a Svoboda mu říkal: ,Chlapče, tak se honem dohol a přijď, jsou tady děvčata Pišlovy!‘ Tak přišel a okukoval, seděli jsme a mluvili jsme. Mladší sestra už byla vdaná, starší ještě ne, měla známost a on říkal: ,Mladší je už vdaná, ta má známost, tak přichází v úvahu ta střední.‘ “

V roce 1955 odešla paní Marie Kvapilová z armády. „Mezitím jsem si dělala učitelskej ústav, měla jsem aprobaci na první a druhý stupeň střední školy.“