Daniel Kvasnička

"To se nevyslovuje, to jsou věci, které cítíte a myslím, že jsme to cítili a vnímali velmi dobře, že je situace velmi exponovaná. Ale nebyli jsme v tom samozřejmě sami. Já se nepovažuji za žádného hrdinu, tak to prostě bylo. Když ale dneska zacítím někde systém strachu... Víte, je to tak, dnes člověka s nečistými úmysly poznáte velmi rychle, protože se vám vyvalí ty vzpomínky. Takže systém strachu a tlaku já dnes považuji za nejzrůdnější."

"Narukoval jsem do Chomutova. Oni v tom měli nepořádek, byli totiž přesvědčení, že když jsem absolvoval grafickou průmyslovku, tak budu fantastický politruk. První den, když jsme tam stáli polonazí, tak se mě jen tak mimochodem zeptali jako tenkrát každého, jestli věřím v Pána Boha. Já jsem jim odpověděl, že samozřejmě věřím. A to si dodnes pamatuji zděšení toho politruka, který mi sdělil, že jsem měl být kinoradiomechanik. Tak mě poslal do Stodu za těmi dalšími faráři. Tím se ale podřekl. Já jsem pak věděl, že ti kluci mi pomohou, abych se zorientoval v tom, co smím a nesmím a jak se mám chovat. Samozřejmě to na mě zkoušeli, sebrali mi Bibli, já jsem se hájil a podobně. Považuji to za takový div nebes, že jsem vojnu přestál, pak že jsem se na ní ještě více utvrdil v tom, co chci dělat. A pak považuji vojnu za zázrak v tom, že mě už na ní podporovala moje dívka, kterou jsem si směl vzít po vojně za manželku."

"Velmi brzy jsem pochopil, že řemeslo fotografa nebo kameramana bylo v té době silně spojeno s propagací strany, vlády a její politiky. A byl jsem velmi rychle rozčarován. To bylo to, co jsem nechtěl dělat.“