The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lábus (* 1950)

• narozen 26. ledna 1950 v Praze

• bratr architekta Ladislava Lábuse, bývalého děkana Fakulty architektury ČVUT

• od dětství projevoval herecký a komediální talent

• 1968–1972 studoval herectví na DAMU

• na podzim 1968 se se spolužáky účastnil studentské stávky

• od roku 1972 členem souboru Studia Ypsilon, které v té době sídlilo v Liberci

• kontakty s rodícím se disentem, osobní přátelství s Václavem Havlem

• roku 1977 podepsal Antichartu

• roku 1978 účinkoval v epizodě Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana

• od začátku 80. let vytvořil mimořádně populární komickou dvojici s Oldřichem Kaiserem

• v lednu 1989 se účastnil demonstrací Palachova týdne

• v lednu 1989 podepsal petici kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla

• v červnu 1989 podepsal petici Několik vět

• vyslýchán Státní bezpečností

• držitelem dvou ocenění Český lev za vedlejší roli a Ceny Thálie

• v roce 2023 stále pokračuje ve své mimořádně plodné herecké kariéře

Jako mimořádně oblíbený herec a komik se Jiří Lábus v době normalizace ocitl ve složitém postavení: na jednu stranu si užíval relativní svobody v divadle Studio Ypsilon, stýkal se s disidenty, podepsal petici Několik vět a s Oldřichem Kaiserem provokoval režim scénkami plnými politických narážek. Na druhé straně přistupoval na kompromisy, jakými byl podpis Anticharty nebo účinkování v seriálu Třicet případů majora Zemana. 

Jiří Lábus se narodil 26. ledna 1950 v Praze, v rodině, která neměla s divadlem a herectvím nic společného. Matka Anna, za svobodna Sosnová, byla v době jeho dětství v domácnosti, později pracovala jako zdravotní sestra. Pocházela z jihočeského selského rodu, její otec, koňský handlíř, koupil později domek v jihočeské Volyni. Otec Ladislav Lábus byl architekt, který většinu své kariéry strávil ve Výzkumném ústavu architektury. Na dráhu architekta se vydal i mladší bratr Ladislav, který později působil jako profesor na ČVUT.

V době Jiřího dětství vedli Lábusovi život obyčejné pražské rodiny. „Žili jsme skromně, ale hlady jsme netrpěli. Měli jsme chatu, na kterou jsme o víkendech jezdili. Rodiče se nám opravdu hodně věnovali, udělali by pro nás všechno.“ Pokud jde o politiku, malý Jiří – tak jako většina českých dětí – doma často slýchal: „Tohle ve škole neříkej, to si říkáme jen doma mezi sebou.“ Matčin bratr, který vyučoval němčinu na fakultě žurnalistiky, však byl zapálený komunista. 

Lábusi, ty jsi ubožák

Jiří Lábus uvádí, že hercem chtěl být už od dětství, od pěti let, kdy poprvé viděl v divadle loutkovou pohádku. „V rodině to nikdo nechápal, naši jenom valili oči. Říkali: ,Kde se to v tobě vzalo?’“ Jako chlapec byl dosti temperamentní a rád na sebe upoutával pozornost: „To mě úplně fascinovalo, rozesmávat lidi.“ Na návštěvách často říkal podle svých slov „nehoráznosti“ a „dělal ostudu”, bavilo ho, že se dospělí smějí nebo jsou pohoršení. Rodící se komediální talent nenacházel ocenění ani u učitelky ve škole. „Někdo třeba řekl nějaký vtip, třída se zasmála. A já jsem se schválně začal smát, až když ostatní utichli, ale hodně dlouho. Učitelka říkala: ,Lábusi, ty jsi ubožák.’“ Hodně času trávil v biografu, doma poslouchal rozhlasové hry a znal jména všech rozhlasových režisérů. Na prázdninách u dědečka ve Volyni si krajinu kolem sebe představoval jako filmovou lokaci a v duchu do ní zasazoval děj, který si vymýšlel.

Druhou sférou jeho zájmu bylo výtvarné umění, ke kterému měl jisté rodinné předpoklady: otec chtěl původně studovat výtvarnou akademii a na architekturu se nakonec přihlásil z pragmatických důvodů, protože rodina to považovala za jistější způsob obživy. I v dospělosti ale rád maloval a tuto zálibu zdědili oba jeho synové. Jiří si například temperovými barvami maloval plakáty filmů, které aktuálně promítali ve vinohradském kině Varšava. Ještě na konci základní školy zvažoval, že by se vydal na dráhu výtvarníka: „Po deváté třídě, pokud vím, ještě v Praze nebyla herecká konzervatoř. Tak jsem zkusil štěstí u přijímaček na výtvarnou školu. Tam jsem se ale nedostal, a tak jsem šel na gymnázium.“ 

V době dospívání nadále rozvíjel své nadšení pro film a divadlo. Obdivoval Karla Högera a Zdeňka Štěpánka a jako šestnáctiletý objevil Činoherní klub: „V roce 1966 jsem byl na premiéře hry Penzion pro svobodné pány. Tam jsem viděl hrát Vladimíra Pucholta před jeho emigrací. Poprvé jsem byl v malém komorním divadle, kde jsem všechno viděl jako na dlani. Byl jsem z toho tak unešený, že když jsem se potom vracel ulicí Ve Smečkách domů na Vinohrady, říkal jsem si: ,Já musím být herec a rozdávat lidem dar té legrace.’“ 

Třídní učitelka na gymnáziu byla ovšem k jeho plánům velmi skeptická. „Tam se nedostaneš, když nemáš protekci, nauč se v životě prohrávat,“ sdělila mu lakonicky, když se jí svěřil, že se přihlásil na DAMU. A stejně reagovala i poté, co u zkoušek postoupil do druhého a třetího kola. Navzdory jejím předpovědím byl ale v roce 1968 přijat na DAMU na obor herectví. 

Dlouho, dlouho to bude trvat, panáčku

Zanedlouho poté, o prázdninách po maturitě, došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Jiřího rodiče byli večer předtím na návštěvě, a když se vraceli domů, u Hlavního nádraží je oslovila romská žena a nabídla otci, že mu bude hádat z ruky. „Ona se podívala a říkala: ,Hrozná doba nastane, přijde tragédie pro celú zem. Dlouho, dlouho to bude trvat, panáčku, doba zlá.’ A v noci nato přijely ruské tanky,“ říká Jiří Lábus a připojuje racionální vysvětlení: „Asi to bylo tak, že ona přijela rychlíkem z Košic, kde už viděla tanky, a dělala chytrou.“ 

Lábusovi bydleli na Vinohradech poblíž budovy rozhlasu, ale rodiče nechtěli Jiřího pustit do pouliční vřavy, zamkli ho v bytě. Později se ale potuloval po Praze a sledoval okupanty i pouliční protesty. „Hodně intenzivně jsem to vnímal,“ říká a dodává, že jako celoživotní pesimista byl přesvědčen, že situace se hned tak nezlepší. „To je taková česká nátura,“ reaguje Jiří Lábus na otázku, zda se Čechoslováci v roce 1968 měli bránit. „Nakonec sklopíme hlavy a řekneme si: ‘Ono to nějak dopadne.’ Kdyby to bylo v Polsku, asi by to šlo opravdu do krve, i když Rusové by je nakonec stejně převálcovali.“ 

Dramatické dění pokračovalo i na podzim 1968, kdy Jiří Lábus nastoupil do prvního ročníku na DAMU. „Hodně nás to stmelilo, na škole se konaly stávky, přespávali jsme tam, chodily tam debatovat zajímavé osobnosti.“ 

Silně na něj zapůsobil čin sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969: „Bral jsem to jako něco neskutečného, obrovskou sílu. Co v tom člověku bylo, že tohle udělal? V národě byl potom cítit velký strach, aby se to nezačalo lavinovitě šířit. V rozhlase vystupovaly osobnosti, které to mladým lidem rozmlouvaly.“ Celý ročník DAMU se v den pohřbu Jana Palacha pod vedením profesorky jevištního pohybu Evy Kröschlové účastnil průvodu z Václavského náměstí před budovu filozofické fakulty. 

Macbeth jako Pinochet a červený žebřiňák

V roce 1972 nastoupil Jiří Lábus do angažmá v libereckém Studiu Ypsilon, které vedl herec a režisér Jan Schmid. Divadlo popisuje jako ostrůvek svobody, který jen velmi zřídka narážel na mantinely cenzury nebo režimního nátlaku. K jednomu takovému případu došlo v roce 1975, kdy připravovali adaptaci Shakespearova Macbetha, v němž Jiří Lábus hrál titulní roli. „Začali jsme zkoušet 4. srpna a premiéra musela být 11. září. Namítali jsme, že za tak krátkou dobu se to nazkoušet nedá. Ale ředitel divadla řekl, že datum se nesmí posunout, protože 11. září je Dnem chilského lidu a ten Macbeth je jako Pinochet. Takže já jsem si rval vlasy, učil jsem se text po nocích, byly to tři týdny hektické hrůzy, ale nakonec ta premiéra být musela.“ V jiném případě se kamenem úrazu stala rekvizita – žebřiňák natřený načerveno. Vedení divadla se obávalo, že červený žebřiňák by mohl být chápán jako odkaz na sovětskou okupaci, a tak se rekvizita musela přemalovat. Jedinou inscenací, kterou Studio Ypsilon na pokyn shora muselo stáhnout z repertoáru, byla životopisná hra Život a smrt Karla Hynka Máchy. „Dodnes nechápu, co jim na té hře vadilo. Snad, že šlo o téma svobody,“ uvažuje Jiří Lábus. 

V roce 1986 se divadlo dostalo do problémů znovu kvůli inscenaci Večírek, která upoutala pozornost režimu, když ji při hostování v Bratislavě navštívil syn Alexandra Dubčeka. „Jan Schmid přišel s tím, že je z toho hrozný průšvih a chtějí zavřít divadlo. Prosil nás, abychom všichni šli do prvomájového průvodu. Tak jsme jako jeden muž nastoupili na Letnou na oslavu Prvního máje, prošli jsme pod tribunou. Později jsme se dozvěděli, že právě ten den byl největší radioaktivní spad z Černobylu.“ 

Václav Havel v Ypsilonce

Vraťme se ale ještě zpět do let sedmdesátých. V roce 1973 uvádělo Studio Ypsilon adaptaci humoristického románu Dvanáct křesel pod režijním vedením Evalda Schorma. Na premiéru dorazili Václav Havel, Marta Kubišová a Pavel Landovský. „Tehdejší ředitel Ypsilonky měl z toho takovou hrůzu, že celou premiéru strávil v kotelně,“ vzpomíná Jiří Lábus. On sám se po premiéře spolu s nimi zúčastnil večírku v restauraci Na Jedlové kousek za Libercem. Krátce poté s jednou kolegyní navštívil Václava Havla na Hrádečku: „Cestou se nám porouchalo auto a přijeli jsme dost pozdě. Václav Havel nám udělal biftek. Později jsme se potkávali v Praze v restauraci v Gorazdově ulici. Když jsem Václava Havla zval, ať znovu přijde do Ypsilonky, říkal: ,Já vám nechci dělat problémy.’“ 

„Byl jedním slovem skvělý,“ říká Jiří Lábus o Václavu Havlovi. „Měl smysl pro humor, miloval legraci, byl nesmírně hravý.“ O svých zážitcích s ním ale podrobněji hovořit nechce: „To jsou vzpomínky, které si nechávám pro sebe, ve svém srdci.“ 

Podepište, nebo zavřeme divadlo

Období normalizace Jiří Lábus zpětně hodnotí s úžasem nad tím, co všechno tehdy lidé v Československu považovali za normální: „Když jsem po letech viděl ukázky z tehdejšího televizního zpravodajství, žasl jsem nad tím, na jaké kraviny, bláboly a nesmysly jsme koukali. A vlastně nám to přišlo úplně normální, všední. Věděl jsem, že když chci dobrou knížku, paní knihkupkyně mi ji musí schovat pod pultem. V drogeriích, v masně, všude byly podpultovky. Výzdoba výkladních skříní? Tam byl jenom kaktus a třeba špekáčky.“ 

Intenzivně prožíval atmosféru kolem vydání manifestu Charta 77, ale s jejím textem neměl možnost se seznámit. Několik týdnů poté však byl celý soubor Studia Ypsilon postaven před požadavek, aby podepsali takzvanou Antichartu. „Do divadla přišel takový papír a bylo nám řečeno, že to musí podepsat všechna divadla, i mimopražská. Viděl jsem ten přenos v Národním divadle a věděl jsem, že jde o odsouzení Charty. Říkali nám, že když to nepodepíšeme, divadlo může zaniknout. Věděl jsem, že ostatní divadla to hromadně podepisují, tak jsem to podepsal také,“ konstatuje. Podle jeho slov nepodepsal jen jediný člen souboru, herec Julius Neumann, jehož matka byla signatářkou Charty a později emigrovala do Vídně. „Vůbec nic se mu nestalo. Později jsem pochopil, že naše obavy byly zbytečné.“ 

Kromě tohoto případu ovšem žádný nátlak ze strany režimu nepociťoval. Ředitel divadla ho sice vybízel ke vstupu do KSČ, ale to se mu snadno podařilo odmítnout: „Řekl jsem, že nejsem člověk, kterého je možno organizovat, a tím to skončilo. Nikdo ze souboru ve straně být nemusel.“ 

Thriller o únosu letadla? Ne tak docela

Jiří Lábus byl v době normalizace velmi obsazovaným hercem. Přestože Studio Ypsilon až do roku 1978 sídlilo v Liberci, filmoví režiséři o něm věděli a dostával řadu nabídek. „Samozřejmě, natočil jsem nebetyčné množství kravin,“ připouští. „V mládí jsem se obával, že když něco odmítnu, pomyslí si o mně, že jsem nějaký fouňa. Později jsem pochopil, že ta obava byla úplně planá. Kdybych odřekl 80 procent rolí, vůbec nic se nestane. Natočil jsem ale i pár krásných filmů s vynikajícími režiséry.“

Asi nejkontroverznější roli však vytvořil v televizi, v epizodě Mimikry ze seriálu Třicet případů majora Zemana, která měla premiéru v roce 1979. Jiří Lábus uvádí, že v době, kdy podepisoval smlouvu, nečetl scénář a neměl tušení o tom, že příběh očerňuje kapelu The Plastic People of the Universe. „Řekli mi: ,Pane Lábus, je to takový thriller o únosu letadla.’“ Podepsal smlouvu, a protože v té době měl hodně zkoušet v divadle, před začátkem natáčení si přečetl jenom pár stránek, které se měly první den točit. „Až když jsem přišel na Barrandov, kolegyně mi říká: ,Víš, co to točíme? Není to jenom o únosu letadla, oni to spojili s tou skupinou Plastic People.’ Teprve pak jsem si celý scénář přečetl a řekl jsem si: ‘Ježíšikriste!’ V tu chvíli už jsem ale měl podepsanou smlouvu. Tak jsem to prostě natočil.“ Domnívá se, že kdyby po podpisu smlouvy odmítl natáčet, mohlo by to pro něj mít závažné právní důsledky. „Byla to nejstrašnější věc, do které jsem vlítnul, ale už se nedalo nic dělat.“

„Dneska to lidé berou jako parodii, celý národ se nad tím baví. Ani filmařsky to není dobré,“ pokračuje Jiří Lábus. „Po revoluci jsem se setkal s Mejlou Hlavsou a s Vráťou Brabencem, všechno jsme si vyříkali a vysvětlili jsme si to.“ 

Čtyřicet let s Oldřichem Kaiserem

Důležitou součástí herecké a komediální kariéry Jiřího Lábuse je účinkování ve dvojici s Oldřichem Kaiserem. Jejich spolupráce trvá už víc než 40 let. „Na škole jsme se nepotkali. Když jsem odcházel do Liberce, Olda teprve nastupoval na DAMU. Poprvé jsme spolu točili takovou vážnou detektivku, já jsem hrál podezřelého z vraždy a Olda hrál vraha. Později jsme se ale setkali v nějaké restauraci, začali jsme si povídat a zjistili jsme, že máme úplně stejný náhled na humor. Měl jsem pocit, že se známe snad 20 let.“ 

Jejich společná dráha začala scénkami v pořadu Kabaret U dobré pohody a pokračovala autorským pořadem Možná přijde i kouzelník. Na mantinely cenzury pak narazili při schvalování společného představení Pachtění: „Byla nějaká předváděčka a tam nám řekli: ,V žádném případě, to nemůžeme pustit, musíte udělat úpravy.’ Byli jsme znechucení, ale nějaké úpravy jsme udělali. Znovu nám řekli, že to nejde pustit. A my jsme udělali takovou věc – dodneška to nemůžu pochopit – vrátili jsme se k původní verzi. A najednou nám řekli: ‘Ano, můžete to hrát.’ Takže ta původní, nejostřejší verze byla nakonec schválena.“ 

Já jsem taky dělal do kultury

V roce 1989 bylo vysílání pořadu Možná přijde i kouzelník zakázáno, protože Jiří Lábus a Oldřich Kaiser podepsali různé petice včetně manifestu Několik vět. (Pamětník svůj podpis Několika vět situuje do dubna 1989, petice se ale začala šířit až v červnu toho roku. Možná že perzekuce byla následkem jeho podpisu petice kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, kterou ale na nahrávce nezmiňuje.) „Nesměli jsme nic natáčet, pořad Možná přijde i kouzelník zůstal v trezoru.” Předseda vlády Ladislav Adamec v té době v médiích hovořil o tom, že signatáři Několika vět z řad umělců nejsou perzekvováni. Jiří Lábus se rozhodl konfrontovat ho přímo a telefonoval na předsednictvo vlády. Zaměstnankyně, se kterou hovořil, mu navrhla schůzku s premiérovým poradcem. Jiří Lábus barvitě popisuje bizarní setkání s mužem, který působil „jako dědeček z pohádky“ a pozval ho na jahodový pohár. Výsledek byl ovšem nevalný: pořad Možná přijde i kouzelník se znovu vysílal až v prosinci 1989. 

Na jaře 1989 absolvoval Jiří Lábus také svůj jediný výslech na Státní bezpečnosti (StB). „Uvědomte si, že to není recese,“ řekl mu příslušník, který ho nejprve kontaktoval telefonicky. Ještě téhož dne se k němu domů dostavili další příslušníci StB a odvezli ho do Bartolomějské. Aby Jiří Lábus nevyděsil své rodiče, tvrdil jim, že jde o „produkční z Gottwaldova“, kteří s ním přišli dohodnout natáčení. 

„Já jsem taky dělal do kultury,“ sdělil mu vyslýchající důstojník, kterého Jiří Lábus popisuje jako „vousatého intelektuála“. Vyptával se na Václava Havla, ukazoval Jiřímu Lábusovi fotografie, na kterých ho StB zachytila na demonstracích během Palachova týdne, a upozorňoval ho, že nebude smět účinkovat ve filmu. Skutečný důvod výslechu se dozvěděl až nakonec: „Pane Lábusi, vy půjdete s panem Kaiserem do prvomájového průvodu?“ ptal se estébák. Jiří Lábus odvětil, že ne, že bude průvod sledovat v televizi. „A to si oddechli. My jsme v té době byli na vrcholu popularity a oni měli strach, abychom v tom průvodu něco neprovedli. Když zjistili, že do průvodu nepůjdu, zklidnili se a poslali mě domů.“ 

I vy, pane Lábus?

V druhé polovině roku 1989 se atmosféra v Praze rychle proměňovala. V říjnu 1989 uváděl Jan Schmid ve Studiu Ypsilon pořad Večery pod lampou, kde jako host vystoupila Marta Kubišová s písní Dobrodružství s bohem Panem. „Ona tam po těch dlouhých letech vystoupila a lidi mohli zbořit divadlo,“ vzpomíná Jiří Lábus. Vzápětí soubor odjel na divadelní festival do Barcelony a po návratu čekal Jana Schmida nepříjemný pohovor na ÚV KSČ, kde mu vyhrožovali zavřením divadla. 

V té době však už byl pád režimu otázkou pouhých několika dnů. 

„17. listopadu jsem se šel podívat na studentskou demonstraci na Albertov a potom s průvodem na Vyšehrad. Odtamtud jsem jel na představení, hráli jsme Kafkovu Ameriku,“ vypráví Jiří Lábus. Během představení se do divadla, situovaného ve Spálené ulici, donesly zprávy, že o pár kroků dál na Národní třídě se odehrává masakr studentů. O přestávce se Jiří Lábus, který ve hře hrál policistu, ve svém kostýmu, v policejní uniformě s obuškem, vypravil podívat se do ulic. „Ulicí utíkali studenti, byla tam vřava, tramvaje nejezdily. A jak jsem tam šel s tím obuškem, najednou mi někdo řekl: ,I vy, pane Lábus? Že se nestydíte!’“ 

Následující den ho kontaktoval herec Tomáš Töpfer a pozval ho na schůzi v Realistickém divadle, brzy nato začala divadelní stávka. „Pak se v divadle nehrálo a místo toho se konaly různé besedy. To už jsem viděl, že to je konec. Už jsem věřil, že se to zlomilo.“ 

„Byla to veliká radost, ale snad ještě intenzivnější štěstí jsem zažil v tom roce 1968, i když víme, jak to skončilo,“ ohlíží se Jiří Lábus za svými pocity z listopadu 1989. 

Sedmdesát procent každého národa

„Bylo úžasné, že najednou se všechno mohlo,“ hodnotí Jiří Lábus devadesátá léta. „Ale musím říci, že v divadle jsem si připadal svobodný i v době nesvobody. Ta změna pro nás zas tak velká nebyla.“ 

„Nejdůležitější je, aby lidé neztráceli paměť a z historie naší země se trošku poučili. Ale obávám se, že to je házení hrachu na stěnu. Jsem velký skeptik, lidé jsou nepoučitelní,“ říká Jiří Lábus závěrem. „Viděl jsem nějakou sociologickou studii, podle které je v každém národě 70 procent blbců. A proto to na světě tak vypadá.“