The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Lachmann (* 1922)

• narozen v roce 1922 v Ovčárech u Mělníka

• otec krejčí, matka ze zemědělské rodiny

• člen Sokola

• vystudoval osmileté gymnázium v Mělníku

• absolvoval učitelský ústav ve Svatém Janu pod Skalou

• učitel v Čelákovicích, Staré Boleslavi, Brandýse nad Labem

• povolán jako tlumočník z němčiny při procesu v Dražicích s občany z Kochánek, kteří byli odsouzeni k trestu smrti

• na konci války se zapojil jako dobrovolník do hlídek v zákopech v Nedomicích

• působil jako ředitel základní školy v Byšicích, později okresní školní inspektor

Oldřich Lachmann se narodil v roce 1922 v Ovčárech u Mělníka, kde bydlel až do doby, než nastoupil do zaměstnání. Narodil se jako jediné dítě, ale rozmazlit jej nenechali. Tatínek učil syna již ve čtyřech letech číst a psát.

Oldřichovo dětství, školní léta a rok 1933

Na základní škole začal hrát v divadle. Mezi léty 1933–1941 studoval osmileté gymnázium v Mělníku. Jezdil šest kilometrů na kole z Ovčár do Všetat na vlak a vlakem do Mělníka, odkud chodil pěšky do gymnázia. Když byl v oktávě, tak se v Ovčárech otevřela zastávka a mohl jezdit vlakem až domů. „33. rok je rok, kdy byla tvrdá hospodářská krize. Předcházely tomu v 29. roce ohromné mrazy až ke 30 stupňům mrazu, takže pomrzla polovina stromů a byla i bída. Poznalo se to samo sebou na obilí, ozimech, ty taky byly poškozený. Takže byla i bída a zlá doba. V tý době kolem roku 33, tý krize a nespokojenosti a neštěstí lidí využil Hitler a dostal se vlastně k moci. Tam začíná tahle dost důležitá etapa evropský historie, a tím teda i naší… Projevilo se to i ve škole, a to když jsme byli obsazeni a začal protektorát v 39. roce.“

Gymnázium za protektorátu

„Když protektorát přišel, já jsem potkal cestou z Nedomic do těch Všetat u hřbitova, proti mně jel pan Lefler z Ovčár, to byl nádražák a říkal: ‚Kam jedeš?‘ Já říkám: ‚No, do školy, pane Lefler.‘ ‚Co bys tam dělal, prosím tě, vždyť nás zabírají Němci.‘ Tak tam jsem se to dozvěděl. Na nádraží už to samo sebou věděli. Když jsme šli do kopce na Mělník, tak tam v těch místech, kde je kulturák, to se tenkrát stavěl, připravoval, tak tam v těch místech proti nám z kopce jeli v takový plískanici Němci, vojáci. V podstatě žádná těžší vozidla tam nejela, jely to takový ty přední linie, kdy jela osobní auta s kulomety, a dokonce i třeba jenom motorky se sajdkárou a ten, co byl na sajdkáře, tak tam měl přidělaný taky kulomet a tak takhle prostě proti nám jeli.“

Zákopy na školní zahradě

„Ředitel školy, gymnázia, se domluvil s tělocvikáři, že udělají s námi se žáky brigádu na školní zahradě a že se tam vykopou hluboký zákopy, kam se v případě náletu žactvo celý rozběhne, a schová se tam, aby bylo alespoň ze stran chráněno.“ V den, kdy německá vojska obsazovala Československo, studenti zákopy již nekopali. Oldřich komentuje, co viděl takto: „Od Liběchova proti nám letěly vždycky po třech svazy bombardovacích dvoumotorových letadel na tu Prahu, aby jako si demonstrovali, že ta výhrůžka Goebbelsova nebyla jen tak do vzduchu nadarmo.“

Trikolorou proti německé okupaci

„Samo sebou všude panoval zmatek, zloba, vztek a nezbylo teda nic jinýho než se tomu přizpůsobit. My jsme tenkrát, no, mladí, protest vyjadřovali alespoň tím, že se sehnaly někde nějaký odznáčky s Masarykem na klopách. Pan ředitel, když to viděl, tak nám říkal: ‚Ne, chlapci a děvčata, neblbněte, nedělejte to, tím nic nedosáhneme.‘ No, a pokračovalo to ještě trikolorama a smutečníma páskama a takhle jsme demonstrovali. Jenom ale do tý doby, než přišel pan ředitel a říkal: ‚Tak vidíte, v Roudnici už zavřeli školu i některý profesory a žáky, tak toho nechte.‘ Tak od tý doby už jsme to teda trpěli, už jsme nedemonstrovali navenek,“ vzpomíná pamětník.

Gymnázium a život po maturitě

Oldřichovi byl na gymnáziu nabídnut stipendijní pobyt na lyceu ve Francii, ale on jej zdvořile odmítl, protože musel pomáhat doma rodičům s hospodářstvím. Oldřichovo místo tedy nabídli jeho spolužákovi, který pocházel z židovské rodiny a díky tomu si zachoval život jako jediný z Oldřichových tří židovských spolužáků. V roce 1941 Oldřich odmaturoval, ale vysoké školy byly tou dobou Němci zavřeny, tak se rozhodl jít na učitelský ústav ve Svatém Janu pod Skalou a roku 1942 absolvoval jako vyučený kantor.

Sokolem od čtyř let

Když byly Oldřichovi čtyři roky, poslal jej tatínek do Sokola, který se stal jeho velkou vášní a provázel jej celý život. „Jakmile přišli Němci, tak první, co bylo, to vlastenecký hnutí sokolský zakázali. Sebrali řadu funkcionářů, tak jako z vědců a ze spisovatelů a tak dále jich bylo řada zatčenejch a velká část popravenejch taky. Tak tady například z Kostelce vím, že já jsem tam v Kostelci taky učil těsně po revoluci, tak tam se právě vrátil z koncentráku ředitel Introvič, který byl jedním ze tří sokolů, kteří tam byli zatčení, a ti zbývající dva teda už se domů nevrátili.“

Ilegální činnost sokolů

„Sokol začal fungovat jako svobodná vlastenecká organizace, která navazuje na ty myšlenky, pod kterými byla vybudovaná první republika, tedy volnosti, vzdělání, svobody… A to teda mohlo platit jenom chvíli, protože zde, když začal zase novej život po tý květnový revoluci, chvíli, dva tři roky bylo nadšení. Lidi chodili na brigády, ale mnozí potom ochabovali už, protože ten Sokol začal vadit, nechtěli se podřizovat myšlenkám komunismu…“ Oldřichův tatínek byl rovněž sokolem, působil ilegálně a musel se před Němci schovávat. „S druhým sokolem, nějakým panem Macháčkem, se schovávali asi tři čtvrtě roku v Nedomicích a po Ovčárech, než je sebrali a vezli před válečnej soud jako válečný zběhy. Oni byli kluci šikovný, tak vyskočili v jižních Čechách z vlaku ve stanici, kde na výhybkách nejel tak rychle, a zase se vrátili domů,“ říká pamětník.

Rok 1942 a vypálení Lidic

„Když jsme skončili maturity, tak vypálili Němci Lidice. Tam v tom kraji (kolem Svatého Jana pod Skalou – pozn. ed.) je hodně jeskyň. Tak oni tam Němci, my jsme jenom odešli, skončili jsme, odstěhovali jsme se, a jak jsme se potom dozvěděli, tam přijela jednotka taky hledat, jestli se tam neschovávají někde ten Gabčík a tak dále, prostě ti, co souviseli s tím revolučním činem zabití Heydricha.“

Učitelem za heydrichiády

Oldřich dostal místo učitele v Čelákovicích. Po roce musel udělat státní zkoušku učitelské způsobilosti. Po dalších dvou letech se směl přihlásit na odborné učení. V té době byla povinnost tří předmětů pro měšťanské školy. Oldřich vyučoval češtinu, němčinu a tělocvik. Poté učil v Žatci a potom se vrátil zpět do Čelákovic. „To byla politicky hrozně vyhrocená situace, kdy Němci začali běsnit. A protože věděli, že mají vojska támhle a tady potřebujou zázemí, kde budou dělat chlapi ve zbrojních továrnách tady kolem Prahy, letecky a tak dále, i ve Starý Boleslavi podzemní tam za kasárnama byla letecká továrna… Tak v týhletý době se rozhodli, že udělají prudkej řez a že prostě zastraší ty lidi. Součástí toho byly ty Lidice a součástí toho byla ta výhrůžka, že teda když nebudeme zaměstnaný, že půjdeme dělat do zbrojního průmyslu do Německa, a já jsem měl štěstí, že jsem to místo v těch Čelákovicích chytil. A pak jsem dostal už německý dekret – výpomocný učitel německého jazyka ve Staré Boleslavi.“

Vzdělání jako protest

„My jsme drželi ten českej jazyk v době, kdy už se dějepis nesměl učit. Vůbec, zakázanej. V tý době v Boleslavi se dějepis vůbec nesměl učit! A já jsem tam měl ten zpěv, a když jsem učil nějakou písničku, tak jsem taky u některý uváděl, co to bylo. U jedný jsem se musel zmínit něco o flintě nebo odvodech, písničky lidový takový. Takže to řekl kluk doma a potom přišla do školy o přestávce jeho maminka a vzala mě stranou a takhle stranou na chodbě říkala: ‚Já jsem Holátková, učíte mýho kluka češtinu, taky ale na zpěv a říkal, jak jste jim vypravoval o tom o něčem taky, tak to doma říkal. No jo, ale my jsme si říkali, to vy nevíte, ale že vám to musím říct, že v tý třídě máte taky dvě děti udavačů. Tak abyste to nedělal, abyste si dal pozor.‘“

Brandýs nad Labem a rozsudek smrti pro 12 lidí

Z Čelákovic byl Oldřich poslán na rok do Staré Boleslavi a poté učil na měšťanské dívčí škole v Brandýse nad Labem. „V Brandýse jsem zažil jednu z nejstrašnějších chvil, kdy jsem byl tady při souzení těch lidí z Kochánků, třináct lidí. Tady je svolali Němci z každý školy, z každýho úřadu a z každý továrničky a tak dále, že musí v poledne ve dvanáct hodin nastoupit v Brandýse a taky na Mělníce a v Lysé v těch okresních městech do autobusu. Ale kam pojedou, nikdo nevěděl. A tam pan ředitel v Brandýse byl celej nešťastnej. Svolal nás o přestávce, bílej jak stěna byl, že volali z okresu a že německý okresní velitel nařizuje, aby z každý školy a taky od nás šel před to a nastoupil tam do toho autobusu, že to tam budou kontrolovat. Tak to nastalo veliký mlčení, protože to byla doba nejen teda už po těch Lidicích, ale teda každej tejden druhej visely plakáty rudý, česko-německý, kolik jmen, byli popraveni, zastřeleni, protože prokazovali nějakou činnost proti Němcům.“ 

Oldřich Lachmann byl vybrán, aby se účastnil soudu, jelikož uměl velmi dobře německy. Soud vynesl dvanáct rozsudků smrti a jeden trest doživotí. „Byla tam mezi nimi jedna žena ve vysokém stupni těhotenství. To byla manželka jednoho z těch mužů a ta byla odsouzená k popravě a jedině ze všech ten její manžel nebyl odsouzenej k smrti jako naschvál, ta drzost soudcovská, že tu matku, další dva životy připravili o bytí.“

Zákopové práce a hádka s příslušníkem SA

Oldřich dostal předvolání na zákopové práce. Potřebovali do každé skupiny jednoho učitele němčiny, aby pracoval jako tlumočník. Zde pracovali v lese a kopali zákopy proti tankům. Když šel jednou Oldřich se svými kolegy na oběd do hospody, ve které přespávali, oběd nebyl. Kuchaři dostali příliš syrové dřevo a velice dlouho trvalo, než začalo hořet a mohli něco uvařit. V tu chvíli přijel esáman v německém džípu se svým šoférem a ptal se, jak to, že nepracují. Oldřich mu vše německy vyložil. „On říkal, že to jsou všechno výmluvy, křičel na mě, začal na mě víc a víc křičet a zase podobně jako tam ti obhájci, že to jsou malichernosti, že nejdřív je potřeba ubránit a tady přispět tomu, aby tanky za hodinu nebo za den neobchvátily, že tady vedle pokládají životy a vy tady máte starost, že nemáte jídlo. Já jsem už na to říkal: ‚No, děláme.‘ Ale to už jsem nemluvil německy, v tom vzteku jsem začal mluvit česky. ‚Krucinál, tak děláme tady v mraze, mrznem tady, dělá se dennodenně, tak zaslouží chlapi alespoň nažrat něčeho teplýho.‘ A on mně začal odpovídat česky. Lámanou češtinou.“ Hádka se stupňovala a okolo se sbíhali ostatní muži. „A v tom okamžiku, když už jsme oba byli jak kohouti, tak on si uvědomil, že je vlastně obklopenej skoro dvěma stovkama chlapů českejch. Takže přestal, takhle se podíval po tom šoférovi, ten šofér tam měl samopal teda, no, ale… A říkal: ‚Teď už nemám žádný čas navíc, ale já si pro vás pošlu.‘ A šel, nasedl do auta a odjeli.“

Přestřelka v Nedomicích při květnovém povstání a smrt 27 lidí v Dřísech

Oldřich zažil v květnu 1945 přestřelku v Nedomicích. Zde byl zřejmě nejblíže smrti. Dobrovolně se účastnil hlídek, které považovali za formu občanské ochrany a účasti na povstání. „V Nedomicích tam byli dobrovolníci, měli smůlu, že v tom nadšení sokolským, dva z nich byli legionáři, ale oni si v tom nadšení, že už Němci jsou na zádech, tak se oblékli do uniforem legionářů z první války. Pan Koptík byl ruskej legionář, pan Hlaváček byl italskej… Tam došlo k tomu, že to odnesli životem.“ 

Dne 5. května 1945 pomohl Oldřich řediteli ve Dřísech vyvěsit státní vlajku. „Když jsem jel ze Dřís, uslyšel jsem střelbu, kulomet a za chvíli ránu bomby. A já jsem si myslel, no, to je tady nějakej trouba tady v těch Čečelicích nebo na Cecemíně. To proti letadlům, dvě letadla taková dvoukřídla, podobně jako jsem viděl, když tenkrát letěly na Prahu při tom zabírání našeho území… No, pak jsem se dozvěděl, že to střílely ty letadla tady na nějaký vozy, který jely sem k Byšicům, a protože tady byl houfec, který se seběhl přivítat, asi převážně z továrny, ze které vyšli lidi a ještě nějací sousedi. ‚Je tady pan doktor?‘ Pan doktor se vrátil z koncentráku. Tady byl Rus doktor, byl zřejmě oblíbenej a radost z toho, že se vrátil, tak lidi vybíhali ho přivítat a teď ti tady uviděli houfec lidí a oni pustili, hodili do toho ty granáty, který znamenaly asi 27 životů…“

Učitelská dráha

Jak už bylo zmíněno, Oldřich nemohl za války studovat, protože byly zavřeny vysoké školy. Navíc musel s rodiči vydělávat na poli. Z konce války měl ohromnou radost. Hned koncem května 1945 si podal přihlášku na medicínu a nastoupil hned o prázdninách na „válečný semestr“. Sdělil tedy okresnímu inspektorovi, že již nebude učit. Ale on mu řekl: „Přečkali jsme spolu válku i tu inspekci… a teď byste odešel z kantořiny…“ Nakonec Oldřicha přemluvil, zanechal medicíny a byl poslán učit do Kostelce, odkud dojížděl do Prahy studovat filozofii. 

Všesokolský slet v roce 1948

I přes veliké obavy a oprávněné nebezpečí se v červenci roku 1948 pořádal všesokolský slet v Praze. „Já jsem teda zažil ohromný pře. Tam dokonce Masarykovi poslali údajně komunisti balíček, ale ještě třem jinejm těm pravicovým stranám, takový výbušný nějaký balíčky a to se jako vyšetřovalo. Takže bylo tu nebezpečí, ale přesto teda už se ta sokolská myšlenka nedala zlomit a proběhl hlavně ten průvod Prahou jako ohromná manifestace.“ Všesokolského sletu se účastnilo i mnoho lidí ze zahraničí. „Viděli, že těch sokolů je tolik, tak co s tím teď, a ten slet… tak aby se vědělo, jestli tam něco nepunktujou protistátního ti sokolové, tak prolnuli dobrovolníci do sokolskejch jednot z řad komunistů.“

Oldřich Lachmann působil působil mnoho let jako ředitel základní školy v Byšicích, kde žije dodnes. „Važte si života a važte si společnosti, ve které žijeme a která nám dovoluje zvolit vlastní cestu povolání a života… To, co můžete dělat, dělejte poctivě.“