Karel Ladýř

* 1950

  • "A nastal ten okamžik slávy. Soudruh Husák, soudruh Štrougal a poskoci okolo se přiřítili do kasáren, a namísto abychom tam něco předváděli, tak nás zavřeli všechny do kasáren, ani k oknu jsme nemohli. Abychom jim náhodou neublížili. A Husák – zrovna asi u pětadvacítek se to stalo nebo jestli to bylo vedle, to už nevím, zkrátka naproti. Najednou vyběhli ti jeho pobočníci, ti strážci, a Husáka rychle do auta a na ošetřovnu. A my: 'Hergot, co se stalo? Tam po něm někdo vystřelil, nebo co?' Pak se profláklo, že tam měli kluci udělanou posilovnu – to myslím byl zrovna vynález Jirkův, že tam posilovnu chtěl, on dělal kulturistiku, no měli tam ta kolečka na břišní svaly. A Husák, že to taky udělá, že to pro něj nic není. Vzal si to kolečko a flákl tam sebou a zapíchly se mu brýle do ksichtu. Tak ho odvezli na ošetřovnu, tam ho ošetřili a pak vypadli pryč a bylo po."

  • "Jednou nás vysazovali celou rotu na cvičení s Lidovými milicemi. Už si nevzpomínám, v kterém roce to bylo. No to byla taková kovbojka, asi jako v tom filmu Copak je to za vojáka. Oni věděli, kde naše kluky budou vysazovat, měli mapu, kde budou vysazovaní. Celé letiště obsadili těmi lidovci – no blbci, no – armáda, a naše kluky házeli doprostřed toho letiště! A ti idioti běhali za nimi a jak dopadl na zem, tak ho zatkli. Takováhle cvičení jsme prodělávali. My z toho měli srandu. Už když parašutista přistával na zem, tak si ho stáhli dolů. Z letadla jsem přesně viděl, kde jsou. Oni nás vůbec nehledali, oni nás rovnou stáhli. Z letadla jsem to měl jako na dlani, já jsem je zrovna vysazoval. Takže jsem viděl to letiště, obsazené véeskami celé takhle dokolečka, a já je vysazoval na to letiště doprostřed. Viděl jsem, když kluci vyskočili, jak se to tam hrne. Ti mravenci jak běží po té louce. To bylo cvičení – no hráli si na kovboje. Pak jsem říkal: 'No to je opravdu cvičení!' No tak neutekl ani jeden, protože to nešlo vůbec. Jako v tom filmu Copak je to za vojáka, něco podobného, takoví gumáci dřevění. To neměli kluci šanci vůbec něco dělat, protože on přistával na zem a dole už čekalo 30 lidí."

  • "Největší sranda byla, že možná asi tak kilometr od kasáren byl takový pahorek a v tu dobu zrovna běžel film Pahorek. Absolventi nás tam vždycky vyhnali a řekli: 'Je deset hodin, v deset dvacet budete na vrcholu toho pahorku!' S dalekohledem tam viděli, nasadili nám plnou zbroj a už jsme mazali. Když jsme vyběhli nahoru, dali nám znamení, že nás vidí, že je to dobré. A zase dolů. A když jsme udělali nějaký průšvih, tak to bylo třeba dvakrát na pahorek a takové, no my to brali jako legraci. Někdo ne, někdo nebyl k tomu sportovně nebo jinak vytrénovaný. K těm paragánům většinou nešli nějací oslíci, to byli kluci inteligentní, měli aspoň trochu mozek. Měli jsme tam takovou partu, nám se to líbilo. Absolventi s námi chodili do lesů, tam jsme přežívali třeba do druhého dne. Učili nás, jak přežít, co všechno by se mělo udělat, jak se maskovat, nám se to líbilo. Mně osobně jo, protože já jsem sportoval hodně, tak mě takové nějaké, že mi dal deset káčáků nebo dvacet, vůbec nemohlo rozházet. Na mě ti absolventi moc nemohli, oni se snažili, udělali ze mě třeba velitele sednice, to byla taková 'velká' funkce. Když někdo udělal průser na sedničce, tak jsem to odnesl já, že jsem to nehlídal. Zkrátka, nemohli mě moc buzerovat, protože po fyzické stránce neměli šanci. Ještě jsem tam měl kamaráda, Pepíka Wienfurtů, to byl taky sportovec, vysoký sice asi jako já, ale taky udělaný do toho sportu, tak jsme spolu kamarádili. Nás tam nemohl nikdo na tohle dostat."

  • Full recordings
  • 1

    Svatá Maří , 26.07.2023

    (audio)
    duration: 03:08:37
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Být parašutistou bylo moje přání

Karel Ladýř v době základní vojenské služby, 1969–1971
Karel Ladýř v době základní vojenské služby, 1969–1971
photo: archiv pamětníka

Karel Ladýř se narodil 3. listopadu 1950 v Kolíně. Dětství prožil s rodiči a starším bratrem Josefem v Kouřimi – Molitorově. Otec Josef Ladýř pracoval v místní cihelně, maminka Marie, rozená Bohatová, tam vypomáhala. Jako chlapec založil s kamarády v Kouřimi kapelu, hráli po zábavách. Vyučil se na strojírenském učilišti v Nymburce. I zde měli učňovskou kapelu. 21. srpen 1968 prožil v Kolíně a v Kouřimi, kde stavěli s kamarády tankům barikády. V roce 1969 rukoval na vojnu. Prošel povinným ročním parašutistickým výcvikem ve Svazarmu Kolín, následně narukoval do Prešova, odsud k rotě hloubkového průzkumu v kasárnách U Sloupů ve Vimperku. Při letních soustředěních parašutistů v Chrudimi si udělal instruktorské zkoušky. Pět let strávil v armádě jako délesloužící. Během služby vysadil z letadla tisíce vojáků. V roce 1976 se oženil a odešel z armády k policii, tehdy Veřejné bezpečnosti, v Prachaticích. Vychoval dvě děti a Šumava se stala jeho domovem. Od roku 1981 pracoval ve spotřebním družstvu Jednota Vimperk a v národním podniku Jitona Prachatice. V 90. letech zkoušel podnikat. Než odešel do důchodu, pracoval jako řidič v autodopravě. V roce 2023 žil ve Svaté Maří.