Karel Ladýř

"Jednou nás vysazovali celou rotu na cvičení s Lidovými milicemi. Už si nevzpomínám, v kterém roce to bylo. No to byla taková kovbojka, asi jako v tom filmu Copak je to za vojáka. Oni věděli, kde naše kluky budou vysazovat, měli mapu, kde budou vysazovaní. Celé letiště obsadili těmi lidovci – no blbci, no – armáda, a naše kluky házeli doprostřed toho letiště! A ti idioti běhali za nimi a jak dopadl na zem, tak ho zatkli. Takováhle cvičení jsme prodělávali. My z toho měli srandu. Už když parašutista přistával na zem, tak si ho stáhli dolů. Z letadla jsem přesně viděl, kde jsou. Oni nás vůbec nehledali, oni nás rovnou stáhli. Z letadla jsem to měl jako na dlani, já jsem je zrovna vysazoval. Takže jsem viděl to letiště, obsazené véeskami celé takhle dokolečka, a já je vysazoval na to letiště doprostřed. Viděl jsem, když kluci vyskočili, jak se to tam hrne. Ti mravenci jak běží po té louce. To bylo cvičení – no hráli si na kovboje. Pak jsem říkal: 'No to je opravdu cvičení!' No tak neutekl ani jeden, protože to nešlo vůbec. Jako v tom filmu Copak je to za vojáka, něco podobného, takoví gumáci dřevění. To neměli kluci šanci vůbec něco dělat, protože on přistával na zem a dole už čekalo 30 lidí."

"Největší sranda byla, že možná asi tak kilometr od kasáren byl takový pahorek a v tu dobu zrovna běžel film Pahorek. Absolventi nás tam vždycky vyhnali a řekli: 'Je deset hodin, v deset dvacet budete na vrcholu toho pahorku!' S dalekohledem tam viděli, nasadili nám plnou zbroj a už jsme mazali. Když jsme vyběhli nahoru, dali nám znamení, že nás vidí, že je to dobré. A zase dolů. A když jsme udělali nějaký průšvih, tak to bylo třeba dvakrát na pahorek a takové, no my to brali jako legraci. Někdo ne, někdo nebyl k tomu sportovně nebo jinak vytrénovaný. K těm paragánům většinou nešli nějací oslíci, to byli kluci inteligentní, měli aspoň trochu mozek. Měli jsme tam takovou partu, nám se to líbilo. Absolventi s námi chodili do lesů, tam jsme přežívali třeba do druhého dne. Učili nás, jak přežít, co všechno by se mělo udělat, jak se maskovat, nám se to líbilo. Mně osobně jo, protože já jsem sportoval hodně, tak mě takové nějaké, že mi dal deset káčáků nebo dvacet, vůbec nemohlo rozházet. Na mě ti absolventi moc nemohli, oni se snažili, udělali ze mě třeba velitele sednice, to byla taková 'velká' funkce. Když někdo udělal průser na sedničce, tak jsem to odnesl já, že jsem to nehlídal. Zkrátka, nemohli mě moc buzerovat, protože po fyzické stránce neměli šanci. Ještě jsem tam měl kamaráda, Pepíka Wienfurtů, to byl taky sportovec, vysoký sice asi jako já, ale taky udělaný do toho sportu, tak jsme spolu kamarádili. Nás tam nemohl nikdo na tohle dostat."