The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Lamr (* 1950)

• narozen 22. ledna 1950 v okrese Nymburk

• vystudoval gymnázium, po vojně nastoupil k Federálnímu ministerstvu vnitra

• při službě jsem studoval důstojnickou školu, směr StB

• v roce 1973 přestoupil ke Státní bezpečnosti na oddělení v Příbrami

• sledoval cizince, kteří do okresu přijížděli, a občany, kteří s nimi byli v kontaktu

• v roce 1984 na vlastní žádost přešel k Veřejné bezpečnosti

• po listopadu 1989 byl svědkem pálení dokumentů Státní bezpečnosti

• v roce 1990 prošel prověrkami a byl uznán způsobilým pro další práci v resortu

• pracoval ve Federálním úřadu pro ochranu ústavy, který byl zrušen

• coby o bývalého příslušníka StB o něj nebyl zájem ani u policie, ani u tajné služby

• čtrnáct let pracoval jako lesní dělník

Jedenáct let pracoval u komunistické Státní bezpečnosti. Sledoval občany, kteří se stýkali s cizinci, pomáhal nasazovat do bytů odposlechy, verboval nové agenty. Očekával dobrodružnou práci, ale nakonec byl rozčarován. A tak odešel k Veřejné bezpečnosti chytat zloděje. Po roce 1989 mu minulost agenta StB vyčítali lidé, kteří sami komunistickému režimu sloužili. 

Jeho matka pracovala v zemědělství, otec byl příslušníkem Veřejné bezpečnosti. Narodil se jim 22. ledna 1950 a prožil bezstarostné dětství v přírodě. Rybařil, jezdil na vandry. Turistika a les pro něj byly vším. Vyučil se tesařem a krátce zkusil, jaké to je manuálně pracovat v lesním závodě v Rožmitále pod Třemšínem. Jeho otec sloužil jako vedoucí oddělení na Sázavě. To bylo místo, kde se scházeli trampové, skauti, junáci, zkrátka lidé, které komunisté neměli rádi. „Když táta viděl, že se scházím s partou slušných lidí, kterým jde opravdu o život v přírodě, a ne opíjení se v hospodách, přestalo mu moje trampování vadit a dal k tomu souhlas,“ vzpomíná.

Základní vojenskou službu absolvoval v pohraniční rotě na Domažlicku. V té době ho kontaktovali příbuzní, kteří pracovali v Praze na Federálním ministerstvu vnitra, a nabídli mu tam práci. Absolvoval prohlídky, pohovory, školení a 1. dubna 1970 nastoupil k V. správě. V její kompetenci byla ochrana vládních činitelů, vysoce postavených komunistů a ostraha objektů, ve kterých sídlili.

„Byl jsem mladý kluk, který tam šel s vidinou dobrodružství,“ říká. „Nakonec jsem seděl u stolku ve vstupní hale a kontroloval, kdo přišel. Nic, co by přinášelo sebeuspokojení.“ 
V té době už měl v Rožmitále ženu, dojíždění na směny bylo únavné, a tak požádal o přeložení do okresu Příbram. Konkrétně ke Státní bezpečnosti. Na té organizaci neviděl nic špatného. „Bral jsem ji jako složku elitní, prioritní, která se zabývá trestnými činy proti republice. Asi v tom hrála roli touha po dobrodružství i to, že táta pracoval u Veřejné bezpečnosti. Zatímco Veřejnou bezpečnost jsme brali jako složku, která se zabývá kriminálníky, Státní bezpečnost v sobě nesla jakýsi prvek tajemna.“

V době, kdy většina jeho vrstevníků byla zoufalá z toho, že zemi obsadila sovětská vojska, on šel dobrovolně sloužit ke Státní bezpečnosti. Když dostává otázku, jestli mu to nepřipadá zvláštní, vysvětluje: „Pohyboval jsem se do té doby v prostředí, kde jsem neměl informace, co se děje v Praze v intelektuální kulturní sféře. Od toho jsem byl odstřižený. Měl jsem jiné zájmy a vzhledem k mladému věku jsem na politiku v podstatě kašlal. Jak se říká, že šedesátá léta byla zlatá kvůli uvolňování ve společnosti, to já nevnímal.“

A tak se stal příslušníkem StB. Na starost měl kontrolu cizinců ze západních zemí, kteří přijížděli na Příbramsko. Monitoroval, s kým se stýkali, zjišťoval informace o jejich příbuzných a známých, tipoval, kdo z nich by se dal naverbovat jako spolupracovník. 
Tvrdí, že mu vadilo, když byl svědkem akcí, při nichž Státní bezpečnost, Veřejná bezpečnost a Lidové milice likvidovaly trampské osady. „Koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let byly do Brd pořádány výpravy, při kterých byly ničeny osady, tábořiště a totemy. Byla to perfektně udělaná místa, ale přišel pokyn: Zlikvidovat. Tu snahu trampské hnutí rozbít nebo infiltrovat lidmi jsem nesl těžce.“

Není ta služba špatná?

Zakládal svazky na různé lidi, prováděl kolem nich šetření v jejich práci a tam, kde bydleli. Jeho úkolem bylo najít někoho, komu by se dalo dokázat, že se dopouští trestného činu vyzvědačství. Tvrdí, že dokázat něco takového bylo na přelomu 70. a 80. let prakticky nemožné. Nikdy se mu to nepodařilo. Účastnil se řady akcí Státní bezpečnosti a popisuje je například takto: „Často šlo o rutinní shromažďování informací, nic dobrodružného. Výjimkou bylo, když se šlo do bytů. Bylo třeba ty lidi pohlídat, aby vám neskočili v bytě na záda, a tak jsme je předvolávali na vojenskou správu, na pasovku, k doktorům. Jejich děti byly ve školách hlídané. Do bytů se musely sehnat klíče. Buďto se jim braly z kapes na pracovišti, nebo od dětí ve škole. Muselo to být rychlé. Klíče se vzaly, obrazily na plato s hmotou a pak je technici udělali. Často hrály roli vteřiny. V bytech pak operativci instalovali zařízení. To trvalo i několik hodin. Zasekávalo se do zdi, ta se malovala, sušila, žehlila.“

Býval povoláván jako výpomoc při akcích zaměřených na Svědky Jehovovy, kterých žilo hodně právě na Příbramsku. Státní bezpečnost u nich často dělala domovní prohlídky, vozila je na výslechy. Hlídal je, aby nezůstali sami v kancelářích. „Mluvil jsem s nimi a viděl, že to byli slušní lidi, žádní příživníci ani povaleči. Jen měli nevýhodu, tu svou víru,“ říká. Mezi nimi byl i doktor, který mu léčil dceru. „Tak nějak ve mně postupně narůstalo vědomí, že ta služba je špatná. Mnohdy se zakládaly svazky na lidi, jen aby si někdo mohl udělat další čárku,“ tvrdí.

Časem dospěl k závěru, že by stejně žádnému z lidí, které sledoval, nemohl trestný čin vyzvědačství prokázat, protože mezi jeho nadřízenými v StB byl agent, který spolupracoval s britskou zpravodajskou službou. „Byl to major Jiří Kroča, řídící pracovník operativců StB. Nikdy by se na něj nepřišlo, ale umřel na infarkt a jeho manželka, sovětská státní příslušnice, donesla na centrálu v Praze spojovací materiály a různé věci, které jim doma zůstaly. A s hrůzou se přišlo na to, že Státní bezpečnosti nic z toho nepatří. Na centrále pak bylo přímo zemětřesení. Roky zpět se vyhodnocovalo, s kým major Kroča přišel do styku a co kde udělal,“ vypráví.

Paradoxy té doby vystihuje i skutečnost, že coby příslušník Státní bezpečnosti řídil agenty o mnoho starší, než byl on sám, navíc bývalé politické vězně. Převzal agenturu získanou v padesátých letech v lágrech, v uranových dolech. „Nebyli to žádní hlupáci. Řídil jsem jazykově vzdělané vysokoškoláky, kteří byli zverbováni v době, kdy byli v lágrech. Díky těm lidem jsem se dozvěděl více o padesátých letech, do té doby jsem nikdy s nikým, kdo byl tehdy postižený, nepřišel do kontaktu,“ říká. Tehdy poslouchal vyprávění lidí o tom, co prožili po válce jejich rodiče, jak je komunisté připravili o majetek, zavřeli do věznic a uranových dolů.

Morální výčitky? Ne

V roce 1984 na vlastní žádost přešel k Veřejné bezpečnosti. Náplní jeho práce se stalo odhalování obyčejných zločinů, jako jsou krádeže a loupeže. Jako kriminalista prožil listopad 1989 a byl svědkem toho, jak jeho bývalí kolegové z oddělení StB v Příbrami pálili dokumenty. „Věděl jsem, že pálili materiály i v kotelně v Příbrami, jednou jsme se tam vrátili o půlnoci a kotle jen duněly. Vše spálili v kotelně během pár dnů.“ 1. září 1990 odešel z kriminálky a začal pracovat v tehdy vzniklém Federálním úřadu na ochranu ústavy a demokracie. Označuje to za svou největší životní chybu. Odsloužil tam dva měsíce, měl za úkol budovat novou agenturní síť. „Podobně jako v padesátých letech režim verboval agenty z řad bývalých gestapáků a nacistů, nový režim po roce 1989 lovil v řadách bývalé Státní bezpečnosti. Tak to prostě u tajných služeb chodí ve všech zemích,“ tvrdí. Federální úřad byl v prosinci 1990 zrušen a místo něj začala pracovat Federální informační služba. „Kdybych v roce 1990 zůstal u kriminálky, v klidu bych tam přežil. Tam jsem nemusel projít tehdejšími občanskými prověrkami. Ten odchod byla moje osudová chyba.“

V místních novinách na Příbramsku se o něm začalo psát jako o bývalém příslušníkovi StB. Svědectví o jeho práci pro Státní bezpečnost začalo podávat více lidí. Paradoxně mezi nimi i mnoho těch, kteří s ním v té době spolupracovali. „Vyjadřoval se ke mně například bývalý funkcionář Svazu československo-sovětského přátelství nebo advokát, kterého jsme proháněli za spekulaci,“ tvrdí. Začalo se o něm psát a říkat, že coby estébák mlátil lidi a pronásledoval chartisty. On trvá na tom, že to není pravda. 
Mnoho lidí z jeho okolí bylo překvapeno, kým byl. Tvrdí, že to nevěděli ani jeho nejbližší, protože bylo zvykem, že se o práci pro StB nemluvilo ani v rodině.

Na otázku, zda ho netrápí svědomí, že více než deset let sloužil v organizaci, jako byla komunistická Státní bezpečnost, odpovídá: „Měl jsem štěstí, že jsem dělal na linii vnějšího protivníka, a tudíž jsem nemusel nikoho omezovat na jeho náboženských nebo politických právech. Nevidím nic špatného na tom, že jsem kontroloval lidi, kteří přijížděli nebo vyjížděli z okresu. Ano, štrachal jsem se v jejich soukromí, nasazovali jsme na ně techniku, poslouchali jejich telefony, četli jejich korespondenci. Ale pokud vím, nikdo z těch lidí kvůli tomu neměl potíže v zaměstnání, nebyl zavřený.“

Nemá morální výčitky. Neví, jestli své estébácké minulosti lituje. U Veřejné bezpečnosti si však připadal mnohem užitečnější: „Lidé tehdy mou práci oceňovali. To, že někoho šmírujete u státní, asi těžko někdo ocení.“ Tvrdí, že když se otevřely archivy, pro něj i pro mnoho jeho kolegů bylo překvapením, jak komunisté v padesátých letech občanům Československa ubližovali. Jestliže má říct, čeho lituje, pak toho, že pracoval pro organizaci, o které, podle svých slov, neměl dostatečné informace. 

Trvá však na tom, že mu bylo v devadesátých letech ublíženo, protože už nedostal příležitost pracovat u bezpečnostních složek. Myslí si, že jeho bývalí nadřízení a kolegové měli strach se ho zastat. A že se mezi lidmi z tehdejší organizace Občanské fórum, kteří rozhodovali v občanských prověrkách, kdo může dál pracovat u bezpečnosti, a kdo ne, objevili ti, o nichž věděl, že spolupracovali s StB. Zkrátka, že byl pro mnoho lidí nepohodlný tím, že hodně věděl. 

Nebyl přijat zpět ke kriminálce a neměli o něj zájem ani u nově zřízené Federální informační služby. Byl propuštěn, dostal šest platů, což dělalo necelých třicet tři tisíc korun, a rentu 1620 korun měsíčně. Poté vstoupil v platnost zákon, který bývalým estébákům renty odebral, takže o peníze přišel i on. Bylo mu jedenačtyřicet let a začínal nový život. Jako lesní dělník s motorovou pilou. Na Rožmitálsku pracoval v lesích až do svého odchodu do důchodu v roce 2005. 

„Mám vztek,“ říká. „Už vím, že komunisti jsou banda, která kdykoli položí kohokoli. Já, stejně jako každý příslušník StB, nesu podíl viny na psychickém a fyzickém násilí na objektech našeho zájmu. Přestože jsem si stoprocentně jistý, že jsem nikomu osobně neublížil, můj podíl viny je v udržování komunistů u moci. My byli nástroj, který plnil jejich příkazy. Ale jestliže komunistická strana něco zřídila, využívala a řídila, pak měla být KSČ zrušena dříve než StB. Jak je možné, že bývalí členové strany, lidoví milicionáři dělají poslance a starosty? Proč celá strana nebyla zrušena dříve než Státní policie, která byla jen její služkou?“

Má uschovánu řadu dokumentů a dokladů z doby, kdy u Státní bezpečnosti sloužil. Tvrdí, že podle nich je schopen přesně doložit, co který den dělal, protože každý den musel zhotovovat takzvané osobní plány a jejich originály vlastní. Když dostane otázku, zda by chtěl říct nějaké poselství příštím generacím, zazní toto: „Lidi, nechoďte sloužit do žádných tajných služeb. A nikomu nevěřte. Já po těch letech už nevěřím ani zrcadlu.“