The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Lančíková (* 1938)

• narodila se 5. července 1938 v Přerově do rodiny právníka a klavíristky

• její prarodiče z matčiny strany se v roce 1941 přihlásili k německému občanství

• za války zažila smrt bratrova kamaráda při bombardování, schovávání v krytu, přestřelky na konci války i pomstu německým kolaborantům

• na přerovském nádraží viděla z koncentračních táborů vracející se vlaky plné zbídačených lidí, což jí silně otřáslo

• jejím strýcem byl František Lančík, poslední předválečný starosta Přerova a příslušník protinacistického odboje, jemuž Němci popravili ženu a osmnáctiletou dceru

• nástup komunismu byl pro rodinu Lančíků zklamáním, dokonce jim i zabavili rodinnou vilu, kterou se jim nepodařilo dostat zpět

• po studiích na JAMU začala působit jako herečka v divadle Oldřicha Stibora, nynějším Moravském divadle Olomouc, kde strávila téměř čtyři dekády; zahrála si také ve filmu Tisícročná včela

• v květnu 2024 žila ve svém bytě v Olomouci

Hana Lančíková je pro mnohé Olomoučany známá jako jedna z nejdéle působících hereček místního Moravského divadla. Hrála v něm čtyři desítky let a během celé kariéry ztvárnila nesčetnou řadu rolí a postav. I její život by vydal na samostatný příběh, jenž by se mohl hrát na divadelních prknech. Sehrála v něm roli válka, změna dvou totalitních režimů, a nakonec i revoluce.

Nikdy jim to neodpustila

Hana Lančíková se narodila 5. července 1938 v Přerově do intelektuální rodiny. Její otec Jindřich byl právník, matka Ema klavíristka. Vyrůstala spolu se svým bratrem Zdeňkem v rodinné vile v Přerově, blízko parku Michalov. Jelikož se narodila pouhé dva měsíce před mnichovskou dohodou, nemohlo být její dětství ušetřeno válečných útrap a všeho, co souviselo s bouřlivými změnami politické situace v polovině minulého století. “Vybavuji si svůj první zážitek. Uslyšela jsem hrozný křik. Vyšla jsem z dětského pokoje a uprostřed další místnosti stála moje maminka a hrozně tam křičela na své rodiče: ,Vy jste nás zničili!´ Poprosila je, aby hned odešli. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměla. Až později jsem se dozvěděla, že dědeček i babička, kteří oba měli německé předky, se přihlásili k německému občanství. Později říkali, že ze strachu. Maminka jim to nikdy neodpustila. Taky nám proto později zabavili naši vilu…“

Dělala jsem hrobečky

Když vypukla a probíhala druhá světová válka, byla pamětnice ještě velmi malá. “Pamatuji si dost. I to, jak začaly nálety. Jako děti jsme si mysleli, že ta letadla létají kvůli nám,“ vzpomíná Hana Lančíková. Její otec nechal na zahradě postavit kryt, kam se chodili schovávat, když ohlásili nálety. Ty byly většinou odvolány. “Můj bratr se tam schovával i se svými spolužáky z gymnázia. Když jednou zase přišli, byl tam jeden chlapec, jmenoval se Chaloupka. Jméno už si nevybavuji. Zdálo se mu, že náš kryt není bezpečný. Utekli tedy ještě s jedním chlapcem do Žebračky.“ To se jim však stalo osudným. Tehdy nálet odvolán nebyl. Když bombardovali Meoptu, trefili se do nemocnice a do Žebračky. Chlapec s příjmením Chaloupka tam zahynul, zasáhla jej střepina. “Já jsem mu pak na pískovišti dělala hrobečky. Byl to velký zásah,“ vzpomíná pamětnice. Onen chlapec se jmenoval Jiří Chaloupka a narodil se 26. března 1930. Zahynul jako student čtvrtého ročníku místního gymnázia. Zemřel 20. listopadu 1944 při bombardování Přerova, když hledal bezpečný úkryt. Bylo mu teprve 14 let.[1]

Zůstal po něm frak a žaket

Ani přerovští Židé nebyli ušetřeni genocidy, která na ně byla mířena ze strany nacistického Německa. Pamětnici jako malou holčičku dost udivovalo, proč někteří lidé na ulici nosí na oblečení žluté hvězdy: “Šla jsem s matkou po ulici a potkaly jsme maminku s holčičkou. Měly na sobě žlutou hvězdu. Máma mi to tehdy velice jednoduše a trpělivě vysvětlovala.“ Měla hodně známých s podobným osudem a doma o nich vyprávěla. I její otec měl přátele z řad místních Židů. Jeden z nich, Dr. Hugo Pick (1875–1942), si u nich schoval svoji odbornou literaturu, frak a žaket. Už jej nikdy neviděli. Z Olomouce byl převezen v červnu 1942 do Terezína a v říjnu stejného roku pak do Treblinky, kde zahynul.[2] Na konci války bylo na přerovském nádraží možné vidět vlaky mířící z koncentračních táborů, a spatřit tak na vlastní oči jejich žalostné cestující. I pamětnice je viděla: “Jednou, bylo to v lednu 1945, mi bratr říkal, že musíme na nádraží, budou prý přijíždět vlaky z koncentráku. Nevím, jak se to dozvěděl, ale měl pravdu. Projížděl vlak, ve kterém lidi stáli na otevřených vozech. Byli zbědovaní a v pruhovaných oděvech. Naprosto to mnou otřáslo,“ vzpomíná.

Byli jsme sousedé gestapa

Pamětnice nemohla jako dítě sama vycházet před rodnou vilu a musela trávit co nejvíce času pouze uvnitř. Důvod k tomu byl vážný – vedlejší vilu totiž zabavilo gestapo: “Žila jsem pořád doma, protože gestapo zabralo vedlejší vilu. A nám asi na půl roku garáž. Sídlili tam celou válku. Já si jen vzpomínám, jak tam furt jezdila auta, ale babička říkala, že odtud slyšela i křik. Po gestapu se tam pak nastěhovalo sovětské velitelství,“ vzpomíná Hana Lančíková. Ta si velmi dobře pamatuje násilné události z konce války a na střety mezi Němci a Sověty: “Slyšela jsem střelbu a strašně jsem křičela. V parku Michalov se v dubech schovávali němečtí vojáci a stříleli na to sovětské velitelství vedle nás.“ Když válka končila, pamětnice se svým bratrem utekli zadní brankou zahrady k nedaleké řece Bečvě. Předchozí noci už byly vyhozeny do povětří všechny mosty. “A my jsme se dívali, jak vybuchují granáty v řece, pamatuji si ty gejzíry. V sousedních oknech byl z krepového papíru vyroben nespočet vlajek. To mě ohromilo, bylo to krásné.“ 

Popravili ji jako osmnáctiletou

K válce se váže i příběh strýce Františka Lančíka (1886–1976), posledního předválečného starosty Přerova. Když v roce 1939 neuznal německou okupaci, utekl do Velké Británie a přihlásil se k Československé armádě v zahraničí. Pracoval, dle vzpomínek pamětnice, jako zásobovací důstojník. Jeho syn Jaroslav odešel za ním. Přidal se k RAF a 2. července 1941 byl sestřelen při návratu z bojové mise. Františkova manželka Hermína, která s dcerou zůstala v protektorátu, se také zapojila do odbojového hnutí. Zatkli ji a společně s její osmnáctiletou dcerou Evou popravili v Brně.[3] “Celý život se mě to dotýkalo. Byla to bizarní představa, že tu Evu popravili jako osmnáctiletou,“ popisuje Hana Lančíková při vzpomínkách na svoji rodinu. 

Přišla změna za změnou

Brzy po válce začalo zúčtování s německými kolaboranty. “Viděla jsem, jak ženou nějaké lidi, měli oholené hlavy a na nich namalované hákové kříže. Hnali je na sovětské velitelství. To mě pak pronásledovalo, bylo to ošklivé,“ vzpomíná Hana Lančíková na tuto dobu. Po válce si její prarodiče zažádali o československé občanství, ale dědeček se toho nedožil. Rodná vila u parku Michalova jim byla zabavena jako konfiskát a jejího navrácení se nikdy nedočkali. Nástup komunismu byl pro rodinu Lančíkových zklamáním. Otec pamětnice vystudoval kromě práv také psychologii, ale nikdy nedostal místo v oboru a ani v advokátní praxi nesměl pokračovat. V posudcích totiž vždy zaznělo, že nevyužívá svých znamenitých schopností pro blaho socialistického státu. Bratr pamětnice nemohl po gymnáziu dále studovat a musel nastoupit k Pomocným technickým praporům československé armády. Situaci nezlepšilo ani to, že nikdo z rodičů pamětnice nevstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). “Žili jsme ve velmi bizarní době,“ vzpomíná Hana Lančíková. “Jednou jsme měli ve škole mít test ze zeměpisu, kterého jsme se velmi báli. Bavily jsme se o tom se spolužačkami v obchodě. Říkaly jsme si, že bychom si udělaly tahák. Když jsme na druhý den přišly do školy, učitelka povídala: ,Dozvěděla jsem se, že někdo má tahák. Ať ho ihned položí na lavici!´ Nikdo nic neudělal. Ona pak pokračovala: ,Pamatujte si, že se nikdy nemáte nahlas bavit v obchodě plném lidí. Nikdy nevíte, kdo vás poslouchá!´ A já jsem nikdy nepochopila, že někomu stálo za to, žalovat na malé holky, co si chtěly udělat tahák do zeměpisu.“ Po střední škole pamětnice nastoupila na Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU), kde vystudovala herectví. Obor moc dlouho nevybírala. Na práva se nepřihlásila, protože jí otec řekl, že v době, kdy právo neexistuje, nemá smysl ho studovat. A ona moc ráda recitovala, tak bylo rozhodnuto. Po dokončení studia nastoupila nejdříve do divadla v Uherském Hradišti a potom, v roce 1962, do Olomouce. 

Neblbněte, nic nevystávkujete

Když přišla okupace vojsk Varšavské smlouvy, byla Hana Lančíková už pevnou součástí Divadla Oldřicha Stibora v Olomouci (dnešního Moravského divadla Olomouc). Když přijely tanky, vyhlásili stávku. Přestali zkoušet i vysílat v rozhlase. “Chtěli jsme připravit protestní koncert. Zkoušeli jsme hru Fuente Ovejuna [Ovčí pramen od Lope de Vegy], která pojednává o vesničanech, kteří se postaví proti nadvládě tyrana, jímž je komtur Gomez.“ Brzy ale přišel zákaz některé hry hrát. “V roce 1968 jsme stávkovali, zkoušeli jsme, ale nehráli. Pak ale za námi přišel tehdejší ředitel a řekl: ,Neblbněte, svět je jednou rozdělen na dvě části a my patříme pod tu, která náleží sovětskému zájmu. Tohle nedopadne tak, že byste něco vystávkovali.´ A tak jsme postupně zase začali hrát,“ vzpomíná Hana Lančíková na konec 60. let. I na to, jak si lidé krátce po okupaci vykládali dialogy her po svém, dle dané situace v politice. V této době také pamětnice dostala nabídku, aby vstoupila do KSČ. Odmítla s výmluvou, že se na to ještě necítí dostatečně zralá. V tu dobu jí bylo 30 let. Život v době normalizace nebyl pro rodinu Lančíků jednoduchý. Starší bratr pamětnice emigroval v roce 1969 do Rakouska. V Archivu bezpečnostních složek se dochoval spis OB 1-666 MV, který dokládá, že byl kvůli tomu sledován tajným spolupracovníkem Státní bezpečnosti – v rámci sledování československých obyvatel, kteří emigrovali. Dále byl dohledán záznam o nedochované archiválii, která pojednávala o prověřované osobě s krycím jménem Ema, jíž mohla být právě pamětnice. Ten byl však zničen už v listopadu 1985. Mohlo jít o prověřování právě kvůli bratrově emigraci.

Představuji vám vaši velkou lásku

Hana Lančíková hrála nejenom v divadle, ale také ve filmech. Jedním z nejlepších byla Tisícročná včela, kterou natočil slovenský režisér Juraj Jakubisko (1938–2023). Ten ji pozval na kamerové zkoušky. “Měla jsem zrovna před premiérou, ale šéf měl pochopení a pustil mě. Při zkoušce sám četl moje texty.“ A tak se pamětnice kamerových zkoušek zúčastnila a roli dostala. Byla to role Želky Matlochové, milenky hlavního hrdiny, kterého hrál Jozef Kroner (1924–1998). Pamětnice moc ráda vzpomíná na to, jak se poprvé na natáčení setkali a režisér Jakubisko je mezi sebou seznamoval. Říkal Kronerovi: ,,Já vám představuji vaši velkou lásku a první milenku.“ Kroner na to odpověděl: ,,Pane Jakubisko, vybral jste mi velmi dobře.“

Opět nastala změna

Šedesátá léta se překlenula v sedmdesátá a na scéně se objevila Charta 77. Hana Lančíková o ní věděla, ale nepodepsala ji. “Bylo těžké se k ní dostat. Nedostalo se to jen tak do ruky.“ Když v roce 1989 nastala revoluce, pamětnice ji prožívala s velkým strachem o svoji dceru Zuzanu, která se studentských stávek a protestů aktivně zúčastňovala. ,,My jsme dělali koncerty, povídali jsme si s publikem. Někteří kolegové byli ve stávkovém výboru a vedli manifestace, to jsem si netroufala. Když na jednom koncertě oznámili, že je zrušena vedoucí úloha komunistické strany, všichni jsme se tam objímali. Dokonce i s farářem husitské církve, který tam byl. Byla to radost.“ Po revoluci působila pamětnice v divadle až do roku 2000, kdy odešla do penze a začala se věnovat péči o vnoučata. V květnu roku 2024, kdy probíhalo natáčení, bydlela v Olomouci a měla už 11 vnoučat a tři pravnuky.

 

[1] Více o bombardování v Přerově, včetně jmen dalších obětí, naleznete na této adrese: http://www.rosmus.cz/dokumenty/knihy/Bombardovani_Prerova_20_11_1944_II_Dockal.pdf

[2] Informace byly čerpány z databáze Holocaust.cz: https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/obet/113346-hugo-pick/

[3] Podrobnější informace o Františku Lančíkovi a jeho rodině lze najít zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Lan%C4%8D%C3%ADk                                                                         Hermína Lančíková: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=4478                                       Dcera Eva Lančíková: https://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=4669