Miroslav Lapiš

„A když jsme se blížili k Ostravě, asi pět kilometrů před Ostravou, tak najednou tam byla vojenská posádka, jmenovalo se to Hradečník, a ta vojenská posádka byla česká, ale uzavřená pod zámkem, a najednou z toho vyjely tanky, šikmoocí Mongolci, já říkám Mongolci, protože byli všichni šikmoocí, já nevím, odkud byli. A oni nevěděli vůbec, odkud jsou a kde jsou. A vyjeli prostě k nám a teď ty kulomety měli na těch tankách a mířili na nás. My jsme šli ve čtyřstupu a já už jsem viděl, že jde do tuhýho, tak už jsem se kýbloval trošku ke škarpě stranou, i když jsem byl uprostřed. To už ale ze čtyřstupu byl dvojstup, protože každý chtěl být někde na kraji. Oni s námi asi dva kilometry jeli a namířený na to a kluci řvali na ně nějaký špatný hesla. Měli jsme prapory na půl žerdi a různý nápisy, a oni stejně tomu nerozuměli, neuměli česky. Trvalo to tak asi dvacet minut, najednou jim dal příkaz někdo tam z těch velitelů a odbočili doleva a nechali nás bejt. Tak jsme přišli do tý Ostravy před radnici a udělali jsme petici. Někdo to tam přečetl a tam se sešli všichni horníci z celého Ostravsko-karvinského revíru. Tam byly tisíce horníků.“

„Ten kamarád mě pořád lanařil: ,Pojď, pojedem tam.‘ Mně se to nějak moc nezdálo a říkám: ,A kudy bysme zdrhli? Vždyť je to... to nejde, tam se člověk nedostane, musí mít nějaký devizový příslib.‘ To tenkrát bylo. ,No, to jo, pojedeme do Jugoslávie s nějakou cestovkou.‘ Tenkrát to bylo možný takhle. Já jsem mu to odmítl. On jel s tou cestovkou a už se nevrátil. Zůstal v Rakousku, tam si založil firmu zámečnickou, dělá tam ploty, vrata, všechno. Je šéfem, má tam několik lidí pod sebou. Nejhorší bylo to, že když on zdrhnul, tak za tři neděle přišlo StB a začalo nás všechny vyslýchat. Jednoho po druhým, bylo nás tam těch mladých kluků asi pět, včetně starých tovaryšů, tamtěch starých lidí, co tam dělali, třeba šedesátiletých, tak museli jít na výslech. Vodili nás nahoru jednoho po druhým a mačkali nás jak citron, každýho. Tak já jsem nepřiznal barvu, neřekl jsem, že jsme se o tom nějak bavili.“