Miroslav Lapiš

„Já hrozně miluju letadla a tenkrát přišel z Liptovského Mikuláše, to jsme ještě byli se Slovákama dohromady, přišel nějaký politruk a nabízel nám na vojenskou leteckou školu a já jsem úplně pookřál, protože jsem říkal: ,To půjdu.‘ A tenkrát znovu začínaly MiG-15, letadla, to byla první trysková letadla z Ruska. A prostě jsem se přihlásil, dostal jsem takhle přihlášku, měl jsem si to doma vyplnit, otec mi to měl podepsat a do týdne, že se tam vrátí a že nám ty přihlášky vezme. Tak já jsem se přihlásil, kolega se přihlásil, který bydlel ode mě asi tak sto padesát metrů, a já jsem to ukázal tátovi a on říkal: ,Ne, ne, nahoru tě nepustím, půjdeš do dolů, tam dostaneme uhlí, budeme mít teplo a to je nebezpečný nahoře!‘ No, ono to bylo nebezpečný i dole, že jo.“

„A když jsme se blížili k Ostravě, asi pět kilometrů před Ostravou, tak najednou tam byla vojenská posádka, jmenovalo se to Hradečník, a ta vojenská posádka byla česká, ale uzavřená pod zámkem, a najednou z toho vyjely tanky, šikmoocí Mongolci, já říkám Mongolci, protože byli všichni šikmoocí, já nevím, odkud byli. A oni nevěděli vůbec, odkud jsou a kde jsou. A vyjeli prostě k nám a teď ty kulomety měli na těch tankách a mířili na nás. My jsme šli ve čtyřstupu a já už jsem viděl, že jde do tuhýho, tak už jsem se kýbloval trošku ke škarpě stranou, i když jsem byl uprostřed. To už ale ze čtyřstupu byl dvojstup, protože každý chtěl být někde na kraji. Oni s námi asi dva kilometry jeli a namířený na to a kluci řvali na ně nějaký špatný hesla. Měli jsme prapory na půl žerdi a různý nápisy, a oni stejně tomu nerozuměli, neuměli česky. Trvalo to tak asi dvacet minut, najednou jim dal příkaz někdo tam z těch velitelů a odbočili doleva a nechali nás bejt. Tak jsme přišli do tý Ostravy před radnici a udělali jsme petici. Někdo to tam přečetl a tam se sešli všichni horníci z celého Ostravsko-karvinského revíru. Tam byly tisíce horníků.“