The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sergio Lastres (* 1965)

• narozen 27. března 1964

• on ani jeho rodina nikdy nesympatizovali s režimem

• z Kuby se pokusil třikrát utéct, třetí pokus byl úspěšný

• po několika měsících na Guántanamu se s manželkou dostali do USA

• vždy se snažil pomáhat disidentům

• na Kubu měl možnost vrátit se dvakrát a už tam nikdy více nechce jet

• ne vždy se setkal s pozitivním přístupem Kubánců k revoluci

• svoboda je dle něj plná příležitostí

• pochybuje, že kubánská společnost o politickou změnu stojí

• má stále na Kubě jednu dcera s vnoučetem

Sergio Lastres se narodil 27. března 1965 na Kubě do chudé rolnické rodiny, která nikdy nesympatizovala s režimem a ani ho neuznávala. Když dospíval, tušil, že na Kubě nebude chtít zůstat, protože takhle si svůj život nepředstavoval. Sergio má moc rád umění, na Kubě byl přijat na uměleckou školu, kam ale nakonec nenastoupil. Vyhazov z práce kvůli pokusu o první útěk a zahájení soudního řízení ho utvrdily v tom, že to zkusí znovu. Napotřetí se to již povedlo, ačkoli za dosti dramatických okolností. Bez sebemenšího přehánění lze říci, že Sergio byl se svou manželkou v přímém ohrožení života, když jejich vor ztroskotal a pomoc přišla doslova na poslední chvíli. Byli zachráněni organizací Hermanos al Rescate a převezeni na Guántanamo. Tam Kubánci vytvořili v podstatě fungující městečko. Po několika měsících se Sergio s manželkou odtud dostali do USA. I když mají na Kubě stále jednu dceru s vnoučetem, už nikdy se tam nechtějí vrátit. Od útěku se na Kubu vrátili dvakrát, ale ani jednou to nebyl příjemný zážitek. Svoboda totiž nabízí mnoho příležitostí a oni se jí nehodlají vzdát. Navíc se Sergio naplno věnuje milovanému umění. Během svého života pochopil, že diskutovat s některými lidmi o komunismu není nic jednoduchého. A přístup některých Kubánců k boji za svobodu ho zcela odrazoval od jakékoli snahy a riskování vlastního života. Disidentům se snažil ze všech sil pomáhat a mnohdy riskoval vlastní svobodu i život. Sergio se domnívá, že velká část kubánské společnosti o politickou změnu na Kubě ani nestojí. 

 

Útěk z Kuby

Sergiovi nebyla atmosféra na Kubě nikdy zcela vlastní. Jeho rodina režim nikdy nepodporovala, ani s ním nesympatizovala a bohužel kvůli tomu čelila i mnoha problémům. Sergio se s několika kamarády domluvil, že zkusí postavit vor a utéct z Kuby. To se na potřetí podařilo. Poprvé byla skupina zadržena, podruhé nefungoval motor a potřetí byli po velmi dramatických okolnostech zachráněni. Během útěku si sáhli na dno a báli se, že to nezvládnou, báli se, že pomoc nedorazí včas. Nejvíce prý paradoxně panikařili muži, ženy se snažily být klidné a být oporou. Ne všichni totiž měli během pokusu o útěk tolik štěstí jako oni a ne všichni se setkali se žraloky jako oni. Vše ale dobře dopadlo a od roku 1994, kdy Sergio z Kuby utekl, svého rozhodnutí nikdy nelitoval. Měl možnost se již dvakrát na Kubu podívat a doufá, že už tam nikdy nebude muset jet. 

 

S vojáky na Guántanamu jsme byli kamarádi

Po záchraně troskotajícího voru se Sergio spolu s manželkou a skupinou dalších šestnácti lidí dostali na vojenskou základnu Guántanamo, kde je čekal velký kus práce, a to vybudovat z ničeho město, ve kterém se dá přechodně žít. Kubánská komunita na Guántanamu vybudovala školu pro děti, obchody, kostel a pracovali, kde bylo potřeba. Sergio se tam dokonce dočkal své první umělecké galerie. Krása jeho obrazů se brzy po táboře rozkřikla, a tak nebylo výjimkou, že za Sergiem chodili na kávu i armádní generálové. V táboře sloužily cigarety jako peníze a směnný obchod včetně černého trhu také nebyl výjimkou. Postupem času se Kubánci ani neostýchali vyrobit víno a zvát mezi sebe vojáky. V táboře nakonec panovala pohodová atmosféra, ale to neznamenalo, že tam nebyli problémoví jedinci, kteří se ať dobrovolně, či nedobrovolně museli na Kubu vrátit. Kvůli zdravotnímu stavu jeho manželky se do USA dostali o něco dříve než měli, ale ani na vteřinu toho nelitovali.

 

Kubánskému režimu nic nedlužím

Sergio ani jeho rodina s režimem nikdy nesympatizovali a nepodporovali ho. Nebránili se ovšem disentu pomáhat, ať sbíráním podpisů za propuštění politických vězňů nebo za vylepování plakátů. Sergio i další členové jeho rodiny byli několikrát zadrženi, ale k soudu došlo až po prvním pokusu o útěk z Kuby. Sergio se nikdy ničeho nezalekl a vždy se snažil spoléhat hlavně sám na sebe. Ačkoli nakonec odmítl nastoupit na uměleckou školu na Kubě, umění se věnoval i později a dnes má v USA vlastní galerii. Za všechno, čeho v životě dosáhl, vděčí sám sobě. Nikdy k tomu nepotřeboval pomoc režimu ani spolupráci s ním, na rozdíl od jiných, kteří si na Kubě žili a žijí velmi spokojený život. Rozdíl je ale v tom, že tito lidé nemohou tak jako Sergio říct, že režimu nic nedluží a ani nemohou tvrdit, že bojují za jeho svobodu. 

 

Svoboda nabízí příležitosti

Život ve svobodné společnosti je velmi odlišný. Ve svobodném státě se člověk může věnovat všemu, co ho baví a nijak se neomezovat. To ovšem ale zatím není případ Kuby. Mnoho lidí, kteří se na Kubě nemohli věnovat tomu, co je opravdu baví, se ve svém zaměstnání po příchodu do USA našli. Sergio nerozumí tomu, proč tolik lidí sympatizuje s komunismem a bohužel se obává, že někteří o jeho pád ani neusilují. Je šťastný a spokojený, že se může věnovat umění a že jeho děti i vnoučata žijí a vyrůstají ve svobodné zemi. Nepřestává věřit, že i dcera, která stále bydlí na Kubě, jednou změní názor a rozhodne se také pro svobodu.