The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Lauermannová (* 1942)

• narodila se 31. července 1942 v Postřelmově na Zábřežsku

• otec Richard Mazánek nuceně nasazen, uvězněn za sabotáž, zemřel ve Flossenbürgu

• vystudovala pedagogické gymnázium i vysokou školu

• celý život učila ve Štítech

• svědkyně života vedle sovětských vojenských posádek a družební školy

• v letech 1990–2002 v radě města Štíty

V roce 1968 obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy. Jak se žilo v blízkosti sovětských okupantů? Povinné veselí, nařízené družební akce, přetvářka a tichá nenávist. Marie Lauermannová (roz. Mazánková) o tom všem vypráví v příběhu svého života.

Rodiče spojil až sňatek

Narodila se v roce 1942 v Postřelmově na Šumpersku. Ale nemuselo k tomu vůbec dojít. Její rodiče ještě předtím rozdělila válka. Tatínek Richard Mazánek žil v Olomouci a jeho nastávající žena a Mariina maminka Emilie v Postřelmově: „Nebylo pro ně jednoduché se vůbec potkat. Olomouc byla v Protektorátu, Postřelmov v Sudetech. A člověk musel mít propustku a přechody nešly dělat často. Tatínek tedy chodil za maminkou na černo. Potom si zažádali o sňatek úřední cestou a brali se v kostele. Od té chvíle byli spolu, žili v domečku v Postřelmově,“ vypravuje Marie Lauermannová.

Z války samotné si vybavuje dvě věci. Mladíky z nacistické organizace Hitlerjugend. Jednoho dne pochodovali kolem jejich domu. Nablýskané botky, vysoké bílé ponožky, tmavé kraťasy, hnědá košile a na rukávu nenáviděný symbol hákového kříže. Jeden z nich, bubeník jdoucí v čele průvodu, uhodil tehdy dvouletou Marii paličkou do hlavy. Ani její druhá vzpomínka není nijak veselá – konec války a přechod osvobozenecké fronty prožila rodina namačkaná v zemljance vykopané na zahradě: „Střílelo se tam. Na štítu toho našeho domečku byly ještě donedávna díry po kulkách.”

Co vzala válka

Válka přešla, ale zanechala za sebou neštěstí. Rodina během ní přišla o tatínka. Richard Mazánek musel coby nuceně nasazený někdy v letech 1943-1944 nastoupit v Mostě (tehdejší Brüx). Marie Lauermannová o tom nemá bližší informace, ale dá se usoudit, že její otec pracoval v chemičce na výrobu syntetických paliv – v lidově řečeném Hydráku, jak se přezdívalo sudetoněmeckému závodu Hydrierwerke, jenž patřil pod akciovou společnost Sudetenländische Treibstoffwerke (STW). 

„Tatínek tam spolu s dalšími kluky provedl nějakou sabotáž. Byl prchlivý, rychle myslel, rychle jednal. Hned nato utekl a zamířil k nám do Postřelmova. Přišli si pro něj čeští četníci. Našli ho, jak se schovává v komíně, psi ho vyčuchali,“ říká Marie Lauermannová. Richard byl potom nějakou dobu vězněný v šumperské robotárně (Arbeitshaus), kterou gestapo používalo jako vyšetřovnu a zároveň jako vězení – to místo bylo vyhlášené svou krutostí. Odbojář Josef Hroch ji ve svém vyprávění líčí takto: „Jednoho pak přinesli v bezvědomí. Hodili ho na podlahu, zamkli a šli pryč. Zadnici měl rozmydlenou, že nebylo poznat, co jsou kalhoty. Kůže jedna krev. V jednom místě mu bylo vidět bílou kost.“

Jak dlouho zde týrali Richarda Mazánka, není známo. Jisté je, že odtud putoval do jedné z podkrkonošských poboček nacistického koncentračního tábora Gross Rosen (pamětnice v rozhovoru mylně uvádí Drei Rosen) – a poté, co se v roce 1945 k Československu přiblížila osvobozenecká fronta, vypravili nacisté pochody smrti. Richard se tak dostal do Flossenburgu, kde zemřel 8. dubna 1945. Do osvobození tohoto koncentráku zbývalo patnáct dní. Rodina se o otci dozvěděla jediné – datum úmrtí, a to ještě až na konci sedmdesátých let díky tomu, že se jeden ze strýců angažoval v pátrání po rodinné historii přes Červený kříž. Richardův hrob neexistuje, pouze památník v Postřelmově: „Tam je jeho jméno spolu s dalšími třemi lidmi, jejichž životy odnesla válka. Jednou jsem viděla dokument z pochodu smrti, ve kterém byl pravděpodobně i můj tatínek. Bylo mi úzko, že tam někde je. Tatínek, kterého jsem v podstatě neznala.“ Během pátrání po otcově příběhu vyšlo také najevo, že nacisté jej uvěznili bez řádného soudu. 

Smrt diktátorů, loupež století a stěhování za kulakem

Protože rodina až dosud žila stísněna v domku prarodičů z maminčiny strany, odstěhovala se v roce 1946 do katolického domu, kde byla také místní Orlovna (dnes Kulturní dům v Postřelmově). Dva roky na to se vlády nad Československem, po únorovém puči 1948, chopili komunisté. Marie tehdy nastoupila do první třídy. Se svým kádrovým profilem nikdy neměla problém, její maminka pracovala jako dělnice v továrně a otec zahynul coby politický vězeň v koncentráku. 

Prvním výraznějším rokem života v komunistickém režimu je pro Marii Lauermannovou letopočet 1953. Tehdy se stalo několik věcí najednou. V březnu zemřel sovětský diktátor a brzy po něm i tehdejší československý prezident Klement Gottwald: „Moje spolužačky plakaly a já jsem ležela na lavici a po očku je při tom pozorovala a přemýšlela, jestli mám také plakat. Ale nevěděla jsem, proč bych plakat měla, takže tyto dvě úmrtí jsem neprotruchlila.“

Prvního června téhož roku proběhla měnová reforma, čili Loupež století, jak tuto událost někteří pamětníci přezdívají. Šlo o snahu režimu zastavit černý trh a vypořádat se s dosavadním přídělovým systémem. Komunisté ji prezentovali jako „vítězství pracujícího lidu a úder buržoazii“ – ovšem jediné, k čemu došlo, bylo znehodnocení peněz většiny obyvatel, včetně propadnutí jejich vázaných vkladů: „V tu dobu k nám domů chodili bohatší lidé, my jsme nic neměli, a prosili maminku, aby jim nějaké peníze vyměnila. Ale ona nechtěla. Vůbec, moje maminka byla po tom všem, co se naší rodině stalo, velice bojácná. Nikdy s námi o tom, co se v zemi děje, z opatrnosti a strachu nemluvila.“

Ještě téhož roku se Mazánkovi museli z katolického domu vystěhovat. Režim se rozhodl Orlovnu předělat na kulturní dům, odejít musely všechny čtyři rodiny, co zde tehdy žily. „Nastěhovali nás do statku kulaka. Byl to pán, co měl opravdu velké hospodářství. Selská stavení, veliký dvůr, sýpky, stodoly, obrovská zahrada. My jsme dostali výminek, kde byl jeden pokoj a kuchyně. Divné bylo, že ten pán, co statek kdysi vlastnil, tam bydlel také. A díval se na nás skrz prsty, logicky,“ vypravuje Marie Lauermannová. Na statku žila také německá rodina, kterou nezařadili do odsunu. Jejich děti mluvily česky a s Lauermannovými si dobře rozuměly.

Marxismus byl pro mne jako pravěk

Fučíkovo pedagogické gymnázium v Olomouci vystudovala Marie jen díky tomu, že dostávala stipendium. Z něj si hradila vše potřebné. Na měsíc jí pak zbývalo dvacet pět korun, za něž jednou za čtrnáct dní jezdila domů k mamince. Podmínkou pro studium jako takové a zároveň i pro připuštění studentů k maturitě bylo vystoupení z církve. Marie Lauermannová složila svoji zkoušku dospělosti v roce 1960, aby potom nastoupila na další pětileté vysokoškolské studium pedagogické školy – obor matematika a výtvarná výchova. 

Budoucí učitelé zde byli, coby vychovatelé nové socialistické mládeže, pod drobnohledem režimu, který dbal a trval na výuce komunistické ideologie. Mezi Mariiny vysokoškolské předměty tak patřil marxismus – leninismus, politická ekonomie či historický materialismus. „My jsme to vnímali asi tak, jako dnes děti vnímají bitvu na Bílé hoře. Prostě pravěk. Nikdy to nešlo do srdce, bylo to jen o šprtání.“

Přes jistý odpor Marie vystudovala. Jako novopečená učitelka s červeným diplomem měla během promoce závěrečnou řeč. Vytkli jí, že mluvila málo politicky. 

Rosa do duše, dýka do zad

Přes to všechno se psala druhá polovina šedesátých let, v níž komunistický režim začal postupně roztávat. Doba spěla k obrodnému procesu Pražského jara, které Marie Lauermannová líčí jako rosu padající do vyprahlé duše. Ale to dlouho netrvalo. Dne 21. srpna 1968 vstoupila do Československa vojska Varšavské smlouvy. 

„Byla jsem tehdy na mateřské dovolené s tříměsíční dcerou. Moje vzpomínka na ten den je taková, že jedu s kočárkem a ta silnice je plná tanků. Cesta trvala asi kilometr, byla jsem ztvrdlá hrůzou. U nás byli polští vojáci a šíleně na mě civěli. Přijela jsem na náměstí a vidím, že jsme totálně obsazeni. Odpoledne se již v obchodech nedalo nic sehnat, ani mouka, ani sirky,“ vzpomíná na den invaze Marie Lauermannová. 

Okupace měla obrovský, drtivý dopad. Sověti se v zemi usadili na příštích dvaadvacet let. Žít vedle nich nebylo lehké. Na jednu stranu lidé během nařízených normalizačních prověrek kývali na to, že jejich vpád do země vnímají jako nutnou a vítanou bratrskou pomoc a na stranu druhou nenáviděli vše ruské. Byla to doba přetvářky, doba vynuceného přátelství a tichého, bezmocného vzteku.

V sousedství rudé hvězdy

Marie Lauermannová nastoupila jako učitelka do základní školy ve Štítech, kde potom prožila celý svůj profesní život a se školou byla spjata i v době natáčení rozhovoru, protože zde vedla kroužek keramiky. Část jejích vzpomínek je věnovaná právě životu v blízkosti sovětské vojenské posádky, ale také tehdejší ruské základní škole, se kterou museli učitelé ze Štítů udržovat povinnou družbu. Kolikrát se stalo, že kolem oken projíždělo vojenské nákladní auto s rudou hvězdou na boku – na jeho korbě hořely odpadky: „Jezdili takhle kolem naší školy a sypali to, ještě hořící, do příkopu. Jejich přítomnost byla neustálá, účastnili se oslav na prvního máje (Svátek práce), oslav Velké říjnové socialistické revoluce, to se tam i střílelo do vzduchu. Na těchto oslavách většinou byli sami, nikdo z obce se k nim nepřidal. Jednou během podobné akce jsme s partou učitelů leželi ukryti na verandě, aby nás neviděli. Pozorovali jsme je a smáli se tomu, že jim dochází dech. Ale to už byl rok osmdesát devět a my měli za sebou skoro dvacet let života v jejich stínu.“ 

Družební sovětská škola, stejně tak i větší vojenská posádka se nacházela v Červené Vodě – malebné obci na úpatí Orlických hor, které se za normalizace stalo jedním z center výhodného, sovětsko–českého obchodu. Místní se tak museli vyrovnávat s přítomností asi dvou tisíců vojáků, ale také s přívalem Čechů, kteří do Červené Vody jezdili kšeftovat – od Rusů výhodně nakupovali benzín. A jezdilo se sem i do speciálních sovětských obchodů, kde se daly koupit kožešiny, šperky, ale i kaviár. Marie Lauermannová zde prožívala nechtěnou družbu s již zmíněnou sovětskou školou: „Jednou jsme jejich učitelský sbor porazili ve volejbalu. Ale to nebylo žádoucí, to se nesmělo, Rus musel vždy vyhrát.“ 

Velký strach prožívala Marie jako učitelka, když se svými patnáctiletými žákyněmi dělaly taneční pořad na téma asijský čajový obřad – právě pro vojáky Sovětského svazu. „V místnosti bylo hrobové ticho a já se o ta děvčata strašně bála,” líčí pamětnice a dodává k tomu: „V Červené Vodě bydlelo hodně Rusů. A oni měli fakt okna zalepená novinami, neznali totiž záclony. Jednou jsme také zažili to, že v jejich kasárnách, dva do půli těla svlečení asiati vařili cosi v obrovském kotli. Jeho obsah nám pak donesli na talířích, šlo o nějaké nudle. Tehdy jsem tam snědla jen nakládanou okurku, ta se přikusovala k vodce.“

Po sametu

Pád železné opony a s ním i konec komunistického režimu znamenalo pro Lauermannovy ambivalentní období. Mariin manžel Jiří - také učitel – vstoupil v normalizaci pod tlakem ředitelky školy do komunistické strany. Bylo to z donucení a proti jeho přesvědčení. Paradoxně měl skrze své stranictví problém – s komunistickou stranou, která mu neustále vyčítala, že nemá soudružský přístup, že je vlažným komunistou. Po sametové revoluci mu jeho politickou minulost vyčítali spoluobčané. Ale i přesto byli Lauermannovi ve Štítech dobře zapsáni. Pamětnice byla již v roce 1990 zvolena do městské rady, kde tuto politickou funkci vykonávala dlouhých dvanáct let. Jiří Lauermann dostal po sametové revoluci nabídku stát se ředitelem štítecké školy, ale z morálních důvodů a se stigmatem bývalého komunisty odmítl. 

Na konci dubna 1990 odešel z Červené Vody poslední sovětský voják. Zbyla tu po nich spoušť v podobě polorozpadlých kasáren, obytných domů a skladovacích hal. Do oken se pomalu začaly vracet záclony. Někdy v tu dobu dostala Marie Lauermannová dopis z Lenigradu – ředitelka družební červenovodské školy pamětnici prosila o napsání šesti zvacích dopisů pro prominentní sovětské rodiny, jež se chtěly dostat do svobodného Československa: „Odmítla jsem to, nikdy.“

A ještě jednu věc přinesla nově nabytá svoboda. Rodina získala odškodnění za tatínkovu smrt, za zbytečně zmařený život člověka – Emilie Mazánková dostala sto tisíc korun a Marie se svým bratrem každý padesát.