The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Lávička (* 1940)

• narozen 16. března 1940 v Praze

• účastník XI. všesokolského sletu

• vyučil se frekvenčním mechanikem na technickém učilišti spojů v Brně

• večerně vystudoval elektrotechniku na střední škole v Panské ulici a poté dálkově absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT

• působil jako provozní inženýr Správy dálkových kabelů Praha (SDK)

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy se podílel na zajištění provozu rozhlasového vysílání pomocí kabelového rozvodu

• v roce 2023 žil v Praze

„Byli jsme jako rodina,“ vzpomíná Jiří Lávička na své působení pro Správu dálkových kabelů Praha. Právě v této instituci prožil srpnové dny roku 1968, kdy se i po obsazení budovy Československého rozhlasu podílel na zajištění provozu rozhlasového vysílání pomocí kabelového rozvodu, které bylo pro mnoho lidí jediným zdrojem informací o tehdejším překotném a dramatickém dění.

Na kabátě měla žlutou hvězdu, prý odjíždí na lyže

Jiří Lávička se narodil 16. března 1940 v Praze do rodiny mechanika v telefonní ústředně a zaměstnankyně tehdejšího ministerstva spojů. První roky života prožil během druhé světové války. Z tohoto období má jen pár útržkovitých vzpomínek. Jedna z nich se pojí se židovskou rodinou, která s Lávičkovými žila v domě na pražském Žižkově. „Byli to manželé Voglovi s dcerou, která byla starší než já, často se o mě starala a měla mě jako panenku,“ vypráví, „V čtyřiačtyřicátém roce odjeli do koncentráku. Pamatuju si, že měla na kabátě žlutou hvězdu. Loučila se se mnou a rodiče mi řekli, že odjíždí na lyže.“

Až později se Jiří Lávička dozvěděl, že ve skutečnosti nastoupili Voglovi do transportu, který je odvezl do jednoho z koncentračních táborů, kde otec rodiny zahynul. Matka s dcerou přežily, utekly z pochodu smrti a podle vzpomínek pamětníka je v posledních týdnech války skrýval právě jeho otec Karel Lávička. Podrobnosti této skutečnosti ovšem nezná. V krátkém svobodném poválečném období se účastnil dění v Sokole. V roce 1948 cvičil na XI. všesokolském sletu. Svého koníčku, který nebyl komunistickému režimu po chuti, se však musel brzy vzdát.

Po ukončení základního vzdělání nastoupil na technické učiliště spojů v Brně, kde se vyučil frekvenčním mechanikem. Krátce nato začal pracovat v rozhlasové ústředně v Praze. Tam se seznámil s provozem rozhlasové sítě. Následujících pět let studoval večerně elektrotechniku na střední škole v Panské ulici a poté dálkově absolvoval Fakultu elektrotechnickou ČVUT. Pracovní uplatnění nakonec nalezl ve Správě dálkových kabelů Praha (SDK).

Nesmíme stát se založenýma rukama

Šedesátá léta prožíval Jiří Lávička hlavně ve společnosti svých kolegů – práce mu totiž byla vším, a to ačkoliv měl rodinu. „Žili jsme technikou, vnější záležitosti jsme nevnímali a o politice se nebavili,“ vysvětluje. V té době už byl také členem Komunistické strany Československa (KSČ). „Někdo ve straně být musel, tak jsem se obětoval,“ říká. V SDK působil jako provozní inženýr a na starosti měl celou síť spojů z rozhlasu do vysílačů. Do jeho působnosti spadalo také reportérské spojení z tuzemských i zahraničních sportovních akcí. „Když byla olympiáda v Japonsku, tak císař Hirohito měl projev, byl na obrazovce, ale nešel zvuk, což byl problém dálkového spojení náhodou, protože všechna přerušení vyšetřovalo vnitro. Tak to vyšetřovali nejdřív jako sabotáž, až se pak prokázalo, že to byla technická závada v Japonsku. Takže takovéhle sítě já jsem měl na starosti,“ vypráví.

Na jeho oddělení bylo pět provozních inženýrů, z nichž každý měl zodpovědnost za určitý úsek. „Já jsem měl na starosti rozhlasy, další kolega měl na starosti nízkofrekvenční (NF) zařízení a NF provoz. To byly klasický meziměstský telefonní linky a mezinárodní. Další kolega měl vysokofrekvenční provoz – tedy tak, že na těch kabelech se přenášely vysoký počty okruhů. Další měl na starosti koaxiální kabel a další měl na starosti dálnopisnou síť,“ popisuje. Všichni pracovali pod vedením ředitele SDK Miroslava Podlahy.

Důležitý okamžik nejen v životě Jiřího Lávičky nastal roku 1968. Invaze vojsk Varšavské smlouvy rozpoutala mnohadenní pracovní nasazení. V brzkých ranních hodinách 21. srpna 1968 probudil Jiřího Lávičku, který byl v tu chvíli na dovolené v obci Káraný nedaleko Prahy, kolega, jistý pan Polák. „Řekl mi, že ředitel [Miroslav] Podlaha a náměstek [Karel] Ouřada chtějí, abych se okamžitě dostavil na pracoviště. Ve tři hodiny ráno už jsem seděl za svým pracovním stolem a už jsme řešili, co a jak,“ říká a pokračuje ve svém vyprávění: „Podlaha i Ouřada říkali: ,Nevypínat, nic nevypínat, všechno pustit.´ Já jsem se pak přemístil na tu rozhlasovou ústřednu, protože jsem věděl, že to je hlavní centrum. Tam zrovna probíhala rekonstrukce, stavěly se tam nový stojany z Tesly. Já jsem říkal: ,Hoši, na stojany se dají plány montážní, a když sem někdo přijde, jsme laboratoř. Tečka, hotovo.´“ A tak se také stalo. Když na místo dorazili sovětští vojáci, Jiří Lávička pronesl: „Eto laboratorija zděs’.“  Ačkoliv vojáci budovu ve Fibichově ulici na Žižkově hlídali, podařilo se pamětníkovi a jeho kolegům udržovat v chodu rozhlasové vysílání takzvaně po drátě – tedy za pomoci kabelového spojení bez použití radiového signálu, který okupanti přerušili. „Věděli jsme, že nesmíme stát se založenýma rukama. Propojili jsme všechno, co šlo. Když nám zavolal někdo z rozhlasu, připojovali jsme do okruhu taky byty, ze kterých se redaktoři hlásili. Redaktoři zkrátka dali pryč telefon a napojilo se tam nahrávací zařízení. Spojili jsme taky kraje, aby mohly vstupovat do celostátního vysílání,“ říká Jiří Lávička.

Další dny trávil v Jeseniově ulici, kde stále udržoval v chodu vysílání. Ocitl se také v poměrně dramatické situaci. Z Dolních Počernic, kde měl ředitel Miroslav Podlaha garáž, převáželi společně nějaké součástky potřebné pro kabelové vysílání. Cestou jim signalizoval sovětský voják, aby zastavili. Kontroly okupantů se báli a zastavit se nechystali – ovšem jen do té doby, než uviděli, jak ně vojáci míří samopaly. „Nakonec jsme zabrzdili a tvrdili jsme jim, že jsme nepochopili, že chtějí, abychom zastavili, že u nás se to ukazuje jinak. Prohledali nám auto, ale my jsme to měli schované pod sedačkou, tak nic nenašli,“ vypráví. Nakonec tak mohli bez potíží pokračovat v cestě.

Byl jsem workoholik

Všichni na pracovišti invazi odsoudili a podle slov pamětníka jim nadřízení Miroslav Podlaha a Karel Ouřada řekli, ať své činy ze srpna zamlčí, že v případě nouze vše vezmou na sebe. Nakonec všichni zůstali bez trestu. Ani prověrky neovlivnily postavení Jiřího Lávičky. Podle svých slov údajně nemusel okupaci odsuzovat, a přesto nebyl ze strany vyloučen. I během normalizace zůstával jejím řadovým členem. V následujících letech pracoval stále na stejné pozici. Řešil ale rodinné problémy – kvůli své přílišné oddanosti zaměstnání se rozvedl se svou první manželkou, se kterou měl dva syny. Ani to ale nezměnilo jeho postoj a stále žil v podstatě jen pro svou práci. „Byl jsem workoholik. Věnoval jsem se tomu, co mě bavilo, a politika šla mimo mě,“ říká.

Roku 1992 vystoupil z KSČ, na přelomu tisíciletí pak odešel do penze. V roce 2023 žil v Praze a na aktuální politické i společenské dění v České republice nahlížel skepticky.