The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Monika Le Fay, roz. Elšíková (* 1968)

• narozena 5. listopadu 1968 v Gottwaldově

• školní léta prožila zatížena stigmaty svých rodičů

• krátce studovala na DAMU

• od druhé poloviny 80. let se aktivně zapojila do činností zlínského disentu a podepsala Chartu 77

• absolvovala řadu výslechů na StB a domovních prohlídek

• zadržna na demonstraci 21. srpna 1989 a odvezena do vazby

• soud ji nakonec všech obvinění v prosinci 1989 zprostil

• v rámci gottwaldovského Občanského fóra vydávala občasník Za veselejší zítřky

• po roce 1989 studovala scénáristiku na FAMU

• v současnosti se věnuje především psaní a vydávání knih a filmové a televizní dokumentaristice

Zločiny komunismu nespočívaly jen v popravách a zavírání lidí. Šlo i o zničené životy těch, kteří zůstali a režim rozhodoval o jejich vzdělání nebo zařazení v zaměstnání. Ti, kteří se s totalitním systémem nehodlali smířit a zvolili odchod, pak po dlouhá desetiletí zůstali odděleni od svých rodin. Jediným spojením se často staly exotické pohlednice, které do šedi komunismu přinášely obrazy ze světa za železnou oponou. Právě takovými si zdobila stěny pokoje v čase normalizace i Monika Le Fay, tehdy ještě Elšíková.

Monika Le Fay (*1968) se narodila jen několik měsíců po srpnové sovětské okupaci Československa. Říká, že porody jsou u nich v rodině spojeny s válkou nebo agresí. Odkazuje na narození své maminky v době druhé světové války, kdy byla navíc rodina vystavena nebezpečí z prozrazení odbojové činnosti.
Ze strany otce pak připomíná osud dědečka Jana Elšíka, který v rodných Zádveřicích u Vizovic ukrýval Annu Lerachovou, spojku odbojové skupiny Tři králové. Roku 2007 o svém dědečkovi, který svou statečností zachránil odbojářce život, Monika natočila krátký dokument.

Zničené a rozdělené životy

Moničini rodiče pocházeli z protikladných prostředí i poměrů. Otcova rodina se hlásila k evangelické víře a žila po staletí v obci Zádveřice, kde se věnovala zemědělství. Oproti tomu maminka byla katolička a pocházela z městské, jak se později říkalo buržoazní, rodiny. Vlastnili funkcionalistický dům, který podle návrhu architekta Miroslava Lorenze nechala postavit Moničina prababička Antonie Minaříková, vdova po podnikateli Vincenci Minaříkovi, legionáři, který po návratu z legií předčasně zemřel. V přízemí fungovala restaurace a kavárna s vyhlášenou tančírnou a v patře se pronajímalo na deset hostinských pokojů.

Obě rodiny po roce 1948 přišly o majetek – citelně se jich dotkla kolektivizace zemědělství a znárodnění. V případě Minaříkových následoval i strmý společenský pád. Když pak roku 1948 odešel Moničin strýc Josef Hobl v osmnácti letech do Brazílie a teta s mužem a dcerou se rozhodla zůstat v Sydney, kam ji po roce 1968 následoval i strýc se ženou a s dětmi, rodiny rozdělila na desetiletí železná opona. „Moje babička svého syna od té doby viděla jen jednou, dědeček a moje matka už nikdy. To je jeden ze zločinů, co se stal. Ti lidé nebyli jen popravovaní a ve vězení, což bylo samozřejmě nejhorší. Ale ty zločiny, to byly také zničené životy,“ říká pamětnice. Zmiňuje se také o osudu svého otce, který v 60. letech vstoupil do komunistické strany, aby mohl vystudovat strojní inženýrství, ale po roce 1968 byl ze strany vyhozen a celý zbytek života prožil bez možnosti pracovního postupu a dostatečného pracovního ohodnocení. „Vedoucího mu dělal kluk, co měl učňák, což se ho hodně dotýkalo – ten kluk byl samozřejmě v KSČ. Otec dost zatrpkl. Celé moje dětství si pamatuju, že probíhalo tak, že chodil do práce a večer přišel domů a poslouchal Svobodnou Evropu. A měl pocit naprostého zmaru, zničeného života. Myslím si, že jeho volba se obrátila proti němu. Byly jsme vychovávány v antikomunistickém duchu,“ přibližuje Monika.

Když někdo vybočoval, stal se středem pozornosti

Na školní léta Monika nevzpomíná příliš ráda. Často bývala terčem pozornosti svých učitelů. Ať už například kvůli textu věnovanému západním letcům druhé světové války, o kterých se veřejně nemluvilo, nebo kvůli oblečení, které se vymykalo standardu a které jí a sestře posílali příbuzní z Austrálie. Ústrky ve škole pramenící z nepříznivého kádrového profilu ale vyvažovala kreativita a vztah ke zvířatům a přírodě. Vstřícní rodiče jí nebránili v zájmech a podporovali ji. Monika ráda četla a zajímala se o divadlo. Díky mamince kamarádky měla v době gymnaziálních studií neomezený přístup do divadla, kam to z části Lazy, kde žili, neměla daleko. Některá představení tak mohla shlédnout i vícekrát. Když se rozhodovala o svém dalším směru, DAMU se stala jasnou volbou.

Petice

Než však nastoupila ještě před maturitou do Prahy, seznámila se díky kamarádovi Michalovi Vilímovi s disidentem Stanislavem Devátým, členem VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), zakladatelem SPUSy (Společnost přátel USA) a pozdějším mluvčím Charty 77, který se pro ni stal důležitou autoritou. Ačkoliv jí tehdy ještě nebylo ani osmnáct let, lehce vplula do prostředí disentu. Společně s kamarádkou Radkou Chovancovou se pak podílely i na výrobě a distribuci protikomunistických letáků, samizdatu a šíření petic. Jednu za propuštění Stanislava Devátého v době, kdy držel protestní hladovku, také iniciovala. „Vymyslely jsme svoji petici a z druhé strany jsme daly Několik vět. Podařilo se nám najít několik desítek mladých lidí, kteří se zaručili a řekli, že chtějí jít do vězení namísto Standy. Že nechtějí žít v zemi, která takto porušuje lidská práva. A to ty estébáky tehdy strašně rozzuřilo. Věděli, že v Gottwaldově jsou nějací disidenti i šedá zóna. Od nás to ale byl dobrý tah – najít lidi, kteří nebyli ani disidenti, ani v SSM. Takže to vlastně vypadalo, že odpor se rozšiřuje dál.“

Permanentní dozor, zátahy, časté zadržování na osmačtyřicet hodin a policejní šikana, to vše zažívali nejexponovanější představitelé československého disentu, ke kterým patřil právě i Devátý. V době, kdy svůj odpor vůči režimu ve vazbě manifestoval hladovkou, která hrozila trvalým poškozením jeho zdraví, se Monika s Radkou vydaly na Velehrad. „Žádaly jsme tam potají, aby za něj sloužili mši, protože jsme si myslely, že zemře. Strašně jsme se bály. Přestal i pít a myslím si, že ta mše opravdu pomohla, protože ten den, kdy jsme ji nechaly potají sloužit, pro něj přiletěl vrtulník, vpravili mu něco do žil a zachránili ho,“ vypráví Monika.

Pro podpis Charty 77 se Monika rozhodla v době po svém vyhazovu z DAMU. Již dříve ji právě Devátý od podpisu zrazoval s argumentem, ať si nezablokuje možnost absolvovat v oboru, pro který se nadchla. Studium na divadelní škole ale nakonec Moniku spíše zklamalo. Navíc poté, co ze školy musela odejít, pracovala už jen jako uklízečka v gottwaldovských lázních, a tak měla pocit, že není co víc ztratit. Když vysvětluje svou motivaci, proč se připojila k podpisu provolání, říká, že pro ni nebyla Charta 77 generační záležitostí. Uvádí, že mnoho jejích vrstevníků ji tak ale chápalo a raději se podíleli na vzniku vlastních manifestů, tak jako například skupina kolem Petra Placáka, který inicioval vznik Českých dětí. Pro Moniku bylo provolání Charty 77 důležité hlavně svým obsahem a také osobnostmi, které se pod něj podepsaly. Především zmiňuje prof. Jana Patočku a Václava Havla.

Ať žije Václav Havel!

Souběhem několika okolností se od roku 1988 nakonec i Monika stala předmětem zájmu StB. Prvotním impulzem nejspíš byly její vazby na Stanislava Devátého, Pavla Jungmanna, který v Gottwaldově také rozšiřoval samizdat, anebo Petra Uhla a Annu Šabatovou, se kterými byla ve styku v době pobývání v Praze. Nepřilepšila si ani podpisem Charty 77, tiskem protirežimních textů a distribucí petic a občasníků jako byl Infoch (Informace o Chartě 77) nebo časopis Sport, který se v době sametové revoluce přetavil nejprve v Informační servis a později do podoby, ve které vychází dodnes, tj. týdeník Respekt. Právě kvůli tisku zakázaných textů skončila u výslechu. „Věděla jsem, kde je cyklostyl. A ti policajti to ze mě strašně chtěli dostat. Vyhrožovali mi, že mě zabijou, dají mě mezi prostitutky. Už si to nechci ani vybavovat. A celé to bylo proto, že jsem věděla, kde ten cyklostyl je. Samozřejmě jsem to neřekla,“ nerada vzpomíná Monika na chvíle, které nedobrovolně trávila na vyšetřovně StB. Když pak v srpnu roku 1989 odešel Stanislav Devátý do Polska, aby se tak vyhnul nástupu výkonu trestu (odsouzen byl na 20 měsíců), podle Moničiných slov doslova ‘přituhlo’. Během demonstrace v Praze 21. srpna 1989 ji pak sebrala policie. Prý na sebe upozornila tím, že přes hlavy policejního kordonu zakřičela směrem k demonstrujícím: „Ať žije Václav Havel!“

Do medvěda

Víc jak dva dny strávila Monika ve vazbě v Jesenici u Prahy a na Ruzyni. Poté ji v noci naložili do auta. „Bylo to strašidelný. Kam pojedeme? Dva policajti a já v autě... Byli žoviální, to jsem úplně nesnášela. Říkali: ‚Doufáme, že tady budete hodná.’ A já: ‚Naopak! Celou dobu přemýšlím o tom, jak co nejrychleji a co nejlíp vyskočit z auta.’ No a oni, jelikož neměli smysl pro humor, tak zastavili a přinesli mi medvěda – dali mi pouta na ruce a kolem pasu a takhle jsme dojeli až do Gottwaldova,“ líčí Monika.

První stání u soudu bylo stanoveno na 17. listopadu 1989. Obžalována byla za přečiny proti veřejnému pořádku, účast na nepovoleném shromáždění a rozmnožování protistátních tiskovin. Jako trest jí byl navržen zákaz pobytu v hlavním městě, odnětí svobody nebo pokuta. Na soud ji přijel podpořit Petr Pospíchal, člen Východoevropské informační agentury (VIA) – společenství zpravodajů z řad disidentů sovětského bloku informujících objektivně o dění ve svých zemích (nejznámější zprávou VIA pro zahraniční média se ve dnech po 17. listopadu 1989 paradoxně stalo desinformační oznámení o údajné smrti Martina Šmída při studentské demonstraci v Praze). Události z večera 17. listopadu 1989 daly do pohybu proces, který pak už jen nabíral na síle a vedl nakonec i k tomu, že byla během druhého stání obvinění zproštěna.

Kde jste byli?

„10. prosince se vrátil Standa, na Den lidských práv. Bylo to legrační, protože začali chodit lidé a chtěli podepisovat Chartu a kluci jim říkali: ‚Kde jste byli? Proč chodíte až teď? Teď už to nemá smysl,‘“ směje se Monika, když vykresluje atmosféru ve dnech sametové revoluce ve Zlíně. Druhým dechem ale také upozorňuje, že ji překvapilo, jak se chování lidí během velice krátké doby proměnilo. Ilustruje to na příkladu svých dvou soudních stání, kdy na prvním byla téměř osamocena a během druhého jí přišel vyslovit podporu dav lidí. Strach tedy lidé rychle zahodili a mnohdy se rychle zorientovali do té míry, že novou občanskou iniciativu, kterou se stalo Občanské fórum (OF), využili „jako výtah k moci“. 

„U jednání na radnici jsem nebyla. Tam chodili Petr Bartoš, Bedřich Koutný, Pavel Jungmann a  Stanislav Devátý. Neangažovala jsem se politicky, směřovala jsem k tomu točit filmy. Nechtěla jsem být nejmladší poslankyní. Ale velice mne zaujalo, když jsem se stala členkou komise, která se šla podívat na policii, jak to tam vypadá. Což bylo velice absurdní, protože jsem tam byla chvilku předtím zavřená a teď jsem tam šla na kontrolu. Provázeli nás a říkali: ‚Podívejte se, tady je to všechno v pořádku. Bude svoboda a demokracie a my vás tady vítáme.‘ A já tam vlezla někam za dveře a říkám: ‚Prosím vás, a co to tady schováváte?’ A tam byla skartovačka, která jela na plné pecky,“ naráží Monika na aktivitu složek StB v prvních týdnech po 17. listopadu 1989.

V rámci činností OF se Monika zapojila do vydávání občasníku, který vymyslela a pro který pořizovala rozhovory např. s Karlem Krylem, politickým vězněm původem ze Zlína Josefem Römrem, redaktorem Hlasu Ameriky Ivanem Medkem nebo Stanislavem Devátým.

Když se situace stabilizovala, rozhodla se zkusit štěstí podruhé a přihlásila se na FAMU, kterou absolvovala roku 1998. Scenáristice a režii filmů hraných i dokumentárních se od té doby věnuje nepřetržitě. Vedle toho založila nakladatelství. Vydala například knihu Opat chuligán věnovanou osudu vězněného opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska, pozoruhodné paměti politické vězeňkyně Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky nebo knihu vzpomínek přátel a známých na Ivana Martina Jirouse Aby radost nezmizela – Pocta Magorovi.

Z její iniciativy vznikl i pomník obětem komunismu na pražském Újezdě. „Byla jsem ráda, že alespoň něco vzniklo, i když to nakonec nebylo podle mojí představy. Ale potěšilo mne, že tam byl happening, kdy na ty mužské postavy někdo pověsil ženské šaty, aby dal najevo, že v komunismu trpěly také ženy. To si myslím, že je téma, které pořád ještě čeká na zpracování,“ říká závěrem Monika.