Jarmila Lebedová

* 1925

  • „Silnice, domy, Úvoz a u nás Židenice kvůli té Zbrojovce, my jsme taky měli hrozně, hrozně poškozenej dům. Byl listopad, 20. listopadu [1944], a už byla zima. Nebylo sklo ani v jednom okně. Tlakem vzduchu to všechno popraskalo a to sklo popadalo.“

  • „Začaly houkat sirény. To bylo na Falkensteinerově [dnes ulice Gorkého], ve městě. Tak rychle do krytu. No a já jsem si říkala, no tak se půjdu schovat pod Špilberk, to nebylo daleko. Letěla jsem pod ten Špilberk, ale to bylo na poslední chvíli. Letěla jsem zpoza ulice, kde teď jezdí tramvaj, ta vrata tam jsou pořád. Myslím, že je to lidem přístupný, co tam všechno bylo, pod tím kopcem. To bylo vybavený. Tam jsme se mohli schovat. Byly tam i nějaké pomůcky, už nevím, jak to všechno fungovalo. Ale byl to opravdu vysokej kopec, tak jsme měli naději, že když tam padne bomba, tak to nepropadne. Tam bylo nacpáno! Ale co bych se tam malá nevešla. Policajt už na mě křičel: ,Co tady ještě děláte, rychle, rychle!‘ Už jsem byla kousek od toho krytu. Tak jsem tam vešla a už to padalo. Tak jsme to tam přečkali, nikdo nebyl zraněn, naštěstí. Když odhoukali, že už je konec bombardování, tak teď ta spoušť po tom Brně, to teda bylo strašný.“

  • „Já si pamatuju, protože jsme měli o tři domy dále obchodníka se smíšeným zbožím, tak donesl na půdu dvě bedny, to byl metrák cukru. Souseda jsme měli řezníka, tak – maso se nedá takhle – ale měli jsme po celou válku od něj přece jenom trošku podstrčeno víc, než bylo na lístky. Na lístky byla třeba jedna šestnáctina mléka pro jednoho člověka. Takže hospodyně, když chtěly zadělat na buchty, tak pár jich zjistilo, že sifonem se dá zadělat na buchty taky. Nebylo to samozřejmě chuťově ono, ale buchta se upekla a podařila. A kdo mohl, měl zahrádku nebo něco pěstoval, aby si doplnil stravu, protože to, co bylo na lístky, no to byla šestnáctina litru mléka na osobu. Takže ráno snídaně, to byla vždycky jenom černá káva – to byla melta, ne pravá káva, ta vůbec, to snad někde ve vysokých kruzích politiků, ale kávu jsme vůbec neznali. No a ten jídelníček pro maminky byl teda velmi těžký. Kdo měl trošku zahrádku, tak pěstoval. Zeleninu, salát, kedlubny, nasázely se stromy, kde se dalo, ovocné. Přece jenom to nebylo na lístky.“

  • Full recordings
  • 1

    Brno, 28.07.2022

    (audio)
    duration: 02:16:31
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Začaly houkat sirény a v krytu bylo plno

Jarmila Lebedová (50. léta)
Jarmila Lebedová (50. léta)
photo: Archiv pamětnice

Jarmila Lebedová, rozená Jílková, se narodila 12. dubna 1925 v brněnských Židenicích. S rodiči Ludmilou, rozenou Flesslerovou, a Janem Jílkem vyrůstala v domě dědečka Aloise Flesslera, který za první republiky podnikal v prodeji topiva. Roku 1931 nastoupila do základní školy, po jejím absolvování studovala brněnské gymnázium Křenová. Po maturitě v roce 1944 byla v Brně nuceně nasazena. Od roku 1944 opakovaně zažívala bombardování Brna. Při jednom z náletů rodina přišla o domov a otec o svou krejčovskou dílnu. Krátce před osvobozením se s rodiči přesunula na brněnský venkov, kde přečkali poslední dny války. Po návratu do Židenic se stala svědkem odsunu Němců. V poválečném Brně si chtěla rozšířit vzdělání a poté pracovat jako učitelka. Kvůli nedostatku pedagogů však nastoupila rovnou do školy v Nedvědici (okres Brno-venkov) a kvalifikaci si doplnila při zaměstnání. Za svou učitelskou kariéru vystřídala vícero působišť, na brněnském venkově i přímo v Brně vyučovala především na obecných školách. Do důchodu odešla v roce 1981. V roce 2022 žila v domově pro seniory v Brně.