The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Lebedová (* 1930  †︎ 2020)

• narozena 13. února 1930

• vyrůstala v selské rodině v Červených Janovicích

• zažila mobilizaci, válku i osvobození

• v 50. letech musela rodina odevzdat hospodářství do jednotného zemědělského družstva

• do roku 1958 pracovala jako dělnice v podniku Praga

• vdala se a vychovala dvě děti

• poté vystřídala řadu dalších zaměstnání

• zemřela v roce 2020

Růžena Lebedová přišla na svět v únoru roku 1930 a vyrůstala spolu se sestrou v obci Červené Janovice poblíž Kutné Hory. Její tatínek se jako mladý učil ve Vídni na truhláře. Když pak ale přišla první světová válka, musel učení nechat a vrátit se domů.

„Museli jsme rodičům hodně pomáhat. Celé prázdniny jsme měli pracovní a dělali jsme ručně na polích,“ vzpomíná Růžena Lebedová na své dětství. Její rodiče Růžena a Rudolf Kozlíkovi totiž vlastnili zemědělství a malá Růžena spolu se svou sestrou musely rodině s hospodářstvím pomáhat. A to i v době školního roku, po příchodu ze školu, šli všichni společně na pole sbírat třeba brambory. „A když tatínek mlátil obilí, museli jsme pomáhat, dávat snopy,“ vzpomíná.

Kromě práce dbala rodina také na to, aby společně chodili do kostela. „Pravidelně, každou neděli s maminkou a tatínkem,“ vzpomíná Růžena Lebedová a dodává, že právě tyto návštěvy ji naučily respektu k druhému člověku.

Každý, kdo mohl, pomohl

„To jsme se dozvěděli od rodičů,“ odpovídá Růžena Lebedová na dotaz, jak se jako tehdy malá dívka dozvěděla o začátku druhé světové války. „Ze začátku, v roce 1938 byla mobilizace. Všichni jsme doma plakali, jestli tatínka vezmou na vojnu. Bylo to hrozné, byly jsme (se sestrou) malé děti. Když se tatínek vrátil, tak jsme byly rádi, ale s Němci to nebylo jednoduché.“

V osmi letech začala chodit v Červených Janovicích do školy. Vzpomínky na svá školní léta má, jak sama říká, dobré, ovšem vyjma druhé třídy. „Chodily se mnou do třídy čtyři židovské děti. Odvezli je do koncentráku a už se nevrátily.“  Šlo konkrétně o dvě dívky a dva chlapce, Jirku a Honzíka. Vzpomínky na školáky, kteří byli posláni do koncentračního tábora, jsou pro ni dodnes bolestné.

Z válečných let si dále vybavuje přídělový systém a potravinové lístky. „Jenomže rodiče měli doma zvěř, tak dostávali akorát snad jen na cukr, na nic jiného ne. Byli samozásobitelé,“ vzpomíná Růžena Lebedová na rodinné hospodářství se dvěma voly, krávami, telaty a kozou.

Podobně vzpomíná třeba na povinnost každý večer zatemňovat okna či zákaz zábav. „Někteří lidé neměli dostatek jídla, tak chodili po venkově a každý, když mohl, jim pomohl. Když byly nálety na Kolín, na Pardubice, tak muselo být všude zatemněno,“ popisuje.

S komunisty po válce klid nepřišel

„Pamatuju, že Rusové přivedli koně, sebrali je po cestě a jeli s nimi dál. A když jim vypověděli, tak je tam nechali. Tenkrát přivedli tatínkovi jednoho domů a já jsem ho chodila krmit, protože tatínek se ho bál. Ale když odcházeli, tak ho zase sebrali zpátky,“ vzpomíná na konec války a osvobození Rudou armádou. „Představovali jsme si, že bude všechno růžové. Ale ono to tak nebylo,“ říká Růžena Lebedová a ihned dodává: „S komunisty po válce klid nebyl.“

Vypráví o strýčkovi, který prý na tři měsíce skončil ve vězení poté, co se příliš otevřeně vyjadřoval na adresu nových mocipánů. „Každý si musel rozmyslet, než o komunistech něco řekl.” S postupným utužováním komunistického režimu došlo i na majetek její rodiny, která musela hospodářství odevzdat do nově vznikajících jednotných zemědělských družstev (JZD).

„Ti, co byli u Němců, se potom dali ke komunistům a zakládali JZD. A zakládali to tak, že tatínka dali na obecní úřad, drželi ho tam do noci, pokud jim to nepodepsal,“ popisuje . „Tatínek seděl ve chlívě a plakal, že mu všechno sebrali do družstva. Lidé tam nešli dobrovolně, oni tam jít museli.“ Rodina přišla o pole i dobytek. „Našim už bylo přes sedmdesát let a museli pořád chodit do práce, protože měli každý jenom 400 korun důchodu.“

Zase jsme vlezli do špatné doby

Růžena Lebedová se vdávala mladá za svou první lásku. Pracovala tehdy v podniku Praga, kde se vyráběly vypínače do poloautomatických praček. Tam vydržela až do roku 1958, než se jí narodil mladší syn. Chvíli s ním byla doma, poté ale vystřídala několik zaměstnání: ve školce zajišťovala dětem stravování, působila v Jednotě a pracovala i v restauracích a jídelnách, například v podniku ČSAD v Kutné Hoře měla vlastní kantýnu.

„Němci přišli v tichosti a všechno zabrali. Ale Rusáci přišli s plným vyzbrojením,“ vzpomíná Růžena Lebedová na rok 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Byli jsme z války takoví zakřiknutí a zase jsme vlezli do špatné doby,” vzpomíná pamětnice na turbulentní časy komunistického režimu. Změny spojené s rokem 1989 a sametovou revolucí naopak přivítala. „Viděli jsme, jak jde vše k lepšímu. Doufali jsme, že to tak opravdu bude,“

Když měla Růžena Lebedová odpovědět na dotaz, čím se ve svém životě řídila, odpověděla: „Byla to ta víra v Boha.“  Mladým lidem, budoucí generaci vzkazuje, aby si vážili života v míru a období bez války. „Nepřála bych jim, aby to zažili. Přála bych jenom, aby život brali rozumně a aby se snažili respektovat rodiče.“