The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Lejsek (* 1937)

• narodil se 19. dubna 1937 ve Vysokém nad Jizerou

• vyrůstal v místní části obce Plavy, v Haraticích

• dne 16. května 1945 se uúčastnil vítání Edvarda Beneše v Praze

• v roce 1948 cvičil na Všesokolském sletu v Praze

• absolvent pedagogického oddělení při hudební škole v Liberci

• v letech 1957–1957 prodělal základní vojenskou službu v Liberci

• od roku 1960 vyučoval na základní hudební škole v Tanvaldu

• v polovině srpna 1968 viděl v Polsku vojska chystající se k invazi do Československa

• v srpnu 1968 působil jako předseda občanského výboru v Haraticích

• v roce 1972 založil hudební skupinu Domestic

• v letech 1989–2018 působil jako ředitel základní hudební školy v Tanvaldu

• v době natáčení (2023) žil v obci Plavy-Haratice

Jako malý kluk vítal Jiří Lejsek s dědečkem v Praze 16. května 1945 prezidenta Edvarda Beneše, který se vrátil z exilu v Anglii V roce 1948 cvičil v Praze na Všesokolském sletu. Poté, co komunisté zakázali Sokol, schovávala jeho rodina sokolskou vlajku obce Haratice, tak jako už dříve během druhé světové války. 

Dlouholetý muzikant a hudební pedagog Jiří Lejsek nikdy nevymaže ze své paměti ani vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Měl proběhnout tajně, čemuž odpovídaly také přípravy. O vojenské operaci, která měla potlačit údajnou kontrarevoluci, neměl nikdo z civilistů nic vědět. Když se proto Jiří Lejsek s rodinou vraceli v polovině srpna 1968 přes Polsko domů od Baltského moře, velmi ho překvapilo, kolik sovětské techniky se stahuje k československým hranicím.
„V srpnu 1968 jsme byli na dovolené v Polsku u moře, někde u Świnoujście (Svinoústí), a tam jsem se na rybách seznámil s nějakým inženýrem, který mi říkal, ať jedeme domů, protože brzy to nebude možné. Měl pravdu, 18. srpna jsme jeli domů a cestou už jsme vídali vojáky. Nesměli jsme opustit silnici, ani nikde zastavit. Prostě když jedete do Československa, tak jeďte,“ popisuje dění na polské straně hranice pamětník.
Když k invazi o několik dní později skutečně došlo, měl Jiří Lejsek jako předseda občanského výboru v Haraticích službu na místním národním výboru v Plavech a snažil se alespoň rozhlasem informovat občany.
„V Desné projížděly sovětské jednotky, došlo k nějakým zraněním. Ten den jsem měl službu na úřadě, střídali jsme se a v rozhlase jsme hlásili všechny zprávy, které přišly. Sledoval jsem to tenkrát velice vážně,“ vzpomíná.

Po roce 1988 se Jiří Lejsek proslavil v severních Čechách jako kapelník skupiny Domestic. Hráli převzaté tuzemské i zahraniční hity, ale také vlastní a velmi populární skladbu „Já znám svou míru, měřím metr šedesát, já znám svou míru“. Šlo o reakci na vysokou konzumaci alkoholu v době totality. Píseň zněla na konci tanečních zábav, kdy se řada lidí potácela po sále, případně hodila takzvané umakartové čelo. Což znamenalo, že usnuli s hlavou opřenou o desku stolu.

Jednou se kapela ocitla v problémech způsobených udavačem. „Někdo na nás napsal anonym, že hrajeme protisocialistické a protisovětské písně. Něco pravdy na tom bylo, protože když jsme jednou hráli v Rokytnici nad Jizerou, zpíval si na záchodě kluk ‚Běž domů Ivane, čeká tě Nataša‘. Poslouchal jsem ho a říkám mu, jestli může jít se mnou nahoru ke klavíru a zazpívat mi to, abych si zapsal melodii a slova. ‚Běž domů Ivane, čeká tě Nataša‘ jsme hráli asi desetkrát,“ popisuje začátky kapely Domestic pamětník. „Povolali mě na okresní výbor komunistické strany. Náhodou tam ale byl jeden soudruh, který znal mého otce. Měl jsem tak určitou kliku a nakonec všechno skončilo jenom napomenutím.“

Rodiče byli sokolové tělem i duší

Jiří Lejsek se narodil 19. dubna 1937 ve Vysokém nad Jizerou do rodiny Lidmily a Oldřicha Lejskových. Vyrůstal v místní části obce Plavy, v Haraticích nedaleko Velkých Hamrů, a protože byli rodiče vlastenci a sokolové, vedli svého synka od útlého věku ke sportu a také jej brali s sebou na různé akce.
„Rodiče byli sokolové tělem i duší. Někdy se jezdívalo i do Krkonoš a naši chtěli, abych uměl jezdit na lyžích. Asi ve třech letech mě na ně postavili a od té chvíle jsem prakticky lyžoval. Ten pohyb se pro mě stal naprosto přirozeným, což mi později pomáhalo, když jsem jezdil závodně,“ vzpomíná na aktivní výchovu ke sportu.
Kromě sportovního nadání se u Jiřího Lejska začal v raném dětském věku projevovat ale i hudební talent. „Na mé třetí Vánoce mi Ježíšek přinesl jednořadovou heligonku a já na ni asi za hodinu zahrál ‚Co sedláci, co děláte‘. To si vzpomínám. Pak mě jednou rodiče vzali k příbuzným do Držkova, kteří měli klavír. Nechali mě si k němu sednout a já jsem u něj vydržel a brnkal si písničky asi dvě hodiny. Pak mi rodiče koupili vlastní klavír a bylo rozhodnuto,“ vypráví Jiří Lejsek.

Jeli jsme přivítat návrat prezidenta do Prahy

Ačkoli se druhá světová válka podle pamětníka v Plavech příliš neprojevila, všichni si na jejím konci oddychli. Jen několik dní po osvobození se tehdy osmiletý Jiří Lejsek podíval s dědečkem do Prahy na slavnostní návrat prezidenta Edvarda Beneše.
„Dědeček byl legionář, celý život pracoval na dráze, a když byli jako legionáři na nějakém výročí, brával mě s sebou. Takto jsem se zúčastnil 16. května 1945 vítání prezidenta Beneše, když přijel do Prahy. Děda mě vlastně vychovával a pomáhal mi i později, když jsem studoval klavír. Chtěl mě vždycky slyšet, když jsem hrál, a to pro mě bylo důležité,“ popisuje vztah s dědečkem pamětník.
Prakticky ihned po skončení války vstoupila rodina Jiřího Lejska znovu do Sokola. „Cvičili jsme dvakrát týdně, plnili Tyršův odznak zdatnosti a tehdy už jsem jezdil závodně na lyžích. V roce 1948 jsem cvičil na Všesokolském sletu v Praze jako žák. Vzpomínám si, že to bylo spontánní, najednou se všechno mohlo a lidé byli nadšení. I já byl nadšený, že se můžu ukázat a cvičit na Strahově. Ta euforie byla obrovská a pak přišlo zklamání,“ popisuje Jiří Lejsek.

Sokolský prapor jsme chránili zatlučený v komoře celé roky

Protože vykonávali rodiče pamětníka dělnické profese, komunistický převrat v únoru 1948 se jich profesně ani majetkově nedotkl. S velkou nevolí však nesli zánik sokolské činnosti. Zatvrdili se a o politiku se víc nestarali. Otec jako praporečník Sokola jen znovu ukryl sokolský prapor, který schovával předtím i celou válku.
„Náš sokolský prapor se nám podařilo zachovat v takovém stavu jen proto, že byl za války pověšený ve skříni v komoře a vše se muselo zatlouct prkny. Když skončila válka, používali jsme ho při všech slavnostech tady v Haraticích nebo v Plavech, i v roce 1948 na Všesokolském sletu v Praze. Po komunistickém převratu jsme ho schovali znovu,“ přibližuje historii praporu pamětník.

Ve škole na nás naléhali, ať se dáme k horníkům

V této neklidné době navštěvoval Jiří Lejsek měšťanskou školu ve Velkých Hamrech a od roku 1949 docházel také do hudební školy v Tanvaldu, kde se učil hrát na klavír. To mu velmi pomohlo, když se v roce 1952 rozhodoval o svém dalším studiu. „Když jsme se měli rozhodovat o zaměstnání, měli jsme v té době dvě možnosti: buď hutník, nebo horník. Slibovali nám hory doly, ale kdo se jim upsal, tak na to doplatil. Co slibovali, nebyla totiž vůbec pravda,“ popisuje tehdejší praxi Jiří Lejsek. Díky dobrému vedení na klavír se mohl připravit na přijímací zkoušky a přijali ho na pedagogické oddělení při hudební škole v Liberci. Pamětník tam měl možnost studovat hudbu u vynikajících profesorů a jedním z jeho učitelů se stal například klavírní virtuoz Jaroslav Hauft.

Na vojně se mnou nepočítejte, zítra máme vystoupení

V roce 1957 musel Jiří Lejsek nastoupit základní vojenskou službu jako radista v Liberci. Na dobu své služby však vzpomíná rád. „Vzhledem k tomu, že jsem byl sportovec, tak mi dali na starosti chlapce na lyžích. V zimě jsem byl dost často na tréninku na Ještědu, v létě jsme trénovali běh mezi stromy a pak jsem se věnoval muzice. Hned jsem na vojně udělal pěvecký sbor, měli jsme takové trio s orchestrem, se kterým jsme objížděli všechna jednotná zemědělská družstva v okolí Liberce a všude jsme hráli. Byl jsem dost vytížený a je to vidět i na našem vojenském tablu, kde mám napsáno ‚Se mnou nepočítejte, dneska nacvičujeme, zítra vystupujeme‘,“ dodává se smíchem pamětník.

Srpen 1968: V Polsku jsme viděli vojáky a nesměli jsme zastavit

V roce 1960 získal Jiří Lejsek místo pedagoga na hudební škole v Tanvaldu, kde vyučoval hru na klavír, harmoniku a zobcovou flétnu. Hudbě se ale rád věnoval i ve svém volném čase. Jak popisuje, stávala se hudební scéna uvolněnější zejména na jaře 1968 a i v hudební branži se předpokládalo, že v dalších letech půjde všechno snadněji a lépe. Nic nenasvědčovalo tomu, že již brzy má období svobody a naděje přerušit vpád vojsk Varšavské smlouvy.
Když byl pamětník s rodinou v srpnu 1968 na dovolené v Polsku u Baltského moře, získal od známého doporučení, aby se do Československa vrátili co nejdříve, protože později se už domů nedostanou. Na cestu vyrazili 18. srpna a skutečně viděli po cestě množství vojáků, nesměli opustit silnici, ani nikde zastavit.

Kdo nesouhlasil s normalizací, musel pryč

Hned po svém návratu se Jiří Lejsek stal předsedou občanského výboru v Haraticích, které patřily pod obec Plavy. V této funkci pamětníka zastihl i osudný den invaze sovětských vojsk. Měl službu na místním národním výboru a v rozhlase hlásil všechny zprávy, které přišly. V dalších měsících však nesouhlasil s normalizačním směrem a musel místo opustit.
„V roce 1969 ale přišla normalizace a já jsem holt nesouhlasil s tím, co se děje. Chtěli například vymazat z kroniky to, co napsala kronikářka, tak jsem se postavil proti. Dostal jsem poděkování, nějakou knihu, list a bylo po politické dráze,“ uzavírá Jiří Lejsek.
Místo politiky se pamětník rozhodl více se věnovat hudbě. Nejprve založil kapelu o čtyřech členech, která fungovala jako součást  hudebního orchestru Rudy Janovského v Tanvaldu. V roce 1972 se však rozhodli osamostatnit jako hudební skupina Domestic.

Celníkům vadilo, že má náš bubeník dlouhé vlasy

Se skupinou jezdili i na zahraniční zájezdy, nejvíce do Německé demokratické republiky (NDR). „Vždycky se k nám chovali velmi vstřícně. Akorát jednou jsme měli nějaké potíže, když jsme hráli něco anglicky. Někdy se také stalo, že jsme s sebou do NDR dostali politický dozor. Nejhorší ale byly hranice, katastrofa. Tam rentgenovali i dečku, kterou jsem měl v autě pod zadkem. Problémy jsme měli pochopitelně i proto, že měl náš bubeník dlouhé vlasy. Kvůli tomu nás nechávali dlouho čekat na hranicích. Tak jsme si na kapotě aut rozdělali lahvovou Plzeň a dali jsme si svačinu. Většinou to skončilo tak, že nás museli pustit, protože jsme měli třeba za dvě hodiny hrát,“ vypráví pamětník.

V roce 1989 se Jiří Lejsek již do politického dění nezapojoval. Místo toho se plně soustředil na profesní oblast, protože se krátce před pádem komunistického režimu stal ředitelem tanvaldské hudební školy. Ve funkci setrval až do roku 2018 a během svého působení získal pro školu novou budovu a vytvořil nový taneční obor.
„Jako ředitel jsem hlavně chtěl, aby děti hrály v různých souborech, protože to jim dá nejvíc. Také jsme začali cíleně vyhledávat talenty, například jsem si chodil sám vybírat do školek děti,“ upřesňuje Jiří Lejsek.
Mimoto učil hudební výchovu i na místním gymnáziu a pokud to bylo možné, stále jezdil s kapelou do zahraničí. V době natáčení (2023) žil v obci Plavy-Haratice  a působil jako předseda místní organizace Českého rybářského svazu.