The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jan Leníček (* 1945)

• narozen 11. dubna 1945 v Havlíčkově Brodě do rodiny učitelky a advokáta

• rodiče nebyli členy komunistické strany, jen díky matčinu zásahu mohl nastoupit na gymnázium

• vystudoval vysokou školu chemickou v Pardubicích

• po škole pracoval pár měsíců ve Spolchemii v Ústí nad Labem jako vedoucí laboratoře

• těsně po srpnové okupaci Československa v roce 1968 nastoupil na vojnu do Varnsdorfu

• v srpnu 1969 zasahoval jako voják během protestů proti okupaci v Liberci

• po vojně se vrátil do Spolchemie jako vedoucí laboratoře

• od roku 1976 působil na Krajské hygienické stanici jako vedoucí laboratoře organické chemie

• s kolegy začal s výzkumem a měřením škodlivin ve vodě, půdě, ovzduší i v lidském těle

• v roce 1976 se oženil, s manželkou vychoval tři děti

• na Krajské hygienické stanici v Ústí nad Labem pracoval ještě 14 let po odchodu do důchodu

• na penzi spolupracuje s Technickou univerzitou v Liberci

• v roce 2024 žil v Ústí nad Labem

Jan Leníček se narodil necelý měsíc před koncem druhé světové války a zasvětil svůj život chemii. Pracoval desítky let jako vedoucí laboratoře organické chemie na Krajské hygienické stanici v Ústí nad Labem. Mohl si jen plnit běžné pracovní povinnosti, jeho zvídavá a činorodá povaha ho však hnala dál. S kolegy se za hlubokého socialismu stali průkopníky v metodách měření a výzkumu, jak škodlivé chemické látky působí na lidský organismus, ať už ve vodě, mateřském mléce nebo v ovzduší.

Občas se jeho práce chemika prolínala s prací vynálezce i detektiva. Ústecká laboratoř „hygieny“ svého času udávala tón i ostatním odborným pracovištím v Československu. Výsledky mnoha měření si pracovníci laboratoře tak trochu shromažďovali do šuplíku – nikoho totiž, podle Jana Leníčka, příliš nezajímaly. Režim se nejvíc obával, aby se nedostaly na veřejnost. „Když už jsme nějaká data publikovali, nesměli jsme psát, kde jsme je naměřili. Například u dat z Milešovky jsme uváděli, že byla změřena v místě vzdáleném 15 kilometrů od Ústí nad Labem ve výšce 800 metrů,“ prozrazuje.

Všechno odstartovala modrá lednice

Podle Jana Leníčka se komunistický režim znečišťováním životního prostředí nijak zvlášť nezabýval, z výpustí a komínů fabrik občas vycházely takové věci, že by v dnešní době vstávaly lidem vlasy hrůzou na hlavě. Například k tomu, že se vůbec někdo ve střední Evropě zabýval skupinou chemických látek nazývaných polychlorované bifenyly, přispěla obrovská náhoda. „Přišli na to vlastně Američané, a sice díky vepřovému masu z Československa. V osmdesátých letech byla naděje, že budeme vyvážet vepřové maso do Ameriky,“ začíná pamětník s vyprávěním. „Ve veterinárním ústavu v Jihlavě, kde vzorky masa pro analýzu schraňovali, se na zahraniční návštěvu pečlivě připravili. Aby bylo vše krásné na pohled, natřeli lednici se vzorky modrou barvou. Američané maso otestovali a zjistili, že je v nich šílený podíl bifenylů a nastal strašný poplach.“

V tu dobu už se vědělo, že ústecká laboratoř pod vedením Jana Leníčka hraje v republice významnou roli v měření pesticidů a dalších škodlivých látek. „Přijeli z Prahy, jestli bychom uměli tyhle látky zjistit. Nic na to nebylo, téměř žádné přístroje nebo metody. Dali jsme hlavy dohromady, sehnali jsme literaturu, adaptovali analytickou metodu, ze směsi bifenylů připravili standard a začali měřit na tehdy téměř unikátním plynovém chromatografu s EC detektorem. Zjistili jsme, že jsou v mateřském i kravském mléce, dokonce jsme naměřili vysoký obsah bifenylů v mrtvolách, prokázány byly i v novorozencích. A najednou tu byl problém. Koncentrace v Československu byly nejvyšší v celé Evropě.“

Celý laboratorní tým, zhruba sedm lidí, pak začal jezdit pro vzorky do továren i zemědělských družstev. „Brali jsme vzorky olejů, nátěrů ze stěn, zábradlí, senážních jam a kravínů. Když měření odhalilo zvýšený obsah bifenylů, testovalo se i mléko. Tam jsem si uvědomil, že to úřady berou vážně, protože na základě takového zjištění šlo třeba hned 100 krav na porážku,“ dodává pamětník s vysvětlením, že polychlorované bifenyly se používaly od třicátých let dvacátého století zejména v chladicích, izolačních a mazacích systémech, přidávaly se do lepidel, tmelů nebo antikorozních nátěrů.

Nesměl jsem se ukázat v hospodě, kde čepovali ústecké pivo

Analytika podle pamětníka vyžaduje vždycky tak trochu náhodu. „Jednou za námi přišli z Elite Varnsdorf s tím, že když se jejich pracovníci sprchují, cítí benzín. Ve vzorku vody jsme objevili chlorované látky trichlorethylen a tetrachlorethylen a bylo jich hodně. Nedaleko byla civilní obrana, takže se celá věc ututlala. Říkal jsem si, že když se to našlo ve Varnsdorfu, musí to být i jinde, a tak jsme začali testovat studny na okrajích měst,“ vzpomíná Jan Leníček na začátek příběhu, na jehož konci byla objevena celá řada kontaminovaných studní. Například v Mikulášovicích, kde byla fabrika Mikov, nebo v Děčíně vedle pivovaru. Testované pivo též obsahovalo stopové množství chlorovaných látek.

Aby vyloučili možné přírodní produkty obsažené v pivu a jejich vyplavení s chlorovanými kontaminanty, analyzovali pro kontrolu slavné ústecké pivo. „V lednici jsem měl jeden Zlatopramen na svačinu a zkusmo jsem ho otestoval. A k mému překvapení byly ve vzorku obrovské koncentrace trichlorethylenu a tetrachlorethylenu. Ústecký pivovar, dokonce i vedlejší lihovar, bral vodu ze stejné studny, a tak jsme se na ni podívali,“ vzpomíná. Ve vodě byly prokázány taktéž vysoké koncentrace chlorovaných látek a vznikl problém. Pivovar i lihovar byly na nějaký čas odstaveny. Pivovar pak, podle Jana Leníčka, začal používat k vaření zlatavého moku vodu z vodovodního řádu a od té doby už ho nikdo nechtěl pít, protože se mu změnila chuť. „Nesměl jsem chodit do hospody, protože bych tam dostal přes držku, že jsem zavřel oblíbený pivovar. Rok k nám pak každý den ráno chodil policajt pro protokoly. Vyšetřovatelé shromažďovali data, aby mohli někoho z celé situace obvinit,“ směje se pamětník. „Pro lihovar jsme vynalezli způsob, jak škodlivé látky z vody odstranit, a k analýze se stahovaly vzorky z celé republiky. V tu dobu se naše laboratoř stala největší zásobárnou alkoholu, který nám posílali na testování, a to pravděpodobně v celé Evropě.“

Chemie je láska na celý život, je to věda i detektivka

Laboratoř Jana Leníčka se kromě jiného věnovala i měření škodlivin v ovzduší. „Na severu Čech se pálilo uhlí ve velkém. Vyvinuli jsme metodu, jak karcinogenní benzo(a)pyren ve vzduchu měřit. Neexistovaly žádné normy, nikdo netušil, jestli jsou hodnoty vysoké, nebo nízké, my ale věděli, že jsou v Ústí nad Labem desetkrát vyšší než v okolních státech. Data jsme sice shromažďovali, nikoho ale vlastně příliš nezajímala. My byli nadšení, práce nás bavila a naplňovala,“ říká pamětník, který se k chemii dostal vlastně tak trochu z nouze. „Vždycky jsem se dobře učil, po základní škole jsem chtěl na gymnázium. Rodiče ale nebyli v komunistické straně, a tak mi škola další studium nedoporučila. Maminka tenkrát ‚vlítla‘ na soudruhy na okresní výbor partaje a předvedla jim tam takový výstup, že jsem se na gympl dostal. Dál jsem mohl studovat vlastně cokoliv. Nabízela se strojařina, chemie, ale i historie. Nakonec jsem se rozhodl pro chemii, protože v Pardubicích na Vysoké škole chemické byl prorektorem tátův kamarád a bylo jasné, že když složím přijímací zkoušky, na školu se hladce dostanu. Řekl jsem si, lepší studovat něco než nic, a navíc mě chemie bavila.“

Po dokončení Vysoké školy chemické nastoupil pamětník na pár měsíců do chemičky Spolchemie v Ústí nad Labem. „Bylo to v roce 1968 a krátce po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy mi přišel povolávací rozkaz. Sloužil jsem ve Varnsdorfu. Jako voják jsem pak musel zasahovat v srpnu 1969 v Liberci při masivních protestech proti okupaci města Sovětskou armádou,“ vzpomíná na doslova jednodenní válku v ulicích Liberce Jan Leníček. Protestující tenkrát rozháněly Lidové milice. Na pomoc liberecké Veřejné bezpečnosti byla povolána i armáda, která uzavřela náměstí, kam lidé přinášeli svíčky a květiny.

Normalizační drápy až na Krajskou hygienickou stanici nesahaly

Po vojně působil pamětník ještě šest let v ústecké Spolchemii jako vedoucí tamní laboratoře. „Z první ruky jsem mohl pozorovat, jaké škodliviny mohou z fabriky vycházet ven,“ říká. Práce v chemičce ho nenaplňovala, a tak se ucházel o místo v laboratoři organické chemie Krajské hygienické stanice. V roce 1976 na „hygienu“ nastoupil a jeho kariéra nabrala úplně nový rozměr. „Mohl jsem se začít věnovat výzkumu a kreativní práci,“ oceňuje.

Normalizace práci pamětníka nijak nebrzdila. „Na hygieně to bylo v tomhle směru velmi dobré. Všichni jsme byli odborníci a věnovali jsme se práci, nikdo nám do ní nemluvil. Po nějakém čase jsem však pocítil, že jsem tak trochu pod drobnohledem. V jednu chvíli mi totiž přestaly chodit odborné články ze zahraničí,“ dodává pamětník s vysvětlením, že v tehdejším Československu bylo velmi těžké dostat se k vědeckým pracím. Šlo ale požádat o jejich zaslání zahraniční kolegy. „Měli jsme takový koresponďák [korespondenční lístek] s předtištěným textem v angličtině s prosbou o určitý materiál. Najednou ale přestaly chodit odpovědi a ze šeptandy jsem se dozvěděl, že jsem pod pečlivým dohledem Státní bezpečnosti.” Ošemetnou situaci vyřešil pamětník tím, že si nechal odborné články posílat přes kolegu Ivana Beneše z Teplic.

Místo Hamburku jsem si napsal cestovní příkaz čtyřikrát do Košic a zpátky

Sametová revoluce přinesla do osobního i profesního života Jana Leníčka obrovskou euforii a také uvolnění. „Americká firma mi nabídla, že mi zaplatí týdenní pobyt na pesticidní konferenci v Hamburku. Byl ale problém s povolením cesty do zahraničí, šlo to přes ministerstvo a to v tu dobu ještě nic moc nepovolovalo. Můj šéf mi poradil, abych si napsal služební cestu čtyřikrát do Košic a zpátky a místo toho vyjel do Hamburku,“ usmívá se při vzpomínce na devadesátá léta pamětník.

Jan Leníček se naplno vrhl do práce. „Laboratoř se pod mým vedením podílela například na projektu „Teplice“, který mapoval změny zdravotního stavu obyvatel regionů s vysokou koncentrací těžby uhlí, energetiky a ekologicky náročného průmyslu. Za modelovou oblast byl vybrán okres Teplice, za srovnávací pak Prachatice. Na výzkumu se finančně podílela Agentura pro ochranu životního prostředí Spojených států amerických,“ vzpomíná na dobu mezinárodního výzkumu, který trval od roku 1991 celých osm let a během nějž bylo vůbec poprvé v historii Československa intenzivně monitorováno znečištěné ovzduší. Vznikly také studie zaměřené na zdravotní stav populace, například poruchy dýchacích funkcí u dětí, které přinesly zcela nové poznatky o významu vlivu znečištění ovzduší na vývoj plodu v prvním měsíci těhotenství. „Vzpomínám na tu dobu jako na velmi tvůrčí a zajímavou. Jezdili k nám Američané a z mnohých se stali naši přátelé. Měl jsem i možnost navštívit mnohé laboratoře v USA. Když bylo navíc potřeba pořídit nějaký specializovaný přístroj, nebyl to vůbec žádný problém,“ dodává pamětník.

Jan Leníček se věnoval výzkumu v laboratoři ústecké hygienické stanice ještě 14 let poté, co odešel do důchodu. „Zúčastnil jsem se pak ještě několika dalších zajímavých projektů, například měření zápachu na česko-německé hranici.“ Podle internetových stránek ResearchGate má na kontě 62 publikací a víc než 1 200 citací.

Po odchodu do penze se pamětník stále zajímá o novinky ve svém oboru a spolupracuje s Technickou univerzitou v Liberci. Věnuje se teď ale víc svým koníčkům. „Mám tři děti a deset vnoučat. Rád jezdím na kole, abych se udržel v kondici,“ usmívá se a přidává svou životní filozofii: „Žít v klidu, ve zdraví a mít kolem sebe hodně přátel.“