The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stefan Leśków (* 1933)

Stefan Leśków se narodil 23. května 1933 ve Lvově, který se tehdy nacházel na území Polska (polsky Lwów, ukrajinsky Lviv). Oba jeho rodiče přišli do Lvova za prací. Maminka Emilia z městečka Gołogóry (dnes vesnice Holohory) vzdáleného asi 70 km na východ od Lvova, tatínek Michal z vesnice Mokrzany (ukrajinsky Mokriany), která leží 100 km jihozápadně od Lvova.

Maminka pocházela z rodiny Niedźwiedź, do které se narodila jako čtvrtá v pořadí ze šesti dětí. Tatínek byl nejmladší ze čtyř dětí a do Lvova se vypravil se svou starší sestrou Marií, která jela do Lvova sloužit do bohaté rodiny. Služebnou ve Lvově se v necelých 16 letech stala také maminka pamětníka Emilia.

Rodiče se usadili v části Malé Krzywczyce, které byly ke Lvovu připojeny v roce 1930 a vznikla zde dělnická kolonie. Právě tam strávil pamětník první roky svého života, pokřtěn byl v nedalekém kostele sv. Antonína (św. Antoniego Padewskiego) stejně jako jeho starší sestra a mladší bratr. Tatínek pracoval v továrně židovského majitele na „masło-miód“, což byly kostky másla smíchaného s medem, které se natíraly na chléb. Ve volném čase otec pomáhal se stavbou dvojdomku své sestře Marii a jejímu manželovi Józefovi a jeho kolegovi. Po dokončení se rodina pamětníka v domku na jedné z hlavních lvovských ulic – Łyczakowské 265/267 – usadila.

Sověti zavedli sovětské pořádky

Příchod Sovětů do Lvova po napadení Polska sovětskou armádou 17. září 1939 si pamětník velmi dobře pamatuje. „Bylo mi šest let a ještě jsme bydleli v krzywczycké kolonii. Rusové pochodovali ulicí a bylo jich strašně moc, zabrali celou šířku ulice. Jako malého kluka mne zaujaly jejich zbraně s širokými hlavněmi a jejich špičaté šedé čepice. Jeden z nich, takový vousatý, se u mne zastavil a řekl mi, že takové kluky jako jsem já, má doma tři.“

Na začátku sovětské okupace žilo ve Lvově 333,5 tisíce obyvatel, z toho 170 tisíc (tedy 51 procent) Poláků, 105 tisíc Židů (31,4 procent), 53 tisíc Ukrajinců (16 procent), 2,6 tisíc Němců (necelé jedno procent) a tři tisíce jiných národností. Sovětskou správu pocítil pamětník poté, co nastoupil v září 1940 do první třídy do školy na Łyczakowské ulici pojmenované po polském básníkovi a spisovateli Józefu Zimorowiczi. Po měsíci školní docházky se škola změnila na ryze ukrajinskou a pamětník přestoupil na školu u kostela sv. Antonína.

Sověti zavedli sovětské obchody, tzv. kooperativy, ve kterých se prodávalo zboží v omezeném množství. Jeho maminka tak mohla koupit látku na šaty jen pro sebe, a proto se postavila znovu do fronty, aby koupila ještě jeden kousek pro pamětníkovu starší sestru. „NKVD to ale hlídala a mámu chytli a zatkli ji jako spekulantku, která chce látku prodat dál a dráž. Nejnižší trest pro spekulanty byl šest měsíců. Máma nemluvila rusky a neměla advokáta, tak ji zavřeli do vězení Brygidki.“

V budově bývalého ženského kláštera řádu sv. Bridget Sověti věznili také politické vězně. V posledních dnech „první sovětské okupace“ jich bylo ve věznici Brygidki asi 4000. Po zahájení německé invaze do Sovětského svazu 22. června 1941 vydal lidový komisař vnitřních záležitostí a šéf NKVD Lavrentij Berija rozkaz zastřelit všechny politické vězně držené v západních oblastech SSSR, jejichž evakuace do země byla nemožná. Na základě tohoto příkazu ve lvovských věznicích Brygidki a dalších dvou (v ulicích Łąckiego a Zamarstynowska) zavraždili důstojníci sovětských bezpečnostních orgánů 3,5 až 7 tisíc lidí. Mezi oběťmi byli Ukrajinci, Poláci a Židé, včetně žen a nezletilých. Byl to největší a nejznámější zločin spáchaný během takzvaných vězeňských masakrů NKVD v létě 1941.

Maminka putovala na Sibiř

Pamětníkovu maminku s ostatními nepolitickými vězni Sověti naložili do nákladních vagonů a odvezli dál na východ, část cesty na Sibiř museli absolvovat pěšky, kdo nemohl, toho dozorci zastřelili. Rodina neměla o Emilii Leśków žádnou zprávu až do konce války, kdy přišel dopis psaný azbukou na papíru od cementu, ve kterém prosila o „vyzov“ (вызов), tedy výzvu sovětských úřadů, že se může vrátit do Lvova. „Strýc Jósek znal sovětského majora, tak s ním popil, a ten ho vystavil.“

Cesta domů jí trvala týden. Na každém nádraží musela absolvovat odvšivení na tvz. wszybójkach, což pokaždé obnášelo vysvlečení donaha. Po třech takových koupelích podplatila obsluhu, aby se už svlékat nemusela. Její příjezd si pamětník dobře zapamatoval. Ten večer spal u tety Marie, sestry svého otce, která ho velmi milovala, sama děti neměla. „Máma přijela večer. V jedenáct hodin mne vzbudili a já vidím nějakou opuchlou ženu, její tvář měla šedou barvu hlíny, a povídá rusky můj milý chlapečku (moj dorogoj málčik). A já říkám, to není moje matka, ta mluví polsky.“ Maminka se polsky rozmluvila následující den. Dozvěděli se, že pracovala v lese a čtyři roky mluvila jen rusky. Tvář jí zničil mráz. Pamětník jí zase vyprávěl své zážitky z války.

S příchodem Němců začaly pogromy

Němci obsadili Lvov 30. června 1941 a přejmenovali ho na Lemberg a okamžitě spolu s ukrajinskými nacionalisty zorganizovali ve Lvově pogrom na židovské obyvatelstvo. Ve Lvově žila největší židovská komunita v předválečném Polsku. Počet židovských obyvatel se zvýšil na více než 200 000 poté, co do Lvova utekli Židé z polských měst okupovaných od září 1939 Němci. Ukrajinští nacionalisté obvinili Židy ze spolčení se Sověty a napomáhání NKVD se zatýkáním a popravami „ukrajinských vlastenců“. Ve skutečnosti většina zabitých byli polští patrioti a intelektuálové. Během čtyřtýdenního pogromu bylo ve Lvově zabito téměř 4000 Židů. Ráno 4. července 1941 zavraždilo Einsatzkommando také 25 polských profesorů (v některých případech spolu s jejich rodinami), celkem přes 40 lidí.

Na konci července roku 1941 se odehrál ve Lvově druhý pogrom, který dostal název „Petljurovy dny“ po zavražděném ukrajinském veliteli Symonu Petljurovi. Ukrajinští nacionalisté během tří dní zavraždili v ulicích obušky, noži a sekerami dva tisíce Židů.

Na začátku listopadu 1941 vydala německá správa příkaz ke zřízení ghetta, do kterého se museli všichni židovští obyvatelé přestěhovat před 15. prosincem 1941. V ghettu se tísnilo v nevyhovujících podmínkách 110 a 120 tisíc Židů. V březnu 1942 zahájili Němci jejich deportace do vyhlazovacího tábora Belzec, který nacisté vybudovali na trati mezi Lvovem a Lublinem nedaleko vesnice Bełżec na území tzv. Generálního gouvernementu, tedy polského území okupovaném Německou říší. Jednalo se o první vyhlazovací tábor, ve kterém Němci testovali masové vraždění a po vyvraždění židovské populace z dané lokality tábor zrušili. Internaci ve vyhlazovacím táboře Belzec přežili pouze dva Židé.

Od zimy roku 1942 pamětník sledoval z okna domu v Łyczakowské ulici transporty Židů, zřejmě na práci do německých továren. „Nebyli mezi nimi Židé se šedivými vlasy, samí mladí,“ upozornil Stefan Leśków. Nádraží Kleparów, ze kterého odjížděly transporty do Belzecu, se nacházelo na opačném konci Lvova než Łyczakowská ulice. Židé na korbách nákladních aut projížděli Łyczakowskou ulicí třikrát nebo čtyřikrát týdně pokaždé v šest hodin. V létě roku 1942 byl svědkem jejich pokusu o útěk v ostré zatáčce nazývané Rogatka Łyczakowska, ve které musela auta hodně přibrzdit, aby zatočila a jela vzhůru ulicí Łyczakowskou směrem na Vinniky. „Když vůz brzdil, tak vyskočili a němečtí vojáci do nich začali střílet. Někteří utekli, ale hodně jich postříleli. Těla pak ležela na ulici celý den. Jezdilo po ní hodně vesničanů, hlavně ukrajinských, s produkty do města. Těla si prohlíželi, já se také koukal, měli jen košile, viděl jsem, že každého zasáhlo několik střel. Teprve ve čtyři odpoledne přijelo auto, které těla odvezlo.“

Ono léto jako devítiletý málem přišel o život sám. Doprovázel strýce Józefa, když jel vyřídit obchod na kraji Lvova, asi sedm kilometrů od jejich domu, ve kterém společně bydleli. Jeli na koních, a když se kolem sedmé hodiny večer vraceli, přepadli je tři banderovci. „Když je strýc uviděl, říká: ‚Stefane, rychle!‘ Vyskočil jsem na koně a slyšel, jak ukrajinsky na nás volají: Stát! A pak jsem slyšel pískání a bzučení na levé i pravé straně, jak po nás stříleli. Můj kůň dostal dvě kulky do zadního stehna a splašil se. Držel jsem se hřívy, protože jsem neměl otěže. Když přijel domů, byl jsem celý od krve a asi dva týdny jsem se nemohl posadit. Ale zadek i kůň se zahojily.“

Po válce převzal Lvov Sovětský svaz

Německá okupace trvala do července 1944, kdy se nejdříve Němci 19. července ze Lvova stáhli, ale vzápětí se na okraji města objevilo několik nových divizí Wehrmachtu, které se přemístily do centra. Podzemní polská Zemská armáda (Armia Krajowa, AK) se rozhodla osvobodit město před příchodem Rudé armády a 23. července 1944 zahájila Lvovské povstání. Jako první se do boje zapojil 14. obrněná jezdecká jednotka (14 Pułk Ułanów Jazłowieckich), který osvobodil předměstí Łyczaków a tlačil se ke starému městu ulicemi Zielona a Łyczakowska, kde jim pomohli sovětští vojáci. Povstání trvalo do 27. července 1944. Poté Sověti polská vojska odzbrojili a důstojníci byli zatčeni sovětskou NKVD. Někteří museli vstoupit do Rudé armády, jiní putovali do sovětských pracovních táborů (gulagů). Obyvatelé Lvova museli sovětské vojáky u sebe ubytovat, jak vzpomíná pamětník.

„Sousedka šla k nám a u ní se na pár dní zabydlelo dvacet Rusů. S ničím si nedělali starosti. Položili se na zem vedle sebe jako sledi a spali. Měli dlouhé kabáty, jednu velikost, takže těm menším sahaly až po paty. Měly takové pytle na šňůrky a jen někteří měli deky. Jejich důstojníci měli americké boty. K jídlu měli sušené brambory a americké masové konzervy. Mluvil jsem s nimi rusky a říkal jsem jim tovaršči (soudruzi). A jeden mi takovým hlubokým hlasem odpověděl: Kakoj dla tibjia towaryš?“

V té době už bylo rozhodnuto, že Lvov připadne Sovětskému svazu. Východní území Polska včetně Lvova v podstatě v tom rozsahu, který získal podle paktu s Německem v roce 1939 na tzv. Curzonově linii si nárokoval sovětský vůdce Stalin již na prvním setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie (tzv. Velké trojky), které se konalo v íránském hlavním městě Teheránu 28. listopadu – 1. prosince 1943. Spojenci souhlasili a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá část německé říše na západě.

Přenechání východních území Polska SSSR odsouhlasil také ministerský předseda polské komunistické prozatímní vlády Edward Osóbka-Morawski, který 27. července 1944 podepsal v Moskvě se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem „Dohodu mezi Polským výborem národního osvobození a vládou SSSR o polsko-sovětské hranici“. Poláci se měli vysídlit z východních území do 1. února 1945, což se ukázalo být nemožné. Polsko získalo západní území (tedy východní část Německa) až za základě Postupimské konference, která se konala na přelomu července a srpna 1945.

Ve Wroclawi čekali šest dní na přidělení bytu

Polské komunistické úřady přesídlení nazvaly repatriací, ale de facto se jednalo o expatriaci z oblastí obývaných Poláky po mnoho generací. Rodina pamětníka se rozhodla vystěhovat poté, co je třikrát navštívili příslušníci NKVD. „Požádali jsme o průkazy repatriantů, i když jsme žádní repatrianti nebyli, ale tak se to jmenovalo. Řekli nám, že si nemusíme s sebou nic brát, že všechno dostaneme na místě. Vzali jsme si jen pár věcí. Ve vlaku s námi jela teta Marie, která vzala s sebou i zvířata.“

Leśkówovi se stejně jako velké množství obyvatel Lvova usadili ve Wroclawi, dříve německy Breslau. Po příjezdu ale zjistili, že pro ně není nic připravené. „Šest dní jsme čekali v chodbě repatriačního úřadu. Našli jsme matraci, na které jsme se střídali, ven jsme si chodili pro jídlo. Po šesti dnech jsme konečně dostali informaci, že nám přidělili bydlení. Dva mladí Varšaváci nás odvezli autem před rodinný domek v Bartnické ulici. Tam nám řekli, že máme chvilku počkat. Před domem seděl holohlavý Němec a jeden z nich mu německy řekl, že mají deset minut na to, aby se sbalili. Že mají jít k sousedům, protože za dva dny odjedou z města. A on řekl, že má papír od ruského majora, že může zůstat. A ten Varšavák mu na to pověděl: ‚To je scheisse papier‘, tedy že je k ničemu. Byl to inženýr a v továrně dohlížel na demontáž strojů, které si Rusové měli odvézt do Ruska. Koukal jsem se oknem dovnitř a viděl jsem v pokoji černé pianino a šicí stroj Singer. Říkal jsem si, že to nemohou za 10 minut sbalit, že to tam budou muset nechat. Viděl jsem, jak to ten Němec řekl své ženě, ta začala plakat. A když máma viděla, že ta Němka pláče, řekla, že nic nechce, že jí stačí holé stěny. Tak nás vzali do prázdného bytu o kousek dál.“

Celkem se z východního území Polska vystěhovalo v letech 1945-1946 přes 1.8 milionů Poláků. Do Německa bylo z východu (včetně Československa) odsunuto na 14 milionů osob.