Ing. René Levínský Ph.D.

„My jsme měli dva lidi, který tam byli, to je Martin Klepal a Marcel Fišer, který byli, to se jmenovalo nějak Nezávislé studentské hnutí, společně tehdy s SSM celopražským organizovali to setkání 17. listopadu. A ti už byli jako totálně in a ty tam prostě přišli do té auly. Myslím, že to byla aula 306. Můžu si to pamatovat špatně. Teďka trochu mluvím jak Miloš Zeman. V aule 306. A ty prostě jenom tam přišli, říkali, že je to takhle, takhle, takhle, takhle vznikají. Prostě tady je jako výbor ČVUT, z toho výboru ČVUT tam byl Radim Boháček, který byl na architektuře, toho si pamatuju. A říkali, že teď musíme zvolit ten výbor, my jsme ho zvolili, dali jsme si úkoly a jeli jsme. Měli jsme pokladníka, byli tam ty taxikáři, který čekali před školou, aby vozili lidi na ty spanilý výjezdy. Lidi nám nosili peníze a pomeranče a my jsme si tam přinesli spacáky a žili jsme tam ty tři tejdny v rámci tý okupační stávky a dělali jsme tu práci, která se dělala všude jinde. Já jsem tam začal vydávat nějaký časopis. Stáfka se jmenoval, s ‚f‘. To mně přišlo jako vtipný tehdy.“

„My jsme první hru na tom Strahově v roce 1988 nazkoušeli od Stanisława Ignacy Witkiewicze jeho hru Wariat i zakonnica, Blázen a jeptiška. A hráli jsme to pak někde na nějakém festivalu. Myslím, že v Turnově, kde profesor Císař a obecně, tam jsou takový ty poroty na těch ochotnických přehlídkách, a tam v tý porotě padl jako jasný názor, že Stanisław Ignacy Witkiewicz se musí obracet v hrobě, když vidí, co jsme s ním udělali. A to nám bylo tak jako nepříjemný, takže pak jsme jako seděli na té Sedmičce, v Klubu 007 na Strahově, kde jsme se založili, a řešili jsme, jak můžeme hrát divadlo, protože jsme nechtěli ubližovat těm autorům. Obzvlášť jsme nechtěli ubližovat těm mrtvým autorům, aby se neobraceli v hrobě z toho, co z nich děláme. Chtěli jsme dělat divadlo, nechtěli jsme nikomu kazit texty, co napsal, nevěděli jsme, co a jak. Načež někdo z tý skupiny říkal: ‚René, ale kdybys to psal ty, tak už to nevadí, že to budeme, jako kazit ty hry, to bysme nikomu cizímu neubližovali.‘ A tak se nám zdálo, že vlastně jedinej morální přístup je, abych to psal já. Tak já jsem na přednášce matematická analýza I. napsal hru, která se jmenovala Zima. A začali jsme hrát tuhletu hru a vlastně nám to fakt jako pomohlo v tý socializaci, najednou už nikdo nenadával, že kvůli nám se někdo točí v hrobě, a my jsme jezdili do různých těch studentských klubů.“