The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Petr Lewi (* 1933)

• narozen 15. června 1933 v Praze

• pocházel ze smíšené česko-židovské rodiny

• otec Arnošt Lewi roku 1939 emigroval do Velké Británie

• roku 1939 pokřtěn

• v roce 1942 odešel k příbuzným do Olešnice u Turnova pod jménem Petr Hník

• studoval gymnázium v Turnově a v Liberci

• 1957 vystudoval vysokou školu

• pracoval jako stavební inženýr

• v roce 1967 vstoupil do KSČ

• cestou z dovolené zažil srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy

• v rámci normalizačních prověrek vyloučen ze strany

• nadále působil jako báňský inženýr

Petr Lewi se narodil 15. června 1933 v Praze. „Pocházím z rodiny, kde tatínek byl židovského původu. Rod Lewi působil v chrámech ve starověku, tam je možné hledat kořeny jména. Muži z rodu působili v chrámech jako služba k mytí rukou.“ Rodina jezdívala do Roudnice nad Labem k dědečkovi Bedřichovi. „Rád na to vzpomínám, z pavlače domu byly vidět vlaky. Dědeček kouřil doutníky, celý byt jimi voněl. Jako dítě jsem mnoho věcí nevnímal, ale zpětně si uvědomuju, že tamní židovská obec držela pospolu. Byli to úžasní lidé.“ Otec Arnošt byl významný pražský gynekolog a porodník, měl širokou klientelu. Petrovo dětství bylo bezproblémové, byl z poměrně bohaté rodiny. Ke konci roku 1937 se Petrovi rodiče rozvedli, otec se znovu oženil a chlapec zůstal jen s matkou.

 

Útočiště na venkově

Hned v březnu roku 1939 nechala Petra maminka pokřtít a doufala, že bude mít chlapec menší těžkosti. Po vypuknutí války v září 1939 se oba přestěhovali do Turnova k rodině maminky. Petr začal chodit do chlapecké školy. „Ta hrůza, která postihla Židy, se mně zkraje války vyhýbala. Neměl jsem oba židovské rodiče.“ Například v přihlášce do házené musel uvést, jestli je židovského původu. Kolaborantů (osob, které spolupracovaly s nepřítelem) bylo ve městě hodně, a tak maminka v roce 1942 rozhodla, že se Petr odstěhuje ke strýčkovi Polákovi do Olešnice u Turnova. „Prezentoval jsem se jako Petr Hník, tak se jmenovala maminka za svobodna. Možná bych přežil i v Turnově, ale ten strach byl velký.“

Strýce popisuje pamětník jako velmi odvážného muže, bývalého legionáře. „Musel jsem chodit pást husy, starat se o králíky, ovládat husí hejno. Pro mě jako městského kluka to byly neskutečné věci. Dověděl jsem se, jak žijí vesničtí kluci.“ Poblíž obce byly skály a zvlášť ke konci války bylo cítit, že jsou tam partyzáni. „Byla tam spousta skupin – Rusové, Francouzi, lidé utíkající z lágrů.“ Statek strýce byl na kraji obce, večer se tam tito lidé scházeli. „V suterénu měla teta stůl, a tam se pekl chleba. Oni tam přišli a jedli, asi se poslouchal i Londýn. Nesměl jsem o tom ani špitnout,“ vzpomíná Petr Lewi.

Konec války byl v obci s ohledem na přítomnost partyzánů dramatický. „Němci tam provedli zátah na partyzány a jednoho nešťastníka na návsi zastřelili.“ Jindy se Petr se strýcem vydali na pole pro krmivo pro dobytek. V témže čase probíhala v obci čistka, lidé utíkali ke skalám. „Pamatuju si, jak jsme jeli pro krmení a kolem lítaly světelné střely. Jak jsme to posekali a naložili, poslal mě strýc jako rozvědčíka před vozem, abych zjistil, jestli je cesta volná. Já jsem to udělal, protože jsem uměl poslouchat, ale strach jsem měl.“

Obyvatelé očekávali příjezd Rudé armády, která zatím osvobozovala další části země. „Rusové nepřijeli s tanky, ale to byly vozy tažené koňmi a na tom byli otrhaní vojáčci. Strýček uměl rusky, tak jsme je hostili.“ Po skončení války se Petr s maminkou vrátili do Turnova.

 

Mimo jednoho strýce všichni přežili

Vraťme se k válečným osudům Petrova otce Arnošta Lewiho a jeho širší rodiny. „Otec byl angažovaný v sociální demokracii, byl levicového zaměření a lidé z magistrátu mu dali echo, že dojde k záboru a zatýkání.“ Otci se podařilo ještě před záborem v březnu 1939 utéct přes Polsko do Anglie. Spolu s ním utekla jeho žena Elen. Otci britská lékařská komora neuznala český lékařský diplom, s manželkou tedy žili velmi skromně. Až vstoupila Británie do války a tamní lékaři museli na frontu, otevíraly se dveře i pro lékaře emigranty. Skutečnou práci našel až po záboru nizozemského Rotterdamu. „Odsud uprchlo velké množství parníků a najímali lékaře. Otec k nim nastoupil a cestoval rok a půl na parníku do Indie, Kanady, Brazílie i Spojených států.“ Kvůli problémům se žlučníkem se musel vrátit do Británie, kde se mezitím změnily poměry v lékařské komoře, v době války byli potřeba lékaři všech národností. Pracoval na gynekologii, později jako primář porodnického oddělení v západní Anglii.

Na podzim roku 1944 vyzval Edvard Beneš lékaře v zahraničí, aby se přihlásili do výpravy, která měla směřovat na Podkarpatskou Rus. „Tehdy se ještě nevědělo, že tato část bývalého Československa připadne Ukrajině. Otec vždycky, když se něco organizovalo, tak se angažoval dobrovolně.“ Výprava letěla přes Teherán a Baku a v lednu 1945 ji zastihla zpráva, že Podkarpatská Rus nebude česká a výprava se ruší. „Vlakem cestovali přes Ukrajinu do Košic. Tam tatínek viděl tu hrůzu, kterou zanechala válka. Tehdy se mu dost rozsvítilo v hlavě a přestal propagovat levicové myšlení.“ Až do osvobození pracoval v Košicích. Do Prahy se vrátil v červnu 1945.

Rodinu z otcovy strany čekal osud židovského obyvatelstva. „Dědeček byl odvezen do Terezína, kde na následky nemoci zemřel. Strýc Ferenc nepřežil Osvětim, strýc Jiří odešel naštěstí služebně do Anglie už v roce 1938, otec byl v Anglii, strýc Johannes se ženou přežili válku schovaní u nějakých lidí. Teta Lola přežila koncentrák, ale byly na ní dělané nějaké pokusy, tak brzy zemřela. Teta Tonča měla nežidovského manžela. Mimo Ference všichni přežili. U širšího příbuzenstva to bylo horší. Tatínek po válce objížděl příbuzné a zjišťoval, kdo se vrátil.“

 

Byl jsem zapálený svazák

„Tatínek po válce přijel do Turnova, čekal jsem ho s maminkou a sestrou. To bylo shledání, na které nezapomenu.“ Otec odjel pracovat do Chebu, byl významným a vyhlášeným gynekologem a porodníkem. Petr se po skončení války pustil do studia. „Přes prázdniny jsem se učil, z obecné školy jsem se moc nenaučil. Maminka mi zajistila doučování a po prázdninách jsem nastupoval do sekundy turnovského gymnázia.“

Hned v prvním pololetí přešel do Liberce na gymnázium, kde maturoval v roce 1952. Z matky se stala přesvědčená komunistka a Petra přivedla do svazu mládeže. „Účastnil jsem se brigád, pracovali jsme zadarmo, jen za bydlení a jídlo. To byla nadšená svazácká činnost. Reakce na nacismus mládež směřovala vlevo. O pogromech v Sovětském svazu jsme nic nevěděli, politické procesy jsem nesledoval.“ Petr byl zároveň i skautem. „Pamatuju na tábory ve Stráži pod Ralskem, to bývaly lágry. Po lese se válela spousta zbraní, prostřelené helmy, pro kluky nesmírně zajímavé věci.“ Kolem roku 1949 byl Skaut zrušen. Petr chodil na brigády. „Tak to dělala spousta mladých lidí. Někteří na doporučení rodičů, protože si tím rodiče vylepšovali kádrový profil.“

Po přechodu na vysokou školu se Petr už nikde neangažoval, jen hrával basketbal. Vzpomíná na Majáles v roce 1956. „Uskutečnil se díky uvolnění režimu po jarním sjezdu, kde Chruščov řekl pravdu o Stalinovi. Majáles organizovaly vysoké školy, šli jsme průvodem a vyvolávali různá hesla: ‘Můžeme jít s klidem, SNB jde s lidem’ nebo ‘Nebojte se, Pražáci, jsou tu ještě študáci’. Rychle se to politické uvědomění probudilo.“

Petr chodil na vojenskou katedru a v roce 1957 dostudoval. V době promoce už byl ženatý a měl jednoho syna Petra. Mladá rodina se odstěhovala do Chebu k otci. Tam také pamětník získal první zaměstnání. Pracoval jako stavební dozor v Tisové, od roku 1980 jako hlavní inženýr v Báňských projektech.

 

Z dovolené autem vedle tanků

Petr vstoupil do komunistické strany v prosinci roku 1967. „Dubček nastupoval jako generální tajemník, byl otevřený, vstoupil jsem tam pod jeho vlivem. Když sem vjely tanky, přestal jsem mít veškeré iluze, ale pořád jsem doufal.“ V srpnu 1968 byl Petr s rodinou na dovolené v Jugoslávii. Domů jeli přes Maďarsko a spali v kempu za Bratislavou. „V noci jsme slyšeli hukot, tak jsem ráno běžel na recepci s dotazem, co to bylo. Tam mi řekli, že nás Sověti přepadli. Domů jsme v trabantu jeli současně s postupem vojsk. Kolem mě jely tanky, já jsem byl takový blázen, ale jel jsem. Dost to se mnou otřáslo.“

Na podzim roku 1968 vznikaly rady pracujících. „Stal jsem se předsedou, byla to konkurence revolučního odborového hnutí. Měli jsme naději, že to celé neupadne.“ S postupem normalizace nakonec Petra vyloučili z komunistické strany i z rady pracujících.

 

Husákovo období jsem přežil i díky jachtingu

Od té doby nemohl mít Petr žádného podřízeného, ani uklízečku. Ale protože měl znalosti ohledně sokolovského revíru, předali jej do Báňských projektů do Ostrova. V roce 1980 tady nastoupil jako hlavní inženýr projektu. „A tak jsem přežil i to Husákovo období a celou tu dobu normalizace jsem se sportovně vyžíval v jachtingu.“ Tento “buržoazní” sport ale tehdy čelil nejrůznějším omezením - vyplouvat se mohlo jen na vypůjčených lodích a plulo se v uzavřených vodách kolem německého ostrova Rujána, vše pod dohledem pohraničních hlídek.

Petrovy děti se hlásily na střední školy v době normalizace. „Nějak se podařilo utajit můj politický hřích a syn se dostal na gymnázium. Na vysoké jsme měli známé na chemické.“ U dcery to šlo o poznání hůře. Nebyla přijata, odvolání bylo několikrát zamítnuto. „Dostala se na školu, o kterou nebyl moc velký zájem. Studovala výborně, přes známosti se dostala i na výšku. Děti se probojovaly, ale neměly to jednoduché.“

 

Nejhorší je pasivita

V listopadu 1989 přišla sametová revoluce. „Já jsem byl úžasně nadšený. V podstatě došlo k nádhernému procesu osvobození.“ V té době bylo Petrovi padesát šest let, vrstevníci se pomalu chystali do důchodu. V zaměstnání se Petr účastnil privatizace, zastával funkci výrobního náměstka a do penze odešel až v roce 2000. „Já už jsem se neangažoval. Komunisty jsem nevolil, přemýšlel jsem spíš na takovou středně pravicovou politickou linii. Věděl jsem o životě své. Že teorie, kterou nás po válce uchvátili, to přemýšlení o spravedlivějším životě, neexistuje, bohužel. Po sametové revoluci se otevřela hrůza perzekucí, které byly.“

Petr své vyprávění uzavírá citací motta britského politika Burkeho: „‘Triumf zla je možný, když slušní lidé nebudou dělat nic.’ Každý si musí vybrat své. Bohužel nejhorší podle mě je pasivita. To, že něco tady sděluju, je určitým způsobem čin. Něco konám.“