The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomil Lhotka (* 1953)

• narodil se 2. srpna 1953 v Zahrádce u Ledče nad Sázavou

• rodina Lhotkových provozovala v Zahrádce hostinec, hotel a kino

• v roce 1959 jim byl veškerý majetek včetně pohostinství a hospodářství zestátněn

• otec Karel Lhotka byl donucen vstoupit do jednotného zemědělského družstva

• roku 1969 úřady definitivně rozhodly o likvidaci Zahrádky v důsledku budování vodní nádrže Švihov

• v letech 1973–1975 sloužil vojenskou službu v Kežmaroku

• v červenci 1975 musela rodina Lhotkových Zahrádku opustit

• usídlili se ve Zruči nad Sázavou

Střediskové městečko Zahrádka u Ledče nad Sázavou. Živoucí místo, kde se život hlasitě ozýval. Břehy řeky Želivky bývaly od padesátých let v hojném obležení rekreantů z Prahy a v podvečer se z pohostinství u Lhotků linuly diskuze továrníků, profesorů, táborníků i divadelníků, zatímco vedle v kině promítačka protáčela cívky šestnáctimilimetrového filmu. A mezitím odnaproti místní komunistická organizace slibovala lepší zítřky.

Zájezdní hostinec spolu s kinem, obytnou a hospodářskou částí stávaly vklíněné mezi část Malé Strany a náměstí v Zahrádce. Radomilův dědeček Emanuel po vyučení ve Vídni zakoupil zmiňovaný hotel po roce 1900. Celé městečko v sedmdesátých letech dvacátého století muselo ustoupit socialistickému vodnímu dílu Švihov. Zůstala Machotkova, Tušlova, Hermannova vila, hřbitov, náměstí s kašnou a jako věčný solitér a patron zůstává na břehu románský kostel sv. Víta, ve kterém osm let působil později umučený páter Josef Toufar. Po hladině Želivky se rozléhá a polednem pluje hlas zvonu, který dává znát, že život tu ještě stále je, že zaplavená voda si pod svoji hladinu nevzala to nejcennější – vzpomínky místních rodáků.

Československý státní film potřebuje soudruha Lhotku jako promítače kina v Zahrádce

Radomil Lhotka se zde narodil 2. srpna 1953 jako čtvrtý a nejmladší potomek hoteliéra Karla a Františky Lhotkových. Dům s číslem popisným 81. V poschodí kino, v přízemí zájezdní hostinec. Radomilovo narození údajně zachránilo Františku Lhotkovou před nástupem do vězení za nesplněné dodávky. Otec krom práce v hotelu a pohostinství pracoval i jako promítač v kině.

Soudruzi se ho roku 1953 snažili přeřadit do těžkého průmyslu. Dosvědčuje to i návrh, který na Krajskou správu v Jihlavě zaslali jménem místního národního výboru v Zahrádce. Oporu v Krajské správě nenašli a Karla Lhotku přeřadit nemohli – nebyl totiž nikdo, kdo by měl složené kinematografické zkoušky a v jeho práci ho zastal. Odpověď Československého státního filmu byla následující: „Československý státní film potřebuje soudruha Lhotku jako promítače kina v Zahrádce do doby, než MNV (městský národní výbor) nebo NF (Národní fronta) neurčí Českému státnímu filmu nového promítače pro naše kino. V případě přeřazení soudruha Lhotky žádáme, aby jmenovaný vždy večer v sobotu a neděli promítati mohl.“

Exekuce na prase

S rokem 1949 bylo v Zahrádce založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD). Přesnější by zřejmě bylo nazvat to jakýmsi pokusem, jelikož k naplnění představy o jeho rozmachu nedošlo a o pět let později bylo rozpuštěno. Družstvo bylo obnoveno až s nově zvoleným představenstvem roku 1957. V místě hospodařilo mnoho malých a středních zemědělců, kteří o kolektivizaci a vstupu do družstva nechtěli ani slyšet.

„Na tatínka, jemuž patřilo malé hospodářství, naléhali se vstupem do družstva. Často obdržel pokutu za nesplněné dodávky nebo mu bylo vyhrožováno zatčením. Také mu byla vystavena exekuce na prase. Nakonec ale pod výhrůžkami do družstva vstoupil. Často jsme vídali zapřaženého koně Ferdu, kterého jsme museli odevzdat. Když jsme ho oslovili, hned si nás povšiml. Na to maminka vždy vzpomínala,“ vybavuje si Radomil Lhotka.

Odsouzení Heleny Lhotkové

V listopadu roku 1954 byla Radomilova sestra Helena odsouzena za spáchání trestného činu ve věci pobuřování proti republice. Vše se odehrálo v přilehlých Hojanovicích, kam chodívala navštěvovat svoji kamarádku a též jako zdravotní sestra pečovala o její maminku.

„K paní Vackové přišel 12. září 1954 okresní plnomocník ministerstva výkupu J. Janák se spolupracovníkem K. Altem. Dožadovali se dodávky obilí. Počínání výkupních pracovníků nebylo úměrné zdravotnímu stavu paní Vackové, protože trpěla revmatismem, zvýšeným krevním tlakem, nervovými potížemi a Helena byla s jejím zdravotním stavem dobře obeznámena. Do celého dění tak rozčíleně vstoupila se slovy: ‘Kdybyste neměli takový srač... režim, lidé by vám dávali, ale takhle vám nedají nic. Lidé by byli hloupí, aby dávali pro tento režim. Raději by dodávali pro jiný.‘ Byla odsouzena na tři měsíce k odnětí svobody,“ čte ze zápisu ze soudního řízení bratr Radomil Lhotka. 

V podzimních dnech roku 1959 přišel dopis z finančního odboru rady obvodního národního výboru v Ledči nad Sázavou – jednalo se o nařízení o zestátnění kina, hostince i stavební parcely. Lhotkovi se tak ve svém vlastním domě stali rázem nájemníky. Z pozemku na kraji vesnice zmizely košaté a bohaté třešně a na místě, kde měl za několik let stát rodinný domek bratra Karla, se vystavěl rozlehlý vepřín. Do rodinného příbytku na náměstí se k Lhotkovým nastěhovali noví nájemníci. S tímto nařízením nebylo možné nic dělat ani ho nijak odvrátit. „Spoustu lidí nám přálo, že nám majetek vzali. Ozývaly se hlasy, že žijeme z lidské blbosti. Vše především pramenilo jen z lidské závisti. Sjížděli se k nám různí živnostníci z Humpolce, nebo i profesoři,“ dodává syn hoteliéra Radomil Lhotka.

Normalizační vyhnanci

Mezi obyvateli Zahrádky už od padesátých let vládl nepokoj. Diskuze o výstavbě vodní nádrže Švihov byly čím dál hlasitější a častější. V první polovině roku 1965 byla nařízena stavební uzávěra, tj. zákaz novostaveb, a v nadcházejícím roce přišlo rozhodnutí o likvidaci Ledečské ulice, která se ubírala po proudu řeky Želivky až do Ledče nad Sázavou. Jednalo se tedy o spodní část Zahrádky. Obyvatelé zbytku městečka pevně doufali, že svůj domov nebudou muset opustit. Proto i následující dny a měsíce proběhly v duchu diskuzí, obav a nejasných zítřků.

Rozjitřenou a nejasnou situaci ukončilo až vládní usnesení ČSSR ze dne 27. srpna 1969. Zahrádka tak byla vyneseným rozsudkem odsouzena ke svému zániku, a to v celém svém rozsahu. Místní funkcionáři následně svolali schůzi, kde občany se situací seznámili a projednali s investorem výkup jejich stavení a možnosti náhradní výstavby domů pro jejich rodiny. Náhrada se však netýkala Lhotkových, protože jejich majetek byl stále vyvlastněn a příslušel státu. Z obav vznášejících se nad osudem rodiny koupili Lhotkovi v padesátých letech chalupu na kraji obce Hořice, kam by se po případném odsunu nastěhovali. Jenže nyní bylo o 20 let později – chalupa byla vlhká, nezařízená a zdravotní stav a stáří rodičů už takovému živobytí nevyhovoval. A tak rodina Lhotkových zakoupila rozestavěný dům v nedaleké Zruči nad Sázavou.

Báli jsme se odvézt to, co nám patřilo

Radomilovi táhlo na 18 let a pomalu dokončoval střední stavební a průmyslovou školu v Havlíčkově Brodě, kam ho zahrádecký ředitel základní školy původně nechtěl pustit studovat. Poslední roky střediskového městečka Zahrádka se už pomalu naplnily. Domy se vylidnily a střechy i zdi postupně mizely pod pásy buldozerů. Lidé se ze svých domovů postupně stěhovali do nově vystavěných bytů a domů v Ledči, Světlé nebo Humpolci. Hostinec Lhotkových vítal poslední zbloudilé hosty a v roce 1974 ukončil svůj provoz i on. Radomilův tatínek osud vesnice i hostince těžce nesl a to se podepsalo na jeho zdravotním stavu. V 65 letech ho postihla mrtvice, která byla následkem všech těžkostí posledních let.

V dubnu roku 1975 se Radomil Lhotka vrátil z dvouleté vojenské služby v Kežmaroku a nastalo stěhování do Zruče. I stěhování bylo ale doprovázeno jistou sklíčeností. “Když jsme se stěhovali, tak na půdě bylo ještě spoustu věcí a nábytku, které jsme se báli vzít, aby nás někdo neudal, že jsme si vzali něco, co nám nepatří. Ono nám ve své podstatě patřilo vlastně všechno, ale báli jsme se,” vzpomíná Radomil Lhotka na poslední dny v Zahrádce.

Městečko skutálené pod vrchem Šafranice se pomalu potápělo. Základy školy zmizely pod vodní hladinou Želivky a na náměstí ještě v roce 1977 zůstávalo několik posledních rodin vyčkávajících na předání nových domů. Až po více než deseti letech se Radomil Lhotka podíval do svého rodného místa. Do místa, odkud dobíhal do školy bez přezůvek, kde v zimních brzkých večerech tiše a sám pozoroval lampy před hostincem, jak si ze sněhových vloček nasazují boubelaté čepice, nebo kde se jako páťák v zimě po kolenou šoural a plazil po mostě ke stadionu. To vše jsou vzpomínky na zatopenou archu, na městečko Zahrádka. Místo, které v pamětníkovi stále rezonuje pocitem domova.